Lokalizace

Dr. Jason Hickel, autor našeho bestselleru Propast, skutečný příběh rozdělení světa na bohatý sever a chudý jih, umí trefit hřebíček na hlavičku. V této krátké eseji vysvětluje, že kapitalismus a demokracie jsou dva zcela odlišné fenomény, a že cesta ven z dnešního destruktivního systému, který nás stále viditelněji zabíjí, vede přes ekonomickou demokracii. 

Poslechněte si jeden z mých posledních roz-hovorů (s Ondřejem Matoušem). Začali jsme školstvím, mluvili jsme o dobrém životě, o konzumu, o tom, co je to systém a proč se o něm nesmí mluvit a nakonec jsme se dostali i k tématům propagandy, války a míru. 

Toto je další díl seriálu Postřehů z Vietnamu. Tento se zaměřuje na to, jak vybudovat městskou čtvrť, městečko nebo vesnici tak, aby v ní bujel život. Právě Vietnamci v tomto ohledu patří mezi Mistry. Podívejte se na několik videí/postřehů z toho, jak staví domy a jak využívají veřejný prostor.

Pokaždé, když se vrátím odněkud, kde ještě funguje místní ekonomická infrastruktura a tím pádem i místní komunity, dostanu facku. Před týdnem jsme se (po měsíci) vraceli z Vietnamu, kde i v těch nejmenších městečkách míjíte na každém kroku nějaké potraviny, restaurace, kavárny, železářství, domácí potřeby,... všude jsou tržiště, řemeslné dílny a opravny snad všeho, co si člověk dovede představit. Čerstvé, sezónní, místní jídlo a všechno ostatní, co člověk potřebuje, je tu na každém kroku - tj. dostanete se k tomu pěšky. A protože ta infrastruktura je naprosto dokonalá, všude jsou lidé (ve Vietnamu bohužel i mraky motorek). To samé na venkově. Tam zase míjíte jedno malé políčko za druhým, na kterých pracují místní lidé. 

Knižní ulice v Saigonu - Ho Chi Minh City Book Street - je úžasné místo. Někoho tu napadlo vyhradit celou jednu ulici jenom knihkupectvím, nakladatelstvím a vytvořit tu místo, kde můžete strávit den s celou rodinou, neboť si tu každý najde něco. Nejsou tu žádná auta, je to jen pro pěší. Za to tu jsou - kromě knih - i mraky místních kaváren, vývařoven, posezení, workshopů,... je tu dokonce i pódium pro pořádání besed, přednášek a vystoupení.   

Městská tržnice v bělehradské čtvrti Zemun. Každý den tu místní prodávají místním, co vypěstovali na svých zahradách, ve svých sadech nebo co nasbírali v lesích.
Žádní korporátní prostředníci, žádné přetahování nezralých pesticidových rajčat přes celou Evropu. Možná jsou tu i překupnicí průmyslové produkce, ale já tu žádné neviděl.
Každá bělehradská čtvrť má takovouhle tržnici. Jejich funkčnost je projektem města, které dbá na to, aby tržnice byly maximálně funkční - jak pro prodejce, tak pro nakupující.
Na každé takového tržnici se ptám: Proč to tady jde a u nás ne?
Proč jsme my odkázaní na toxické napodobeniny ovoce a zeleniny z průmyslových velko-pěstíren ve Španělsku a Itálii ničích přírodu, zabíjejících duše afrických dělníků/otroků, zaplavujích dálnice miliony kamionů a plnících konta korporací v daňových rájích? Proč jsme se stali otroky nadnárodních supermarketů.  
Proč taky nemůžeme mít v každé čtvrti každý den tržnici, kde místní budou za místní ceny prodávat místním místní produkci?
Musíme to znovu-obnovit i u nás. Otázka je "Kdo a jak?" Kontakt najdete popsaný v knize Naše budoucnost je lokální.  

Stačí přejet Alpy (nebo je objet) a ve většině měst/městeček jste rázem v oáze dobrého života (i když ve stále delším stínu non-stop expandující konzumní společnosti). Srdcem těchto oáz jsou místní tržiště, kdy místní prodávají místním místní produkci. V tomto blogu se podívejte na dnešní trh v jiho-bosenském Trebinje a na předvčerejší v Sarajevu V Trebinje (v Sarajevu míň) je většina produkce domácí, bez pesticidů, bez odlivu peněz do center zahraničních korporací, za dostupné ceny. U většiny stánků stojí milé místní babičky, prodávají nejenom zeleninu, ovoce nebo ryby, ale i vlastní produkci sýrů, sirupů, olejů, bylinek, medu,... Každý takovýhle trh není jen nástrojem ekonomické směny a bohatnutí místních, ale i společenskou událostí... vidíte tu mraky diskutujících místních, ať už přímo na tržištích nebo v okolních kavárnách. Moje srdce plesá. Prohlédněte si fotky. Nejprve z Trebinje: 

Farma Jednorožec je můj nový objev. Stojí za ní Farmářská škola, což je pro mě jedna z největších nadějí na to, že ozdravíme české zemědělství, vyléčíme zničenou českou krajinu a vrátíme se k místnímu skutečnému jídlu bez toxických pesticidů. Kromě Farmářské školy je za Jednorožcem i AMPI a velký propagátor potravinové suverenity a alter-nativ zemědělství Honza Valeška. Ze všeho nejlepší je to, že jsou to de facto naši sousedi (15 km od našeho domova), a že od včerejška začali zásobovat i naší KPZ-ku. V tomto blogu se podívejte na pár fotek z minulého pátku. Pokud s nimi sdílíte misi uzdravení české krajiny, v závěru blogu se podívejte i na to, s čím jim kdo můžeme pomoct. 

Toto je Peťo Glončák, mezi svými známý pod přezdívkou "tulák". 
Setkali jsme se na Brdárce, kde žije (zde).