Naše odpadky: Díl č. 1 - Byznys vyprodukuje 18 krát víc odpadu než domácnost, instituce a drobné místní podniky dohromady. Proč se tedy věnujeme pouze odpadkům z domácností?
23. 11. 2020, TOMÁŠ HAJZLER
V roce 2016 jsme vydali náš, zatím nepřekonaný bestseller, Domácnost bez odpadu a začali se vážně zabývat dopadem našeho nakladatelství na přírodu a lidské zdraví. Doma fungujeme už léta jako "zero-waste domácnost" (např. zde nebo zde).
Právě jsem odeslal poslední balíček komentářů tiskového pdf-ka mé nové knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, kde jsem zpracovával i téma (plastového) odpadu. Přestože se tomu léta věnuji, bylo to pro mě natolik oči-otevírající, že jsem tu část vzal a upravil jí do formy dvoudílného blogu, v kterém chci ukázat především to, jak se byznysu podařilo přenést zodpovědnost za to šílené a navíc ještě non-stop rostoucí množství (plastového) odpadu a s tím spojené škody na nás občany. Chci tak ukázat, jak se stalo to, že korporace chrlí rok od roku víc a víc odpadu a my následně část těchto odpadků poslušně nosíme a třídíme do barevných popelnic a většina si zcela absurdně myslíme, že tím zachraňujeme planetu. Přitom to celé byla bouda jako hrom, kterou jsme spolkli i s navijákem.
Toto je první část, druhá je zde. Je to obsáhlé čtení, a tak si na to vyhraďte klidnou chvíli, uvařte si čaj/kafe a v klidu se začtěte.
Moc vás prosím o dvě věci: Zaprvé ničemu, co tu píšu, nevěřte a vše si sami ověřte - v textu najdete množství zdrojů. Zadruhé, bude-li to oči-otevírající i pro vás, sdílejte oba díly, co vám budou síly stačit, ať se ta informace dostane, kam se dostat má. Díky vám za to.
Rozsah plastové katastrofy
V listopadu 2018 vyvrhl oceán na východní pobřeží Indonésie mrtvého mladého vorvaně obrovského, 9,5 metru dlouhou velrybu, která v dospělosti dorůstá až 12 metrů a normálně se dožívá 60–70 let. Ve vnitřnostech velryby se našlo 115 plastových kelímků, 4 pet láhve, dvoje žabky, nylonový batoh a dalších více než 1 000 kusů různého jiného plastu. Tato událost ilustruje důležitý fenomén, kterým je znečištění dnešního světa plastovým odpadem (zdroj).
Je to fascinující, co se plastu za něco málo přes sto let podařilo. První syntetický plast, bakelit, se totiž objevil teprve v roce 1907 a teprve v 50. letech nabrala výroba na tempu. Do konce roku 2015 už ovšem lidé dokázali vyrobit 8,3 miliardy tun plastu. Podle studie univerzity v Georgii z července 2017 skončila ovšem valná většina této gigantické hromady zahrabaná někde pod zemí, v přírodě a v oceánech (zdroj). V roce 2016 se odhadovalo, že do oceánu sypeme každou minutu náklaďák plastu: tj. každý den 1 440 náklaďáků! Předpokládá se, že v roce 2050 bude v oceánech na váhu víc plastu než ryb (zdroj). Časovanou bombou se jeví především tzv. mikroplasty, plastové mikročástice, na které se plasty rozkládají a které vznikají také například při každém praní syntetického oblečení, a tzv. mikrokorálky (microbeads), jež se běžně přidávají do drogistických výrobků, kosmetiky nebo do zubních past. Studie ve více než tuctu zemí z roku 2017 zjistila mikroplasty v 83 % vzorků kohoutkové vody (zdroj). Další studie z konce roku 2018 zjistila, že mikroplasty přenáší už i bodavý hmyz. Plast dnes běžně najdete v lidském mozku i v tělíčkách ještě nenarozených dětí. Kvůli tomuto plastovému zamoření se o dnešní době hovoří také jako o době plastové.
Ilustrační foto - Milan Jaroš
V tomto dvou-blogu chci ukázat především to, jak se byznysu podařilo přenést zodpovědnost za non-stop rostoucí množství (plastových) odpadů na nás občany (se všemi drastickými dopady na přírodu a naše zdraví). Chci ukázat, jak se stalo to, že většina z nás dnes část těchto odpadků poslušně nosí do barevných popelnic a myslí si, že tím ochraňuje přírodu. Přitom to byla bouda jako hrom, kterou jsme spolkli i s navijákem. Za druhé chci na tématu plastového znečištění ilustrovat, jak zezdola přistupovat k řešení i všech ostatních dnešních hrozeb, což je neméně fascinující a též velmi inspirativní vyprávění.
S jednorázovým plastem je to jako s azbestem, DDT nebo olovem. Co se v 50. letech jevilo jako zázračný vynález, dnes člověka i planetu zabíjí. Speciálním druhem mikroplastu jsou částice prachu vznikající obrušováním pneumatik o vozovky. Nejenže se dostávají vodou do oceánů a odtud s ostatními mikroplasty do potravního řetězce a tedy i do nás, ale také ve velkém „cestují“ vzdušnými proudy až k pólům, kde následně zesilují tání ledovců (tmavé prachové částice usazené na ledovcích způsobují, že ledovce tmavnou, takže se o to více zahřívají a rychleji tají) (zdroj).
Rozhodl jsem se tematice zamoření plasty věnovat v této kapitole větší prostor než ostatním sedmi hrozbám (v knize najdete celkem osm ekologických hrozeb). Není to proto, že by se jednalo o největší bezprostřední hrozbu – tou jsou emise CO2 pocházející ze spalování fosilních paliv. Rád bych tu však propojil některé skutečnosti probírané v seriálu Byznys 101 (vychází každé úterý na blogu www.slusnafirma.cz) a ukázal dvě věci. Za prvé to, jak se byznysu podařilo zodpovědnost za škody externalizovat, tj. přenést na nás občany tak, že korporace chrlí rok od roku víc a víc odpadu a my poslušně nosíme část těchto odpadků do barevných popelnic a ještě si myslíme, jací jsme kabrňáci. Přitom to byla bouda jako hrom, kterou jsme spolkli i s navijákem, jak se ještě dočtete. Za druhé chci na tématu plastového znečištění ilustrovat, jak zezdola přistupovat k řešení i všech ostatních hrozeb, což je neméně fascinující a též velmi inspirativní vyprávění.
Jednorázová, vyhazovací společnost
Jako děti jsme v 70. letech a ještě začátkem 80. let s bráchou, s rodiči a prarodiči jezdili do Kravan nad Dunajom, do malé vesničky mezi Komárnem a Štúrovem na jihu Slovenska, kde jsme pokaždé několik týdnů stanovali na pláži, koupali se v Dunaji a živili se paprikami, rajčaty a broskvemi od našich kamarádů, kteří bydleli ve vesnici. Vzpomínám si, že když byla vysoká voda, břehy se zaplnily kmeny a větvemi, které přinesl proud. Pro starousedlíky to byl vždy vítaný zdroj dřeva na zimu. Bavilo mě jim dřevo sbírat a nosit. Měli jsme tenkrát pocit, že tu naši část břehu, pro nás „pláž“, vlastně uklízíme. Kromě dřeva pro Danibáčiho a další sousedy jsme nasbírali vždycky dost i pro sebe na pravidelnou večerní vatru. Vzpomínám si, že mezi dřevem byly vždy i nějaké plastové obaly s německými nápisy – pet láhve od limonád, obaly od jogurtů nebo kosmetiky, které hořely nejlíp, a navíc zelenomodře, což nám dětem připadalo jako takové malé kouzlo. Byla to pro nás „plážová“ exotika. Občas připlavala i nějaká hliníková plechovka od Coca-Coly nebo jiného nápoje. Představovali jsme si, jak skvěle to muselo chutnat. Ty nejzachovalejší obaly jsme si schovávali na památku a vozili je odtud domů do sbírky. Ty zbylé končily na hromadě, kterou jsme pak zapálili a opekli si na ní buřty.
V srpnu 2012 jsem se na Dunaj vrátil se svými rodiči a dětmi. Týnce byly dva, Vali sedm. Dunaj stále tekl, na břehu bylo ještě místo, kde bylo možné postavit stan, ale změnily se dvě věci. Kravany, kde se dříve normálně žilo, najednou působily opuštěně a pobořeně. Spoustu původních obyvatel vystřídali chalupáři. Čmoudící cementárnu na maďarské straně Dunaje koupila nějaká nadnárodní korporace a v Kravanech se vzhledem k normám EU vyčistil vzduch. Pro ilustraci pár fotek:
Ta nejviditelnější změna se však odehrála na pláži. Byla zanesená nejenom větvemi, ale pro nás nezvykle i haldami plastových odpadků. Už to nebyl sem tam exotický kelímek nebo lahvička s německými nápisy, ale všechno, co vás jen napadne – od pet láhví a všehochuti kosmetických a potravinářských obalů přes jednorázové rukavice, žabky, boty, zapalovače, igelitové pytle, kusy polystyrenu až po bublinkovou fólii nebo rozbité kbelíky. Viz pár příkladů zde:
To už bylo v době, kdy jsem byl zvyklý brodit se horami plastu na plážích světových moří a oceánů. Ale u Dunaje?! To mě do té doby nenapadlo. Nemyslel bych si, že odpadků budou plné i evropské řeky - u nás máme přeci báječný recyklační program, který po nás naše odpadky průběžně uklízí. Byl jsem toho plný, a tak jsem to tenkrát všechno nafotil a napsal o tom článek s názvem „Kdo za to může?“, kde jsem se ptal na to, jestli jsou pet láhve od Kofoly nebo Coca-Coly povalující se dnes běžně v přírodě zodpovědností zákazníka, obchodníka, dopravce, výrobce, zákonodárce... nebo nás, občanů. V celém tom výrobním a distribučním řetězci a jinde ve společnosti jsou desítky, stovky, možná i tisíce konkrétních lidí, z nichž každý mohl říct „A dost!“, ale nikdo to neřekl. Článek měl nulový ohlas, neboť v roce 2012 v Česku bylo téma (plastových) odpadů neviditelné. Spíš se řada lidí divila, že se (zase něčemu) divím, když to přece není žádný problém. Říkali mi: „Přece recyklujeme, ne?! A to, že nějaká prasata občas někde něco vyhodí v přírodě, za to my nemůžeme!“
V roce 2012 jsem se na břehu Dunaje brodil (převážně plastovými) odpadky. Ptal jsem se "Kdo za to může?" Zákazník, obchodník, dopravce, výrobce, zákonodárce... nebo my, občané? V celém tom výrobním a distribučním řetězci a jinde ve společnosti jsou desítky, stovky, možná i tisíce konkrétních lidí, z nichž každý může říct „A dost!“, ale nikdo to v té době, v naší části světa ještě neřekl.
„A dost!“ řekla na našem území jako první parta čtyř kamarádů, kteří se v květnu 2015 rozhodli v centru Prahy otevřít první krámek s jídlem bez jednorázových obalů (viz Bezobalu). Mnoha lidem to tehdy připadalo podobné, jako když si někdo v zimě vyrazí ven bos. Byli to podivíni. Pustili se do toho na koleni jen se svými úsporami, s nulovými zkušenostmi a obchod navíc otevřeli v tom nejzastrčenějším dvoře, kam bylo umění se vůbec dostat.
Tyto řádky píši koncem roku 2019. Bezobalu, jak se ta parta průkopníků bez-obalového životního stylu nazvala, už dnes místo prvního pilotního krámku provozuje tři prostorné, plnohodnotné obchody, ale hlavně mezitím inspirovala a zčásti také vyškolila více než stovku dalších podobných inovátorů po Česku a na Slovensku (a inspiruje a školí dál). Na jejich popud jsme my vydali zmiňovanou knihu Domácnost bez odpadu od Bey Johnsonové, Francouzky žijící v Kalifornii, která rozmachu této bezodpadové revoluce (globálně) významně napomohla. Autorka knihy vyrůstala na francouzském venkově u prarodičů, kteří žili z velké části podle principů ekonomiky druhého a třetího patra dortu Hendersonové (svépomoc & příroda). Pak se přestěhovala za manželem do USA, kde se zhrozila ze vší té americké jednorázovosti a hor odpadů, které za nimi zůstávaly na každém kroku. Rozhodla se proto zkusit to tak, jak si to pamatovala ze svého dětství. Jak se jí to nakonec povedlo, by možná obdivoval i její děda, neboť její čtyřčlenné rodině i s pejskem se daří žít tak, že za rok vyprodukuje odpad, který se vejde do jedné malé zavařovačky (viz fotka níže). Napsat o tom knihu bylo samo sebou, a protože zavařovačka odpadků ročně je v dnešní kultuře vyhazování stejně magická jako čarování Davida Copperfielda, úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Kniha vyšla ve více než 25 jazycích a Bea od té doby objíždí svět a vypráví o tom, jak ji život bez odpadků osvobodil a přinesl jí smysl, radost a klid.
„A dost!“ řekla na našem území jako první parta čtyř kamarádů, kteří se v květnu 2015 rozhodli v centru Prahy otevřít první krámek s jídlem bez jednorázových obalů (viz Bezobalu). Mnoha lidem to tehdy připadalo podobné, jako když si někdo v zimě vyrazí ven bos. Byli to podivíni.
Právě díky tomu, že jsme koncem roku 2016 vydali Domácnost bez odpadu a už ji v tisícových nákladech dvakrát dotiskovali, vím, jak rychle se téma života s menším množstvím odpadu šíří a jak rychle mění naši společnost zezdola. Pozoruji, jak se kolem většiny bezobalových obchodů formují komunity lidí, kteří se dál propojují a pouštějí se do dalších projektů – zakládají lesní školky, školy, KPZky, pořádají sousedské slavnosti, bezobalové velkonákupy, stavějí se společně za klima a další pro společnost důležitá témata. Jsou to místa, kde vzniká už zmiňovaný sociální kapitál, tedy důvěra, na které stojí život tam, kde lidi bydlí.
Kniha Domácnost bez odpadu s podtitulkem "Jak si zásadně zjednodušit život snížením produkce odpadu", která pomohla rozpoutat malou českou bez-obalovou revoluci:
Většina z nás, jimž je dnes nad čtyřicet, žila v dětství podobně jako Bea u francouzského dědečka. Proto je pro nás – v porovnání s lidmi, kteří se do konzumní společnosti už narodili – snadné na tyto zvyklosti navázat. Hnutí za bezodpadovost, které u nás vykopla parta podivínů, je též ukázkou, jak hnutí lidí zespoda mění i celý systém. V roce 2018 přišlo Ministerstvo životního prostředí s iniciativou Dost bylo plastu a pak EU s dalšími iniciativami a téma (plastového) odpadu se stalo jedním z důležitých bodů veřejné debaty.
Zasypaní v odpadcích
Kosmická rychlost, kterou se téma bezobalovosti dostalo do obecného povědomí, má samozřejmě svůj důvod, jímž je na prvním místě to, že jsme v odpadcích zasypaní (přestože to v Evropě není na první pohled vidět - vzhledem k systému, který po nás naše odpadky pravidelně uklízí). Jak víme, jedním z důležitých pro-růstových principů (náš ekonomický systém musí trvale růst, aby se nesesypal) je jednorázovost, kde rovnice funguje takto: čím víc se bude vyhazovat, tím víc se bude nakupovat, čím víc se nakupuje, tím víc se může vyrábět. To zajistí zisky a „všichni“ budou spokojení. Až na ten odpad a vytěženou, přehřátou planetu...
Výroba plastu je úzce propojena s ropným průmyslem: všichni hlavní výrobci plastu buď vlastní ropné nebo plynárenské společnosti, nebo jsou jimi vlastněni.
Kdybychom jako metaforu tohoto problému vzali igelitku, tak platí, že průměrná doba jejího používání je 15 minut, po nichž bude následovat několik stovek let (zde), kdy se bude rozkládat (a do přírody uvolňovat toxické látky). Každou minutu se jich na zeměkouli rozdají 2 miliony (zde). Polovina plastu, který se na světě každoročně vyrobí, je na jedno použití (zde). Jeho výroba je úzce propojena s ropným průmyslem: všichni hlavní výrobci plastu buď vlastní ropné nebo plynárenské společnosti, nebo jsou jimi vlastněni, a v roce 2014 spotřebovali celých 6% světové spotřeby ropy (zde). Množství plastu, který se každý rok na planetě vyrobí, váží tolik, kolik váží lidé, kteří na planetě žijí (zde). Jen Coca-Cola vyrobí ročně 120 miliard plastových láhví, což je množství, které by 700krát obmotalo planetu (zde). 50% veškerého plastu bylo vyrobeno za posledních 18 let (zde). Objem pevného komunálního odpadu z domácností a institucí (malé místní firmy, školy, místní úřady), který každoročně produkujeme, by v plně naložených náklaďácích postavených jeden za druhým obkroužil planetu 24krát (zde). Tento odpad, ke kterému domácnosti přispívají pouze 30%, je hlavním terčem kritiky, a především na něj zaměřujeme své úsilí. O průmyslovém odpadu, kterého se vyprodukuje 18krát víc, se však prakticky nemluví. V bohatých zemích se ho na jednoho člověka vyprodukuje každý den více než 42 kg – to ještě před tím, než se výrobek objeví na regále! 93% planetárních odpadů končí v nejchudších zemích. Pevný odpad může za 5% globálních emisí CO2 (zdroje).
Jednorázovost (= "tak akorát" kvalitní výrobky na jedno použití) jsou základním principem ekonomického systému, který musí trvale růst (aby se nesesypal). Rovnice funguje takto: čím víc se bude vyhazovat, tím víc se bude nakupovat, čím víc se nakupuje, tím víc se může vyrábět.
Pro ilustraci tři fotografie z dnes běžného supermarketu (první dvě z finského, poslední z českého): Jednotlivě balené saláty, jednotlivě balené papriky, do lahví balená obyčejná voda. Vše do jednorázového plastu určeného k okamžitému vyhození:
Objem pevného komunálního odpadu z domácností a institucí (malé místní firmy, školy, místní úřady), který každoročně produkujeme, by v plně naložených náklaďácích postavených jeden za druhým obkroužil planetu 24krát. Tento odpad, ke kterému domácnosti přispívají pouze 30 %, je hlavním terčem kritiky, a především na něj zaměřujeme své úsilí. O průmyslovém odpadu, kterého se vyprodukuje 18krát víc, se však prakticky nemluví.
Mnozí z nás z vlastní zkušenosti vědí, že speciální a snad nejabsurdnější kategorií odpadu je jídlo: celá jedna třetina se ho vyhodí. Celkem je to 1,3 miliardy tun, v bohatých zemích je to 222 milionů tun. Pro porovnání čistá produkce potravin v subsaharské Africe je 230 milionů tun. Pětinu jídla vyhodí spotřebitelé, zatímco polovina přijde vniveč při výrobě, distribuci a prodeji. Jen si vzpomeňte na Dobrého pastiera. Celkově se vyhodí 45 % zeleniny a ovoce, 35 % všech ryb a dalších mořských produktů, 30 % obilovin, 20 % masa a 20 % mléčných výrobků. Pokud by se zachránila jenom 1/4 vyhozeného jídla, nakrmilo by se 870 milionů lidí, což je víc, než kolik jich momentálně trpí podvýživou (zdroj).
Pětinu jídla vyhodí spotřebitelé, zatímco polovina přijde vniveč při výrobě, distribuci a prodeji.
Tématu vyhazování jídla se v Česku věnuje organizace s názvem Zachraň jídlo. V létě jsme v rámci projektu Zpátky k jídlu mluvili s jejich ředitelkou Aničkou Strejcovou:
Tolik první část dvou-blogové série věnované tématu plastové katastrofy a zero-waste. Ambicí této první části bylo popsat rozsah problému. Druhá část se věnuje vzniku "mýtu recyklace", tj. odpovědi na otázku "Kdo za to opravdu může?" a především, co s tím, abychom objem odpadu (především toho plastového) zásadně snížili.
P.S.1: Fotka v úvodu je focená v sobotu na cyklostezce v pražském Bráníku. I zde je nejdůležitější otázka: "Kdo za to může?"
P.S.2: Blog vznikl úpravou části kapitoly věnované popisu ekologické krize z právě dokončené knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Kniha vyjde na přelomu roku 2020/21. Chcete-li se o ní dozvědět jako první, nechte na sebe email zde.
P.S.3: Na blogu Slušné firmy najdete několik foto-reportáží z cesty po australských bezobalových, bio, "bulk" a spolkových obchodech. Zde je poslední z nich:
Naked & Scoop: Ještě jedna inspirace od bezobalových bio protinožců. Na další najdete odkazy v tom blogu.
____________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky!