Kdo (za to) může?

 

IMG_0341

Přijde mi, že oceány, moře, jezera a řeky jsou jakési naše svědomí. Nebo také zrcadlo, které nám může ukázat, jak žijeme. Ve videu O igelitkách a plastu jsem vzpomínal na hromady plastů v Mexiku a v Mali. Před měsícem jsem ale zjistil, že člověk nepotřebuje chodit daleko. Jeli jsme s holkama pod stan do Kravan nad Dunajom a na břehu Dunaje jsme místy zakopávali o hromady obalů, které přinesla řeka a já u toho lámal hlavu nad zodpovědností.

Tu totiž považuji za klíčový princip pro podnikání i ostatní život. Myslím si, že bez schopnosti držet se univerzálních etických principů a vnímaní následků našeho chování, není žádná svobodná společnost možná. Čím nezodpovědněji se chováme, tím více je okolo nás všemožné regulace, předpisů, vyhlášek a kontroly. Ve společnosti, firmách i všude jinde. A mně tyhle hromady lahví (a bůhvíčeho ještě) v řekách, mořích a jinde přijdou jako hromady odpadků, které jsme nasypali sousedovi přes plot. A to mi přijde ne že nezodpovědné, ale sprosté. Nefér. Pobuřující!

Představte si, že by vám soused každé ráno nasypal přes plot na zahradu hromadu odpadků. Přišlo by vám to fajn? Tak proč sypeme odpadky do řek, moří a oceánů? Přijde nám to správné? Fér?

A tak jsem na té pláži brkal o ty lahve a přemýšlel o tom, kdo „za to může“. A došlo mi, že těch lidí v procesu je mnohem víc, než by se mohlo na první dojem zdát. Těžko říct, kde to začíná. Možná u marketingově výzkumné agentury (1. výzkumník), která doporučí firmě, aby zabalila svůj výrobek do „lepších“ obalů tak, aby se lépe prodával. (2. marketingový, potažmo brand manažer) na toto doporučení dá a řetězec manažerů ve firmě k tomu dá své posvěcení. Designová agentura (3. designér) obal navrhne, (3. zaměstnanec obalářské firmy) ho vyrobí a (4. zaměstnanec ve výrobní části firmy) do toho výrobek zabalí. A pak následuje celá řada dalších (zpravidla) zaměstnanců – nejprve transportní (5. řidiči), skladoví (6.skladník, ještěrkář, vrátný) až nakonec (7. obchodní firmy). A pak jsem to já nebo vy (8. zákazník), kteří přijdeme do krámu a tu věc si koupíme, zkonzumujeme a obal odložíme. Následují ti, kteří obaly uklízejí a následně zpracovávají (9. zaměstnanci, manažeři odpadní/recyklační firmy). Kromě toho tu jsou tisíce lidí ve státní správě, kteří celé toto divadlo umožňují, nebo mu naopak zabraňují (10. politici, státní správa).

A já si říkám, kdo z nás může za to, že si zamořujeme a vypleňujeme planetu? Kdo může třeba za to, že jsme žili v domě s vyšší než tolerovanou koncentrací formaldehydu – viz video o Šmejdech a zodpovědnosti. My sami? Lidi, kteří nám dům pronajímali? Zaměstnanci Bauhausu? Naši politici? Kdo může za to, že ročně umře šest miliónů lidá na následky kouření (zdroj; to je bezmála celé jedno Slovensko a Praha k tomu. Každý rok!).  Kdo může za všechny ty šmejdy a zdraví či planetě škodlivé věci (např. dnes běžná „éčka“), které se staly jakoby normální součástí našeho dnešního života? Kdo?

Bůh ví. Trochu mi to celé přijde jako Eichmannův odkaz. Většina z nás prostě „chodí do práce“ a děláme, co je dobrého pro nás. Konzumujeme. Proč se nad tím pozastavovat? Proč? Proč si otravovat vodu, vzduch a půdu? Proč jíst, pít, dýchat škodlivé věci? Proč si pod sebou řezat větev? Kvůli pohodlí? Kvůli úspoře času? Kvůli tomu, že je to krásné (některé obaly)? Protože to dělají ostatní? Protože o tom nemáme čas přemýšlet? Protože je to moc obtížné? Myslím si, že důvodů proč to nechat být je hromada a stejně tolik je i důvodů, proč si toho začít všímat a měnit to.

Svobodná a štastná firma je především firma z–odpověd–ná. Firma, kde si každý člověk dokáže z–odpověd–ět důsledky svého konání.

Pokud se, jako třeba já, začínáte klonit k názoru, že je třeba něco dělat, potom mi přijde důležité uvědomit si, že (za to) můžeme všichni. A za to je v závorkách záměrně. Všichni totiž můžeme. Můžeme nakupovat jiné věci, jinak a jinde. Můžeme změnit systém správy naší země a dostat tam jiné lidi. Můžeme ve své práci dělat více toho, v čem vidíme opravdový smysl. A můžeme u toho přemýšlet o dopadech našeho konání na druhé. A rozhodně můžeme přestat sypat odpadky sousedovi přes plot. Prostě můžeme. Otázka je: chceme? Umíme to? Odvážíme se?

P. S.: Tohle jsem k tématu našel včera ráno, když jsem díval na stránky Chris Jordana – možná ho znáte z jeho TEDtalku.

P. P. S.: A tady mám ještě jednu nedávnou plastovou zkušenost z pražské Letné, kterou už jsem šířil přes facebook.