Zprávy ze života #87: 17 věcí, které jsem se naučil od našeho psa
10. 07. 2024, TOMÁŠ HAJZLER
Tohoto čísla "Zpráv ze života" využívám k tomu, abych sepsal to hlavní, co jsem se od naučil od psa, s kterým jsme žili posledních deset let.
Minulá čísla Zpráv naleznete zde. Pokud tyto Zprávy nedostáváte a chtěli byste, objednat si je můžete zde.
Ahoj přátelé. Zdravím vás, ať jste kde jste!
Je léto, prázdni-ny, pro mnohé z nás tedy prázdné (nebo snad prázdnější), aktivitou nevyplněné, období. Posílám proto jakési prázdninové "dvou-číslo" plné odkazů k případnému proklikání pro případ, že by někdo po nějaké (intelektuální) aktivitě zatoužil :-). Odpusťte hrubky, pro oči je už nevidím (doslova).
17 věcí, které jsem se naučil od našeho psa
Do skoro konce června jsem žil v domácnosti, jejíž nedílnou součástí byl pes, vlastně fenka. Před deseti lety jsme ji dostali od kamarádů ze západoslovenského venkova. Byla to "venkovská směs" a protože byla ze Slovenska, pojmenovali jsme ji Haluška. Pro představu, takhle vypadala jako štěně - viz video Haluščiných sourozenců narozených vrh po ní.
Vloni jí odstranili nádor na mléčné žláze, letos se jí rakovina vrátila. Nakonec se nám ztratila před očima během ani ne týdne. V pondělí 17.6. byla ještě celkem fit, v pátek 21.6. ráno jsme ji jen tak tak stihli dovézt na eutanazii.
Její umírání a odchod mi pomohly vidět, co všechno nás psi učí o životě. A protože psaní je pro mě způsob, jak nakládám se smutkem, sepsal jsem si to hlavní, co mi Haluška v životě ukázala nebo připomněla a za co jsem, těm deseti letům spolu, vděčný. Je to 17 bodů:
1) Všichni Jsme (se vším) vzájemně propojení - Asi nejvíc mě překvapilo, kolik litrů slz jsme doma, nad odchodem Halušky, všichni prolili. Nikdy by mě nenapadlo, že s námi lidmi může odchod "zvířete" až takhle zamávat. Uvědomil jsem si něco, co jsem do té doby chápal pouze rozumem... Došlo mi, že když se člověku podaří všimnout si okamžiků, kdy se hluboce raduje z přítomnosti zvířete, kdy se k němu cítí být přitahován nebo právě, když teskní nad jeho skonem,... tak to jsou situace, kdy může dojít k hlubokému spirituálnímu zážitku. Jsem přesvědčený, že tyto okamžiky nám mohou poodkrýt skutečnou podstatu života, a to že jsme na ZEMI všichni vzájemně propojení do jednoho celku. O tématu oddělenosti a propojenosti si přečtěte víc v článku: s názvem "Mýtus oddělenosti".
Oblíbená činnost - hrabání
2) Bez pout nejsou vztahy - Přestože se - bohužel - umírání a smrt staly poslední léta pevnou součástí mého života, vždycky mě překvapí bolest, která každou novou ztrátu provází. U Halušky mě to dostalo úplně. Jeden by řekl: "Vždyť to byl jen pes!!!". Myslím, že jsem na tom pochopil, co se to liška vlastně snažila říct Malému princovi... "Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..." Jinými slovy, základem každého vztahu (nejenom mezilidského) je tzv. vazba či pouto, angl. attachement.
Potíž je v tom, že re-KLAM-ou moderního kapitalismu je nám dnes tvrzeno, že nejvyšší hodnotou člověka je (individuální) svoboda. Podprahově je nám tím podsouváno, že by nás druzí neměli omezovat, že bychom se na ně neměli vázat. Marketing nám osobní svobodu prodává jako hlavní ingredienci "štěstí", které je pak (reklamním) cílem života. Jenomže marketing konzumu nám zatajuje, že život jehož cílem je individuální svoboda, je život osamělý, prázdný, úzkostný a nakonec i naplněný ne-mocí. Bez pout totiž nejsou vztahy a bez vztahů není (dobrý) život.
Život, jehož cílem je individuální svoboda, je život osamělý, prázdný, úzkostný a nakonec i naplněný ne-mocí. Bez pout nejsou vztahy a bez vztahů není (dobrý) život.
3) Co je to (bezpodmínečná) láska - Když se nám narodily děti, všiml jsem si, že dětská láska je bez-podmínečná, zatímco láska většiny z nás dospělých je velmi často spíše"byznysem". Milujeme ve smyslu: "Když splníš mé podmínky a budeš se chovat podle mých představ, splním já podmínky tvé a budu milovat tebe." Psi, malé děti, někteří rodiče a osvícení lidé nás učí, že tohle není láska, ale kšeft. Haluška v tom byla naším nepřekonaným učitelem: Kolikrát jsme jí za něco potrestali, přesto nás vždycky milovala. Bez výhrad. Naplno. Non-stop.
Četl jsem k tomu nedávno zážitek jednoho veterináře. Popisoval, jak uspával asi desetiletého pejska s rakovinou. Něco jako u nás. Byl u toho i šestiletý chlapec. Shane se jmenoval. Rodiče ho k zákroku nejprve nechtěli vzít. Nakonec se ale rozhodli, že u toho budou všichni společně. Když pak pejsek odešel, všichni seděli okolo stolu, vzpomínali na společná léta a dumali nad tím, čím to je, že psi žijí kratší dobu než lidé. Malý Shane poslouchal. Pak se nadechl a pronesl něco, co rodiče rozbrečelo: "Já už vím proč!" Lidé se rodí proto, aby se naučili žít dobrý život - jako třeba milovat každého za všech okolností a být k ostatním hodný. Není to tak!?" ... a pak dodal: "No a psi už tohle všechno dávno vědí, a tak nemusí žít tak dlouho."
4) Trauma mé rodiny - V "Předmluvě nakladatele" k poslední knize Gabora Matého Mýtus normálnosti jsem popisoval poměry, z kterých pocházím - Lišku z Malého prince v naší rodině zatím moc lidí nepochopilo. K základním stavebním kamenům našeho rodinného systému patří křivda, která je důsledkem hlubokých vnitřních zranění předávaných z generace na generaci. Jedním z posledních symptomů těchto zranění bylo to, když můj táta prohlásil "že pro něho neexistuju" a můj brácha "že se mnou skončil" (nejsou v naší rodině zdaleka první, kdo něco takového prohlásil). Myslím, že Haluška mi pomohla tu bolest v naší rodině lépe uchopit, zpracovat a též ukázat absurditu některého chování těm z nás, kteří jsme to byli ochotní vidět.
"Proč žijí psi kratší dobu než lidé? Lidé se rodí proto, aby se naučili žít dobrý život - jako třeba milovat každého za všech okolností a být k ostatním hodný. Psi už tohle všechno dávno vědí, a tak nemusí žít tak dlouho." Shane, 6 let
5) Pes, tj. i člověk jsou "tvorové dotekoví" - Haluška měla neuvěřitelnou schopnost říct si o doteky. Čumákem vám byla schopná zvedat ruku tak dlouho dokud jste ji nezačali drbat. Nenechala se odbýt. Na mě toho bylo někdy už příliš, ale vždycky jsem to vnímal jako vlídnou připomínku toho, jak moc my savci potřebujeme doteky svých blízkých. Jsou pro nás skoro tak důležité jako voda nebo kyslík. Jako malí to cítíme stejně silně jako psi, celými svými tělíčky. Pokud nám dotek chybí, hlasitě si něj říkáme.
Bohužel... v Evropě se několik posledních staletí rodíme do společnosti, která nás nutí mnohé naše potřeby (jako jsou třeba právě doteky), potlačit a zapomenout na ně. Více viz opravdovost vs. vazba, kdy přijetí ostatními směníme za naší o-pravdo-vost. Doslova platí, že abychom přežili, rozhodneme se zapomenout na pravdu o tom, kdo jsme:
Ve své knize 13 000 dní popisuji zážitky s doteky ze západní Afriky a odjinud (především z muslimského) světa, kde je normální, že se i chlapi líbají, objímají, vedou za ruce a jinak se s něhou dotýkají bez toho, že by v tom byl jakýkoli sexuální podtext či cokoli divného. Úryvek z knihy o tomto tématu si přečtěte např. zde. Přestože se situace u mladších generací, u nás lepší, ve většinovém Česku žijeme stále ještě v bez-dotykové společnosti s obrovskými dopady na kvalitu prožívání našich životů a na naše zdraví.
Doporučuji jeden oči-otevírající experiment: Zkuste si všimnout, kolikrát denně se dotknete nějakého displaye, klávesnice nebo tlačítka a to si pak porovnejte s tím, kolikrát denně se láskyplně a vědomě dotknete svých blízkých lidí. Průměrný uživatel se technologických zařízení dotkne 2617 krát denně, top 10% uživatelů 5427 krát denně.
Kolikrát denně se dotknete nějakého displaye, klávesnice nebo tlačítka? A kolikrát denně se láskyplně dotknete svých blízkých lidí?
6) Každý máme svou při-rozeno-st - Jak už to u soužití s pejsky bývá, bylo pár věcí, na kterých jsme se Haluškou za celý život neshodli. Přestože jsme jí to zakazovali, milovala třeba spát na gauči, žrát odpadky z koše nebo se pravidelně nechávala vyprovokovat svojí sousedkou, fenkou Fíbínou k hlasitému, společnému "vydávání hrůzy" za plotem. Samozřejmě, že to dělala až do chvíle, kdy už nemohla. Jednoduše si nemohla pomoct.
Nejvtipnější bylo, že po "každém incidentu" měla neuvěřitelně provinilý výraz, uhýbala zrakem, olizovala se, ocas hluboko mezi nohama,.... kdyby mohla, tak (jak říkáme my lidé) "se propadne" a "chodí kanálama". Úplně jako to děláme my lidi, jen viditelněji. Ani nevíte, kolikrát jsem si vzpomněl na kultovní bajku O žábě a štírovi. Psi si svou přirozenost/o-pravdo-vost (tedy to, s čím se narodíme, s tím, co je opravdové) většinou udrží. Jak jsem psal v předchozí odrážce, my ji vyměníme za přijetí a potlačíme ji. Jenomže co je to za život, "když si myslíme, že jsme slepice, zatímco jsme třeba orli".!?!?
7) Smečka je základ zdraví a dlouhého spokojeného života - Víme to z Modrých zón, víme to z nesčetných studií, mnozí to víme i z vlastní prožité zkušenosti... Kdo chce žít naplněný, zdravý a dlouhý život, potřebuje být součástí smečky. Psi jsou stejně smečkoví jako lidé, a tak je naše smečkovost (potřeba být součástí úzce propojené komunity) tím dalším, co nám ukazují. Haluška měla dva domovy, dvě smečky. Ten primární byl u nás doma v Komořanech, druhý pak u Pétiných rodičů na Slapech. Tam se stěhovala vždy, když jsme odjížděli na delší dobu pryč a na léto. Často se stávalo, že se jí ze Slap nechtělo - když jsme odjížděli, schovávala se, brzdila nohama, když jsme jí táhli a když jí někdo ze smečky opouštěl, truchlila. Nejšťastnější byla při rodinných srazech, když jsme byli všichni spolu. Obdobím Haluščiny největší spokojenosti byly covidové locdowny, kdy jsme byli všichni spolu non-stop doma.
8) Vítání a loučení - vždy na 100% - Myslím, že poprvé to bylo v Mali, kdy jsem žasl nad tím, jak se tam lidí vítají a loučí - když jsem odjížděl, celá ulice mě šla doprovodit, přes půl města, až na vlakové nádraží. Pak jsem si toho začal všímat i jinde po světě a zjistil jsem, jak normální je v mnoha místech to, že vás vítá nebo se s vámi loučí "celá vesnice". Často jsem pak přemýšlel, jak běžné je u nás to, že návštěvu čekáme doma, a že se s ní loučíme tak, že za ní jednoduše "zavřeme dveře". Začal jsem pozorovat, že stačí poodjet třeba jen na Slovensko a v mnoha místech vás už "vyprovází až k vlaku". Psi jsou ve vítání/loučení velkými učiteli. Haluška nás vítala každé ráno po probuzení jako bychom se neviděli deset let a když náhodou někdo z její smečky přijel po delší nepřítomnosti, radostí mu vždycky málem skoro "sežrala ruku".
9) "Radost z klacku" - V konzumní společnosti je nám podsouváno, že bychom měli, ze všeho nejvíc, spotřebovávat, tj. nakupovat. Jedním z projevů "konzumní filozofie" je to, že nevyrábíme, nesbíráme, nepěstujeme, nevyměňujeme, nesdílíme..., ale nakupujeme (dárky). Pokud je v rodině pes, dárky se kupují i psovi. Nevyhnulo se to tak ani Halušce. Nejčastěji dostávala různé (plastové) hračky, dovozové bůvolí kůže nebo třeba sušené prasečí uši v igelitu. Ničím nepohrdla. Nejšťastnější ale byla, když jsme se přetahovali o klacek z lesa, když jsme jí do zblbnutí házeli starý oslintaný tenisák nebo, když si mohla vylízat talíř od večeře. Myslím, že psi nám ukazují další aspekt podstaty života, a to že čím míň máme, tím více jsme. Ne naopak, jak nám tvrdí moderní re-KLAM-a.
Psi nám ukazují další aspekt podstaty života, a to že čím míň máme, tím více jsme. Ne naopak, jak nám tvrdí moderní re-KLAM-a.
10) "Smrt jistá, hodina nejistá" - Vím to od chvíle, co z čista jasna odešel Lukáš. Tehdy jsem též celým tělem cítil to, co jsem do té doby věděl "jenom rozumem". A to, že všichni máme jedno společné: všichni jednoho dne přestaneme dýchat, vychladneme a zemřeme. Jeden den jsme mladí, silní, druhý den nás pochovávají. U Halušky mě to doběhlo znovu. Silný, vysportovaný, vždycky energický, ještě relativně mladý pes se najednou nedokáže ani postavit... Staří Římané měli Memento mori, tj. "Pamatuj na smrt!". Věděli, že čím lépe si uvědomí svou smrtelnost, tím lépe dokáží uchopit svou živost. Bez "Mementa Mori" je "Carpe Diem" (tj. Využij den) jen prázdným sloganem.
11) Uzdravené ego, jednota a mír - Každou smrt (viz např. ego, smrt a život), která mi přijde do života, žasnu nad jednou věcí, a to, jak obrovskou moc zpřítomňovat, propojovat a ukazovat, co je v životě skutečně podstatné, má. (Často falešná) představa o vlastní důležitosti (tj. o oddělenosti od ostatních), kterou Freud nazval "egem" najednou jakoby neexistovala a nepřekážela mezilidské blízkosti, jednotě a plynutí. U Halušky to bylo to samé. Poslední týden s ní byl pro nás všechny mimo-řádně silný.
Co se týče kvality umírání lidí, situace v Česku se lepší. Přesto nás Čechy nemohu ne-politovat: Zhruba 80% našinců si poslední fáze života nechá vzít odlidštěným systémem, který nám smrt unesl a schoval ji do nemocnic, LDN-ek a jiných podobných institucí.
12) Jak důležité je CHOVÁNÍ- Na venkovském pohřbu mého (náhradního dědečka) pana Míly mi poprvé došlo, že začátek a konec našeho života mají jedno společné - obě období vyžadují, aby nás druzí nosili/chovali. Nejprve nás nosí/chovají jako miminka. Na konci života nás pak (v tradičním světě) nesou v rakvi, v které nás následně po-chovají. U Halušky jsem to zahlédl znovu. Jako štěňátko jsme jí též nosili a chovali. To samé, její poslední dny, kdy jsem jí musel nést ven i na čurání. Poslední den jsme jí pak už, do auta k veterináři, též nesli a nakonec jsme jí nesli a po-chovali (do hrobu). A tak mi i u Halušky zase došlo, jak zásadní je ty malé, první léta, chovat, jak důležité je se k ostatním (lidem i všem dalším) správně chovat a jak podstatné je naše blízké nakonec dobře po-chovat.
Jedna z fotek v covidu, kdy byla Haluška nejšťastnější - všichni jsme spolu byli non-stop doma.
Malé děti je třeba chovat. V průběhu života je třeba se k ostatním (lidem i všem dalším) správně chovat. Nakonec je třeba naše blízké dobře po-chovat.
13) Důležitost pohřbu - Halušku jsme pohřbili na zahradě jejího domova na Slapech. Vykopal jsem jí hrob (něco takového jsem dělal poprvé v životě), přinesli jsme květiny, každý jsme jí napsali krátký dopis, které jsme jí pak dali do hrobu, připili jsme si na ní, Peťka pronesla řeč a poděkovala jí za život. Pro kontext - byl parný letní den, hrob jsem kopal do skály polofunkčním nářadím - byl to vskutku surrealistický zážitek.
Myslel jsem při tom na dvě věci. Zaprvé, jak důležité je prožít rituál posledního rozloučení/pohřbu (až padesát procent Čechů odchází bez tohoto rituálu). A pak, jak jsem kopal ten hrob.... jsem vzpomínal na časy, kdy zařízení pohřbu vyžadovalo přítomnost pouze dvou osob - hrobníka a kněze a bylo striktně komunitní záležitostí. To byla ještě doba, kdy i člověk mohl být přirozeně "zkompostován". V kapitalismu se pak z pohřebnictví postupně stal normální byznys (viz komodifikace pohřebnictví). Dnes je třeba si na poslední rozloučení najmout firmu, která si platí reklamu, nabízí slevy, produkty, posílá faktury,... a samozřejmě si na pohřeb řádně našetřit, zadlužit se nebo pohřeb oželet (viz výše).
14) Náplast na osamělost - V Komořanech žijeme na jednom ze sídlišť, které jsou koncipovány jako moderní, privátní noclehárny pro pražskou kancelářskou sílu. Typický obyvatel našeho sídliště je pětatřicátník, zaměstnanec nadnárodní korporace, který je od pondělí do pátku v zaměstnání a o víkendu pak na výletě. Přestože valná většina našich sousedů doma nežije, ale pouze přespává, obrovská část jich má doma nějakého pejska, případně kočičku. Ti jsou pak přes den zavření v bytech nebo na zahrádkách. Nežít s Haluškou, možná si ani nevšimnu, že pejsci a kočičky se stali jednou z moderních náplastí na dnešní epidemickou osamělost. Masový rozmach individuálního vlastnictví pejsků a kočiček s sebou samozřejmě nese obrovskou ekologickou stopu (o tom více v článku "Odvrácená strana pejskaření a kočičkaření"). A samozřejmě jako cokoli jiného i pejskaření bylo zkomodifkováno a stalo se obrovských zdrojem zisků korporací.
15) Citlivost & trauma - Citlivost, čili "jemnost antén v nás, kterými vnímáme signály zvenčí", je jednou z věcí, které dědíme po předcích, tj. máme ji v genech. (Vysoce) citlivý jedinec je tak schopen vnímat i to, o čem ti méně citliví často nemají ani tušení, a prožívat to radostí, smutkem a v případě dlouhodobé zátěže pak často i nemocí. Haluška byla jedna z těch (vysoce) citlivých duší. Podobně jako já. Zrcadlila, tj. ukazovala nám tak mnoho věcí, kterých bychom si normálně nevšimli. Vtipné bylo, že jsme (ona a já) měli i alergii v podobném období na podobné "alergeny" (teklo nám z nosu a z očí).
Cestování autem zvládala jen s velkými obtížemi. Do smrti to pro ní byl velký zdroj stresu.
16) Žijí s námi = mají naše nemoci - Mnohé původní kultury NE-nahlížejí na nemoc jako na individuální problém k odstranění, ale na prvním místě jako na informaci o zdraví celého systému/komunity. Pokud se člověk podívá na nemoci touto optikou, nemůže nevidět, jak toxická/nemocná je společnost, v které dnes žijeme. O těchto souvislostech píše nejlépe asi Gabor Maté v Mýtu normálnosti. Když přemýšlím o Haluščině rakovině, vzpomínám na všechny naše cesty okolo pesticidových řepkových polí v Cholupicích, kdy mi často zaběhla přímo dovnitř. Vzpomínám si na maso z jatek, kterým jsme jí krmili první roky a které pocházelo od zvířat krmených tzv. konvenčním krmivem, tedy krmivem, ve kterém byla nevyhnutelně spousta jedovatých látek a myslím i na její "trauma z dětství", kdy jí kamarádi vzali mámě a sourozencům a vezli ji několik set kilometrů k nám (cestování autem pro ní bylo do smrti velkým zdrojem stresu). V neposlední řadě myslím i na její osamělost - přestože jsme jí málokdy nechávali samotnou v bytě, většinu času trávila s dvěma, třema lidmi (většinu času zaměstnanými), ne s celou smečkou tak, jak by to byla bývala potřebovala.
Haluška po operaci nádoru na mléčné žláze (červen 2023)
17) Dva světy - "komunitní" a "extrakční" - Mít psa v dnešním světě znamená nevyhnutelně zajít občas i na veterinu. Kromě povinných očkování, pravidelného odčervování se Haluščiny alergie občas projevily kožní infekcí, kterou už jsme pak sami nezvládli. Ani nevím, jak jsme se dostali na veterinu na Zbraslavi, ale jezdili jsme léta tam. Nechodil jsem tam vůbec rád, o Halušce ani nemluvě. ...naleštěná recepce, čekárna napěchovaná re-KLAM-ními letáčky, na TV obrazovce další TV re-KLAM-a, všechno na oko "super profi". Samozřejmě, že po každé návštěvě jsme byli o několik tisícikorun lehčí. Nikdy jsem se tam necítil jako člověk, ale jako chodící peněženka. Stejně tak jsem nikdy necítil, že pes je tam pes, ale jen další položka k vyřízení. Po jednom traumatizujícím zážitku jsme řekli dost a našli Veterinu Modřany, kde jsem byl pokaždé jako v Jiříkově vidění. Kromě toho, že to bylo de facto u nás doma, byly tam (jen) dvě moc milé paní doktorky s lidským, psím a přitom i velmi kompetentním přístupem. Bylo úlevné být někde, kde jste člověk, vlastně soused, ne jen peněženka.
Když jsme se pak začali dozvídat, že budeme potřebovat eutanazii, dozvěděli jsme se navíc ještě o službě "PET-Medic" (v případě, že by to vyšlo na víkend). Jejich stránky mě upřímně vyděsily (především ceník s položkami jako "5 Kč za minutu, 30 kč za kilometr, produkt A, B, C, D",....) - všechno nažehlené, "žvýkačkový marketing", Byznys s velkým B.
Co tím chci říct? Že nám i psi mohou ukázat, že v kapitalismu existují dva, zcela rozdílné - světy, svět lidský a svět byznysu.
Více v článku: Ekonomická a směnná hodnota: Dva druhy byznysu, dva světy, dvě kvality života - nebo viz schéma níže (vysvětluji v této přednášce).
Tolik 17 bodů, které mi Haluška ukázala nebo připomněla.
________________________
Akce & knihy:
Domlouvám si pár sešlostí na podzim. Co domluvím, bude zde.
Svět mýma očima - kamarádům pomáháme šířit unikátní komiksovou knihu 350 dětských autorů. Mikro-rozhovor o knize ZDE.
Ekonomie koblihy - Čtu znovu tuto důležitou knihu a jsem opět fascinován. Přijde mi, že čtu jednu z těch knih, které mohou opravdu změnit svět (tak jako všechny v tomto balíčku). Pokud jste jí četli a sdílíte mé nadšení, prosím, řekněte o ní otevřeným myslím okolo vás.
Hostina - Jak jsou teď lidi hodně venku, dostáváme hodně fotek (sousedských) hostin, které pořádají. Ani nevíte, jakou z toho mám radost. Přijde mi, že hostina je relativně snadný způsob, jak se zpřítomnit, propojit, ozdravit a jak i rozradostnit svůj život. Já včera dělal kapustové karbanátky s bramborem (všechno z vlastní zahrádky) a večeřeli jsme se sousedy. Pokud byste něco sousedského pořádali, napište.
Jeden odstavec denně - Po dlouhé pauze jsme doma začali psát naši "kostku" (popisuji zde) - každo-večerní rituál, kdy si zapíšeme, za co jsme byli ten den vděční. Za mě je to jeden z nejdůležitějších rodinných rituálů - něco, co nám pomáhá se zvvědomováním, všímavostí, zpřítomněním, vděčností a blízkostí. Pokud někdo "kostku"/"jeden odstavec denně" píšete a můžete třeba sdílet sdělitelnou fotku, pošlete. Budu rád.
Obnažený západ - Raduji se, jak se nám daří šířit tyto dvě knihy. Tma zmizí tam, kde se rozsvítí a "král je dnes už úplně nahý". Stačí třeba jen sledovat reakce naši politiků a médií na události na Ukrajině a porovnávat si je s reakcemi v Palestině. Ty nejvíce do očí-bijící kontrasty sdílím do stores na Instagramu - je toho hromada, de facto každý den - viz třeba tento drobný příklad z Guardian.
Pokud vás jakákoli naše kniha nadchne, moc, moc prosím, řekněte o ní ostatním, napište na ní někam recenzi, vyfoťte fotku, natočte video (a pošlete nám to). Já vám furt věřím v to, že v dnešní době zmatku, ztracenosti a dalšího kola nástupu extremismu, jsou knihy tím, co nám má ukázat věci v pravém světle a načrtnout cestu dál. A pak, PeopleComm je to jediné, co nás živí.
________________________
Zde je další čtení a koukání (z mé dílny):
1) Seriál Škola základ života - další díly seriálu o výchově a vzdělávání, který vychází občasně na mém blogu úpravou textů ze dvou kapitol knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Poslední je 20. díl s názvem Zadarmo ani kuře nehrabe publikovaný včera.
2) Téma (veřejné) dopravy - Zažil jsem dva oči-otevírající zážitky s Českými drahami. Musel jsem to sepsat: Dvě šokující zkušenosti s cestováním s dětmi vlaky Českých drah. Je to už 31. díl seriálu o Carfree životě. Zde najdete všechny díly.
3) Tři základní (neveřejné) techniky propagandy. Jak se používají v demokratické společnosti? - V několika posledních přednáškách jsem mluvil o tom, jak je v demokratickém světě vytvářen obraz ideálního chování a souhlas s ním. Přišlo mi, že to lidi bavilo, a tak jsem vzal tři základní techniky popsal je i do blogu. Téma mi přijde zásadní a svým způsobem fascinující, nebál bych se říci, že i perverzní. Nevím, zda se mi to podařilo sepsat srozumitelně, ale mazal jsem se s tím dost. Dejte když tak vědět, ale pozor: Netřeba (ne)souhlasit, stačí (pokusit se) porozumět.
4) Rozhovor o PeopleCommu, Svobodě v práci, Slušné firmě, o pěnezích, práci, kapitalismu a rozdělené společnosti - tohle je video (rozhovor). Nikdy se mě nikdo neptal na takové detaily začátku PeopleCommu, Slušné firmy, mého psaní,... Bylo to pro mě objevné. Třeba to potěší i někoho jiného.
5) Přednáška "Peníze, nebo život?" 22.5.24 - Tohle vám byla (pro mě) moc milá přednáška ve velmi milém místě (1 hodina, 50 min).
6) O tomhle tématu chci napsat extra do jednoho z dalších čísel těchto Zpráv, ale pro úplnost to sem dávám už nyní. Pokusil jsem se zmapovat 100 let historie jedné české mlékárny jako ukázky vývoje podnikání v naší zemi. Pro mě to bylo velmi objevné a velmi ilustrativní. Posuďte sami: Holocaust místních podniků na příklady jedné české mlékárny (Kruh v Podkrkonoší)
7) Sepsal jsem poslední zážitek z pobytu v Arménii/Gruzii z loňského prosince. Tento se týká tématu "okázalé/demonstrativní spotřeby" - Luxusní zboží jako symptom traumatu na příkladu nabídky produktů luxusu a krásy v centru Jerevanu
8) Jeden z mých komentářů k současné mainstreamové politice: "Privatizace" jako zaklínadlo ODS a co toto slovo ve skutečnosti znamená Většinu píšu na asociální sítě (nejvíc na IG), výjimečně se něco objeví i na blogu.
________________________
Další čtení, koukání a objevy (odjinud):
1) Nový rozhovor s Gaborem Maté ve slovenštině (pro Forbes SK): "Gabor Maté: Doba je čoraz viac toxická, firmy zlyhávajú v starostlivosti o zamestnancov"
2) Záznamy ze skvělé konference českých demokratických škol - zde. Pokud odněkud čerpám pro naší zemi naději, je to právě toto hnutí za demokratizaci našeho školství. Najdete-li čas, pusťte si něco.
3) Sousedský klub - inspirace z tématu lokalizace, propojování a sousedských komunit. To samé i "Nejen bydlet, ale i žít", což je velmi pěkně zpracovaná příručka sousedských aktivit na Praze 7. Velká inspirace. A byl jsem nedávno na krásné sešlosti s tématem budování (sousedských) komunit z dílny Bieno Vnitrobloky - pokud je neznáte, doporučuji k prozkoumání.
4) V Local Futures (Naše budoucnost je lokální) vypustili nový film "Power of local". Robo (Lokalnost.org) co nevidět vypustí verzi s SK titulky. Kdybyste chtěl někdo pomoci s CZ titulky, napište mi prosím. Jejich předchozí filmy Ekonomika štěstí a Lokální planeta už CZ titulky mají.
5) Klimatická akademie v kultovním Hostětíně.
6) Non-profit Ventures - stránka s tématem podpory komunity okolo post-růstu/nerůstu. Nadchlo mě jejich mottto:" Byznys je jedna z nejefektivnějších forem aktivismu. Byznys je jednou z nejexpresivnějších forem umění."; Radically Open Security - inspirativní příklad ne/post-růstové firmy
7) Poslouchal jsem nedávno Janise Varufakise, který zmiňoval, že v rámci rešerše pro jeho poslední knihu přečetl všechny Gobbelsovy projevy z 20. a 30. let min. století. Zaujalo mě to. Netušil jsem, že kromě nenávistné nacistické rétoriky obsahoval každý jeho projev (minimálně ty z 20.století) precizní, nad-časovou kritiku kapitalismu. Říká se, že kdo nezná svou historii, ten ji velmi pravděpodobně zopakuje. A protože jsem studiu historie kapitalismu, tj. historie posledních 500 let věnoval dost času, s obavami pozoruji, jak historie pomalu začíná opakovat. Přál bych si, abychom se ke studiu historie, minimálně té před sto lety, vrátili. Mrkněte třeba na Fašistický manifest. Doporučuji přečíst v kontextu problémů současného světa.
8) Pokud vám nevadí angličtina, oblíbil jsem si výklady historie z úst prof. Jeffreyho Sachse. Jeho práci doporučuji snad v každých Zprávách. Je pro mě vzácným příkladem odvahy stavět se za Pravdu a za Mír. Z mnoha jeho nedávných rozhovorů bych doporučilo tyto tři: Why West hates Russia, There Is No Shortcut to Peace nebo obsáhlý rozhovor s Tuckerem Carlsonem
9) Pravidla korporátu - zaujalo mě téma, zpracování mohlo být (mnohem) hlubší, ale je fajn, že se této osvětě u nás někdo vůbec věnuje. K tématu se mi líbil článek s názvem: Korporace není kámoš. Spojence hledejme mezi lidmi, ne u velkých firem
10) Neznámá společnost - 6-ti dílný mikro-dokumentární seriál o nás Češích (10ti minutové díly). Vtipné i hluboké. Můj "top" byl náš český "privatismus".
11) Nakonec dva seriály s tématem "kolapsu civilizace", který nás v nějaké podobě nevyhnutelně čeká. První je Sweet Tooth: Chlapec s parožím - seriál, na který jsme doma koukali už od covidu. Na Zemi se objevil virus, který zabíjí lidi a způsobuje, že se lidem rodí kříženci se zvířaty, tzv. hybridi. Hromada zajímavých myšlenek.
10) The Last of us - Poslední z nás - Nejspíš jste viděli . Pokud ne, mě zaujalo zpracování různých forem uspořádání lidské společnosti.
11) Kde olivovníky pláčou - úžasný nový film od autorů Moudrost traumatu. Byli jsme na české premiéře, film se podařilo obdařit i CZ titulky. Oči-otevírající pro kohokoli se zájmem o téma traumatu, uzdravení, míru a budoucnosti lidstva.
12) Na závěr - velmi názorně zpracovaný - a pro mě nejstrašidelnější - graf za hodně dlouho. Možná jste četli, co si o změně klimatu myslí 350 top světových klimatických vědců. Budoucnost nebude to, co si o budoucnosti myslí 99,9% obyvatel zemí globálního severu. Proč? Mainstreamová propaganda nám nedovoluje vidět skutečný stav věcí - hezky o tom píše "Továrna na lži". Myslím, že už brzy začne prosakovat pravda, a to že tu bude buď kapitalismus nebo život na Zemi. Obojí není slučitelné - viz třeba Budoucnost je nerůst. Mimochodem, všimli jste si, jak normální se i u nás staly "výstrahy extrémního počasí"? ... a to jsme teprve na začátku (zdá se, že limitní hranice 1,5C oteplení byla již překonána).
____________
Tři prosby:
Vrátka, unikátní sociální podnik, členové Slušné firmy potřebují pros svůj provoz auto. Moc prosím, pomozte jim drobným příspěvkem nebo sdílením zde
Svobodná škola Vilekula potřebuje pomoct zde
Budoucnost bez plastu petice. Díky za podpis a sdílení.
____________
Jak se mám:
Tenhle newsletter se jmenuje Zprávy ze života, a tak cítím, že bych měl snad napsat vždy i pár řádek k mému neveřejnému životu. Dokončil jsem dva dlouhé "tunely", které mě zaměstnávaly od ledna - první byl rozpad mé rodiny a pomoc mamince, ze všeho nejvíc se zajištěním jejího nového domova. To se s pomocí i těchto Zpráv a mnoha dobrých duší povedlo. Díky za to všem!!! Nepřestávám za to být vděčný.
Druhý tunel bylo zakládání zahrady v zahrádkářské kolonii v Cholupicích, kde bylo třeba vyrubat staré stromy, napálit uhel, rozbít několik betonových staveb, postavit skleník, založit záhony, nasadit keře a veškerou zeleninu... no PROJEKT s velkým P. Aktuálně se tam raduji ze sklizně, i moje paneláková mikro-zahrádka plodí jak zběsilá. V Cholupicích se potýkám s plísní rajčat okurek a s obavami sleduji každou aktuální bouři,... ale radost si zkazit nenechám.
Zaměstnává mě dost i PeopleComm, především knihy Gabora Matého a Respektovat a být respektován, které stěží stíháme dotiskovat. Pro mě je ten zájem mega-nadějí.
Dlouhodobě jsem zapojený v mírovém aktivismu, neboť si nemůžu pomoct. Poslední 3/4 roku mě zaměstnává snad nejvíc téma osvěty koloniální osadnické genocidy v Palestině - snažím se psát, sdílet, chodit na demonstrace, na projekce, propojovat. Pochopil jsem, že dokud nebudou palestinské děti usínat bez strachu, že se nedožijí rána, nebudou ani naše děti nikdy žít v míru. Čas od času mi to dění tam (sleduji ho totiž z přímých zdrojů) začne žrát duši a musím si dát pauzu. Nemůžu už dál vidět ty děti bez hlaviček, lidi s vyhřezlými střevy nebo zbytky těl rozježděné izraelskými tanky (omluvte můj grafický jazyk) a vedle toho sledovat ostudnou a absurdní komunikaci pánů Fialy, Pavla, Lipavského,... a PR "reportáže" České televize. Dělám, co můžu a co cítím, že je správné tak, abych se mohl podívat svým dětem do očí... i když si přijdu, že "řvu na poušti", "čurám proti větru" nebo "vylévám vodu při záplavách". Jenomže kdybych nic nedělal, buď bych se utrápil nebo bych se ztratil.
Cítím z toho všeho dlouhodobé vyčerpání, snad přes prázdniny naberu síly. Když se mě někdo ptá, jak se mám - odpovídám, že můj obyčejný život je radostný a naplněný. Ze stavu světa však pociťuji velkou úzkost.
V poslední době mě nadchlo propuštění Juliana Assange. Předevčírem jsme domalovali byt.
Toť vše. Snad se máte, jak to jen jde.
Snad ty moje řádky někoho obohatily, potěšili, někým pohli. A když ne, neva. Já to sepsal rád.
Mávám. Tomáš
Všechna čísla Zpráv ze života naleznete zde.
Pokud víte o někom, koho by potěšily, k objednání jsou zde.
____________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky!