​Sedm elementů dobrého života


Někdy od roku 2005 jsem se profesně věnoval na prvním místě budoucnosti práce. V té době jsem se začal divit, kolik lidí vydělává na život místo aby prostě žili. Navrhl jsem Důlek, napsal k tomu knihu, odstartoval Svobodu v práci, která nakonec vyústila v projekt Slušné firmy. Okolo roku 2013 mi začalo docházet, že práci nepochopíme bez pochopení života. Sedl jsem proto a sepsal další knihu: Třináct tisíc dní, v které jsem poprvé použil sousloví "Dobrý život". Pak přišla první přednáška s tématem Dobrý život v konzumní společnosti a nespočet cest do míst, kde se dobrý život žije. Nejvíce mě ovlivnily cesty do Sudbury, Ithacy, na Okinawu a do Dobrého pastiera.
Od února pracuji na nové knize, které se zabývá právě tím, zda a jak žít dobrý život v konzumní společnosti. Díky tomuto projektu mě došlo, že přesně toto je poslední léta mé úhlavní téma, tedy to, co mě ze všeho nejvíc zajímá. Práce a spolu-práce (tedy svoboda, slušnost a zodpovědnost ve firmách) jsou pouhou podmnožinou, stejně tak jako i témata dětství, rodičovství a vzdělávání. Ve světle toho se změnilo i Proč? našeho nakladatelství. Od založení jsme se věnovali změně práce a podnikání. Už nějakou dobu je to ale spíše ten zmiňovaný dobrý život v konzumní společnosti.

Do tohoto blogu kopíruji kapitolu z připravované knihy, kde popisuji sedm elementů dobrého života tak, aby bylo jasné, o co jde. Považuji to za mimořádně důležité, neboť máme-li se jako společnost uzdravit, definovat si dobrý život je první krok. Do úvodu jsem navíc vystřihl část své přednášky s názvem Unesený život, kde se těchto sedm elementů snažím popsat verbálně.

Text je delší a stále je v procesu editace. Soustřeďte se proto spíše na obsah a nesuďte prosím příliš jeho případnou kostrbatost.

... Dobrý život je napříč většinou kultur otázkou přítomnosti čtyřech základních oblastí života: zdraví, respektu, bezpečí a vztahů stojících na důvěře a lásce.

Jedním z míst, kde je možné dobrý život zažít v dnešním světě doslova na vlastní kůži je Okinawa, japonský ostrov uprostřed Tichého oceánu na polovině cesty mezi Taiwanem a japonským ostrovem Kjúšů. Dokladem toho, že život je tu dobrý je i to, že nikde na Zemi nežije tolik stoletých žen, jako právě tady. Při posledním sčítání tu napočítali 457 lidí starších sta let, v průměru 35 na sto tisíc obyvatel. Místním osmdesátníkům, devadesátníkům byste tu hádali v průměru o třicet míň. Jeden z místních mistrů karate - Seikichi Uehara porazil před pár lety ve svých šestadevadesáti ex šampióna v boxu, kterému ještě nebylo čtyřicet. Choroby, na které se u nás běžně umírá jako jsou rakovina, srdeční a mozkové příhody nebo Alzheimer jsou tu výrazně vzácnější. Místní devadesátníci i ti století umírají nejčastěji přirozenou smrtí, nezřídka prý při milování s partnerem.

Dlouho jsem se toužil na místní život podívat z první ruky a místních se na jejich recept pořádně vyptat. Podařilo se mi to v únoru roku 2017, kdy jsme si s rodinou přes wwoofing našli farmu, kousek od Ogimi, vesničky na severozápadě ostrova v místech s největší koncentrací stoletých obyvatel. Tři týdny jsme tu pracovali a žili v rodině dvou šedesátníků, kteří tu už desítky let provozují mléčnou farmu. Já se staral o krávy, Péťa vařila, děti pečovaly o králíky, kozy a do toho pracovaly na úkolech do školy.

V této kapitole najdete sedm základních ingrediencí dobrého života tak, jak je definovali Robert a Edward Skidelski, kteří zase vycházeli z Aristotelova učení. A protože právě Okinawa je pro mě příkladem toho, jak žít dobrý život i v modertním rozvinutém světě, každý element doplním příklady života právě odtamtud.

Element č. 1: Zdraví

Plné fungování našeho těla. Obsahuje vše, co potřebujeme k udržení života do vysokého věku včetně vitality, energie, pozornosti. Francouzský lékař René Leriche definoval zdraví jako “život žitý v tichu jeho orgánů”.

Zdálo by se, že zdraví je jasný koncept, který netřeba vysvětlovat. Jenomže je tu řada rysů moderní doby, které pochopení tématu komplikují. Prvním je naše posedlost prodlužováním života, což způsobilo to, že věk, kdy lidé umírají se neustále posouvá a úmrtí v jakémkoli věku je tak vlastně vždy prohra.

Moderní vědě se daří stále úspěšněji realizovat sen středověkých alchymistů o věčném mládí. Stále více lidí, kteří by dříve zemřeli, jsou dnes udržováni při životě, mnohdy ve stavu těžké chronické nemoci. Není nic divného na tom, že ženy po čtyřicítce a muži po sedmdesátce mají dnes běžně děti. I první. Naši předci měli jasno v tom, kdo je mladý a od kdy se začíná hovořit o “starých kolenou”. Existovaly rituály přechodu do stáří. Stáří se dostalo na roveň nemoci, proti které bojujeme a snažíme se jí léčit a vytěsnit ji tak, aby člověk zůstal mladý až do smrti.

Dalším symptomem dezorientace v tématu zdraví je ztráta rozdílu mezi léčením nemocných a “vylepšováním” zdravých. Ještě nedávno bývalo zřejmé, co je operace zachraňující život a co je operace kosmetická. Dostali jsme se do situace, kdy už vůbec není jasné, co to znamená perfektní zdraví. Denně jsme prostřednictvím reklamy, médií a Hollywoodu konfrontování s vyretušovaným ideálem dokonalosti až třitisíc krát. V dnešním ekonomickém systému je možné sebemenší nedokonalost definovat nemoc, tj. jako podnikatelskou příležitost a nabídnout nový produkt.

Stále zásadnější vliv na zdraví má samozřejmě i “doba jedová” tedy to, že vývoj technologií na roky předběhl lidskou schopnost rozumět důsledkům, které tyto technologie mají na lidské zdraví a přírodu. Běžnou součástí našich životů jsou tak dnes pesticidy, rezidua léků, nanočástice z dieslových motorů, záření z mobilních a wifi sítí, toxické látky v potravinách a dalším spotřebním zboží, které nás obklopuje. Už i v krvi novorozeňat dnes najdete přes dvě stovky toxických látek. Hovoříme o tom, že přidáváme roky životu, ale ne kvalita života, na kterou má právě zdraví zásadní vliv, bude podle všeho trvale klesat. Chronické tzv. civilizační nemoci jako jsou rakovina, vysoký krevní tlak, astma, alergie, cukrovka jsou na vzestupu, stejně tak jako vzestup závislostí a spotřeba antidepresiv.

Péči o zdraví je možné rozdělit do třech základních oblastí: výživa, odpočinek a tělo-cvik.

Výživa

Do výživy patří především dostatek pitné vody, dostatek čistého vzduchu, vyrovnaná strava bez toxické chemie, v menších dávkách, přijímaná pomalu.

Michal Pollan, dlouholetý odborník na výživu radí: “Jezte jídlo, ne moc, většinu rostlinného původu”. Na Okinawě se tím řídí doslova. Prim tu hraje zelenina. Čerstvá, dušená, smažená, fermentovaná. Všech barev. Jako ostrované konzumují samozřejmě i cokoli, co pochází z moře - především řasy a ryby. Důležitou roli hraje tofu a další luštěniny. Houby baští denně. Rýže a miso polévky je vždy bezedný hrnec. Hojně se využívá kurkuma a další koření. Pečivo a mléčné výrobky prakticky žádné. Maso občas.

Valná většina lidí tu má svoji zahrádku a mají tak pod kontrolou, co jí. Jídlo bártrují se sousedy. Čeho je hodně se zavařuje, fermentuje, suší nebo mrazí. Místo léků se tu používají bylinky.
Existuje tu i nespočet strategií proti přejídání se: Ještě než se začne jíst se za jídlo poděkuje: I ta daki más! Základním principem stolování je však “Hara, Hatchi, Bu” aneb „Jez do chvíle, než jsi osm dílů (z deseti) plný“. Vychází se z faktu, že trvá zhruba čtvrt až půl hodiny, než pocit plného žaludku dorazí do mozku a my si uvědomíme, že máme dost. Tuto filozofii naplňují mnoha “technikami”. Tak například: Servíruje se na malé talířky (menší porce), servíruje se v kuchyni (déle to trvá), jí se hůlkami (a tedy pomaleji) a jí se ve velké společnosti (u jídla se mluví a jídlo se tak ještě víc zpomalí).

U nás nemáme moře, ale principy jsou stejné, ať jste kde jste. Za to nejzásadnější považuji vyměnit supermarket za svého sedláka a/nebo se alespoň zčásti vrátit k samozásobitelství, jíst více rostlinných produktů v menších porcích, pomaleji.

Odpočinek

Druhým elementem zdraví je odpočinek. Kromě kvalitního a dostatečně dlouhého spánku sem patří i prevence stresu, tj. dostatek času pro sebe a zdravá míra nicnedělání. Potřeba nicnedělání se nejlépe vysvětlí na příkladu z života každého z nás: Po nádechu přichází výdech.

Okinawa je jedním z těch “jižních” národů, které nikam ne-spěchají. Proto, že jejich cílem není ú-spěch, ale dobrý život. Vše tu řídí tzv. okinawský čas, který známe z antiky jako Kairos.

Základem je rozdělit si den do období aktivity a odpočinku, stejně tak týden, měsíc i rok - prostě vyhradit si kromě času na dělání i čas na nicnedělání. O tomto tématu více v knize Důlek.

Pravidelný tělocvik

Tělo je třeba udržovat ve třech hlavních parametrech: a) Oběhový systém – denně přinutit srdce, aby se minimálně na 30 minut pořádně proběhlo. To je podobné jako když máte psa. I to nejgaučovější plemeno se musí denně proběhnout. b) Cvičit sílu svalů a udržet c) Celkovou ohebnost.

Jedním z návyků po návratu z Okinawy je to, že - kde to jde - se snažím klečet nebo sedět na zemi. Klekání je totiž jedním ze základů okinawské ohebnosti, kterou si většina lidí udrží až do nejpozdnějšího věku. Je to i příčina toho, že tu u starších lidí neznají, u nás tolik časté, zlomeniny krčků. Na Okinawě a obecně v Japonsku je to zcela přirozený pohyb. Na zemi se tu jí, spí, beseduje.

Kromě života na podlaze uvnitř tu má každý zahrádku, což je další forma tělocviku a také pobytu na čerstvém vzduchu a na sluníčku. Vitamín D dále zpevňuje kosti.

Tělocvikem je i doprava. Kde to jde, jde se pěšky nebo se jede na kole. Překvapením pro našince může být, že tradiční Okinawané nesportují. Nechodí běhat, bruslit, na kolo ani do fitka. U nás si myslíme, že sport je jedním z předpokladů zdravého, dlouhého života. Jenomže u nás se ale většinu času prosedí nebo proleží, zatímco na Okinawě se chodí, zahradničí, tančí, cvičí se tu taichi a hodně se tančí… V životě mají dostatek pohybu i fyzické práce.

2) Bezpečí

Oprávněné očekávání jednotlivce, že se jeho život bude ubírat směrem, na který je zvyklý - bez války, kriminality, revoluce nebo větších společenských a ekonomických změn.

Pocit nebezpečí v nás vypumpuje kortizol, adrenalin a další stresové hormony, které nastartují reakci známou pod názvem “útok/útěk”. Ta v těle vypíná funkce, které nejsou nezbytné pro přežití tak, aby tělo mohlo vypumpovat momentální energii, svaly a celkovou schopnost se nebezpečí postavit. Vypíná se tak například šedá kůra mozková a člověk začíná fungovat na nižší, energeticky méně náročné, ale o to obratnější, mozkové funkce. Člověk je řízen strachem a jedná mnohem zkratkovitěji, podle zaběhlých stereotypů. Cílem je dostat se zpět do stavu bezpečí. Řeší se proti komu a jak bojovat a/nebo kam a jak utéct.

Bez elementárního pocitu bezpečí je člověk bez přístupu k dalším ingrediencím dobrého života. Ve stresu není možné tvořit nic kreativního, navazovat a rozvíjet vztahy, věnovat se tomu, co člověk dělá opravdu rád.

Pokud je stres krátkodobý, zmobilizuje nás tak, abychom se nebezpečí dokázali postavit. Jestliže je to ale stav dlouhodobý, chronický, potom má devastující vliv na zdraví. Především ten v nejútlejšího věku se zdá být tím hlavním podezřelým, co se týče chatrného zdraví, závislostí a obecně neradostného života.

Velkou otázkou je, jak vliv má na pocit bezpečí “hotelová místnost” naší společnosti. Český neurověděc František Koukolík prohlásil v jedné přednášce, že “…mí­ra hrůzy, strachu a latentní­ úzkosti je v dnešní populaci podstatně vyšší než byla koncem normalizace”.

Většinu obyvatel postkomunistických zemí podobná prohlášení šokují nebo dokonce pobuřují. V hlavě mají totiž jasnou rovnici: komunismus = zlo, kapitalismus = dobro. Jak to tedy myslí ten Koukolík?

V totalitním systému, jehož jsme byli do roku 1989 součástí, kontrolovala většinu svého fungování nějaká centrální autorita. Kdo dodržoval pravidla - lidově “držel hubu a krok”, byl v klidu. Život to byl z určitého úhlu pohledu fádní, ale… práce byla právo, ne štěstí. Byla placená tak, že se většina lidí nemusela bát, že nevyjde se svými výdaji. Neexistovaly hypotéky a zadlužování bylo v porovnání s dneškem jako koloběžka vs. kamion. Proto neexistovaly exekuce a zdálo se i to, že někdo hlídá, aby tu nebyli Šmejdi - toxické výrobky, kličky ve smlouvách drobným písmem, plánované zastarávání a další dnes zcela běžné triky. Nezvyšoval se věk pro odchod do důchodu.

Dnes už zaměstnání povinné není. Jenomže bez příjmů jste nikdo a nakonec skončíte na ulici. Práce už není právo, ale výsada. A dobře placená práce, to je už řádná výsada a dobře placená, radostná a prospěšná práce to už je z říše snů. Firmy dnes čekají, že lidé se přizpůsobí jim a ne lidé firmám. Čekají, že lidé se v práci stanou zdroji. Když někde práce není, čekají, že se lidé přestěhují. Když je někomu nad 40 nebo nad 50 jeho šance na ucházející zaměstnání se rapidně snižují.

Do toho v nás systém buduje pocit, že si musíme koupit stále více věcí, na které nemáme. Zadlužujeme se. Půjčujeme si víc než na co máme. Největší strach v kapitalismu je strach z toho, jak to všechno zaplatíme. Chamtivost a závist odcizuje lidi a staví je proti sobě. Rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými v nás probouzí pocit nespravedlnosti, který rozdmýchává nepokoje a kriminalitu. Tu kapitalismus řeší represí a omezováním osobních svobod.

Jako by tyto běžné starosti nestačily, objevil se terorismus, jehož nebezpečí je všudypřítomné. Zatímco komunistická policie vypadala jako dnešní hlídači v supermarketu, ti dnešní často nerozeznáte od vojáků ve válečné zóně. V socialistických médiích se propojovali proletáři, bojovalo se za mír a budovala se socialistická vlast. Černou kroniku aby tehdy člověk hledal lupou. Dnes je to naopak. Média ztemněla, nadějných zpráv je jako šafránU. Do toho se objevily nové technologie - internet a kamerové systémy a my tak dnes a denně slyšíme, že nás sleduje Velký bratr. Brazilec Ricardo Semler k tomu dodává: "Co se týče policejní­ho dohledu, lidé za železnou oponou byli před rokem 1989 mnohem méně pod kontrolou než jsou dnes.”

Bezpečí na Okinawě

Na Okinawě a obecně v tradičním Japonsku to mají s pocitem bezpečí jinak. Tak například jsme si chtěli na farmě půjčit kola a požádali jsme o zámky. Panímáma na nás ale jen pět minut nechápavě koulela očima, protože neměla ponětí, co po ní chceme. Teprve potom, co jí to secvaklo, rozesmála se na celé kolo. Když se nakonec uklidnila, mávla rukou a řekla, že tady nic takového nepotřebujeme. Od té chvíle jsem si začal všímat, že se tam vlastně nic nezamyká - domy jsou otevřené, klíčky visí v zapalování, venku běhají děti “bez dozoru”, nikde nic poškozeného nebo posprejovaného, neznají tu bezdomovectví. Jako by tu nebyli oni “cizí lidé”, kteří se nám v Čechách od roku 1989 tak moc rozmnožili. Neslyšíte tu o krádežích, o tunelech, o zpronevěrách, o šizení. Místo strachu a úzkosti, jen otevřenost a důvěra.

Základem je to, že Japonsko patří tradičně mezi státy s nejnižším Gini indexem - tedy rozdílem mezi bohatými a chudými. Čím menší rozdíl, tím vyšší pocit spravedlnosti a tím více bezpečí. K pocitu bezpečí na tradiční Okinawě přispívá to, že dům či byt je tu stále ještě domovem, ne bydlištěm, které se u nás stalo běžným spotřebním zbožím, které se podobně jako třeba svetr spotřebuje - tj. obnosí a vymění. Okinawané tu tak žijí tam, kde bydlí obklopeni lidmi, které znají, vzájemně si pomáhají a nemusí se tedy ničeho bát.

Klíčovým zdrojem pocitu bezpečí je tu navíc i tzv. Moai, což je skupina pěti až sedmi lidí, která se zformuje do pátého roku života každého obyvatele proto, aby jednotlivci zajistila jakýsi kruh „přátel na celý život“. Ti se stávají svým způsobem rodinou, další sítí, která člověka zachytí kdykoli má problém a potřebuje se o opřít.
A koneckonců, další opěrnou nohou je tu stáří, které tu má stále ještě svoji úlohu, není to nemoc, proti které se bojuje. Ostatní ho mají v úctě a náležitě k němu vzhlíží. Běžný Okinawan nezná strach z toho, že skončí opuštěný v nějaké depresívní LDN-ce nebo, že umře ve starobinci.

3) Respekt

To, že někoho respektujeme, znamená, že považujeme jeho názory a zájmy za stejně hodnotné jako ty naše. Respekt neznamená oblibu nebo souhlas. Respektovat můžeme i nepřítele. Respekt je klíčovou podmínkou pro další ingredienci dobrého života, kterou je přátelství.

Na otroctví, které je stavem zcela bez respektu, je obecně nahlíženo jako na druhou nejhorší věc, která se vám může stát, hned po smrti. Hovoří se o stavu jakési společenské smrti, kdy člověk ztráci postavení lidské bytosti. “Ten pohled nebyl pohledem mezi dvě lidmi.”, napsal Primo Levi, jeden těch, kteří přežili Osvětim. Pokud jste někdy žili v prostředí, kde na vás nahlíželi ne s respektem, ale s despektem - například ve škole, kde se učitel povyšuje nad žáky nebo ve firmě, která dělí lidi na pod a nad řízené a kde se šéf chová jako něco víc než ostatní - tak Leviho slova potvrdíte. Respekt k sobě sama není bez respektu od ostatních dlouhodobě možný.

Čím si respekt vysloužit se liší kultura od kultury - někde je to síla, jinde peníze, vůastnictví půdy, velký automobil. V evropské kultuře dvacátého století to byl akademický titul a pracovní pozice. V dnešní většinové společnosti už ale akademický titul sám o sobě nestačí. Počítá se členství v mocenských uskupeních a to, že máte něco nebo “někoho za sebou” - více o tom v kapitole “Nikdo-někdo”.

Existují dva druhy respektu: formální a skutečný respekt. Formální je ten, který vyplývá z koncepce práv občana státu či člena jakékoli jiné skupiny - zaměstnance, obyvatele čtvrtě, žáka, člena klubu.

Skutečný respekt, je respekt skutečně pociťovaný vůči konkrétním lidem - ten může být zdravý anebo nezdravý - to v případě, že přeroste do nervózního, až posedlého, vlezlého obdivu, který pociťují mnozí lidé vůči celebritám a dalším lidem, které považují za autority. Zde už nelze hovořit o respektu, ale spíše o patologické projekci vlastních stínů do druhých osob.

V dnešním společnském systému začíná stále větší počet lidí pociťovat závažný nedostatek respektu, a to jak formálního, tak i skutečně pociťovaného. Stále početnější třída tzv. denizenů, tj. lidí s omezenými právy či zcela bez práv - lidí živořících na hranici či pod hranicí bídy, s prekarizovanou, nedůstojnou prací, předlužení a v exekucích, lidé dlouhodobě nezaměstnaní, bez domova, ale například i zahraniční dělníci a další migranti pociťují od zbytku společnosti opovržení a despekt.

K tomuto postoji přispívý dlouhodobě budovaný mýtus volné soutěže, rovného hracího pole a svobodné účasti všech hráčů. Věříme v to, že svět se dělí na vítěze - ty šikovné, kteří se snažili a uspěli a poražené, “lůzry”, kteří buď nemají talent a/nebo se málo snažili. Málokdo si všimne toho, že ona proklamovaná svobodná a rovná soutěž není vůbec svobodná až vůbec ne rovná. Ve skutečnosti funguje velmi často jako souboj kalibru profíků FC Barcelona s místním klubem složeným z handikapovaných amatérů, kteří šli zrovna kolem. O tom více v kapitole věnované systému.

Respekt na Okinawě

O respektu na Okinawě netřeba psát, neboť jestli jsou Japonci něčím vyhlášení, je to právě toto. Jeden malý příklad za všechny, který jsem si uvědomil ihned po příletu na evropské letiště. Když do někoho v Japonsku nechtíc vrazíte, zpravidla se vám třikrát s úsměvem a omluvou ukloní. Většina Evropanů, do kterých nechtíc vrazíte, něco nazlobeně zavrčí.

4) Osobní svoboda

Možnost plánovat i žít život podle vlastních přání, stylu a představ

Osobní svoboda je soukromý prostor, ona “místnost za obchodem”, jak tomu říkal Montaigne, kde se člověk může otevřít a být skutečně tím, kým se cítí. Osobní svoboda je tím, co moderní liberalismus vyzvedává nad ostatní elementy dobrého života. Někdy až máte pocit, že osobní svoboda znamená dobrý život a tečka. To je ale zásadní omyl, neboť důležitým principem dobrého života je mírnost. Každou položku potřebujeme ve správné míře. Pokud jedna věc převáží, druhé se nedostává. To je možné vysvětlit na příkladu poměru soukromého a veřejného prostoru v obytných domech. My žijeme v domě, který viditelně projektovali lidé s následujícíc rovnicí v hlavě: soukromé vlastnictví = svoboda = dobrý život. V domě je dvacet bytů v soukromém vlastnictví. Ty přízemní mají soukromé pidizahrádečky přepásané ploty. Co šlo se rozprodalo do soukromých rukou. V domě zůstaly jen tři veřejné prostory - velká podzemní garáž (ve které je tedy samozřejmě každé místo též soukromé), místnůstka na odpadky a několik temných chodeb. Náš dům je tedy typickým příkladem, kdy osobní svoboda získala navrch nad ostatními položkami dobrého života. Každý se ve své “místnosti za obchodem” může dělat, co chce. Příliš společného se tu ale neodehrává a když, dře to, neboť je nutné vstupovat do “místnosti za obchodem” některého z obyvatel. Domy, které mají společnou zahradu, společnou klubovnu a mají tak míru osobní svobody v lepší rovnováze s potřebo přátelství, fungují v mnohém jinak. Lidé se tu znají, potkávají, pomáhají si. Život je tam lepší. S příběhem našeho domu se seznamte blíže v kapitole firmy.

Svoboda na Okinawě

Osobní svoboda na Okinawě se mi jeví mnohem vyváženější než ta naše. Podobně jako většina tradičních kultur je i ta Okinawská na škále mezi individualismem a kolektivismem mnohem blíže kolektivismu. Jejich míra svobody je tak mnohem zdravější než míra svobody dnešního západního městského člověka. Kromě toho, zvykem tu je i to, že soukromé příbytky jsou tu skromné, stejně tak jako například i automobily. Každý má tedy svoji místnost za krámem, ale není to žádný palác nebo obří SUV, které děsí okolí a na které je třeba potom náročně vydělávat, což člověka opět odvádí od dobrého života k vydělávání.

5) Harmonie s přírodou

Kontakt s přírodou do té míry, že cítíme, jaké je roční období a kde na Zemi se nacházíme.

V zemi chatařů, chalupářů, vodáků, houbařů a trempů netřeba tento bod příliš vysvětlovat. Přesto je nutné ho podrobně vysvětlit. Podobně jako v případě zdraví se u tohoto elementu situace řádně zkomplikovala. Předně, nikdy nežilo tolik lidí tak daleko od přírody. V době psaní knihy žije v městech už 54 procent světové populace. Do roku 2050 to má být až 66 procent. Kromě toho z měst se stávají megapole. V roce 1990 bylo na planetě deset megapolí s více než deseti miliony obyvatel. Do roku 2030 má být takových měst 41. Jen v Tokiu žije k čtyřiceti milionům lidí.

Obyvatel centra Paříže 18.století, tehdy největšího města na planetě, byl do třiceti minut venku v přírodě. V mnoha světových velkoměstech to dnes pěšky buď není možné a když, tak člověk stráví přidušený hodiny v husté automobilové dopravě, aby se vůbec dostal ven. Kromě toho dříve bývalo běžné, že se v každé čtvrti konal trh s tím, co se vypěstovalo na venkově v okolí města, který alespoň z časti pomáhal pocitu souladu s přírodou a pomáhal lidem s uvědoměním, jaké je roční období.

Dnes si koupíme jahody od ledna do prosince a ani nás moc nezajímá odkud se do místního supermarketu dostaly. Průměrný Američan stráví 71 let uvnitř - tj. doma, v zaměstnání, v autě, v obchodě, zábavním parku, sportovišti,… (z čehož 15 let sleduje obrazovku). U nás to bude podobné. Ve většině českých měst mám většinu roku pocit, že někdo vyhlásil zákaz vycházení. Na ulicích pouze auta, sem tam nějaký zbloudilý pejskař nebo maminka s kočárkem. Už dvě generace dětí “nelítají” venku. Když se zeptáte městských dětí, kdy se sklízejí brambory, rajčata nebo jahody, velmi pravděpodobně budou tápat. Elizabeth Gilbertová hovoří o životě v krabici. Důsledky tohoto pobytu uvnitř na fyzické i psychické zdraví jsou velmi dobře zdokumentovány. Toto “odstřižení od přírody” je ale též hlavním důvodem toho, proč přestal fungovat náš sebe-záchovný pud. Většina lidí a stejně tak politiků v západním světě klimatické změně buď nevěří nebo ji má mezi svými prioritami velmi nízko. Důvodem je to, že málokdo je v přírodě tak, aby jí mohl rozumět.

Harmonie s přírodou na Oinawě

Jak už jsem psal, na tradiční Okinawě jsou lidé prostě v přírodě a tečka. Lidi tu potkáte převážně venku - na záhradce, na lavičce před domem nebo v pohybu na ulici. Své hraje i to, že chodí hodně pěšky nebo jezdí na kole. Venku i tančí, či cvičí bojová umění. Trávit čas venku je pro ně přirozenější než vysedávat uvnitř. Je tu příroda, blízcí lidé, zahrádky a příjemné klima. Už jsem zmiňoval fakt, že pobyt venku přispívá i k tomu, že místní staříci prakticky neznají zlomeniny krčku (vitamín D ze sluníčka), u nás ve vyšším věku často smrtelné.

6) Přátelství

Koncepce antického Philia aneb toho základního, co k sobě lidi přitahuje a co je drží pohromadě

Podobně jako i jiné společenské druhy i člověk se rodí s potřebou pouta. Pouto je základem přežití, učení a pocitu bezpečí. Nejdéle trvající studie dobrého života, která probíhá už přes osmdesát let na Harvardu potvrzuje, že šťastní, zdraví a dlouhověcí lidé jsou ti, kteří udržují blízké vztahy. Vedoucí projektu Robert Waldinger říká ve své přednášce na konferenci TEDx: „Lidé, kteří jsou izolovanější od ostatních, než by rádi, jsou méně šťastní, jejich zdraví se zhoršuje dříve, jejich mozek dříve chřadne a žijí kratší dobu než ti, kdo nejsou osamělí,“ řekl Waldinger ve své řeči: „A zdá se, že spokojené, blízké vztahy nás ochraňují před nástrahami stárnutí.“

Podstata této potřeby je jiná než ta, jak na přátelství nahlížíme v dnešní společnosti. U mladší generace je přátelství stále častěji synonymem tlačítka na facebooku, které se zapíná a vypíná. Kromě toho, od devadesátých let jsme pod vlivem Hollywoodu, který i u nás pomohl rozšíři koncepci “utilitárního/zištného přátelství, kdy se člověk “kamarádí” s lidmi, kteří se mu hodí nebo mohou hodit.

Přátelství jako lidská potřeba je však mnohem hlubší a též přirozenější. Znamená blízkost, kterou pociťujeme k lidem, s kterými se setkáváme v různých životních rolích, ať už to je to spolužák, kolega, učitel, partner nebo dodavatel. Stejně tak nás přátelství může pojit i ve vztazích, které si nevybíráme jako jsou rodiče, děti, bratranci, strýc, teta a tak dál. Jedná se prostě o pouto, které nám je vrozené. A společenské role, které jsou naučené, jsou prostě podružné.

Aristoteles říkal, že “Nikdo by si nezvolil život bez přátel i kdyby měl v životě všechny jiné dobré věci.” Přátelství drží pohromadě členy rodiny a v širším smyslu i členy “polis”. Podle něho existuje přátelství jak v osobní, tak v politické rovině. Tento pohled je v ostrém kontrastu oproti našemu dnešnímu náhledu, kdy na stát nahlížíme jako na institut, který spojuje nespočet na své osobní zájmy zaměřených jednotlivců s tím, že přátelství je výlučně soukromý fenomén. Stát bez přátelství není podle Aristotela státem.

Přátelství na Okinawě

V části o bezpečí jsem zmiňoval Moai a to, že tradiční Okinawané stráví většinu života v okruhu lidí, s kterými je pojí právě přátelské pouto. Je podružné, zda se jedná o pokrevní rodinu, Moai, sousedy, kolegy či ostatní členy komunity. Všichni žijí jako velká rozšířená rodina.

7) Smysluplné dělání

Činnost, kterou vykonáváme pro ni samotnou, bez ohledu na to, zda je to činnost placená či nikoliv, ať už tu činnost nazýváme práce nebo koníčky.

Bdělý čas typického Evropana přelomu 20. a 21.století se dělí na práci a volný čas. Věříme, že práce je prostředkem k volnému času, očekává se, že bude spíše nepříjemná, neboť cílem a ideálem je volný čas.

Abych mohl popsat poslední element dobrého života, potřebuji nabídnout jinou definici práce, kterou v knize ještě dále rozpracuji.
Bdělý čas se dělí na dělání a nicnedělání. Dělání pak dále dělíme na tři kategorie: hákování, práci a koníčky. Hákování je to, co angličtina nazývá slovem “labor” a popisuje činnost, která je prostředkem k získání toho, o co usilujeme. Vykonáváme ji proto, abychom získali to, co potřebujeme. Typickým příkladem je dnešní zaměstnání, ale patří sem i mnohé domácí činnosti jako uklízení. Stejně tak sem můžeme zařadit i činnosti jako bezcílné sledování televize, brouzdání po internetu, cvičení ve fitku s cílem vypadat dobře nebo opíjení se s cílem osmělit se. Práce a koníčky jsou tím, co vykonáváme pro činnosti samotné. To, co děláme je tedy cílem a není třeba nás k tomu vznku motivovat. Hranice mezi touto definicí práce a koníčků mnohdy splývá. Základním rozdílem je to, že práce je činnost vedoucí k nějakému výsledku zatímco koníček výsledky mít nemusí. Nicnedělání je potom na činnosti prázdný (viz slovo prázdniny) prostor pouhého bytí.

Ideálem této potřeby je povýšení hákování na práci, případně na koníček s cílem úplné eliminace hákování.

Inspirací v náhledu na smysluplné dělání nám může být Japonsko v období Edo, ve kterém místní aristokracie dokázala právě povýšit i tu nejbanálnější činnost jako koupání nebo pití čaje v propracovaný rituál. Francouzský filozof ruského původu Alxandre Kojeve mluvil o Japonsku jako o první post-historické společnosti a doufal v pojaponštění západního světa.

Práce na Okinawě

Severozápadě Okinawy, kde jsme trávili čas, jsem nepotkal moc lidí, kteří by odjížděli do nějakého bez-duchého zaměstnání, kde by pak “vydělávali na život” něčím, co je netěší tak, jak je to běžné u nás. Většina lidí se tu věnovala práci, která je naplňovala a druhým prospívala - mnozí v zemědělství, byli tu hrnčíři, řidiči, učitelé, prodavači, sousedka vedla kurzy origami, další provozoval restauraci.

U nás na farmě se kydalo, krmilo, dojilo. Každý den nám přivezli několik sudů prošlého tofu, z kterého jsme pak zvířatům míchávali žrádlo. Pozorovat pantátu při jeho každovečerním dojícím obřadu nebo panímámu při zpracování tofu, stejně jako při stolování, muzicírování, byl pokaždé výlet do Japonska v období Eda - přesně tak, jak to popisoval ten Kojeve.