Umění žít

Už jsem psal, že při práci na knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti vznikla hromada textu, která se do knihy nedostala. Tak jako při výrobě filmů i při psaní knih, vzniká moře "vystříhaných" pasáží. Jednou z těchto částí je i příběh iráckého města Basra, který jsem chtěl použít do závěru knihy jako ilustraci scénáře budoucího vývoje, který je sice aktuálně velmi pravděpobný, ale kterému je třeba se mermomocí vyhnout. S tím jsem tuto knihu i psal. 

číst více

Toto byl titulek článku v Týdeníku Respekt z 27.9.'20. Týden před volbami. 
V sobotu večer - po volbách - hřímá v televizi Andrej Babiš, že jeho hnutí ANO se stalo suverénním vítězem v letošních krajských volbách - viz mapa České republiky, která má s výjimkou tří krajů tmavě modrou (= hnutí ANO) barvu. 

číst více

Minulý týden jsem psal o COVIDU jako o historické příležitosti, jak se postavit hrozbám, které se na nás valí a přebudovat svět tak, aby v něm bylo místo i pro generace, které přijdou po nás (viz Šest hlavních věcí, které mi nasvítil koronavirus. Co si z toho vzít a co dál?).
Dnes si kladu otázku, jak té změny dosáhnout a co přesně požadovat. Jedná se o čtrnáct bodů, které v knize najdete vzešly z pěti let práce na knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, která už míří na sazbu. Dávám to sem s vědomím, že některým bodům nebude bez předchozího textu rozumět. Text je stále ještě ve vývoji, bez zásahu editora, a tak velmi ocením jakoukoli vaši zpětnou vazbu, která mi pomůže text ještě vypilovat. Díky za ní předem. 

číst více

Vstoupili jsme do druhé vlny COVID-19. Co jsme se naučili v té první? Pro mě osobně byla jarní fáze pandemie ze všeho nejvíc obří svítilna, která nasvítila nejeden stín naší společnosti tak, že jsme mohli nespočet jevů najednou vidět jako ve výkladě. Zrovna jsem dokončil závěr knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, která už míří na sazbu, a tak sem torzo věnované právě postřehům z jarní fáze COVIDU dávám. Třeba budou někomu k užitku a třeba od někoho dostanu zpětnou vazbu, která mi tuto část závěru ještě pomůže dopilovat. 

číst více

Valnou většinu tohoto roku nedělám nic moc jiného, než že pracuji na dokončení knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. To je i důvod, proč zanedbávám blogy, do kterých přispívám. Jediný, do kterého píši, je ten na Slušné firmě, kde každé úterý publikuji seriál o firmě - o tom, co to firma je, kde se firma vzala, jak funguje a v čem všem ovlivňuje naše životy. Jedná se o kapitoly z výše jmenované knihy. 
Při práci na knize vzniklo i moře textu, které se do finální verze nevešlo - viz např. Vymazané scény z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti: Čtvero ročních odcizení. Dnes tu mám další část textu, který se věnuje odvěké otázce dobra a zla. Jedná se o dva příběhy. Oba se odehrávají v pacifiku. Jeden je z mé knihovny a na ten druhý mě navedl holandský historik Rutger Bregman. Obojí je fascinující čtení, i když jsou rozdílné jako noc a den. 

číst více

Tento měsíc dokončujeme s kolegy rukopis knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti k poslednímu pročtení před sazbou. A podobně jako když vzniká film, množí se i zde "deleted scenes"/vymazané scény... tj. příběhy, statistiky, metafory a souvislosti, které se do knihy nevejdou. Koncept "čtverého odcizení" (mimochodem popsaný před 176 lety Karlem Marxem a v posledních letech stále častěji znovu citovaný) v knize v knize nakonec bude, ale v mnohem komornější verzi. Tu plnou dávám sem do blogu. Pokud ho neznáte, velmi, velmi doporučuji. Je to jedna těch věcí, která by se měla učit už na základních školách a zároveň jedna z těch věcí, kterou až pochopíme, konzumní společnost, vysávající naše duše, se rozsype jako domeček z karet. Čtvero odcizení vysvětluje, proč se tak často cítíme ztracení a poukazuje na to hlavní, co je třeba opravit, abychom mohli být (tím, kým jsme, ne kým nejsme).

číst více

V tomto blogu najdete úvod ke knize V říši hladových duchů, v kterém popisuji, jak moc jsem se ve vztahu k závislostem mýlil. Podle výzkumů se podobně mýlí 99% z nás. Závislosti mají jiný původ a jiná řešení, než ta, kterým dnes věříme. Kromě toho závislosti nejsou problémem jen úzké skupinky vyděděnců, ale týkají se prakticky každého z nás. Ve vysvětlení toho, co se děje a co s tím, je tato kniha nezastupitelná. Je to jedna z těch, které mění životy. Můžete si ji pořídit i v cenově zvýhodněném balíčku s názvem Gábor Maté, společně s dalšími dvěma Matého knihami Když tělo řekne NE a Držte si své děti.

číst více

Tak, jak se koronavirus šířil po Zemi, psali mi kamarádi z různých míst na naší panetě (... z Moskvy, Kalifornie, Bolívie, Holandska, Slovinska, východní Austrálie, Mali, Nového Zélandu,...), že jsou všichni zavření se svými rodinami doma. Já měl poprvé v životě chvíli pocit, že jsme v jedné zemi, na jedné Zemi. Rozlítanost a nestíhání (na čas) ustaly. A i když se v některých částech světa už znovu pomalu rozbíháme, mnozí jsou stále spolu, užívají si jeden druhého, dělají, na co dlouho nebyl čas, vaří, pečou, kutí, zahradničí,....
Jedna z věcí, které jsem si u většiny svých "planetárních přátel" všiml je to, jak moc a jak náhle přešli z "peněžní ekonomiky" do té "nepeněžní" - viz obrázky dvou pyramid níže - z pyramidy konzumu zpět do pyramidy soběstačnosti. Dávám je sem opakovaně, neboť jsou nesmírně ilustrativní. 
Jill z novozélandského Wellingtonu mi napsala: "Vzpomínám na vás, začínám si vyrábět vlastní prací prostředek, jogurt a další věci. Jsme vděční za to, že máme zeleninovou zahradu, že umíme vařit, péct a být soběstační." Připomnělo mi to, jak jsme před rokem na Samoi učili jednu rodinu zavařovat ovoce a vařit marmeládu (viz foto v úvodu a níže v blogu). Byla to pro mě tenkrát oči-otevírající zkušenost, a tak jsem se rozhodl na ní ilustrovat jeden důležitý koncept pro pochopení fungování současného ekonomického modelu a principů dobrého života z dílny rakouského filozofa Ivana Illiche.

číst více

V dubnu 2014 jsem při svém posledním půlmaratonu pochopil podstatu toho, co v lidech spouští solidaritu. 
Úryvek z knihy Třináct tisíc dní:

číst více

Nepřestává mě fascinovat, jak se naše společnost zastavila. Připomnělo mi to šábes - čas od pátečního západu slunce do chvíle, kdy se na sobotním nebi rozsvítí první tři hvězdy, kdy se židovská společnost zastaví. Podobně jako je tomu dnes u nás, se v Izraeli každý týden pozavírají prakticky všechny obchody, přestane jezdit veřejná doprava a valná většina lidí je doma nebo v synagoze. Ulice jsou vylidněné (viz ilustrační foto). 
Ve sportu mají "time out, čili oddechový čas". Židé drží šabat. Vědí, že po nádechu přichází výdech, a tak vydechují... Nicnedělají, rozjímají, přemýšlejí a jsou se svými nejbližšími. A když pak naberou dech, znovu se rozběhnou. Odpočatí, posilnění a vědomí.
Koronavirus je náš šabat, naše příležitost se zastavit a uvědomit, zda vůbec žijeme životy, které chceme žít. Je to naše příležitost vrátit se k sobě a ke svým nejbližším. Více viz příběh, který jsem k tématu šabatu psal jako součást knihy Třináct tisíc dní. 

číst více