Postřehy z matrixu

Tohle je ještě takový mikro-postřeh z loňského léta. Přijeli jsme tehdy k holandským přátelům. Autem. Neviděli jsme se dobrých pět let. Vyměnili jsme si pár vřelých slov a objali se. Načež se Gert zadívá na naše auto a ptá se: “You still have the old car?” (Pořád máte to staré auto?) Rozesmál mě. Zatímco on za těch pár let, co jsme se neviděli, vyměnil už dvě Volva, my stále využíváme náš “starý” Peugeot z roku 2005.  číst více

Povedená rodinka! Marketingová partička, která se vám nastěhuje do vaší čtvrtě, aby se vám před očima předváděli v nejnovějších modelech aut, oděvů, bot, hodinek a bůhvíčem ještě. A vy, pokud jim na to skočíte, začnete nakupovat jako diví, abyste se jim vyrovnali. Taková je totiž naše - lidská - přirozenost. Snažíme se vyrovnat druhým. V naší dnešní společnosti, především v tom, co vlastníme a kam tedy na tzv. společenském žebříčku patříme. Je to ubohá hra, ale většina z nás ji hraje, ať už jí říkáme "splněné sny", "cesta za štěstím", "kariérní postup", "krysí závod" nebo právě třeba “udržet krok s Jonesovými”. Tak tomu říkají američtí přátelé - viz “keep up with the Joneses".

číst více

Nad některými věcmi, které si nechává český či slovenský člověk (ještě i v roce 2013) líbit, mi zůstává rozum stát. Vezměte si třeba jenom pracovní svět, ve kterém by si většina lidí jistě sepsala několik stránek absurdit (viz třeba Novodobé otroctví nebo Chovejte se k zaměstnancům jako k dospělým), které nemají s "svobodnou společností" (tak si říkáme!) naprosto nic společného. Nebo třeba to, že už přes dvacet let chodíme pravidelně k volbám volit "kluky z plakátu", abychom záhy zjistili, že nás zase podvedli. Za dva měsíce nás čeká další kolo a už nyní si ho (z vlastních peněz; odkud jinud?) předplácíme. A já si tak často říkám, jak svobodní vůbec jsme? Je tohle svoboda? Jak moc je to pouze iluze svobody? 

číst více

Není to dlouho, co jsem si zkusil zaběhnout svůj první zorganizovaný masový, městský běh. V Praze. Musím říct, že první pokus pro mě byl emočně tak silný, že jsem si nevšiml něčeho, co mě začalo rušit až při dalších kolech. Tím "něčím" je pro mě nepřehlédnutelný sponzoring značky Mattoni. Podnik "Karlovarské minerální vody" považuji (na základě toho, co vím o jejich konání) totiž za jeden z nejviditelnějších příkladů firem, které kladou peníze na první místo (i na druhé, třetí i čtvrté). Firem, které berou, ale nedávají (alespoň tam, kde by dle mého dávat měly). Firem, které si na jedné straně úzkostlivě budují naleštěné PR a na druhé devastují (nebo devas

číst více

Nikdy v životě jsem nevyužíval služby jiné banky než je dnešní ČSOB. V loňském roce se ale postupně stalo několik věcí, které mě přiměly odejít. A protože celá ta zkušenost má úzký vztah k tématu tohoto blogu, zkusím se o své důvody (je jich celkem pět) podělit.

číst více

Pokud se má změnit to, jak funguje náš byznys, je nutné aby se změnil především zákazník. Podobně jako při nedávných prezidentských volbách je třeba se “probudit” a uvědomit si, že máme moc ovlivnit, co a jak se u nás prodává. Máme historickou možnost změnit to,  jak se firma chová ke svým zaměstnancům, dodavatelům, společnosti a také to, jak moc případně šidí a jinak škodí - viz Temná stránka byznysu. Při volbách prezidentů se většina z nás zaktivizovala, o něco nám šlo, chtěli jsme změnu. Točili jsme videa, psali články, tiskli placky, strhli jsme facebook. Nakonec ale mnohé z nás převálcovaly odzkoušené reklamní triky některých kandidátů viz např. billboardoví králové. Opět, jako už mnohokrát v historii, jsme volili n

číst více

Byl konec roku 2001. Tuším polovina listopadu. Pobývali jsme tehdy s Péťou (mojí manželkou) v argentinském Buenos Aires. Po honosných bulvárech se šinuly desítky (možná spíš ale stovky) tisíc aut. Většina restaurací (minimálně těch renomovanějších) byla striktně na rezervaci a z vyhlášené parillady člověku stříkaly sliny kilometr daleko. Calle Florida (obdoba pražské Pařížské ulice) praskala ve švech. Lidi nakupovali jako o slevách. Prostě blaho-byt. Jedno ráno jsme seděli v nějaké kavárně a listovali místními novinami. Zaujal nás v nich název jednoho z hlavních článků na první straně: “Párty na Titanicu”, který obsáhle popisoval argentinské ekonomické problémy, především obří dluh a s tím prý i související nevyhnutelný bankrot.

číst více

Tento týden jsem si konečně lehl (doslova) do knihy The Spirit Level, která mi už přes rok leží v knihovně a musím říct, že čtu revoluci. Už jsem tím dříve listoval, a tak neupadám do mdlob, ale jeden výzkum za druhým mně doslova dostává. Přijde mi, že jsem léta nedržel něco, pro náš svět, tak zásadního. Teď jsem zjistil, že spolu-autor knihy Richard Wilkinson představil hlavní závěry i na TEDu, a že se našli dobrovolníci, kteří video vybavili cz titulky (Díky, Veroniko a Petře).

číst více

Ahoj kamarádi! Mám pocit jakési "motivační křižovatky", co se psaní tohoto blogu týče a navíc jsem tento týden po letech ulehl s chřipkou. Včera mne však zaujala zpráva o tom, že jakási parta ochránců našich zvyklostí zatrhla českým ženám možnost volby tvaru jejich příjmení (viz zde). Určitě jste to též zaznamenali. Protože je rok 2013 a my žijeme v EU, tj. není třeba rok 1972 a my nejsme například v Afghanistánu, zaujalo mě to. Dovolte proto kratičkou mikro-úvahu.

číst více

Toto je jeden z mých velkých objevů roku 2012. Přestože jsem studoval marketing na třech vysokých školách (z toho dvou zahraničních) a osm let spravoval obří marketingové rozpočty tří nadnárodních společností, až letos mi došel jeden z nejspodstatnějších aspektů fungování dnešní reklamy. A to ten, který dělá z občanů konzumenty. Ten, který tak mistrně vystihl Tyler Durden v Klubu rváčů, když řekl: "Advertising has us chasing jobs we hate so that we can buy shit we don't need." Volně přeloženo „Chodíme do práce, kterou nesnášíme, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme proto, abychom se vyrovnali lidem, které nemusíme.“

číst více