• Zprávy ze života #67: Boj za svobodu nebo proti svobodě?

    Zde jsou Zprávy ze života #67, v kterých posílám pět newyorských foto-reportáží a info o tom, co se událo od minule.
    Minulá čísla Zpráv naleznete zde. Pokud moje Zprávy nedostáváte a chtěli byste, objednejte si je zde

    číst více
  • Jeden odstavec denně aneb Jsme tím, co opakovaně děláme

    Dnes jsme složili novou knihu - jmenuje se Jeden odstavec denně s podtitulkem "Kniha pěti let vzpomínek". Mezi tím, co jsme zatím v Peoplecommu vydali je to tak trochu unikát, a to ve dvou ohledech. Zaprvé je to první titul, který si napíše každý čtenář sám a zadruhé jsme ji vydali, protože ji doma nutně potřebujeme. Více si přečtěte v tomto blogu, který slouží jako "příbalový leták" ke knize :-). 

    číst více
  • Pozdrav z Důlku aneb ztracenost jako dnes normální stav

    Vracím se z "Důlku"..., což je tří-denní, intenzivní, organizovaný, organický chaos na chatě ve východočeských Sudetech, ve skupině cca 20 lidí, kteří se tu od "nevidim do nevidim" věnují tématu nové práce a dobrého života.

    číst více
  • Zprávy ze života #58: Čemu nás učí Putin a jeho válka na Ukrajině (můj proti-válečný manifest)

    "Putinova invaze na Ukrajinu je válečný zločin, který je na úrovni americké invaze do Iráku nebo Hitlerova/Stalinova vpádu do Polska v roce 1939.", prohlásil Noam Chomsky v nedávném interview. To je neoddiskutovatelný fakt, kterým je třeba začít.
    Potíž je, že většina informací mimo ruskou sféru vlivu o konfliktu dnes vypráví černo-bílý lineární příběh: agresor = trest a oběť = solidarita. 
    Moderní válka je ale vždy na prvním místě selháním humanity a nejvyšší formou zmaru. O tom, ale dnes většina politiků i médií mlčí. Mám pocit, že (kromě úžasné pomoci uprchlíkům) slyším z úst politických představitelů jen povzbuzování do dalšího válčení, dalších sankcí, boje, zabíjení a destrukce. Jenomže války se nevyhrávají. Ve válkách prohrávají nakonec všichni. Ti, kdo je přežijí si z nich odnášejí traumata, která se nevymažou ani po generacích. Obrovsky trpí příroda a život v ní. 
    Ta aktuální ukrajinská má své hluboké příčiny a může nás naučit mnohé o fungování dnešního světa i o nás samých.
    Naše civilizace vykazuje všechny znaky svého konce - už jenom fakt, že kolabuje planeta a my místo maximálních kolektivních snah o záchranu dál zrychlujeme v zabíjení jeden druhého, nabíráme na tempu v drancování přírody, mrháme vzácnými zdroji a do atmosféry vypouštíme další a další tuny CO2 a dalších splodin. Jako by nám míra naší civilní destrukce byla málo, přidáváme další válku. 
    Je už definitivně vědecky potvrzeno, že jsme se ocitli na prahu nepředstavitelného utrpení. Pochopit, co a proč se na Ukrajině a ve světě děje, je tak nyní naše další, možná už ale definitivně poslední, velká šance v porozumění tomu, co se na nás valí a v tom, co dělat dál. 
    Jenomže víte, jak je to s učením... "Učitel se zjeví teprve potom, co je žák připravený". COVID, který nám sliboval naučit stejné věci, jsme si nechali upláchnout a místo toho se topili v absurdních bojůvkách "očkovaných" s "neočkovanými". Dnes nejsme připravení o nic lépe. Jak se ale říká: "Je hrozné nechat si upláchnout krizi". Pokud nás tato válka nezabije, nechme se jí poučit! Prosím o to aspoň za naše děti. 
    Tyto "Zprávy ze života" (#58) jsou mým příspěvkem. Je to čtení dlouhé a ne-veselé. Je určeno lidem, kteří učtou víc než jen post na fejsbuku a kteří se chtějí dostat pod povrch, za aktuální bojový ryk. Jde mi o po-rozum-ění, ne jakékoli schvalování či odsuzování. O to prosím i vás čtenáře. Pokud vás text zaujme, pokuste se mu porozumět, ne s ním jakkoli (ne)souhlasit. Pokud chcete někdo v debatě pokračovat, pojďme naživo.

    číst více
  • Zápisky z moskevské bídy v roce 1990. Může se něco takového zopakovat? Jak rychle?

    Toto je fronta před první pobočkou McDonald's v zemích bývalého východního bloku, v Moskvě. S kamarádem Martinem jsme v roce 1990 stávali několikaset metrové fronty na housku s karbanátkem i několik hodin. Tak šílená byla tehdy v Rusku situace. Ve světle aktuálního vývoje uveřejňuji krátkou kapitolu z knihy Třináct tisíc dní graficky popisující v čem jsme v Moskvě v roce 1990/91 žili. Sám sebe se ptám (i za své ruské přátele), zda (a jak rychle) se tehdejší situace může vrátit. 

    číst více
  • Moje černobylské a hirošimské slzy. Hrozba atomové války aneb čím nám hrozí Putin

    Hned na začátku invaze na Ukrajinu pohrozil Vladimír Putin použitím jaderných zbraní v případě, že by někdo ohrozil Rusko. Včera prohlásil, že nařídil nejvyšší ruskému atomovému arzenálu nejvyšší bojovou pohotovost. Kopíruji sem kapitolu z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti věnovanou tématu atomové hrozby. Kapitola začíná mým osobním zážitkem v Muzeu míru v Hirošimě, kde jsem brečel jako želva a pak vzpomínkou na mé spolužáky, které zemřeli na rakovinu na následky nemoci z ozáření v důsledku exploze v Černobylu. Tyto dva zážitky pro mě byly tím hlavním, kdy jsem pochopil, že hrozba atomové války je jednou z hlavních hrozeb moderního světa, aktuálně tou nejvážnější. Úřad pro jadernou bezpečnost aktuálně vydal doporučení, co dělat v případě jaderného útoku.  

    číst více
  • Mytologie moderní společnosti III - Past pokroku

    Po mýtu svobodné vůleoddělenosti tu mám dnes další základní mýtus starého příběhu, kterým je "past pokroku". V knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, z které čerpám, najdete - kromě těchto tří - celkem deset základních mýtů, na kterých naše moderní společnost stojí. Máme-li mít naději na žitelnou budoucnost, jsou to právě mýty, které je nutné převyprávět. 

    číst více
  • Zprávy ze života #54: Proč se nenechat rozdělovat COVIDem a v čem je film "K Zemi hleď" a must see

    Včera jsem posílal svoje 54. Zprávy ze života. Po bezmála dvou letech jsem pocítil potřebu se vyjádřit ke covidu. Děje se pár věcí, z kterých mi je ouzko - potřeboval jsem o nich napsat. Dávám je i sem do blogu. Foto (Niko Tavernise /Netflix)

    číst více
  • O italském pivu, ekonomické globalizaci a závodu ke dnu

    Chtěli jsme si v malém jiho-italském městě v jenom z místních krámků komupit nějaké místní (nebo alespoň italské) pivo. Toto mělo být zaručeně italské. A Peroni (níže) prý také - to má dokonce na etiketě nápis "neoddiskutovatelně italské, produkt Bari, Říma a Padovy). Když jsme pak přišli domů, zjistili jsme, že ta větší je Asahi, předtím Anheuser-Busch, SAB Miller a to malé - které mělo být zaručeně italské, je Heinken - dohromady ty největší pivovarnické firmy. 
    Toto zkupování malých velkými je jedním z viditelných rysů systému mezinárodních smluv a institucí, které zajistily těm největším korporacím naprosto naprosto famózní podmínky ve formě dotací, subvencí, nulových daní, infrastruktury zdarma, uprávy regalatorního prostředí tak, aby vyhovělo komerčním zájmům velkých firem. Pro tento fenomén se vžil název ekonomická globalizace a je důvodem, proč ti největší non-stop rostou a posilují, zatímco malí, místní živoří a krachují. V tomto blogu se podívejme na to, o co se jedná, neboť o čem víte, můžete kontrolovat (a měnit), zatímco o čem nevíte, kontroluje (a mění) vás.

    číst více
  • O volání duše. V mém případě po půdě.

    V tomto novoročním blogu chci říct, že hledám půdu (ve formě budoucí zahrady, sadu,... prostě "pozemku"...). Tuto prosbu mám v hlavě sepsanou už dobrých 15 let, ale až letos na jaře a pak asi před šesti týdny se staly dvě věci, které mě přiměly, abych to konečně z hlavy naťukal do klávesnice - třeba i v naději, že mě někdo nasměruje/pomůže mi mou cestu k půdě znovu najít. Víte-li o nějaké půdě, která by ocenila moji péči, propojte nás prosím :-). Můj email je tomas@peoplecomm.cz.

    číst více