Proměna Kravan nad Dunajom jako jeden z obrazů změn v moderní konzumní společnosti

06. 09. 2023, TOMÁŠ HAJZLER

Kravany nad Dunajom, malá obec na břehu Dunaje, moje velká srdcovka, kam jezdím od dětství. Natočil jsem tam tyto prázdniny video a v blogu popsal, jak se Kravany, za posledních padesát let změnily ze soběstačného místa plného života v "noclehárnu dělníků továren korporací". Kravany v tomto případě používám jako obraz změn, ke kterým v moderním západním světě, došlo napříč planetou. V blogu se snažím vysvětlit, proč k této změně došlo a navrhnout, co s tím - jak do Kravan (i jinam) navrátit (unesený) život.

Kravany nad Dunajom jsou malá obec na břehu Dunaje, zhruba na půlce cesty mezi Komárnem a Štúrovem, pro mě nostalgické místo, kam jezdím už skoro padesát let. V dětství jsme tu s celou širokou rodinou (děda, babička, prastrýc, prateta, teta, strýc, rodiče, brácha,…) každé léto stanovali na pláži, koupali se v Dunaji, pozorovali projíždějící lodě, vařili na ohni a trávili čas s našimi přáteli ve vesnici. Někdy nás tam byla celá smečka nebo jsme jeli jen s dědou, babičkou a tetou, později pak s mými rodiči a bráchou. 

Je pro mě jednoduše fascinující pozorovat, jak moc se Kravany za ta léta proměnily. Všímám si, že v mnoha ohledech je proměna, kterou Kravany prošly a dále procházejí, je jen jedním z mnoha obrazů, které můžeme pozorovat de facto všude napříč moderní západní společností. Co se děje zde, se v různých formách děje i jinde (viz příklad mého rodného města Lanškrouna). 

V dětství to v Kravanech žilo. Nebo jinými slovy: Žilo se tu. V jakékoli denní době šel člověk po vesnici a na většině dvorků někdo byl, i na ulicích hloučky lidí, na poště, v samoobsluze a před samoobsluhou, místní hospody doslova bzučely. Velká část obyvatel pracovala v místním zemědělství (je to velmi úrodný kraj), část lidí byla ve školství, ve službách, někdo měl svou dílnu, někdo za prací i dojížděl. 

Nepamatuji si, že by tu byla, dnes běžná "trávniková", zahrada s "bazénem, tújemi a trampolínou". Snad každý tu měl nějaké hospodářství - zeleninu, ovoce, drobná hospodářská zvířata. Naši přátelé chovali prasata, králíky, slepice, kachny,... zahrada byla komplet využitá k pěstování zeleniny a ovoce. Domů od Dunaje jsme se vraceli nafasovaní ovocem a zeleninou. A když jsme tam zrovna nebyli, naši kamarádi nám v sezóně posílali vlakem koše plné broskví, meruněk, paprik a rajčat. Tehdy samozřejmě 100% bio, bez pesticidů, jednorázových obalů. Dělalo se to tak, že kamarádi nasbírali koš (takový ten velký proutěný, do které se dřív sekala tráva pro domácí zvířata), zajeli do Štúrova na vlak a my si pak na nádraží v České Třebové zásilku vyzvedli. Koše jsme jim pak vozili zpět. 

V Kravenech jsem byl s rodiči a bráchou naposledy v roce 1988. Já pak na několik let Československo opustil, naši kamarádi všichni komplet pomřeli, přišel kapitalismus a s ním rozpad místní ekonomiky a struktur, které držely místní život pohromadě. 

Poprvé od té doby jsme se tam vrátili v roce 2013.

Podobně jako před lety jsme si rozdělali stan na břehu Dunaje, pozorovali lodě, vařili na ohni, plavali v řece... na druhé straně kouřila cementárna, i když o poznání míň než za mého dětství. Vlastně de facto starý dobrý Dunaj.   

Dvě věci ale byly jinak. 

Na břehu Dunaje narostlo, oproti 80.letům, plastové znečištění (svou zkušenost jsem popsal zde):

Ale hlavně: zmizel odsud život, na který jsem si pamatoval z dětství. Místo lidí, všemožné mezilidské interakce a funkční místní ekonomiky, tu najednou bylo takové divné prázdno... zkrachovalé podniky, opuštěné polorozpadlé domy, chalupy místo domovů, trávníky místo pěstíren jídla. 

Chvíli jsem si musel zvykat na to, jak moc Kravany ztratily na životě. Na mnoha místech nahradil zeleninu trávník, broskve a meruňky uvolnily cestu tůjím, místo skleníků, králíkáren a kurníků, se začaly objevovat trampolíny a bazény. Většina hospod zkrachovala, po hlavní budově v centru obce - velkém zaměstnavateli, místním státním statku - zbyla strašidelná zřícenina. Přibylo aut, ubylo kol, ale hlavně: Přes den jste tu měli pocit, že někdo vyhlásil "zákaz vycházení". Místní už totiž nepracovali doma nebo v blízkém okolí od brzkého rána do odpoledne, ale na směny v továrnách - nejčastěji na maďarské straně Štúrova (především závod Suzuki v Ostřihomi) nebo Komárna. Stejnou zkušenost s "mrtvým venkovem" popisuje Dan Pitek v této své prezentaci na příkladu Lounska (od 2:15 minuty). Jak jsem psal v úvodu: ze soběstačných míst plných života se staly "noclehárny dělníků továren nadnárodních korporací". Já v jedné takové žiji (v pražských Komořanech).  

Tenkrát jsem tomu ještě nerozuměl, bylo mi z toho jen smutno. 

Dnes už vím, že krach místních komunit napříč planetou je přirozeným důsledkem nastavení našeho ekonomického systému. Ze všeho nejvíc jde o dvě věci: Zaprvé je tu systém nadnárodních smluv a institucí zvýhodňující korporace nad místním podnikáním, pro který se vžil termín ekonomická globalizace. (Pozor! Je třeba si termín neplést s mezinárodním propojením a spoluprací). Důsledkem tohoto systému je to, že čím větší byznys, tím nižší daně platí, tím vyšší dostává dotace od státu, tím méně byrokratických překážek pro něj platí a tím víc dostáv dalších zvýhodnění. A naopak - čím menší podnik, tím větší finanční a byrokratická zátěž. Pro zájemce: Systém je detailně popsán v knize Naše budoucnost je lokální případně ho vysvětluji v této prezentaci.  

Kromě systému smluv a institucí zvýhodňujících velký byznys je tu konzumní systém jako takový, který nám podsouvá, že radovánky jsou radost, že tužby jsou potřeby. Jinými slovy nás non-stop vmanipulovává do toho, abychom toužili po tom, co nepotřebujeme v důsledku čehož pak „...chodíme do práce, která nás nebaví, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme a tím se vyrovnali lidem, kterými opovrhujeme. “ ... jak nesmrtelně pravil Tyler Durden ve filmu Klub rváčů.  

Konzum nám podsouvá, že radovánky jsou radost, že tužby jsou potřeby. Jinými slovy nás non-stop manipuluje do toho, abychom toužili po tom, co nepotřebujeme v důsledku čehož pak „chodíme do práce, která nás nebaví, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme a tím se vyrovnali lidem, kterými opovrhujeme. “

A tak se i v Kravanech stalo to, co se děje na většině planety: Místní podniky začaly jeden po druhém krachovat, nejprve ty z komunismu, následně i ty založené v 90. letech. V dětství jsem se do Kravan těšil mimo jiné i na to, že v místních obchodě měli úplně jiné potraviny než u nás. Dnes tam mají to, co v Praze - výrobky několika málo nadnárodních korporací. Jako příklad uvedu pivo. To se sice jmenuje slovensky (Corgoň nebo Smädný Mních), ale vyrábí ho Asahi Breweries a/nebo Heineken - obří nadnárodní korporace - viz moje zkušenost z loňska). Malé místní firmy nemají proti velkým (s jejich obřími výhodami ze strany států a nadnárodních strukturu i z podstaty jejich velikosti) šanci. A tak jedna po druhé krachují a místním nezbývá než za prací dojíždět ... 

... A hádejte kam!? Do továren právě těch velkých firem, kvůli kterým ty jejich malé zkrachovaly. Objevuje se tak archetyp otrokáře a otroka či feudála a poddaného, kdy otrokář či feudál lidem odebere možnost se uživit se a tím získává jejich svobodu a práci. Tento fenomén se lidskou historií táhne po staletí (viz např. fenomén ohrazování), dnes je však mnohem rafinovanější a tedy mnohem méně viditelný.

Objevuje se tak archetyp otrokáře a otroka či feudála a poddaného, kdy otrokář či feudál lidem odebere možnost uživit se a tím získává jejich svobodu, čas a práci. Tento fenomén se lidskou historií táhne po staletí, dnes je však mnohem rafinovanější. 

Důležitou součástí místní ekonomiky, tu ještě v 90. letech bývalo drobné zemědělství. Jak už jsem psal, na každé zahradě tu bylo něco k jídlu. Půda je tu nesmírně úrodná, slunce má sílu, srážek tak akorát. Většina místních obyvatel si tak dokázala zajistit jídlo svépomocí a/nebo vzájemnou vý-pomocí, čímž zásadně snižovala svou závislost na nutnosti vydělávání (tj. na peněžní ekonomice).

Jenomže pak přišel konzum a s ním reklama, která lidem začala podsouvat, že musí MÍT, aby mohli BÝT... Tj. například to, že "okurku si dnes koupí pohodlněji v supermarketu, navíc v igelitu, moderní je dnes trávník a na trávník patří váš vlastní bazén a trampolína (nebudete se přeci dělit s ostatními, ne!?). Potřebujete ale hlavně větší dům, velké auto nebo raději dvě či tři. A aby vám to sousedi nezáviděli, potřebujete ještě pořádný plot. Do re-klam-y se ročně "lijí" miliardy dolarů. Proč? Protože funguje. Kravany jsou toho důkazem. Místo těch nejlepších místních (100% bio) paprik, rajčat, okurek, meruněk a broskví se dnes jezdí do nadnárodního super-marketu pro ty pesticidové, které sem přicestovaly z velké-pěstíren ve Španělsku nebo Řecku (o tom, jak na nás působí marketing více v této prezentaci). 

Došlo tu k tzv. komodifikaci, čili ke zpoplatnění života. To, co bylo dřív za hubičku nebo co si člověk udělal sám, v rámci rodinné a sousedské komunity nebo si vzal z přírody, musí nyní kupovat. Je to past, do které jsme v našem ekonomickém systému cíleně chytáni. Proto většina z nás ztrácí svobodu a místo života na život většinu času pouze vyděláváme. Absurdní je, že PR konzumu se stále daří nám podsouvat, že si za to můžeme sami.  

Došlo tu k tzv. komodifikaci, čili ke zpoplatnění života. To, co bylo dřív za hubičku nebo co si člověk udělal sám, v rámci rodinné a sousedské komunity nebo si vzal z přírody, dnes musí nyní kupovat. Je to past, do které jsme v našem ekonomickém systému cíleně chytáni. 

Podstata problému tkví v tomto: Čím víc musí člověk nakupovat, tím víc musí vydělávat. Tam, kde je místní ekonomika tak rozbitá tak jako v Kravanech (což je, v moderním západním světě, prakticky všude), tam je třeba za vyděláváním odjíždět jinam. Čím víc je člověk z domova pryč, tím méně příležitostí má k interakci s ostatními. Společenské role se oddělují od rolí ekonomických. Čím více se to děje, tím méně se lidé navzájem potřebují. 

Vzájemná provázanost se začíná hroutit. Čím méně interakce s ostatními, tím méně mezilidských vazeb a sociálního kapitálu. Čím méně sociálního kapitálu, tím méně pocitu důvěry, spolupráce, vzájemné pomoci a pocitu domova. V místech, kde došlo ke komodifikaci pak máte většinu času pocit, že tu někdo vyhlásil "zákaz vycházení". Lidé jsou, v uspokojování svých potřeb, zcela (nebo do velké míry) závislí na nakupování a vydělávání (především u korporací). Došlo tu k zásadní ztrátě důvěry. 

Čím víc musí člověk nakupovat, tím víc musí vydělávat. Čím víc musí vydělávat, tím víc musí odjíždět jinam. Čím víc je člověk z domova pryč, tím méně příležitostí má k interakci s ostatními. Vzájemná provázanost se začíná hroutit. Čím méně interakce s ostatními, tím méně vazeb a sociálního kapitálu. Čím méně sociálního kapitálu, tím méně pocitu důvěry, spolupráce, vzájemné pomoci a pocitu domova. Lidé jsou, v uspokojování svých potřeb, zcela (nebo do velké míry) závislí na nakupování a vydělávání (především u korporací). Došlo tu k zásadní ztrátě svobody. 

V místech, která prošla komodifikací je možné pozorovat často i to, co i zde v Kravanech. Místní samospráva se snaží úbytek místní ekonomiky kompenzovat stále zoufalejší snahou získávat dotace, a to od státu/EU nebo od bohatých jednotlivců. V Kravanech se snaží léta zaměřovat na turismus - to je dnes častá strategie míst, která jsou pro návštěvníky zvenku něčím zajímavá. V případě Kravan je to především cyklostezka, která vede po hrázi Dunaje, po které v sezóně projedou denně stovky turistů. A tak se tu postavila rozhledna a další prvky, obec dala na hráz lehátka, informační tabule, nářadí na seřízení kol, je tu wifi a toalety zdarma a nově i milý stánek s občerstvením. 

Tyto snahy jsou sympatické a já místní politiky a další aktivní obyvatele v dnešních komodifikovaných obcích stále více obdivuji. Jen mi někdy přijde, že získávat dotace a budovat infrastrukturu pro turisty je jako by se servíroval heřmánkový čaj na rakovinu. Myslím, že to hlavní je pokusit se život de-komodifikovat - tj. napřít síly do toho, aby se místní mohli opět živit doma, aby se obnovila místní ekonomika tak, aby mohl "jeden mohl sloužit druhému". V Kravanech se ze všeho nejvíc nabízí potraviny - čím víc se toho vypěstuje, tím méně peněz budou odsávat nadnárodní potravinářské a supermarketové korporace. Myslím že je třeba podpořit místní drobné podnikání tak, aby si ti, kteří mají zájem a schopnosti mohli (znovu) otevřít své drobné dílny a živnosti - truhlářství, instalatérství, autoopravna, cykloservis, šicí dílna, konzervárna (a jiné formy zpracování potravin),... Místní samospráva může tomu procesu pomoci zavedením pravidelných trhů a/nebo slavností, podporou prodeje potravin ze dvora, nabídkou nekomerčních prostor pro podnikatele. Myslím, že je důležité promýšlet infrastrukturu a aktivity, které začnou opět svádět lidi dohromady tak, aby se začal znovu posilovat sociální kapitál - tzv. konviviální prvky a aktivity (z lat. co vivere - žít spolu). Cílem je, aby se doma dobře žilo (tj. aby se tu dalo i uživit). Turismus může být přilepšením, osvěžením, nikdy ovšem ne tou hlavní ekonomickou aktivitou.  

Jinými slovy, ekonomiku (a s ní i život) je třeba lokalizovat tak, jak to popisuje kniha Naše budoucnost je lokální. Aby to bylo fér, je nutno zdůraznit, že důvody pro komodifikaci a ničení místního života jsou globální a místní politici a obyvatelé mají jen velmi omezený manévrovací prostor. Přesto však mohou udělat mnohé - na Slovensku je mnoho inspirace - pro mě například Dobrý pastier, Zaježka, Spišský Hrhov, Brdárka,... Možná by Kravany mohly být dalším místem, kam se budeme jezdit učit, jak obnovit život, který nám byl vzat. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Všechny moje články: Linktree 
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.