Vlastní cesta

V dnešním blogu se chci věnovat vlastnictví na příkladu veřejně přístupných vodních ploch. Na třech ukázkách chci popsat, jak významným prvkem jsou koupaliště pro kvalitu místního života a co se stane, když o ně místní přijdou - dnes nejčastěji "zesoukroměním", tj. přeměnou vlastnictví veřejného, společného, obecního... na vlastnictví privátní. 

číst více

Zde je několik otázek, které jsem dostal v létě od serveru Čierna labuť na téma života bez automobilu. Mé odpovědi sem přidávám jako další díl mého Car-free seriálu. Všechny díly z této série naleznete zde. 

číst více

V tomto blogu najdete nezeditovaný rozhovor, který vyšel na podzim v Deník.cz - s odkazy a aktualizacemi. 

číst více

Zde jsou Zprávy ze života #67, v kterých posílám pět newyorských foto-reportáží a info o tom, co se událo od minule.
Minulá čísla Zpráv naleznete zde. Pokud moje Zprávy nedostáváte a chtěli byste, objednejte si je zde. 

číst více

Dnes jsme složili novou knihu - jmenuje se Jeden odstavec denně s podtitulkem "Kniha pěti let vzpomínek". Mezi tím, co jsme zatím v Peoplecommu vydali je to tak trochu unikát, a to ve dvou ohledech. Zaprvé je to první titul, který si napíše každý čtenář sám a zadruhé jsme ji vydali, protože ji doma nutně potřebujeme. Více si přečtěte v tomto blogu, který slouží jako "příbalový leták" ke knize :-). 

číst více

Vracím se z "Důlku"..., což je tří-denní, intenzivní, organizovaný, organický chaos na chatě ve východočeských Sudetech, ve skupině cca 20 lidí, kteří se tu od "nevidim do nevidim" věnují tématu nové práce a dobrého života.

číst více

"Putinova invaze na Ukrajinu je válečný zločin, který je stejně závažný jako americké invaze do Iráku nebo Hitlerovův/Stalinův vpád do Polska v roce 1939.", prohlásil Noam Chomsky v nedávném interview. To je fakt, kterým chci začít.
Potíž je, že většina informací mimo ruskou sféru vlivu o konfliktu dnes vypráví černo-bílý lineární příběh: agresor = trest a oběť = solidarita. 
Moderní válka je ale vždy na prvním místě selháním humanity a nejvyšší formou zmaru. O tom, ale dnes většina politiků i médií mlčí. Mám pocit, že (kromě úžasné pomoci uprchlíkům) slyším z úst politických představitelů jen povzbuzování do dalšího válčení, dalších sankcí, boje, zabíjení a destrukce. Jenomže války se nevyhrávají. Ve válkách prohrávají nakonec všichni. Ti, kdo je přežijí si z nich odnášejí traumata, která se nevymažou ani po generacích. Obrovsky trpí příroda a život v ní. 
Ta aktuální ukrajinská má své hluboké příčiny a může nás naučit mnohé o fungování dnešního světa i o nás samých.
Naše civilizace vykazuje všechny znaky svého konce - už jenom fakt, že kolabuje planeta a naše elity místo maximálních kolektivních snah o záchranu dál zrychlují v zabíjení jeden druhého, nabíráme na tempu v drancování přírody, mrháme vzácnými zdroji a do atmosféry vypouštíme další a další tuny CO2 a dalších splodin. Jako by nám míra naší civilní destrukce byla málo, přidáváme další válku. 
Je už definitivně vědecky potvrzeno, že jsme se ocitli na prahu nepředstavitelného utrpení. Pochopit, co a proč se na Ukrajině a ve světě děje, je tak nyní naše další, možná už ale definitivně poslední, velká šance v porozumění tomu, co se na nás valí a v tom, co dělat dál. 
Jenomže víte, jak je to s učením... "Učitel se zjeví teprve potom, co je žák připravený". COVID, který nám sliboval naučit stejné věci, jsme si nechali upláchnout a místo toho se topili v absurdních bojůvkách "očkovaných" s "neočkovanými". Dnes nejsme připravení o nic lépe. Jak se ale říká: "Je hrozné nechat si upláchnout krizi". Pokud nás tato válka nezabije, nechme se jí poučit! Prosím o to aspoň za naše děti. 
Tyto "Zprávy ze života" (#58) jsou mým příspěvkem. Je to čtení dlouhé a ne-veselé. Je určeno lidem, kteří učtou víc než jen post na fejsbuku a kteří se chtějí dostat pod povrch, za aktuální bojový ryk. Jde mi o po-rozum-ění, ne jakékoli schvalování či odsuzování. O to prosím i vás čtenáře. Pokud vás text zaujme, pokuste se mu porozumět, ne s ním jakkoli (ne)souhlasit. 

číst více

Toto je fronta před první pobočkou McDonald's v zemích bývalého východního bloku, v Moskvě. S kamarádem Martinem jsme v roce 1990 stávali několikaset metrové fronty na housku s karbanátkem i několik hodin. Tak šílená byla tehdy v Rusku situace. Ve světle aktuálního vývoje uveřejňuji krátkou kapitolu z knihy Třináct tisíc dní graficky popisující v čem jsme v Moskvě v roce 1990/91 žili. Sám sebe se ptám (i za své ruské přátele), zda (a jak rychle) se tehdejší situace může vrátit. 

číst více

Hned na začátku invaze na Ukrajinu pohrozil Vladimír Putin použitím jaderných zbraní v případě, že by někdo ohrozil Rusko. Včera prohlásil, že nařídil nejvyšší ruskému atomovému arzenálu nejvyšší bojovou pohotovost. Kopíruji sem kapitolu z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti věnovanou tématu atomové hrozby. Kapitola začíná mým osobním zážitkem v Muzeu míru v Hirošimě, kde jsem brečel jako želva a pak vzpomínkou na mé spolužáky, které zemřeli na rakovinu na následky nemoci z ozáření v důsledku exploze v Černobylu. Tyto dva zážitky pro mě byly tím hlavním, kdy jsem pochopil, že hrozba atomové války je jednou z hlavních hrozeb moderního světa, aktuálně tou nejvážnější. Úřad pro jadernou bezpečnost aktuálně vydal doporučení, co dělat v případě jaderného útoku.  

číst více

Po mýtu svobodné vůle a oddělenosti tu mám dnes další základní mýtus starého příběhu, kterým je "past pokroku". V knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, z které čerpám, najdete - kromě těchto tří - celkem deset základních mýtů, na kterých naše moderní společnost stojí. Máme-li mít naději na žitelnou budoucnost, jsou to právě mýty, které je nutné převyprávět. 

číst více