Postřehy z matrixu

Kvalita pitné vody se týká každého z nás. Nikdo bez ní nepřežije. Ti bohatší si ji mohou koupit v PET lahvích (v mylné naději, že je čistší než ta z kohoutku nebo ze studny) nebo si doma naistalovat filtr (v bláhové naději, že si kohoutkovku očistí od pesticidů, hormonů, reziduí léčiv nebo mikroplastů). My ostatní jsme odkázání na to, co nám přiteče kohoutkem z veřejných zdrojů nebo z vlastní studny. Dozvědět se, co pijeme může člověka vylekat, ale zároveň nás to může probudit, abychom zatlačili na naše zákonodárce a požadovali okamžitou instalaci uhlíkových filtrů na hlavní veřejné zdroje vody a urychlené zavedení zón ekologického zemědělství v dostatečné vzdálenosti od zdrojů pitné vody. 

číst více

V dnešním textu navazuji na článek s názvem: "Mytologie moderní společnosti II. - Příběh oddělenosti aneb Každý sám za sebe" tématem odpojenosti moderního muže (od sebe, od druhých, od práce a od přírody - o tomto tématu více i v článku "Čtvero ročních odcizení". 

číst více

V první díle seriálu "Mytologie moderní společnosti" (Mýtus svobodné vůle jako to hlavní, co nás dnes drží v šachu) jste se měli možnost seznámit s jedním ze dvou nejzákladnějších příběhů moderní společnosti, kterým je mýtus svobodné vůle. Dnes se podívejte ten druhý základ, na kterém naše moderní společnost už bezmála 500 let stojí - na mýtus oddělenosti. 

číst více

To, co vidíte na úvodní fotce jsou hovězí odřezky, pro které jezdím 1-2 krát ročně na jatka. Doma je pak napytlíkujeme, zamrazíme a používáme jako krmení pro Halušku, našeho psa. Při každé této cestě pro maso, přemýšlím o dopadu pejskaření, případně kočičkaření na lidskou společnost a planetu. Možná se nedívám pozorně, ale ani o tomto tématu nevidím v naší společnosti diskuzi. Do tohoto blogu proto nahazuji pár myšlenek. 
Nad tématem jsem se zamýšlel i v knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti - část textu je odtamtud. 

číst více

Tohle je jeden z těch textů, kdy prostě musíte sednout a napsat ho. Píšou vám totiž kamarádi z celého světa s tím, co se to v tom Česku proboha děje, a že o vás mají starost. Vy jste vděční záchranářům, zdravotníkům,... a spoléháte, že to nakonec nějak zvládnou, a že jich moc neumře. Kroutíte ale hlavou nad tím, co se to tu děje. Přitom nejde o nic složitějšího, než si zodpovědět starou loupežnickou otázku, kterou už vloni pokládal tehdejší ministr zdravotnictví Vojtěch: "Peníze (a radovánky), nebo lidské životy?" Mezi tím se už rok rozhodujeme. Stále jsme se ale nerozhodli. 

číst více

Přečetl jsem si se zájmem a slzami v očích editorial časopisu Respekt z tohoto týdne z pera Erika Taberyho. Vybavil jsem si svou - zatím jedinou - zkušenost s českým záchraným systémem, kterou jsem popsal ve své knize Třináct tisíc dní. Ten příběh sem kopíruji jako poděkování všem záchranářům, zdravotníkům a dalším lidem, kteří momentálně často ani nejí a nespí, aby zachránili ohrožené životy. 

číst více

Tento text je společným dílem několika desítek lidí (zde). Jeho cílem je přispět v těchto obtížných časech, ke zdravějšímu národnímu sebevědomí. V časech, kdy jsme objektivně v potížích, na člověka se valí zdánlivě nekonečný příval katastrofických zpráv, kdy kritizujeme jeden druhého, může mít připomínka našeho národního bohatství a předností, doslova terapeutický účinek a pomoci nám tak toto obtížné období překlenout.  

číst více

Zkraje listopadu jsem stonal z covidem. V mém případě to nebyla ani trochu "rýmička". A hlavně se mi covid rozjel na chatě u rodičů, odkud je do nejbližší nemocnice 50 km a kam se sanitka dostane jenom s obtížemi. Hlavně ale jsem se přes týden budil v panice, zda jsem nenakazil. 

Tři týdny jsem byl v izolaci a to bylo hodně času na přemýšlení. Přemítal jsem mimo jiné i o celých těch dnes už 31 letech s Václavem Klausem (tím starším), neboť právě ten zažívá v covidu svůj revival. Možná se shodneme na tom, že málokdo zanechal po roce 1989 na naší společnosti takový otisk jako on. Hledal jsem, zda dopad Václava Klause na naší společnost už někdo analyzoval. Nic uceleného jsem ale nenašel :-( . Když si to skládám všechno dohromady... myslím, že kdyby se sestavoval žebříček Čechů podle negativního dopadu na českou společnost, Václav Klaus by byl v absolutní špičce. Ve své knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti jsem mu věnoval kousek prostoru v tématu popíračství klimatické změny (o jeho počátcích si přečtěte zde). Překvapila mě na tom jedna věc, a to že jeho negativní vliv byl nejspíš mnohonásobně větší, než by mě kdy bývalo napadlo, a to zdaleka nejenom v Česko-Slovensku, ale globálně. 

číst více

Minimálně do 1.2.'21 jsou v Česku dlouhodobě uzavřené sjezdařské areály. Mnohé z nich však všemu navzdory naplno zasněžují. Tím spotřebovávájí hektolitry vody a megawatty (převážně fosilní) elektřiny, jejíž výroba je významným zdrojem rakovinotvorných látek a CO2, které je zase hlavním viníkem selhávání klimatu. Hluk ze "zasněžování" obtěžuje místní obyvatele a celý tento zbytečný (navíc momentálně nikomu nesloužící) a destruktivní cirkus si platíme z našich daní. Před týdnem jsem strávil pět dní v jednom lyžařském středisku, udělal tam pár fotek, video a nemůžu k tomu nepřidat i pár řádek. Tyto zasněžovací radovánky totiž považuji za velmi trefnou metaforu našeho dnešního přístupu k životu, k druhým lidem a planetě. 

číst více

Je to už přes dva roky, co nevlastníme automobil. Ve výjimečných situacích si auto půjčíme, ale ve většině případů jsme odkázaní na veřejnou dopravu. Osobně ty dva "car-free roky" považuji za jeden z nejlepších sociologických experimentů naší rodiny za posledních deset let (a že jich už pár bylo :-)). Všiml jsem si totiž, že při cestování autobusy a vlaky po Česku se člověk o našem společenském, ekonomickém i politickém systému (stejně tak jako o sobě) naučí věci, které by mu jinak zůstaly skryty. 
Před Vánocemi jsem dokončil svou novou knihu Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, kde tématu automobilismu věnuji v několika kapitolách relativně dost místa. Uvědomil jsem si na tom, že mnohé historické, kulturní, sociální, ekonomické nebo i zdravotní souvislosti automobilismu zůstávají většinovému člověku do velké míry utajené a přitom jsou obrovsky oči-otevírající. Rozhodl jsem se proto tuto část knihy přepracovat do formy seriálu, který pak budu uveřejňovat postupně na tomto blogu. 
Před několika dny jsme se opět pokusili dostat veřejnou dopravou z jedné české vesnice do druhé a bylo to podobně dobrodružné jako mnohé naše jiné cesty - například tato: Černomostecký bizár: Postřeh z jedné temné stránky české veřejné dopravy. Prostě se nemůžu nepodělit a tím de facto odstartovat zmiňovaný seriál o car-free životě v Česku. 

číst více