Příběhy z okraje

Často se mě někdo ptá na to, jak se mi podařilo opustit "zlatou klec" korporací, najít svůj důlek a vytvořit si relativně svobodný, radostný mikro-život, který je (snad) navíc i někomu k užitku. Došlo mi, že důležitými pomocníky v mém osvobození (od nánosů výchovy a matrixu) byli všichni zvídaví lidé jako je například František Feer Balej, kteří se mě po celá ta léta ptají na to, kdo jsem, kde jsem se vzal, kam patřím a kam směřuji.
Toto byl jeden z těch vzácných rozhovorů, kdy se o vás někdo upřímně zajímá, naslouchá vám, bedlivě si všímá toho, co jste řekli a klade otázky, která vás vedou hlouběji, než byste se kdy sami dostali. Jsem za ten rozhovor vděčný, stejně tak jako za všechny další, které mi pomohly uchopit svou podstatu a stát se tím, kým jsem. 

Vítek Prokop je můj nedávný objev. Dozvěděl jsem se o něm v pořadu Máte slovo s Michaelou Jílkovou. Nadchlo mě, jak jednoduše a přitom srozumitelně tam dokázal pojmenovat možná hlavní problém moderního Česka, kterým je extrémní nástup oligarchizace (vláda úzké skupinky superbohatých a tím de facto konec demokracie). Vítek je jeden z těch mladých lidí, kterým není jedno, co se děje s naší zemí a také se Zemí. Rozhodl se proto vstoupit do politiky (Strana Levice) a tím přiložit ruku k dílu k budování žitelnější budoucnosti. Jestli z něčeho čerpám naději, jsou to právě tito mladí lidé. Zasedli jsme spolu k (pro mě) velmi inspirativnímu rozhovoru, ve kterém jsme téma levice, politiky a problémů Česka pěkně rozpovídali.   

Městská tržnice v bělehradské čtvrti Zemun. Každý den tu místní prodávají místním, co vypěstovali na svých zahradách, ve svých sadech nebo co nasbírali v lesích.
Žádní korporátní prostředníci, žádné přetahování nezralých pesticidových rajčat přes celou Evropu. Možná jsou tu i překupnicí průmyslové produkce, ale já tu žádné neviděl.
Každá bělehradská čtvrť má takovouhle tržnici. Jejich funkčnost je projektem města, které dbá na to, aby tržnice byly maximálně funkční - jak pro prodejce, tak pro nakupující.
Na každé takového tržnici se ptám: Proč to tady jde a u nás ne?
Proč jsme my odkázaní na toxické napodobeniny ovoce a zeleniny z průmyslových velko-pěstíren ve Španělsku a Itálii ničích přírodu, zabíjejících duše afrických dělníků/otroků, zaplavujích dálnice miliony kamionů a plnících konta korporací v daňových rájích? Proč jsme se stali otroky nadnárodních supermarketů.  
Proč taky nemůžeme mít v každé čtvrti každý den tržnici, kde místní budou za místní ceny prodávat místním místní produkci?
Musíme to znovu-obnovit i u nás. Otázka je "Kdo a jak?" Kontakt najdete popsaný v knize Naše budoucnost je lokální.  

Dlouho mě nikdo tak nenadchl jako Karolína Chovancová. Od malička žije se svalovou poruchou, která ji upoutala na invalidní vozík. To jí ale vůbec nebrání v tom, aby si s manželem postavili krásný přírodní dům, aby budovali rozsáhlou permakulturní zahradu, aby spolu vychovávali dítě, aby pomáhala druhým lidem, organizovala besedy, propojovala sousedy a další a další fascinující věci. 

Farma Jednorožec je můj nový objev. Stojí za ní Farmářská škola, což je pro mě jedna z největších nadějí na to, že ozdravíme české zemědělství, vyléčíme zničenou českou krajinu a vrátíme se k místnímu skutečnému jídlu bez toxických pesticidů. Kromě Farmářské školy je za Jednorožcem i AMPI a velký propagátor potravinové suverenity a alter-nativ zemědělství Honza Valeška. Ze všeho nejlepší je to, že jsou to de facto naši sousedi (15 km od našeho domova), a že od včerejška začali zásobovat i naší KPZ-ku. V tomto blogu se podívejte na pár fotek z minulého pátku. Pokud s nimi sdílíte misi uzdravení české krajiny, v závěru blogu se podívejte i na to, s čím jim kdo můžeme pomoct. 

Toto je Peťo Glončák, mezi svými známý pod přezdívkou "tulák". 
Setkali jsme se na Brdárce, kde žije (zde).

Minulý víkend jsem zažil něco mimo-řádného. Na naši chatku do pražských Cholupic jsme svolali "permablitzovou" brigádu, abychom v partě 5 - 8 lidí společně zbourali nefunkční betonové stavby a uvolnili tak místo záhonům. 
Byla to těžká, destruktivní, přesto ale v mnoha ohledech, fascinující práce a zkušenost. Udělali jsme toho neuvěřitelné množství - něco, co bych já sám nikdy nedokázal. Opět mě nadchlo, že je to něco, co se dřív dělo naprosto normálně - kdykoli bylo třeba něco udělat - sousedi/rodina spojili síly a šlo se.
V dnešním zkomodifikovaném (zpoplatněném) světě nám ale bylo podsunuto, že "vše nepohodlné by za nás měla udělat firma" (rozuměj: neměli bychom to dělat sami, ale měli si to - u firem - koupit). A tak nakupujeme. A čím víc nakupujeme, tím víc musíme vydělávat. V konečném důsledku jsme tak uvízli v soukolí krysího závodu - osamělí, vyčerpaní, závislí a stále ne-mocnější.
Myslím, že "permablitz" nebo prostě česky "brigáda" je jedna z nejelegantnějších, nejradostnějších a nejsnazších forem odboje proti destrukci konzumu. Myslím, že je to nejlepší způsob, jak "ekonomiku finanční" obohatit zpětně o "ekonomiku daru".
Měl jsem z toho víkendu řadu aha. Čtyři z nich jsem popsal tomto v blogu. Najdete zde popsanou i logistiku toho celého. 

Podívejte se na další dva příklady tržišť - tj. ekonomické demokracie, kdy místní prodávají místním bez korporátních překupníků a překážek od státních úředníků. Podívejte se na další dva příklady míst a způsobů, jak se dostat ke skutečnému, místnímu, čerstvému jídlu bez toxických jednorázových obalů za sousedské ceny. První je arménský Jerevan, druhý gruzínské Kutaisi.

Gruzie i Arménie jsou ráji tržišť. O těch místních píšu léta (např. zde), neboť je to fascinující fenomén, který u nás téměř vyhynul. Dnes vás chci pozvat na návštěvu jednoho obřího, v centru Tbilisi, ale především se vám chci pokusit na příkladu tržiště popsat, co to je a co není demokracie. Málokde je totiž demokracie tak dobře pozorovatelná a pochopitelná jako právě na tržištích.