Konviviální aktivity a jejich renesance v době epidemie aneb, jak se člověk učí od člověka

Tak, jak se koronavirus šířil po Zemi, psali mi kamarádi z různých míst na naší panetě (... z Moskvy, Kalifornie, Bolívie, Holandska, Slovinska, východní Austrálie, Mali, Nového Zélandu,...), že jsou všichni zavření se svými rodinami doma. Já měl poprvé v životě chvíli pocit, že jsme v jedné zemi, na jedné Zemi. Rozlítanost a nestíhání (na čas) ustaly. A i když se v některých částech světa už znovu pomalu rozbíháme, mnozí jsou stále spolu, užívají si jeden druhého, dělají, na co dlouho nebyl čas, vaří, pečou, kutí, zahradničí,....
Jedna z věcí, které jsem si u většiny svých "planetárních přátel" všiml je to, jak moc a jak náhle přešli z "peněžní ekonomiky" do té "nepeněžní" - viz obrázky dvou pyramid níže - z pyramidy konzumu zpět do pyramidy soběstačnosti. Dávám je sem opakovaně, neboť jsou nesmírně ilustrativní. 
Jill z novozélandského Wellingtonu mi napsala: "Vzpomínám na vás, začínám si vyrábět vlastní prací prostředek, jogurt a další věci. Jsme vděční za to, že máme zeleninovou zahradu, že umíme vařit, péct a být soběstační." Připomnělo mi to, jak jsme před rokem na Samoi učili jednu rodinu zavařovat ovoce a vařit marmeládu (viz foto v úvodu a níže v blogu). Byla to pro mě tenkrát oči-otevírající zkušenost, a tak jsem se rozhodl na ní ilustrovat jeden důležitý koncept pro pochopení fungování současného ekonomického modelu a principů dobrého života z dílny rakouského filozofa Ivana Illiche.

Jak vidíte už v nadpisu, jde o tzv. konviviální aktivity. Anglické slovíčko convivial znamená veselý, družný nebo žoviální. Illich ho používal pro popis aktivit naplňujících a sbližujících lidi, podporujích jejich bohatnutí s ohledem na zájmy ostatních i přírody. Význam slova se později rozšířil na „autonomní, tvořivý, osvobozující“

Čím více kde došlo v lidské společnosti k tzv. komodifikaci (viz: O tom, jak se z hrobníka a faráře stal obří byznys aneb, jak vzniká závislost na nakupování a vydělávání), tím spíše si již lidé nemohou či neumějí obstarat své potřeby sami, s pomocí rodiny, sousedů a přátel. Jsou odkázáni na to, aby nakupovali průmyslově vyrobené náhražky. Stávají se tak oběťmi „modernizace chudoby„, což je stav, kdy už člověk není schopen zajistit své potřeby sám a je odkázaný na nakupování a tím pádem na vydělávání - o tomto fenoménu více ve stejném článku výše). Ztratili autonomii. Nedokáží si už sami obstarat to, co potřebují, avšak stále častěji nemají peníze, aby si to koupili. Podle Illiche se tímto způsobem „vyrábí vzácnost". Lidé tak přestávají žít a místo toho začínají na život většinu času pouze vydělávat. 

Cestou z této pasti ven je právě podpora zmiňované konviviality. „Konviviálním„ aktivitám, institucím a technologiím se daří tam, kam ještě dostatečně nepronikla volnotržní ekonomická mentalita, redukující život na produkci a spotřebu nebo naopak tam, kde už došlo k zesoukromění života do té míry, že lidé trpí epidemickou osamělostí a cítí proto potřebu se znovu propojit. Ke konviviálním nástrojům patří třeba veřejné knihovny, pošta, zastávky autobusu nebo tramvaje, drobné místní krámky, trhy, lavičky, hřiště, klubovny plus další veřejné prostory, kde se lidé mohou potkat a další prvky ve veřejném prostoru, které svádějí lidi dohromady. Mezi typické konviviální aktivity potom patří různé typy samozásobitelství, především zahrádkáření, systém KPZek, bedýnkové systémy, potravinové banky, farmářské trhy, blešáky, sousedské slavnosti, domácí konzervace potravin, sousedské výměny či swapy, obecní výroba energie a další podobné aktivity, o kterých píšu nejvíc zde a které sdílím na FB a Instagramu

Pyramida konzumu. Konviviální aktivity spadají do horních tří pater: 

Pyradmida soběstačnosti: Konviviální aktivity jsou ty od oranžové níž. 


Tam, kde se pyramidu soběstačnosti už podařilo převrátit na pyramidu konzumu, tam lidé přestávají žít, protože musí většinu času na život vydělávat. Pro většinu našinců to tak znamená pět dní mimo domov, dvakrát denně sedět cestou do zaměstnání v zácpě a většinu života strávit děláním něčeho, co člověka spíše nenaplňuje způsobem, který mu není vlastní - především proto, aby si koupil vše, po čem touží. Tam, kde zkomodifikoval život a zmodernizovala chudoba, vypadá rovnice takto: toužit = nakoupit = vydělat = vyhodit = víc toužit = víc nakoupit = víc vydělat = víc vyhodit. A tak stále dokola. Tomuto stylu života se někdy říká „krysí závod“, jindy prostě „osamělost“ a „neštěstí“. Pro 40 - 50% našinců znamená komodifikace života i chudobu a zvýšení existenční nejistoty (detaily viz výzkum "Rozděleni svobodou").

Tolik ke kontextu, tj. k tomu, proč je důležité si znovu "zašpinit" ruce od hlíny, od jídla, od nádobí, od malty nebo od motoru.

Ale pojďme na slibovanou Samou, neboť tam to došlo mně. Byli jsme tam v rámci průzkumu pro mou novou knihu, v rámci sítě Helpx. Samoa je totiž v mnoha ohledech jedinečná část světa. Kromě fenoménů jako jsou Fa'afafine, extrémně vysoké míry domácího násilí, tradičního fungování rodiny a důrazu na "my", precizně vykonávaných křesťanských rituálů, je to země s jednou s nejvyšší míry obezity (O životě na Samoi více zde). Kromě polynéských genetických dispozic je příčinou naprostá převaha vysoce průmyslově zpracovaných potravin nad skutečným jídlem. Přijít tady na večírek s košíkem papayi nebo zeleniny z vlastní zahrádky by bylo naprosté faux-pas. Vzít ale s sebou pár novozélandských masových konzerv a karton Coca-Coly je šik. To, že si ostrované přestali pěstovat jídlo je absurdní. Mimořádně úrodná sopečná půda, po celý rok stálé klima a dostatek srážek dělají z ostrovů zahradníkův ráj. Jenomže Samoané místo pěstování zeleniny a ovoce, pěstují trávník. Přitom to není tak dávno - podobně jako u nás - co si tu každá rodina něco pěstovala a to bylo to, co je živilo. 

Přijít na Samoe na večírek s košíkem papayi nebo zeleniny z vlastní zahrádky by bylo naprosté faux-pas. Vzít ale s sebou pár novozélandských masových konzerv a karton Coca-Coly je šik. Přitom na místní úrodné půdě na každém kroku něco roste. 

Dnes, podobně jako u nás, tu zažívá zahradničení a návrat ke skutečnému jídlu renesanci. Zdravotní problémy, předčasná úmrtnost, závislost na dovážených vysoce průmyslově zpracovaných potravinách a chudoba patří mezi hlavní důvody. Když se v rodině, kde jsme pobývali, dozvěděli, že doma ve velkém zavařujeme, domluvili jsme se, že společně zavaříme nějaký kompot a marmeládu, abychom jim ukázali, jak to děláme. Prý si na to pamatuji ze svého dětství, ale dnes si na to už netroufají. Byli prý i na nějakém kurzu, ale to, co se tam probíralo jim přišlo příliš složité, a tak se do doposud neodvážili. 

My na to jdeme doma hodně intuitivně. Fungujeme "od oka", využíváme přirozených postupů, nula chemie. A tak jsme si říkali, že by to pro ně mohlo být snadno zkopírovatelné. A podle ohlasů bylo. Dnes už samy zavařují. 

Mrkněte na pár fotek z toho zaváření. Dopředu jsme poslali prosbu, ať zatím sesbírají skleničky s funkčními víčky a levnou bílou kořalku (tu používáme na dezinfekci víček). Zahrada je prý furt plná ovoce, velké hrnce, naběračku, vařečky mají.  

V den D nám děti natrhaly dva kýble guavy. To jsou taková jejich "jabka". Stromy jsou tu tím obalené. 

Guavu jsme vzali a pořádně ji propláchli. 

Pak jsme to společně pokrájeli. Ve čtyřech s našima holkama. Mimochodem, tyhle konviviální aktivity jsou "the best" pro utužování vazeb s dětmi (o vazbách více zde), prostě parádní teambuilding a způsob, jak jim předat pyramidu soběstačnosti a tím odolnost proti konzumu. 

Napadlo nás uvařit i ostřejší variantu marmelády se zázvorem. Nadchlo mě, že naši známí nejednou pro zázvor do supermarketu, odkud ho přivezli z Číny, ale jdou na zahrádku. Nádherná rostlina. Podívejte!

Mimochodem Perel, Situfu a Kisa - tři rodiny, u kterých jsme byli, se k soběstačnosti vrací, kde můžou. Především si opět začali pěstovat jídlo. Zde Perel se svými sazeničkami: 

Když bylo nakrájeno, šla se vařit marmeláda - dvě varinaty - se zázvorem a bez. Do guave jsme kromě vody přidávali jen krapet cukru, což - jak se později ukázalo - byla chyba, neboť se jedná o mimořádně sladké ovoce. Ale na druhou stranu, na Samoi jedou v cukru ještě víc než my, a tak sladší = lepší. Když se začala vařit marmeláda, jeden míchal a další myli sklenice a víčka. Když bylo umyto, vyvařili jsme je ještě ve vodě. Hygieny jsme se v tropech báli nejvíc. 

Když byly sklenice vymyté, část jsme jich naplnili pokrájeným ovocem, které jsme chtěli zavařit jako kompot. Když se dovařila marmeláda, naběračkou jsme naplnili sklenice. Vyvařená víčka se nám osvědčilo vždy těsně před zavřením vypláchnout bílou kořalkou. V tomhle procesů plnění a utahování víček jsme sehraní s Peťkou, to je zase takový náš manželský teambuilding. Naplněné sklenice otočíme víčky dolů, aby se víčka "chytla". To se občas nepovede a ty nepovedené se musí dát do lednice sníst dřív. Zbytek jsme pak ještě zavařili v hrnci - viz níže: 

Takhle nějak vypadalo finále: 

Tady ješte celkový pohled do kuchyně - holky, Peťka, Situfu, Perel. Tato kuchyň je západní - jako u nás. Tradiční kuchyň vypadá v mnohém jinak :-).

Tolik k jedné oči-otevírající zkušenosti s tím, jak snadno může člověk i v "ráji na zemi", jakým Samoa je přijít o své dovednosti a nezávislost, jak rychle může zchudnout a stát se závislým na umělých a drahých produktech zahraničních korporací a spadnout tím následně do mzdového otroctví. Nadchlo mě ale, jak snadno a rychle je možné ztracené dovednosti znovu získat a postavit se na vlastní nohy. Žijeme v době youtube návodů, existují projekty jako Naučme se nebo už zmiňovaný helpx, ale učit se od babičky, maminky či od kamarádů nic nenahradí. Ať tak či onak, cesta zpět k životu nemusí být vůbec složitá. Každopádně může být mimořádně voňavá, šťavnatá, fyzická, velmi zdravá, ekologická a s ostatními lidmi velmi sbližující. Chcete-li víc života a méně vydělávání - tak, jak jsme to měli nyní možnost okusit během korona-karantény - doporučuji. 

P.S.: Ekonomický systém je pro moderní lidskou společnost tím, čím je operační systém pro počítač či rychlý telefon: Jeho jednotlivé verze určují fungování jednotlivých aplikací a programů, tj. v lidské společnosti institucí a jednotlivců. Dnešní ekonomický systém stojí na ideologii úzké skupinky bílých mužů z 18.-20.století. Povážlivě tedy zastaral, až tak, že náš druh přivedl na pokraj katastrofy: Potřeba trvalého růstu, HDP jako měřítko blaha, fenomén externalit, sílící nadvláda korporátně-státního propletence, prekarizace práce,... to je jen několik málo příkladů toho, co je dnes destruktivní a co je nutné urychleně změnit.
Bohužel málokdo fungování našeho "operačního systému" rozumí natolik, aby to dokázal vysvětlit ostatním. Ekologická ekonomka Naďa Johanisová a antropoložka Kateřina Varhaník Wildová mezi těch několik málo lidí patří. A nejenom to: Kromě pomoci s pochopením toho, jak funguje dnešek, není v Česku pravděpobně mnoho lidí s lepším přehledem o možných alternativách, což je to hlavní, co potřebujeme, abychom se posunuli dál. Práce těchto dvou žen se stala mimořádně aktuální obzvlášť v době koronavirové epidemie, kdy se rozhoduje o tom, jaká bude naše budoucnost. To je důvod, proč doporučuji jejich tři knihy dostupné v cenově zvýhodněním balíčku s názvem Alternativní ekonomika: