Modřanská KPZ-ka: 1. díl seriálu "Příběhy z okraje aneb naše budoucnost je lokální"

Pustili jsme se s Pravým domácím časopisem do nového seriálu s názvem "Příběhy z okraje", ve ktrém bych chtěl každý měsíc vyhledávat zárodky nové ekonomiky a nového života, který se (už z podstaty) rodí na okraji. Chci o nich psát a chci s nimi i točit rozhovory. O tom, proč se chci věnovat okraji, jsem psal zde. V prvním dílu - který právě vyšel v lednovém čísle časopisu - jsem se rozhodl popsat příběh naší Modřanské KPZ-ky, což je jedna z věcí, která za posledních deset let nejvíc změnila můj život. Článek je - v tištěné formě - buď v časopisu, nebo v úvodu ke stažení v PDFku nebo níže v blogu - v nezeditované verzi. K tématu se podívejte na rozhovory a přednášky z prjektu "Zpátky k jídlu". A já mám jediné přání - kéž by tento díl Příběhů znamenal  mnoem víc KPZek, neboť čím víc KPZ-ek, tím víc dobrého života. 

Máloco změnilo v posledních deseti letech můj život tolik jako KPZ-ka - ne ve smyslu té krabičky napěchované nezbytnostmi pro přežití, ale “komunitou podporované zemědělství”, což většina čtenářů tohoto časopisu ví, je socioekonomický koncept zemědělství a distribuce jídla stavící na symbióze zemědělce či zpracovatele jídla s lidmi bez pře-prodejců

V našem případě je to dnes symbióza zhruba osmdesáti rodin z pražských Modřan a okolí s několika pěstiteli, chovateli a zpracovateli jídla, která funguje už několik let i jako funkční sousedská komunita zajišťující členům jídlo, drogerii a další věci přímo od výrobců a spolupracuje i v jiných oblastech života.

Chci vám náš příběh převyprávět a říct, co nás vzájemné KPZ-kování naučilo v naději, že se do KPZ pustí další, neboť tento systém mění svět. 

Příběh naší KPZky má kořeny v mém dětství, a tak s dovolením začnu tím.
Vyrostl jsem na malém městě v době (nar. 1971), kdy měl prakticky každý zeleninovou zahrádku, ovocné stromy, slepice a králíky. Velkou část jídla jsme získávali v rámci rodiny nebo od sousedů. Po roce 1990 přišly supermarkety a s nimi naleštěná, vždy dokonale souměrná a na oko i trvale výhodná nabídka zeleniny, ovoce a jiných potravin k dispozici “od nevidim do nevidim”. Multi-miliardové rozpočty na marketing nadnárodních firem a společenské změny po roce 1990 způsobily dokonalou kulturní revoluci: zeleninové záhony se změnily na anglické trávníky, ovocné stromy na tůjky, králíkárny a kurníky na bazény a trampolíny. 

Vyrostl jsem v době, kdy měl prakticky každý v rodině nějakou zeleninovou zahrádku, ovocné stromy, slepice nebo králíky. Pak přišly supermarkety a s nimi naleštěná, vždy dokonale souměrná a na oko i trvale výhodná nabídka potravin k dispozici “od nevidim do nevidim”. Zeleninové záhony se v souvislosti s tím změnily během pár let na anglické trávníky, ovocné stromy na tůjky, králíkárny a kurníky na bazény a trampolíny. Byl to dokonalý “plíživý převrat”. 

Byl to “plíživý převrat”. Jídlo jsme přestali pěstovat, chovat, sbírat a zavařovat a ani jsme ho už nechodili kupovat do místních krámků a sámošek. Začali jsme si pro něj dojíždět do supermarketů, které se jako houby po dešti rozrostly na okrajích každého českého města. Stalo se to i mé rodině. Okurky jsme už netrhali ve skleníku, ale kupovali je v igelitu v Lidlu, jablka jsme nechávali spadnout (a shnít) a místo toho si jezdili do Tesca pro ta italská…

Pak se stalo několik věcí.

Narodily se nám děti, dvě dcery. Přestěhovali jsme se tenkrát na pár let do jedné ze satelitních vesnic na jihu Prahy, do bytu, kde měl být čistý vzduch a všechno 100% zdravé. Tak jsme si to mysleli. Místo zdraví nám ale obě holky od podzimu do jara záhadně onemocněly: vyrážky, ekzémy, kašle, rýmy. Dvě zimy za sebou polykaly antibiotika jako lentilky a na dětské ORL pohotovosti jsme platili za štamgasty. Až po dvou letech k nám napadlo sousedku pozvat hygienu, která naměřila nadlimitní množství toxického, karcinogenního formaldehydu. Zdrojem byly lepené podlahy a nábytek. Když jsme s tím pak šli do Bauhausu a Ikei, řekli nám, že vše je v normách, a že za to v žádném případě nenesou zodpovědnost. 

To byla facka. Došlo mi, že míru toxicity toho, v čem žijeme, co jíme, pijeme, dýcháme,… prakticky nikdo nehlídá. Žijeme v systému, kdy je odpověď na loupežnickou otázku “Peníze, nebo život!?” krystalicky jasná: Život se podřizuje penězům, byznysu. Je na každém z nás si zjistit a ohlídat (jak moc to jen jde), kolik jedovatých látek si pustí do života. Začal jsem to studovat a zhrozil se: Už jen z toho, že průmysl dnes používá 191 milionů chemických látek (www.cas.org) z nichž byl vliv na lidské zdraví testován pouze u několika tisíc, vždy ale jednotlivě, tj. nikdy v koktejlu s ostatními látkami tak, jak na nás ve skutečnosti působí. Zjistil jsem, že běžná nabídka supermarketů jsou vysoce průmyslově zpracované výrobky (ne jídlo), zcela běžně obsahující pesticidy, ovoňovadla, ochucovadla, obarvovadla, prodlužovadla životnosti,… Takový rohlík se za mého dětsví dělal z mouky, vody, soli a droždí. Dnes obsahuje přes třicet chemických látek. Jednorázové, většinou plastové obaly pak potravině přidávají další plejádu chemikálií. 

Jednoho dne takhle stojím v říčanském Tescu mezi regály a svírá se mi žaludek. Vzpomněl jsem si tenkrát na německého filozofa Frihjofa Bergmanna, jak říká, že jsme zhruba tak svobodní jako vegeterián, který si má vybrat mezi vepřovým a hovězím… 

"Jsme zhruba tak svobodní jako vegeterián, který si má vybrat mezi vepřovým a hovězím." Frihjof Bergmann

Přesně takový byl můj tehdejší pocit. 

Vzpomněl jsem si i na Yvona Chouinarda, zakladatele firmy Patagonia, který říkával: “Dnes už nemůžete živit svou rodinu ze supermarketu. Je třeba znát svého sedláka.” Já žil v té době na vesnici, ale žádného sedláka jsem neznal. Všude okolo byly jenom lány řepky. Tehdy jsem si uvědomil, jak důležitá je pro životní změnu určitá míra bolesti. Já otrávil své děti a otravoval jsem je dál. To bolelo hodně. 

V zimě 2013 jsem poprvé narazil na tu zkratku, kterou jsem tehdy znal jako “krabičku poslední záchrany”. Dozvěděl jsem se, že v Toulcově dvoře se dá na týdenní bázi přijet pro zeleninu bez pesticidů a plastů od nějakého nedalekého sedláka. Zaregistroval jsem se, vyplnil nějaký formulář a tím to pro mě začalo. Bergmann s Chouinardem by mi zatleskali. 

Cítil jsem tu klubající se svobodu. Jen mi to celé přišlo krapet absurdní: Vláčet se každý týden několika autobusy přes celou Prahu pro tašku pokroucené, po všech stránkách nedokonalé zeleniny, která většině z nás ještě nedávno rostla na zahradách… navíc byla zima a nabídka tedy poněkud omezená :-(. Já ale po tom všem už sakra věděl, proč to dělám. Zelenina chutnala, voněla, neobsahovala v sobě žádnou “chemickou laboratoř” navíc, neobletěla cestou k nám planetu, nebyla v jednorázovém plastu, peníze za ní nešly na nějaký offshorý účet supermarketové firmy a jako bonus člověk poznal spoustu skvělých lidí.

“Dnes už nemůžete živit svou rodinu ze supermarketu. Je třeba znát svého sedláka.” Yvon Chouinard

Já takhle poznal třeba Honzu Valešku (KPZ-ky, Kucyhňka, AMPI, Nadace pro půdu, Farmářská škola, Obživa,...) 

Jednu naší sousedku (Díky, Jani!) tehdy totiž napadlo, že bychom mohli KPZ-ku založit u nás v Modřanech a eliminovat to nesmyslné dojíždění. Já tehdy neměl ponětí, jak se něco takového dělá. Právě Honza Valeška (člověk, který tento systém s kořeny ve Francii/Japonsku do Česka přinesl) nám řekl, že potřebujeme tři věci: skupinu cca deseti lidí/rodin, sedláka, který nás bude zásobovat, místo, kam nám jídlo bude vozit a kde si ho my budeme moct vyzvedávat. Pak nás propojil s ekozelinářem Milošem Kurkou, já vyslal informaci mezi sousedy a rodiče u nás ve škole. Sousedka Jana se pak domluvila s Biografem Modřany na tom, že nám za pakatel poskytnou volný sklep, který se pak na nějakou doby stal naším prvním odběrným místem. 

S Milošem jsme se dohodli, že nám od května do prosince každé pondělí přiveze, co mu právě dozrálo na poli a ve sklenících s tím, že jsme stanovili 4 možnosti odběru: velký/malý podíl, jednou týdně/za 14 dní. Miloš nám spočítal cenu na rok, kterou jsme mu pak každý dopředu zaplatili. Každému jsme nechali udělat klíče od sklepa, kde na nás pak každé/každé druhé pondělí čekala hora zelenina, kterou jsme si podle dohodnutého klíče navážili nebo nabrali. 

Dalajláma údajně někde prohlásil, že “Do supermarketu občas chodí. Připomenout si, co všechno nepotřebuje.” Přesně takhle jsem se v té době cítil já. Přišlo mi jako bych se podhrabal z vězení. Podařilo se mi vrátit k jídlu a přes jídlo i k lidem. To je obrovsky důležitý aspekt KPZ-ek. Jarda Lenhart ze Svobodného statku na soutoku vysvětluje KPZ-ku obráceně: “komunita podporovaná zemědělstvím”. A je to fakt. V dnešní epidemicky osamělé společnosti je KPZ jedním z nástrojů, jak se u sebe doma propojit s podobně smýšlejícími lidmi a společně se vymanit ze závislosti na koloběhu nakupování, vydělávání a vyhazování, který tvoří základ konzumní společnosti.  

“Do supermarketu občas chodím. Připomenout si, co všechno nepotřebuju.” Dalajláma

Za osm let, co naše KPZ-ka existuje, jsme toho zažili hodně. Lidi přicházejí a odcházejí, možná pětkrát jsme už měnili naše distribuční místo. Dnes jsme už přes rok v symbióze s kavárnou jedné z našich členek. Jak jsem psal v úvodu, přes KPZ-ku si obstaráváme nejenom zeleninu, ale i mléčné výrobky, vejce, maso, ovoce, víno, kafe, mošty, med, kimchi nebo domácí drogerii. Na pravidelné bázi organizujeme sezónní nákupy (rajčata, papriky, zelí, řepa, brambory, dýně,…dokonce citrusy, olivový olej nebo mandle ze spřátelných farem na jihu Evropy). Běžné je i to, že sousedé nabízí přebytky z vlastní zahrady, od rodiny nebo přátel. 

Aby to celé drželo pohromadě… používáme systém na domlouvání na dálku - v našem případě je to Basecamp, ale dobře poslouží jakákoli internetová platforma. Klíčové je stanovit a hlídat pravidla. Nováčci často přicházejí “vycvičení ze supermarketů” - tj. čekají symetrickou zeleninu, která bude k dispozici 24/7 plus to, že je bude někdo obsluhovat. Dokola opakujeme, že jsme svépomocná skupina/symbióza s těmi, kteří nás živí. Nejsme zákazníci a dodavatelé. Zjistili jsme, že klíčové je poctivě zaškolovat nováčky. 

Pro mě osobně bylo první tři roky asi nejnáročnější otrocké opakování pravidel. Myslím ale, že díky tomu přišli do KPZky ti správní lidé, především ti aktivní, kteří dnes pro sebe i pro nás ostatní organizují neuvěřitelné věci. Stačí si denně otevřít basecamp (kde je zpravidla cvrkot) a člověk se tak dostane prakticky ke všem základním věcem, které dnešní rodina potřebuje.

A aby se z anonymní skupiny stala komunita, což je důležité proto, aby na tom celém lidem záleželo, je třeba vytvářet “záminky”, kdy se lidé potkají naživo. My se potkáváme každé pondělí při odběrech jídla, 4x ročně při setkáních s nováčky, při samosběrech, u našich zemědělců, vždy když někdo bere jídlo pro další sousedy, při pravidelných piknicích a setkáních “jen tak”. V minulosti jsme pořádali pravidelná “bezobalení”, kdy jsme z bezobalového obchodu nebo od Probia objednali hromadnou velkou objednávku a tu si pak u některého našeho člena doma rozvážili do vlastních nádob. V covidu je to horší, ale jde to. 

Jak jsem psal, KPZ-ka mi změnila život: Dostali jsme se ke skutečnému, místnímu jídlu bez toxické chemie, podporujeme našimi penězmi i jinak drobné pěstitele a výrobce, pro které mohou být v dnešní době ekonomických obtíží KPZky důležitým zdrojem podpory, propojili jsme se s podobně smýšlejícími lidmi a v KPZce si našli nové kamarády a můžu se dnes prsit tím, čím Dalajláma, tj., že do supermarketu občas chodím: prohlédnout si, co všechno nepotřebuju. A to je v dnešní době něco.

_______________

Příběhy z okraje aneb naše budoucnost bude lokální je nový seriál, v kterém chci psát o místech, aktivitách a projektech, které “lokalizují život”, tj. pomáhají lidem žít tam, kde bydlí. “Z okraje” znamená, že tyto příběhy už ze své podstaty nevznikají v mainstreamu, ale na okrajích společnosti. 

O tohle jde v tématu KPZek nejvíc: 

O naší KPZ-ce i zde.

____________

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Když byste chtěli a mohli, prosím o podporu aktivit Slušné firmy ZDE - v covidu jsme přišli o velkou část financování.

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje knihy najdete zde.