Naše odpadky: Díl č. 2 - Vynález mýtu recyklace odpadků jako nástroj ochrany životního prostředí nebo mnohamiliardový byznys?
28. 11. 2020, TOMÁŠ HAJZLER
Toto je druhá část dvou-dílného seriálu věnovaného skutečným příčinám a řešení non-stop rostoucího množství (nejenom plastového) odpadu. V prvním díle jsme se věnovali především popisu rozsahu tohoto problému. Dnes se chci zaměřit na otázku, kdo za to (skutečně) může a jaká jsou opravdová řešení. Musím říct, že otázka zodpovědnosti pro mě byla doslova oči-otevírající. Dozvěděl jsem se o tom, co mi dlouho vrtalo hlavou: Jak se stalo to, že většina Čechů dnes považuje třídění odpadů za ochranu přírody (= nic jiného není třeba dělat) a snižování množství odpadů nikdo nepožaduje (foto zdroj). Je to opět obsáhlé čtení, a tak si na to najděte klidnou chvíli, uvařte si kafčo/čaj a proklikejte si i zdroje.
Vznik mýtu recyklace
Při svých legendárních Apple Keynotes prohlašoval Steve Jobs: „... Pokud chcete ... poslední a nejlepší ..., musíte koupit nový iPod, iPhone... minimálně jednou ročně...“ (tj. tuny elektronického odpadu každý rok). Kromě toho opakoval Jobs i to, že Apple má velmi silnou environmentální politiku (zdroj). Steve Jobs volával svého času i Yvonu Chouinardovi, zakladateli firmy na outdoorové oblečení Patagonia (průkopníci zodpovědného podnikání mezi korporacemi), aby se ho vyptal na to, "jak ozelenit Apple" (make Apple green). Jobs byl typickou ukázkou dnešního obyvatele západního světa, který ze čtyř základních možností – refuse, reduce, reuse, recycle, tj. zamítnout, zredukovat, zužitkovat, zrecyklovat – považuje za ekologii pouze tu poslední, nejméně účinnou, ba – jak za chvíli uvidíte – dokonce nejvíce škodlivou (pro velký byznys ale přitom nejvýhodnější) variantu. V bohatém světě jsme totiž uvěřili, že když po sobě odpadky roztřídíme do barevných popelnic, tak zázračně zmizejí a my si s čistým svědomím můžeme do aleluja kupovat nové telefony, oděvy, módní doplňky, vybavení bytu a další věci. Pro byznys pak platí dokonce to, že čím více odpadu, tím lépe (= více zisků).
Příkladem mentality "třídění odpadků = ochrana přírody" budiž třeba podobné "recyklační" popelnice: "Naplň mě = vyhoď nějaké své věci = chovej se ekologicky/ochraňuj přírodu".
I díky lidem, jako jsou Bea Johnsonová nebo u nás hnutí nastartované lidmi z Bezobalu, se pomalu dozvídáme, že re-cyklace neboli znovu-použití odpadků je ve skutečnosti „down-cyklací“, totiž vysoce energeticky náročným zpracováním odpadu na výrobky nižší kvality, které se po použití už dále nedají využít a díky nimž se produkují tuny toxického odpadu a emisí skleníkových plynů. Příkladem budiž pet láhve, jejichž část se downcykluje do už dále nevyužitelných koberců nebo syntetického oblečení. Jediná várka tohoto oblečení při praní vyprodukuje okolo 700 tisíc částeček mikroplastu, které se dále dostávají do těl lidí a dalších živočichů. Navíc je dnes stále dobře utajeným tajemstvím, že z celkového obsahu žlutých popelnic se na downcyklaci hodí v průměru jen asi 50 % (např. zde). Polovina se spálí nebo odveze na skládky. Polovina určená k dalšímu zpracování se do roku 2018 odesílala (!) do Číny, kde tu polovinu roztříděných odpadků ze zemí bohatého severu tisíce lidí dále (ručně) třídily (např. zde), a co bylo možné zpracovat, to se odeslalo na zpracování. Zbytek zůstal na skládkách (zdroj).
Ze čtyř základních možností, jak přistoupit k odpadu: zamítnout, zredukovat, zužitkovat, zrecyklovat – považujeme dnes za ekologii pouze tu poslední, nejméně účinnou, ba dokonce nejvíce škodlivou (pro velký byznys ale nejvýhodnější) variantu.
Jenomže v roce 2017 měl na festivalu Sundance premiéru film Plastic China, v němž filmař Jiuliang Wang zmapoval putování nových věcí z Číny do zemí bohatého severu a použitých či vyhozených věcí zpět do Číny. Film vypráví příběh jedenáctileté dívky, která kdesi na severu Číny žije mezi dovezenými odpadky. Divák má možnost sledovat, jak se dovezené plastové obaly oplachují v toxické lázni a jak se část plastu pálí, čímž vznikají další jedovaté látky. Bezedná zásobárna levné a na pracovní a životní podmínky nenáročné pracovní síly živila ekonomiku, která začala bleskurychle růst. Přístup k nerostným surovinám začal zaostávat za ekonomickým tempem a dovoz odpadků s cílem vydolovat z nich zbytek nerostných surovin dával smysl. V první dekádě 21. století se Čína stala světovým centrem průmyslové výroby, ale také hlavní destinací světové „recyklace“ odpadků. Film Plastová Čína, který veřejně odhalil krutou pravdu této těžby surovin, přiměl čínskou vládu k tomu, aby import světových odpadků zakázala. Tzv. recyklační programy USA, EU, Japonska, Jižní Koreje, Austrálie, Nového Zélandu, Kanady a dalších zemí ovšem dál produkují miliardy tun tříděných odpadků, které teď končí ve spalovnách, na skládkách a stále častěji znovu i v jiných zemích globálního jihu (zdroj).
Trailer na film Plastic China:
Příběh plačícího indiána aneb kdo za to tedy může?
V červenci 2012 jsem se brodil těmi plasty na Dunaji a ptal se, kdo za tu plastovou patálii může (viz první díl tohoto seriálu). Všiml jsem si, že my, kteří jsme vyrůstali v komunismu, na ni nacházíme odpověď snadněji než lidé, kteří se do jednorázové vyhazovací společnosti už narodili.
Ve většině světa jsme dnes utvrzováni v tom, že viníky jsou zákazníci: „Kdyby to nechtěli, tak to nikdo nekupuje a my to přestaneme vyrábět. Zákazník chce hezké, pohodlné a trvanlivé věci,“ slyšíme ze strany korporací. Já si ze svého dětství pamatuji na to, že odpadků jsme měli naprosté minimum, pokud vůbec nějaké. Ty jednorázové prakticky neexistovaly, a pokud ano, tak jsme je stejně dokázali stále dokola využívat. Například v kelímcích od jogurtu jsme předpěstovávali sazenice rostlinek na zahradu. Organický odpad sežrala domácí zvířata (slepice, králíci, psi a kočky) nebo skončil na kompostu. Všechno, co se vyrábělo, se dělalo tak, aby to vydrželo a dalo se to snadno opravit, tj. na každém rohu byla i nějaká opravna. Rozbité věci se tak opravovaly, staré upravovaly (nově bychom řekli „upgradovaly“ nebo „upcyklovaly“) a také dědily.
Jako i mnoha jiných případech je opět velmi poučné podívat se na kořeny konzumní společnosti do její mekky čili do Spojených států amerických. Tam je možné vystopovat to, jak se podařilo přenést zodpovědnost (tedy i zodpovědnost za odpady) z firem na jednotlivce. Je to další fascinující příběh.
Podle časopisu New Internationalist (zdroj) vedou stopy do amerického státu Vermont, který v roce 1953 zakázal jako první jednorázové plastové láhve poté, co si místní farmáři začali stěžovat, že je nacházejí v seně pro zvířata. V reakci na tyto stížnosti ovšem vznikla během několika měsíců nezisková organizace s názvem Keep America Beautiful (KAB). Založili ji výrobci jednorázových obalů, kteří se spojili s firmami jako Coca-Cola nebo s Národní asociací výrobců (National Association of Manufacturers). V KAB se pustili do boje proti odhazování odpadků, což se jim podařilo. Američané si začali uvědomovat, že doba odhazování odpadků do přírody skončila. Zatímco ještě donedávna byla většina toho, co vyhodili, organického původu a v přírodě se rozložila a ještě ji obohatila o živiny, s jednorázovými plastovými obaly, které se najednou začaly objevovat ve velkém, to bylo jinak. Vlastně jsme v Americe 50. let mohli pozorovat to, co je dnes vidět ve většině zemí globálního jihu, kde lidé ještě donedávna bezstarostně odhazovali slupky od banánů, pecky od manga a veškerý další organický odpad rovnou na zem a teď stejným způsobem zacházejí s plastovými pytlíky a dalšími jednorázovými obaly, protože jim v tak krátké době ještě naplno nedošlo, jaký je v tom rozdíl.
A ještě pro úplnost: vermontský zákaz jednorázových plastových láhví zrušili v roce 1957.
Organizace KAB šikovně přesměrovala pozornost veřejnosti od výrobců ke spotřebitelům a odpověď na moji otázku od Dunaje, kdo za to může, byla najednou jasná: nemohou za to firmy, nýbrž jednotlivci, z nichž se mezitím stali zákazníci! To oni „se svobodně rozhodují“, co kupují a oni to následně i vyhazují... Firmy dělají jen to, co si přejí zákazníci. Jakýkoliv další legislativní pokus omezit jednorázové obaly tak bylo nyní velmi snadné smést ze stolu s tím, že zodpovědnost je na lidech, tj. zákaznících.
Cílem obalářského byznysu (v 50. letech v USA a v 90. letech u nás) bylo vytvoření následující rovnice: Za odpady nemohou firmy, ale jednotlivci, z nichž se mezitím stali zákazníci. To zákazníci „se svobodně rozhodují“, co kupují a oni to následně i vyhazují... Firmy dělají jen to, co si přejí zákazníci.
Koncem 50. let tak různé americké státy přijaly nespočet zákonů proti vyhazování odpadků, ale ani jeden, který by reguloval výrobu jednorázových obalů. Charakteristickým dobovým sloganem bylo „Packages don’t litter, people do“ (obaly nedělají nepořádek, to lidi). V 70. letech připravila KAB důležitou reklamní kampaň, která se proslavila po názvem „Plačící indián“. V této reklamě vidíte indiána (kterého hraje herec italského původu), jak v kánoi pádluje po řece nejprve v čisté přírodě, ale po chvíli je řeka plná odpadků a všude okolo průmysl a auta. Na samém konci mu k nohám spadne kupa odpadků. Reklama končí detailním záběrem jeho slzícího oka. Tato slza ve své době dojala každého Američana.
Reklama viz zde:
Když se v 80. letech začala objevovat myšlenka recyklace, průmysl se jí hned chytil a problém s odpady byl vyřešen. V 90. letech se do podpory recyklace a vzdělání ohledně nakládání s odpady opřely i další dvě vlivné organizace: American Plastics Council a Society of Plastic Industries. Těmto dvěma organizacím se podařilo úspěšně lobbovat celkem proti 180 návrhům regulace jednorázových plastových obalů ve 32 amerických státech (zdroj).
Americký husarský kousek z 50. let, kdy se firmám podařilo přehodit zodpovědnost za plastové znečištění na lidi, se s globalizací velmi rychle rozšířil po velké části planety tak, že většina obyvatel dnes věří tomu, že si za své odpadky mohou sami. „Lidi jsou prasata,“ říkáme dnes běžně, aniž bychom se nad touto větou zamysleli. Příběh KAB zná jen málokdo a tak málokdo ví, že velkými sponzory organizací, které mýtus o individuální zodpovědnosti každého z nás udržují při životě, jsou velké nadnárodní korporace. V Austrálii je hlavním sponzorem Clean Up Australia McDonald’s a Keep Australia Beautiful je zase placena Coca-Colou. Tyto korporace kromě přiživování této lži živí i zástupy lobbistů, jejichž úlohou je pohlídat, aby nedošlo k žádnému zákazu jednorázových obalů či k přechodu k obalům vratným. Ve Spojených státech amerických najdete na seznamu partnerů KAB mezi jinými samozřejmě Coca-Colu, Nestlé, Pepsi, McDonald’s, cukrovinkový gigant Mars Wrigley, jeden z největších světových koncernů v oblasti chemické výroby Dow Chemical Company nebo pivovarský konglomerát Anheuser-Busch (zdroj).
Americký husarský kousek z 50. let, kdy se firmám podařilo přehodit zodpovědnost za plastové znečištění na lidi, se s globalizací velmi rychle rozšířil po velké části planety tak, že většina obyvatel dnes věří tomu, že si za své odpadky mohou sami. „Lidi jsou prasata,“ říkáme dnes běžně, aniž bychom se nad touto větou zamysleli.
O tom, jak se indián rozplakal i u nás aneb Jak dnes kozel šéfuje zahradníkům
I u nás považujeme za vrchol ekologického úsilí třídění odpadků v domácnostech a jejich následné odnášení do barevných popelnic. Podle společnosti EKO-KOM v tom patří Češi mezi premianty Evropské unie. iDnes Čechy dokonce nazývá „krály recyklace“. Dnes prý už 73 % Čechů třídění odpadu považuje za svou samozřejmou denní rutinu. Recyklací prý podle EKO-KOMu v Česku zachráníme ročně přes 2,2 milionu stromů, 560 Čechů v roce 2017 průměrně vytřídilo tolik skla, kolik by stačilo k zateplení jednoho domu a průměrný Čech v roce 2017 zachránil takové množství plastu, že by se z něj daly vyrobit až dvě fleecové bundy (zdroj). Podle účastníků průzkumu EKO-KOMu je to prý to nejmenší, co můžeme udělat pro ochranu přírody.
To, že jsme se stali proklamovanými „recyklačními králi“ (a že se tím pádem nedožadujeme zodpovědnosti po firmách chrlících výrobky v jednorázových obalech, které se samy stávají stále rychleji odpadem, ale vystačíme si s tříděním odpadků u sebe doma), se ovšem ani u nás nestalo jen tak samo sebou. Jsou za tím léta profesionální marketingové komunikace, špičkového PR, masivního lobbingu a samozřejmě stamilionové rozpočty, na které jsme se – jak se za chvíli dočtete – dokonce sami složili. Náklady systému hradí výrobci, kteří ovšem své náklady započítávají do cen svých výrobků. Ve finále tedy náklady systému EKO-KOM zaplatíme my, spotřebitelé.
Pusťte si ukázku několika - naprosto profesionálních a reklamními experty oceňovaných (a tedy i náležitě účinných a tím logicky i nákladných kampaní Eko-komu, které propagují třídění odpadků jako součást moderního životního stylu a hlavní nástroj ochrany přírody. Na kampaň, která by vysvětlovala skutečnou příčinu rostoucího množství opadu a skutečná řešení, od roku 1990 stále čekáme:
Tuto práci odvedl už zmiňovaný EKO-KOM. Málo známým faktem je, že tato akciová společnost je v tomto ohledu naší lokální obdobou americké Keep America Beautiful (Samozřejmě se nejedná o identické organizace. EKO-KOM je soukromoprávní obchodní korporace, na kterou stát převedl část výkonu své moci. V podstatě pověřil EKO-KOM výběrem zákonem stanovených poplatků a splněním státního závazku vůči EU. KAB je neziskovka. KAB a EKO-KOM jsou však stejné v tom hlavním, tj. PR, marketingových a lobbistických snahách o přenesení (a udržení) zodpovědnosti za odpady na jednotlivce). V roce 1997 ji založilo deset firem, z nichž každá v ní vlastní desetiprocentní podíl – Ball Packaging CZ a Ball Packaging Europe, Hamé, Coca-Cola, Pepsico, Opavia – LU, Procter & Gamble, Unilever, TetraPak, Sig Combibloc, tedy ti největší producenti odpadů pocházejících z jednorázových obalů (zdroj). Podobně jako KAB v USA se i EKO-KOMu u nás podařilo přenést zodpovědnost za produkci stále vyššího množství odpadů z firem na jednotlivce. Ve své podstatě, a to je hlavní úspěch této organizace, se EKO-KOMu podařilo položit rovnítko mezi třídění odpadků v domácnostech a ochranu přírody (viz např. dva plakáty níže). Obrovské částky investované do podobně profesionálních reklamních kampaní, jako byla ta americká s plačícím indiánem, společně s projekty jako www.samosebou.cz nebo www.jaktridit.cz a celý další marketingový mix kampaní fungují excelentně.
EKO-KOMu se podařilo vybudovat jedinečný systém, kdy je v ceně každého výrobku započítán malý poplatek, který platíme za likvidaci odpadů podobně, jako si OSA (Ochranný svaz autorský) účtuje několik korun při každém nákupu USB flashky nebo prázdného CD. (zdroj, zdroj). Existují pouze dva obaly, ze kterých se poplatek EKO-KOMu neplatí: obal vratný a obal vlastní (např. v případě nákupu v bezobalových obchodech).
EKO-KOMu se podařilo vybudovat jedinečný systém, kdy je v ceně každého výrobku započítán malý poplatek, který platíme za likvidaci odpadů. Existují pouze dva obaly, ze kterých se poplatek EKO-KOMu neplatí: obal vratný a obal vlastní.
Několik společností se již pokusilo monopol EKO-KOMu narušit, ale účastníkem řízení o udělení autorizace byl vždy i EKO-KOM, který se pokaždé zasadil o zamítnutí žádosti. Tato monopolní firma patřící hlavním producentům odpadu nemá sebemenší zájem na zřízení mechanismu vratných obalů či rozmachu bezobalového hnutí – protože čím méně odpadu, tím méně byznysu. Prostě je to pro ně ohrožující. Jak říkal v dubnu 2019 ředitel odboru odpadů Ministerstva životního prostředí ČR Jaromír Manhart v rozhovoru s Janem Tunou v pořadu A dost! v odpovědi na otázku, proč Česko nazavede zálohování pet láhví tak, jak je to běžné v Německu a dalších zemích: „Odpadový a recyklační byznys by tím byl do poměrně značné míry narušen ... a narušilo by to další nakládání s těmito pet láhvemi...“ (zdroj, zdroj, zdroj). Jinými slovy, potřebujeme dál produkovat odpad, aby se nenarušil byznys a aby zákazníci nemuseli měnit své zvyklosti. V ulicích je podle Manharta 340 tisíc barevných popelnic, síť spaloven, obří skládkový byznys a další spletitá návazná infrastruktura s plejádou pracovních míst. Kdyby nebyl odpad, nic z toho by nebylo třeba. Snižovat odpad proto není v našem zájmu.
Proč Česko nazavede zálohování pet láhví tak, jak je to běžné v Německu a dalších zemích? „Odpadový a recyklační byznys by tím byl do poměrně značné míry narušen ... a narušilo by to další nakládání s těmito pet láhvemi...", říká ředitel odboru odpadů Ministerstva životního prostředí ČR Jaromír Manhart. Potřebujeme dál produkovat odpad, aby se nenarušil byznys s odpadem a aby zákazníci nemuseli měnit své zvyklosti.
Úspěch EKO-KOMu shrnuje trefně Martin Hobrland ze serveru Třídění odpadu: „Díky skvělé marketingové práci se EKO-KOM vypiplal z administrativního přerozdělovače peněz na vedoucí instituci v oblasti ochrany přírody a tzv. životního prostředí. Lidově řečeno, z kozla se stal vládce zahrady. Ze žabky špunt na prameni.“ (zdroj).
Snažím se říct, že s aktivitami typu KAB/EKO-KOM je to jako s pochody Avonu proti rakovině (o tom se dočtete detailně v knize Dobrý život). Není to samozřejmě celé šmahem špatně. Upozorňují na problém a učí zodpovědnosti jednotlivce. Potíž je v tom, že zakrývají pravdu, a tak brání systémovému řešení. Svými aktivitami odvádějí pozornost od skutečné podstaty problému. V tom je největší hrozba green-, good-, pink-, white- a jiných -washingů. V případě odpadů se zaměřují na velmi malou část celku a znemožňují pochopení skutečných příčin a tedy nejúčinnější řešení. Vzpomeňte si (v 1. díle), že průmyslového odpadu, tj. všeho, co se vyhodí dříve, než se výrobek objeví na regále, je 18krát víc, než jaký je objem komunálního odpadu z domácností, malých podniků, škol a místních úřadů. Množství komunálního odpadu na člověka a den je 0,74 kg (od 0,11 kg v chudých zemích až po 4,54 kg v zemích bohatých), zatímco industriálního odpadu je 42 kg denně, to je 56krát víc.
Čím méně odpadu, tím méně byznysu.
Zde příklad obalového greenwashingu z dílny Madeta, a.s.:
Tolik k vysvětlení pravých příčin dnešní plastové a v obecném smyslu odpadové – patálie.
Co s tím?
Vlna odporu, jaká se v Evropě a postupně i jinde zvedla právě proti plastovému znečištění, je jednou z nejlepších ukázek, jak na to jít i v dalších oblastech ekologické krize. První bezobalový obchod, který v Česku vznikl (na koleně) v roce 2015, a další, kterých je v době vzniku této knihy jenom v naší zemi ke stovce, jsou velkou nadějí. Čtenářský úspěch naší knihy Domácnost bez odpadu nám vyrazil dech. Vznikají blogy, občanské, státní, firemní, evropské i globální iniciativy. Masy lidí si uvědomují, že takhle už to dál prostě nejde.
Ze všeho nejdůležitější je ale nastavit společnost tak, aby odpad nevznikal. K tomu existuje několik cest níže. Za klíčové považuji pustit se ve společnosti do diskuze o greenwashingu - tj. předstírání firem, že ochraňují přírodu v situaci, kdy ve skutečnosti přírodu svými aktivitami ničí:
Z vlastní zkušenosti vím, že každý z nás může (skoro) stoprocentně odmítnout jednorázové (plastové) obaly, může ze svého života vyloučit sprchové gely, zubní pasty s mikroplasty, jakoukoliv průmyslově vyráběnou drogerii a kosmetiku, omezit syntetické oblečení, jízdy automobilem a další zdroje plastové kalamity. V Česko-Slovensku je nyní už hustá síť bezobalových obchodů, případně pěstitelů, chovatelů a drobných zpracovatelů (zde). Zmiňovaná kniha Domácnost bez odpadu je pro tyto změny dokonalým manuálem.
Řešením však rozhodně není přechod od jednorázových plastů k těm rozložitelným, neboť ty se sice nějak rozloží, ale často na již zmiňované mikroplasty, které zanášejí planetu úplně stejně, jen ne tak viditelně. Řešením není ani přechod na jednorázové obaly z rostlinných škrobů, neboť ty je třeba s vynaložením neskutečného množství energie a se škodami na přírodě vypěstovat, zpracovat, skladovat, transportovat a tak dále a jejich rozložení je v případě odhození do směsného odpadu nebo do plastů nemožné.
Ze všeho nejdůležitější je nastavit společnost tak, aby odpad nevznikal. Klíčové je pustit se ve společnosti do diskuze o greenwashingu - tj. o předstírání firem, že ochraňují přírodu v situaci, kdy ve skutečnosti přírodu svými aktivitami ničí.
Velkou práci ve změně náhledu na (jednorázové) odpady udělal již zmíněný koncept cirkulární ekonomiky, který nahlíží na odpady jako na zdroje k dalšímu zpracování (u nás např. Institut cirkulární ekonomiky). Příkladem k následování i v ostatních částech planety budiž zákaz používání jednorázových plastů, který schválil Evropský parlament v březnu 2019 (zdroj). Podle této legislativy nebude od roku 2021 možné v EU prodávat část toho, čím se brodíme na světových plážích i na břehu Dunaje: plastové příbory, vatové tyčinky, brčka nebo míchátka.
Signály, že se začínají dít konečně i systémové změny, jsou důsledkem tlaku občanů. Čím více se bude zlepšovat informovanost lidí o pravých příčinách toho, proč jsme zavaleni odpadky, tím více bude sílit i náš tlak na zákonodárce, abychom v konečném důsledku problém plastů začali skutečně řešit. Bohužel termíny jako recyklace nebo zero waste se dostaly do slovníku většiny dnešních korporací a patří k důležitým opěrným pilířům nejedné greenwashingové CSR strategie. Za zero waste se dnes zcela absurdně schovávají i ti největší producenti plastového znečištění, jako jsou Coca-Cola nebo u nás Kofola. Podobné aktivity budou dál skutečné řešení komplikovat a prodlužovat. Stejně jako u ostatních bodů i zde platí, že ke skutečné změně může dojít pouze v případě, že ekonomický systém přejde od růstu a HDP k udržitelným cílům a jiným měřítkům.
Termíny jako recyklace nebo zero waste se dostaly do slovníku většiny dnešních korporací a patří k důležitým opěrným pilířům nejedné greenwashingové CSR strategie (IKEA, Coca-Cola, Kofola, McDonalds,...).
Objevují se samozřejmě různá technologická řešení. Příkladem budiž The Ocean Cleanup, který založil mladý holandský vynálezce Boyan Slat s vizí vyčistit od plastů až 90 % oceánů. To ukazuje, že téma odpadu je také velkou, do značné míry stále ještě neobjevenou obchodní příležitostí.
Za nejpodstatnější považuji ale otočit pyramidu konzumu na pyramidu soběstačnosti (o tom více zde). To je samozřejmě možné v malém na individuální úrovni, ale v konzumním, neoliberálním, růstovém kapitalismu to globálně udržitelné není. Jinými slovy, máme-li přestat drancovat planetu (protože jí považujeme za bezednou lednici a bezedný koš), je třeba se posunout k nějaké formě post-kapitalistické společnosti.
P.S.1: Tento dvou-dílný blog vznikl úpravou části kapitoly věnované popisu ekologické krize z právě dokončené knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Kniha vyjde na přelomu roku 2020/21. Chcete-li se o ní dozvědět jako první, nechte na sebe email zde.
P.S.2: Na blogu Slušné firmy najdete několik foto-reportáží z cesty po australských bezobalových, bio, "bulk" a spolkových obchodech. Zde je poslední z nich:
Naked & Scoop: Ještě jedna inspirace od bezobalových bio protinožců. Na další najdete odkazy v tom blogu.
____________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky!