Permablitz v Cholupicích: Dovedete si představit, co bychom dokázali, kdybychom byli svobodní v tom jak pracujeme?

03. 03. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

Minulý víkend jsem zažil něco mimo-řádného. Na naši chatku do pražských Cholupic jsme svolali "permablitzovou" brigádu, abychom v partě 5 - 8 lidí společně zbourali nefunkční betonové stavby a uvolnili tak místo záhonům. 
Byla to těžká, destruktivní, přesto ale v mnoha ohledech, fascinující práce a zkušenost. Udělali jsme toho neuvěřitelné množství - něco, co bych já sám nikdy nedokázal. Opět mě nadchlo, že je to něco, co se dřív dělo naprosto normálně - kdykoli bylo třeba něco udělat - sousedi/rodina spojili síly a šlo se.
V dnešním zkomodifikovaném (zpoplatněném) světě nám ale bylo podsunuto, že "vše nepohodlné by za nás měla udělat firma" (rozuměj: neměli bychom to dělat sami, ale měli si to - u firem - koupit). A tak nakupujeme. A čím víc nakupujeme, tím víc musíme vydělávat. V konečném důsledku jsme tak uvízli v soukolí krysího závodu - osamělí, vyčerpaní, závislí a stále ne-mocnější.
Myslím, že "permablitz" nebo prostě česky "brigáda" je jedna z nejelegantnějších, nejradostnějších a nejsnazších forem odboje proti destrukci konzumu. Myslím, že je to nejlepší způsob, jak "ekonomiku finanční" obohatit zpětně o "ekonomiku daru".
Měl jsem z toho víkendu řadu aha. Čtyři z nich jsem popsal tomto v blogu. Najdete zde popsanou i logistiku toho celého. 

Začnu nejprve samotnou brigádou, aby bylo jasno co a proč jsme dělali. 

Co se mě týče, já tuhle práci s blízkými lidmi, na čerstvém vzduchu, na něčem smysluplném, jednoduše miluju. Nejoblíbenější částí pravidelných sousedských slavností, u nás doma v Komořanech, je pro mě vždycky ráno - před akcí - stavění stanů, stolů a chystání toho celého. S vděčností vzpomínám na Permablitz v Senínce – pradávné umění spolutvorby v novém hávu, Výměnu okna aneb taková malá sousedská párty, sázení stromů v Chramostech a všechny další brigády, které jsem v životě zažil - ze všeho nejvíc samozřejmě v dětství, kdy toto bylo naprosto normální.  

Minulý víkend jsme na zahrádce, v cholupické zahrádkářské kolonii, potřebovali rozbít nefunkční betonový bazén, betonové jezírko, rozpadlou betonovou kompostovací ohrádku a betonové základy starého skleníku (a skleník předtím rozebrat). To byl náš úkol: 

Začal jsem tím, že jsem se (pár týdnů předem) radil s Martinem, kamarádem stavitelem, který se ve stavění i bourání vyzná. Ten odhadl, kolik budeme potřebovat lidí, času a také jakou techniku. 

Pak jsem se radil s Blankou, kamarádkou, která podobných Permablitzů/brigád zorganizovala u sebe na Šumavě už nespočet a má tak nedocenitelné vhledy do organizace a logistiky. Blanka mi poradila, co připravit předem, co během, co potom, jak to všechno zkomunikovat a na co nezapomenout.  

Na základě toho, co mi Martin s Blankou poradili, jsem sepsal jednoduché noty - tak, abychom měli všichni stejné informace.  

Jaromír, kamarád z Moravy nám půjčil hlavní nástroj - 30 kg bourací kladivo. Dále jsem objednal kontejner na odvoz suti. Pak jsem založil whatsupovou skupinu na domlouvání detailů. Pár dní předem jsem přivezl zmiňované kladivo a v našem místním železářství jsem nakoupil ochranné brýle, špunty do uší a pracovní rukavice. Den předem jsem připravil "pracoviště" - vyprázdnil kompost, vybral hlínu ze skleníku, připravil nástroje, dofoukl kolečko,... doma jsme napekli chleba, sekanou a připravili základ na oběd a večeři na druhý den. 

Do práce jsme se pouštěli v 8.30. Doma jsme ten den vstávali v 6.00, abychom navařili kafe, čaj, připravili svačiny, natočili vodu a připravili všechno potřebné pro ten den. 
Kamarádi pak přivezli další nástroje - ještě jedno bourací kladivo, další kolečko, další krumpáče, prodlužovačky. Kamarádka (jediná žena v týmu) napekla výborný buchty. 

Odpoledne ten den jsme pak půjčovali ještě jedno kladivo (18 kg v OBI). Důvodem bylo to, že odpoledne se stavili ještě dva další kamarádi (sousedi) - tak aby měli s čím pracovat.  

Jeden obraz je za tisíc slov, a tak se podívejte na pár fotek z toho dne:  

Tady máte 45 sekund se zvukem :-):

V poledne jsme jeli k nám domů (5 km) na oběd a večer na malou hostinu od Peťky. To byly dvě skvělé zastávky, při kterých se dal i probrat život.  

A tohle byl výsledek. Nezdá se to, ale jsou to 4 tuny suti. Především bazének a jezírko byly vyrobeny ještě z poctivého komunistického betonu s výstužemi, lepenkami, dráty,... byla fuška to rozbít a odvozit.

A tady výsledek naší práce, druhý den ráno, odvážejí. Pro zajímavost: odvoz té fůry stál cca 6000 Kč. 

Musím říct, že to byla pořádná fuška. Jak jsem ale psal, nadchla mě na tom řada věcí. Kromě toho, že toto bývalo zcela normální, chci zmínit ještě čtyři věci:  

Většina z nás držela sbíječku v rukou poprvé v životě. Zkusit si něco takového tak pro nás byl obrovský zážitek. Pro mě tedy určitě. Žijeme v absurdní době, kdy se podobné zážitky prodávají, a tak bylo skvělé zažít, jak snadno si člověk může podobný zážitek zařídit s kamarády v rámci "ekonomiky daru".

Celým svým tělem jsem cítil, jak moc je práce terapeutická, a to to v případě, že je něčím opravdu užitečná, sami si jí svobodně zvolíte, vykonáváte ji s blízkými lidmi způsobem, který je vám vlastní v množství, které je pro vás akorát. Vzpomněl jsem si na Dobrého pastiera, kde se lidé ze dna společnosti - bývalí narkomani a uzdravují právě prací. 

Většina z nás byla většinu času ve "flow" - ve stavu, kdy nevíte, kolik je, necítíte hlad, žízeň, prostě jste tady a teď. Bylo to pro to, že ta práce splňovala všechny parametry "pohlcení"/flow - jasný cíl, výzva, základní dovednosti (člověk se se sbíječkou rychle naučí), okamžitá zpětná vazba (hned vidíte výsledek).  

Práce ve smyslu tvorby něčeho užitečného je totiž hlubokou vnitřní potřebou každého člověka. Pokud není naplněná, cítíme úzkost a prázdnotu, kterou zaplňujeme nejčastěji konzumem a různými závislostmi.

Nakonec, když už jsme tam večer stáli, když utichl ten šílený hluk, mě na chvíli úplně pohltila představa světa, v kterém bychom mohli žít v případě, že bychom byli svobodní ve volbě naší práce. Práce ve smyslu tvorby něčeho užitečného je totiž hlubokou vnitřní potřebou každého člověka. Pokud není naplněná, cítíme úzkost a prázdnotu, kterou zaplňujeme nejčastěji konzumem a různými závislostmi. Většina práce je dnes bohužel hákováním/vyděláváním na život, od kterého je většina z nás odpojená. To je jednou z důležitých příčin, proč se tolik z nás cítíme ztracení a odpojení. 

Zkuste se na - toto téma - na chvíli zasnít... 

Představte si, že bychom si mohli naprosto svobodně vybrat, co, kdy, kde, s kým a jak moc budeme v životě dělat. Představte si, že bychom nebyli uvěznění hypotékami, daněmi a všemi dalšími účty, na které musíme vydělávat proto, abychom neskončili na ulici. Představte si, že by neexistovala manipulativní re-klam-a, která nás, na nevědomé úrovni, vmanipulovaná do nakupování věci, které nepotřebujeme, čímž non-stop zrychlujeme v krysím závodě, v němž většina z nás uvízla. Představte si, že by neexistovala povinná školní docházka, která přetváří kreativní a šťastné děti v poslušné robot-niky, kteří zapomněli pracovat a místo toho se stávají konformními "lidskými zdroji" v nějakém "zaměstnaneckém stroji". Přestavte si, že žijeme v propletených sítích blízkých lidí, s kterými si vzájemně pomáháme, což nás dále osvobozuje od pasti kolotoče nakupování a vydělávání. Představte si, že dokážeme "ekonomiku" peněz doplnit o stejně důležitou "ekonomikou daru" (o rozdílech těchto dvou ekonomik více v Posvátné ekonomii).

Dokážete si představit, jaký by to byl svět, co všechno bychom jako lidstvo dokázali? ...už dávno by nebyly války, rakovina, nekolabovalo by klima, nebyla by chudoba, politici by nás neustále nestrašili nějakými nepřáteli. Bez přehánění. 

Představte si, že by neexistovala manipulativní re-klam-a, která nás na nevědomé úrovni, vmanipulovaná do toho, že nakupujeme věci, které nepotřebujeme a tím non-stop zrychluje kola krysího závodu, v kterých většina z nás  uvízla. Představte si, že bychom si v životě mohli zcela svobodně vybrat, co, kdy, kde, jak, s kým a případně za co budeme dělat. 

Myslím, že je třeba si dokola připomínat, že práce ve smyslu tvorby něčeho užitečného je hluboká lidská vnitřní potřeba, která je pro člověka terapií, potěchou pro ducha, radostí, možností propojení se se sebou samým, s ostatními lidmi a s přírodou. A především - je to způsob, jak si zajistit své potřeby své-pomocí - bez korporací, oligarchů a státu, jejichž cílem je vytěžit nás - O tom více zde. 

Na úplný závěr chci říct, že jsem přesvědčený o tom, že permablitz je jednou z našich hlavních nadějí v odboji proti destruktivnímu konzumu - proti nadvládě oligarchů, chudobě, klimatickému chaosu, manipulativním politikům, lživým médiím, ale i proti imperialismu a vykořisťování jihu globálním severem (viz Propast). A tak příště, až budete stát před nějakým úkolem zvažte, zda z toho úkolu nevytvořit záminku pro nějakou pěknou spolu-tvorbu. A pokud se to povede, podělte se o zážitek s ostatními. Myslím, že i to je velmi důležité. Přeci jenom, učíme se nápodobou. Díky. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.