Co máte proti trávníkům před domy a proč vás vaše vlastní děti oslovují křestním jménem – a neříkají vám táto?

Rozhovor s Tomášem Hajzlerem pro časopis Rodina a škola na základě knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

1/ Co máte proti trávníkům před domy? 

Trávník “vynalezla” francouzská a anglická šlechta v době, kdy si trávník mohli dovolit pouze ti nejmajetnější. Tak se stal symbolem společenského postavení. Kdo ho měl, byl bohatý, neboť si mohl dovolit nechat “ležet půdu ladem”. V USA je dnes tráva hned po kukuřici a pšenici třetí nejrozšířenější pěstovanou rostlinou a globálně za ní stojí multimiliardový byznys, který zahrnuje developery, zahradníky, výrobce a prodejce semen, hnojiv, pesticidů, zavlažovacích zařízení, sekaček a další techniky. Trávník je mrtvý ekosystém, který potřebuje hnojiva, pesticidy a sekání. Trávník zabírá místo divoké přírodě a/nebo půdě, na které by se mohlo pěstovat jídlo. Trávník ničí přírodu a lidské zdraví.
Stačí? 

2/ Vaše kniha přináší nespočetně témat, jejichž společným jmenovatelem je „dobrý život“. Co si pod tímto spojením představujete? 

Dobrý život je běžně používané úsloví, pod kterým si dnes většina lidí představí nahánění zážitků a radovánek. Vedle toho je ale “dobrý život” i filozofický termín. Já pro knihu zvolil Aristotelovu definici, který hovořil o eudaimoinii, čímž mínil život žitý v souladu s vnitřním nastavením každého člověka podle obecně uznávaných ctností. Laicky je tedy “dobrý život” způsob existence, kdy děláte to, v čem jste dobrý, co vás těší a co je druhým užitečné, když víte, kam patříte, jste součástí funkční rodiny a sousedské komunity a žijete v harmonii s přírodou. 

3/ Píšete, že je důležité převyprávět příběh naší civilizace. V jakém smyslu?

Předně je třeba říct, jak důležitou úlohu pro náš druh “příběh” hraje. Je to právě Homo Sapiens a ne třeba veverky, kdo začal šéfovat planetě právě proto, že umíme vyprávět a věřit příběhům, díky kterým - jako jediný druh na planetě - dokážeme spolupracovat s miliardami příslušníků svého druhu, které vůbec neznáme. Velké příběhy, kterým se někdy říká mýty vysvětlují kdo jsme, odkud jsme vzešli, jaký je smysl života, jak fungujeme, jak se organizujeme, rozhodujeme, atd. Dnešní příběh, který se začal vyprávět 12 tisíc let nazpátek a pak akceleroval s nástupem monoteistických náboženství a nakonec nabral turborychlost před pěti sty lety s evropskou kolonizací, je příběh oddělenosti (duše, mysl, tělo, člověk od přírody, jeden od druhého,…), nad-řazenosti (muže nad ženou, dětmi, přírodou a později nadřazenosti bílého muže nad ostatními rasami), pokroku, svobodné vůle,… Dnes žijeme v době mnohačetných krizí (nerovnosti, rozdělená společnost, extremismus, populismus, klima,…). Situace je velmi vážná, globálně je možné pozorovat obrovský a narůstající propad důvěry a nárůst extremismu. Kosmetické změny už nepomohou, je třeba převyprávět naše základní příběhy - o to víc, o co víc se dozvídáme, že většina dnešních příběhů jsou dobové mýty, bludy či prostě lži, které splnily svou historickou úlohu, ale dnes jsou silně destruktivní. 

4/ Hodně pozornosti věnujete výchově a vzdělávání. Jak vzpomínáte na svá vlastní léta povinné školní docházky?

Paměť je “fotoshop”, a tak mé vzpomínky jsou poněkud zromantizované. Vyrostl jsem na malém městě, do školy jsme chodili od první třídy s kamarády/sousedy sami. Většina jsme se znali, byla to skoro jako jedna velká rodina. Známkování, přezkušování před tabulí, veřejné ztrapňování, neustálá hrozba nějakým trestem, povinnost sedět 45 minut vzpřímeně, zákaz triček s nápisem, vlasy zastřžené pod uši a další dobové (i dnešní) perverzity mi začaly docházet, až když jsem později chodil do holandské a následně americké školy a měl tak srovnání. To byl moment mého probuzení, kdy jsem se začal školou jako tématem a jejím vlivem na naše sebevědomí, schopnosti kritického myšlení, vztahy a obecně schopnost žít dobrý žviot, zabývat. 

Kosmetické změny už nepomohou, je třeba převyprávět naše základní příběhy - o to víc, o co víc se dozvídáme, že většina dnešních příběhů jsou dobové mýty, bludy či prostě lži, které splnily svou historickou úlohu, ale dnes jsou silně destruktivní. 

5/ Máte docela chytlavé příjmení. Užil jste si ve škole posměšků a přezdívek? 

Užil. Někde v první, druhé třídě. Pak už ne. Hajzler je počeštěný Häusler, což znemaná chalupník. Toto jméno pochází z mého rodného kraje (východočeských Sudet) - tj. ve městě jsem nebyl žádný exot, bylo a je nás tam víc. V dospělosti jsem pak zjistil, že to příjmění je dobrý “icebreaker”, neboť je možné ho napsat mnoha způsoby. Vysvětlit lidem, že se to píše jako “hajzl” a pak “er” většinu lidí rozesměje. 

6/ Není snaha o ideální školu, kterou popisujete na různých příkladech ze zahraničí, vždy nakonec utopií – už kvůli výše zmíněné dětské krutosti a jízlivosti, mocenským bojům v dětském kolektivu a v pubertě i kvůli hormonálnímu pnutí? 

Dva nejznámnější příklady dobrovolných, nepovinných škol - Summerhill existuje od roku 1921, Sudbury od 60.let. Obě mají globálně už tisíce absolventů. Montessori nebo Waldorfským školstvím prošly už miliony lidí. “Homeschoolingem/unschoolingem” další stovky tisíc. Díky těmto vzdělávacím směrům tak dnes víme, že fenomény, které popisujete (šikana) jsou důsledkem mocenského uspořádání, kdy je hierarchií jednomu přisouzena větší moc než jiným. V organizacích postavených na respektu se vyskytují velmi ojediněle a pokud se vyskytnou, tak existují mechanismy, které umožné dotyčným konflikty relativně snadno řešit. Starší děti jsou pak mnohem “dospělejší”, a ono “hormonální pnutí” zvládají dospěleji. 

7/ Pojďme se zaměřit na otázku rodičovství. Mnoho lidí podle vás dnes chápe rodičovství jako konec své osobní svobody. Proč?

Protože žijeme v historické anomálii, kterou je nukleární (mikro)rodina, navíc často daleko od zbytku pokrevní rodiny, která je nezřídka i rozhádaná či jinak rozbitá. Typický obrázek moderního rodičovství je pak tento: matka na mateřské dovolené, obklopená cizími lidmi a neexistující otec, který od pondělí do pátku mimo domov (nebo zavřený doma v nějaké místnosti u zoomu) vydělává na hypotéku. Tahle situace je zoufalá pro všechny tři hlavní zúčastněné: Matka je většinu času de facto na samotce (ve vězení se má samotka za nejhorší trest), otec je vyčerpaný z neustálého dojíždění, vydělávání a doma pak z emocí vyčerpané matky i dítěte. Nejdestruktivnější je to však pro dítě, pro které jsou vyčerpaní a vystresovaní rodiče často zdrojem celoživotních traumat. Z tohoto zoufalství ovšem profituje dnešní konzumní ekonomika. Štastným, spokojeným lidem toho moc neprodáte, ale těm vyčerpaným odcizeným, osamělým, vystresovaným a nemocným prodáte i to, co opravdu nepotřebují. 

Nejdestruktivnější je to však pro dítě, pro které jsou vyčerpaní a vystresovaní rodiče často zdrojem celoživotních traumat. Z tohoto zoufalství ovšem profituje dnešní konzumní ekonomika. Štastným, spokojeným lidem toho moc neprodáte, ale těm vyčerpaným odcizeným, osamělým, vystresovaným a nemocným prodáte i to, co opravdu nepotřebují.

8/ Píšete, že dítě patří nejen mezi savce, ale též mezi „nošence“. Co je to za živočišný druh?

K základnám potřebám člověka patří dotek. U dítěte je dotek jednou z hlavních forem komunikace a ujištění či uklidnění. Malé dítě do zhruba tří let věku považuje matku (a případné další primární pečovatele) za svou součást. Jejich stres nebo nepřítomnost jim způsobuje bolest, s kterou - když jsou ponechány samotné, vzniká celoživotní trauma (mozek se nevyvine tak, aby mohl fungovat bez berliček závilostí). Proto je třeba děti maximálně nosit a kojit. Proto i v Africe nebo jinde v zemích globálního jihu, tam kde děti ještě (nebo už znovu) nosí, je neslyšíte plakat a vyrůstají z nich šťastnější a zdravější lidé. “Jenom” proto, že je rodiče nedali do kočárku, separé postýlky, separé pokojíčku, ale měli je zpočátku při sobě. Kanadský lékař, Gabor Maté, který zasvětil svůj život tématu traumatu říká: “Když nezvoráte první tři roky výchovy, můžete si chvíli odpočinout. Když je zvoráte, čekají vás desítky let snah o nápravu.” a míní tím přesně toto. 

9/ Není rozpor v tom, když tvrdíte, že děti mají být s rodiči „natěsno“, ale zároveň mít svobodu a volnost?

Není. Má to ale jednu klíčovou podmínku, kterou je potřeba široké rodiny. V Africe (kde se podařilo uchovat řadu původní přírodní moudrosti našeho druhu) říkají, že k výchově dítěte potřebujete celou vesnici. Vědci zjistili, že k výchově jednoho dítěte bez traumat potřebujete minimálně 2,75 přítomných, vyrovaných, neuspěchaných dospělých. To je možné pouze pokud se o výchovu dítěte mohou dělit rodiče s tetami, strejdy, sourozenci dětí, sestřenicemi,… A to jak pokrevními nebo těmi od sousedů. Komu se podařilo vychovávat děti v široké nebo “rozšířené” rodině (rozšířená rodina = rodina vzniklá ze sousedů a přátel) ví, kolik svobody, klidu a radosti zažívá, když “neví, kde jsou jeho děti” (protože jsou někde u sousedů, venku, u tety, u babičky,…). To je ta skutečná rodičovská svoboda, kdy rodič není otrok, osobní asistent přešlapující na dětské hřišti, rozvážející dítě každý den do školy a po kroužcích. Pokud chce člověk svobodu a děti, musí “investovat” do vztahů v rodině a mezi blízkými sousedy. 

10/ A propos: Fascinují mě rodiče-cyklisti, kteří vozí své ratolesti za sebou v přídavných vozících. Jako by chtěli být s dětmi, ale zároveň se nechtěli vzdát svých nároků a zálib. Není takové z jízdy po výmolech vytřesené a zablácené dítě v přídavném vozíčku symbolem dnešní doby?

Ano, je to jeden ze symbolů doby. Pro mnoho osamělých rodičů je to jediná cesta, jak se věnovat svému oblíbenému sportu a z rodičovství se nezbláznit. 

11/ Proč vás vaše vlastní děti oslovují křestním jménem – a neříkají vám táto?

První dcera Velérie se mi narodila v době, kdy jsem byl pohroužený do studia hierarchií. Všímal jsem si, jak se ty mocenské postavené na nad- a pod-řízenost drolí. Podřízení tykají šéfům, žáci učitelům, občané se už netřesou před politiky, pacienti před doktory. Všiml jsem si, že jedním z opěrných bodů mocenské pyramidy jsou tituly, tj. i názvy pozic. Když má někdo na vizitce napsáno “ředitel”, vyžaduje vykání a oslovování “pane řediteli”, automaticky řadí ostatní do pod-řízené, zohlé, vystrašené, závislé pozice. Já chtěl děti svobodné, které budou rovné, sebe-vědomé a zároveň dokáží respektovat potřeby ostatních. “Táta” je název role, stejně jako “ředitel” nebo “učitel”. Každý máme své jméno jako hlavní značku naší identity. Já svým dětem taky neříkám “dcero” nebo své manželce “ženo”. Proč by oni mě měli říkat “otče” nebo “muži”. Jinak ano, je to kulturně nezvyklé, často je to zdrojem zvídavých otázek i opovržení. Každopádně je to experiment (mým dětem je dnes 15 a 11). Jak to dopadne, uvidíme časem. Každopádně děti mají jasno v tom, že jsem jejich táta a tak mě i představují ostatním. Jen mě tak neoslovují. 

12/ V knize píšete, že podmínkou pro výchovu zdravého dítěte jsou tři dospělí na jedno dítě. Kdo má být ten třetí?

Jak už jsem říkal - kdokoli, na koho si dítě vytvoří vazbu (což je naše hluboká, vrozená potřeba), kdo bude v klidu, bez stresu a kdo bude mít dítě natolik rád, že mu umožní být tím, kým je. Podstatné je to, že se rodíme se dvěma protichůdnými potřebami: potřebou vazby, která nás nutí se poutat na druhé a potřebou autenticity, což nás vede k tomu, abychom byli v kontaktu s našimi emocemi/potřebami. Je hlavní úlohou našich pečovatelů (rodičů, prarodičů, tet, strejdů,…) pomoci nám nalézt mezi těmito potřebami tu správnou rovnováhu. 

13/ Slyšel jsem, že když v Mongolsku zapláče mimino, všechny přítomné ženy si rozepnou blůzu, zatřesou ňadry a dítě se usměje a přestane plakat. Sám uvádíte, že v Africe vychová děti celá vesnice. Je něco takového reálné i u nás?

U nás to bylo naprosto normální do roku 1939, ve většině míst pak i za socialismu. V 21. století se o těchto souvislostech začíná dozvídat stále větší počet lidí a snaží se proto žít tam, kde dnes většina pouze bydlí. Tj. stěhují se zpět blízko svých rodin nebo se začínají zapojovat do dění u sebe v obci, kde začínají žít se vším všudy (tj. pracují, nakupují, vzdělávají své děti, tráví volný čas,..). Vznikají ekovesnice, cohousingové komunity, volnější sousedské komunity, řada lidí se sdružuje okolo jídla (KPZ-ky, komunitní zahrady, spolkové obchody,..) a tak dál.  

14/ Jako inspiraci na soužití radíte sestěhovat širší rodinu pod jednu střechu. Nezavání to už sociálním inženýrstvím, které může skončit neslavně?

Je to stejné sociální inženýrství jako reklamou uměle vytvořený “sen o vlastním bydlení” v satelitu za městem nebo v okrajovém přespávacím ghettu za cenu, kterou lidé nesplatí ani do penze (nebo si ji už dnes stále častěji nemohou dovolit) a kde není nic než byty/domy, tj. není tam možné pracovat, nakoupit, vzdělávat děti, nejsou tam žádné nebytové prostory, nejezdí tam veřejná doprava (nebo prachmizerně) a bez auta jste namydlení. Pokud si chcete toto “sociální inženýrství prohlédnout, vyrazte do Vídně, Mnichova, Berlína, Kodaně,… A zjistíte, jak normální to tam je a v jak absurdním bizáru naopak žijeme my. 

15/ Vaše kniha má ohromný rozptyl, od globálních problémů doslova až po dětská pískoviště. S většinou vašich názorů souhlasím, s některými ovšem ne – a jeden z nich se týká právě pískoviště, kde děcko tluče do bábovičky se slovy „Jestli se mi nepovedeš, tak do Prahy nepojedeš“. Vy v tom vidíte diskurz vyhrožování, který si dítě osvojuje už v plenkách, já roztomilou prastarou říkanku. Nebo snad chcete opravovat lidovou slovesnost našich předků? 

Nechci nic opravovat, ale pochopit. Jen si všímám - mimo jiné jazyka. Čeština je jeden z jazyků, kde se k podstatě, ke kořenům, dostanete přímo přes slova. Stačí pozorně poslouchat a trochu přemýšlet. 

16/ Knihu uzavíráte kapitolou o smrti a o nedávné pandemii covidu. Co nám tato pohroma řekla o nás?

Covid byl a stále je naprosto unikátní příležitost prohlédnout si DNA moderního světa. Především v lockdownových obdobích bylo/je všechno jako ve výkladě. Pár příkladů: Solidarita a dobro, které v sobě každý máme a které vylézá na povrch v situacích nebezpečí a obtíží; Systém ekonomické globalizace, v kterém vládnou nadnárodní korporace, zatímco národní vlády, drobné místní podniky a obyčejní lidé jsou jen zdroje, které se mají vytěžit; důležitost a trapně nízká výše odměny životně důležitých povolání jako jsou zdravotníci, učitelé, zemědělci, řidiči,… a na druhou stranu zbytečnost a absurdně vysoké odměny mnoha zaměstnání v korporacích; … nebo taky, v jak žalostném stavu je naše zdraví - kolik je tu obézních lidí, kolik alkoholiků, kolik lidí bere Neurol nebo antidepresiva, kolik mužů doma tluče svou ženu a/nebo děti. Fascinujcící bylo vidět i to, že když člověk omezí svou činnost, příroda má stále regenerující schopnost nebo to, že když se rok a půl nikam neženeme, svět se nezboří. 

Zde je článek tak, jak vyšel v časopie Rodina a škola: