Mytologie moderní společnosti I. - Mýtus svobodné vůle jako to hlavní, co nás dnes drží v šachu

04. 04. 2021, TOMÁŠ HAJZLER

Historici a antropologové často upozorňují na fakt, že Homo sapiens, původně bezvýznamný živočich kdesi zprostředka potravinové pyramidy, se vyhoupl až na samý vrchol proto, že jako jediný druh na planetě dokáže spolupracovat s miliony, ba dokonce s miliardami jiných příslušníků svého druhu, které osobně vůbec nezná. Žádný jiný živočich toto nedokáže. Je to možné především díky tomu, že člověk umí vyprávět příběhy a těm následně i věřit. Sdílený příběh je pak to hlavní, co z jednotlivců dělá společnost. Takovým příběhům říkáme nejčastěji mýty. Ty mohou být pravdivé či smyšlené, životu mohou prospívat, nebo ho mohou ničit. V každém případě jsou však tím, co dává životu smysl, strukturu a řád a co z nás lidí udělalo pány tvorstva. Mýty jsou ze své podstaty neviditelné. Není to ústava, která by byla někde sepsaná. Často se do nich rodíme, bereme je jako dané a dál je vyprávíme tak, jak byly vyprávěny nám.

Jedním z nejdůležitějších mýtů moderní liberální společnosti je mýtus o svobodné vůli, který nás učí věřit, že se rozhodujeme zcela svobodně a nezávisle na ostatních lidech a naší kultuře. Pravda je však jiná. Naše vůle není svobodná, ale podmíněná (výchovou, kulturou, prostředím). Čím méně si tento fakt uvědomuje, tím jednodušeji jsme manipulovatelní. V době nástupu šmírovacího kapitalismu, stále drsnějšího politického (i jiného) marketingu v kontextu dominance sociálních sítí, je demystifikace mýtu svobodné vůle jedním z našich nejdůležitějších úkolů. Kromě mýtu svobodné vůle se podívejte ještě na dva další klíčové mýty oddělenosti a past pokroku.

...

Představte si zasedací místnost. Ne takovou tu designovou, známou z dnešních technologických firem, ale klasickou zasedačku, jaké bývají v tradičních firmách nebo na úřadě. 

Podlahu zakrývá tmavý zátěžový koberec, od stropu se prostorem rozlévá studené zářivkové světlo, stěny jsou bez oken, natřené na žlutozeleno. Uprostřed místnosti stojí v řadě pět černých polstrovaných židlí a stolek zakrytý bílým ubrusem. U stěny jsou vyrovnány čtyři karafy s vodou a tác se skleničkami. Nad nimi visí několik černobílých fotografií – snad snaha rozbít ten chlad a anonymitu, které k takovým prostorům patří. 

Do místnosti přichází slečna a hned za ní ještě jedna, nejspíš hosteska, aby první slečně předala desky s jakýmsi dotazníkem. Cosi si k tomu říkají. Začínáte mít dojem, že sledujete nějaký pracovní pohovor, jehož prvním krokem je nejspíš vyplnění dotazníku. 

Slečna s deskami v rukách si odloží batůžek, posadí se a začíná vyplňovat. Po chvilce zpod protějších dveří začne do místnosti pomalinku pronikat kouř. Slečna ještě chvilku vyplňuje kolonky dotazníku, ale pak se viditelně zarazí. Zvedne hlavu, rozhlédne se, stoupne si a kvapně přejde místnost ke dveřím, odkud vychází kouř. Pár okamžiků to nerozhodně pozoruje, pak se rychle otočí, odhodí desky a utíká pryč. 

Střih do jiné místnosti. 

V ní sedí psycholožka Irmgard Adriaansová společně s moderátorem nizozemského televizního kanálu RTL5 Manuelem Venderbosem. Společně se rozhodli provést sociologický experiment, jehož cílem je otestovat, jak lidé reagují na nebezpečí. Rázem je tedy jasné, že nejsme na pohovoru, ale v experimentální místnosti, kde se testuje fungování lidí – později uvidíme, že jde hlavně o skupinové chování. Někomu se jistě vybaví Zimbardův vězeňský experiment, Milgramovo testování poslušnosti (oba experimenty zde) nebo Ashovy testy s čárkou (zde). Ano, je to něco podobného. Je jasné, že při podobných výzkumech je místnost prošpikovaná skrytými kamerami tak, aby výzkumníkům neunikl ani jediný detail toho, co se bude dít. Totéž platí i v tomto případě.

„Přirozená lidská reakce,“ prohlásí Irmgard poté, co první účastnice výzkumu zahodila desky a utekla z místnosti. „Člověk je druh zvířete, které žije ve stádě, což mu samozřejmě pomáhá přežít. Na hlas skupiny dáme i v nebezpečných situacích, protože nikdo z nás nechce vybočovat z řady a čím větší skupina je, tím větší máme tendenci nevybočovat z jejího většinového chování,“ vysvětluje psycholožka.

Experiment pokračuje. Tak jako v počítačové hře, o level výš. Účastník už není jeden, obsazených je všech pět židlí. Háček je nyní v tom, že čtyři účastníci jsou herci, kteří mají za úkol vyplňovat dotazník, ať se bude okolo dít cokoliv. Testuje se chování jediného nezasvěceného člověka v místnosti, který je přesvědčený o tom, že přišel vyplnit dotazník.

Další kolo experimentu začíná. Pět lidí v řadě pilně vyplňuje kolonky. Samozřejmě, že čtyři píšou naoko, jen jeden doopravdy. Koordinátor bere vysílačku a kolegům v další místnosti zahlásí: „Pusťte kouř!“ S Irmgard pak pozorně sledují mimiku, pohyby těla a další chování toho jednoho nic netušícího účastníka, který se ocitl ve stavu evidentního nebezpečí. Je jasné, že někde musí hořet.

Co se stane dál?

Kouře si všimnou všichni účastníci prakticky hned, pak ale dojde ke zlomovému okamžiku. Testovaný jedinec se zarazí a rozhlédne po ostatních. Jak ovšem víme, ti mají za úkol psát a nehnout ani brvou. Jedinec pak chvíli svádí dokonalý vnitřní boj: rozhlíží se doprava doleva, rudne, koulí očima. Je evidentní, že kdyby „mohl“, začne křičet, nebo co nejrychleji uteče. Jenže pak ve většině případů skloní hlavu a pokračuje ve vyplňování dotazníku. Dělá to, co dělají ostatní, protože přece neztratí tvář. Mezitím kouř houstne a do toho se spouští i akustický alarm. Všichni lidé v místnosti, ve které se už skoro nedá dýchat, dál jakoby nic sedí na svých židlích a vyplňují, i když se zdá naprosto evidentní, že v budově hoří.

Představte si, že v takové situaci vydrží účastníci v průměru 25 minut (ano, čtete správně) jen proto, aby se neztrapnili a nepřipadali si hloupě, protože je uklidní zdánlivý klid ostatních nebo protože se zkrátka spoléhají na to, že se o řešení nebezpečí postará někdo jiný. Kdyby byli v místnosti sami, jako dívka v první fázi experimentu, neváhají a utečou nebo rychle vyrazí požár hasit.

Experiment si můžete prohlédnout v tomto videu: 

Tato scéna v zakouřené zasedačce je hned v několika ohledech velmi trefnou metaforou lidské společnosti. 

Možná vás jako první napadne otázka: Proč testovaný člověk nedá na sebe a z té zakouřené místnosti prostě neuteče? Všichni přece máme svůj rozum a umíme se svobodně rozhodnout, co ještě chceme snášet a co už ne.

I když se takové rozhodnutí zdá být snadné, experimenty i život ukazují, že ve společnosti ostatních lidí to funguje jinak. Překvapivým faktem může být, že zcela svobodně a samostatně se rozhodujeme málokdy. Zní to možná příliš provokativně, žijeme přece v liberální společnosti, pro kterou je víra ve svobodu jednotlivce základním stavebním kamenem. Jenže výzkumy o fungování lidského mozku a experimenty jako ten z úvodu nám ukazují, že jsme mnohem méně svobodní, než si většina z nás myslí. Do velké míry platí, že jsme tím, s kým jsme. Pokud ostatní kolem nás sedí, velmi často si i my sedneme. Pokud zrychlí, i my nezřídka zrychlujeme. Pokud všichni zůstávají sedět v zakouřené místnosti, patrně zůstaneme sedět i my. Mohou za to zrcadlové neurony v našem mozku a to, k čemu nás naprogramovala naše kultura.

Myslíme si, že se rozhodujeme zcela svobodně a nezávisle na ostatních lidech a naší kultuře. Ve skutečnosti je většina našich rozhodnutí podmíněná naší kulturou. Pro Evropana stačí odjet například do muslimské země či do Japonska a chvíli pozorovat své chování. 

Izraelský historik a antropolog Yuval Noah Harari k tomu, do jaké míry je naše vůle svobodná, říká:

„Lidé mají samozřejmě vůli, ale ta rozhodně není svobodná. Nemůžeme se rozhodnout, po čem budeme toužit. Nerozhodujeme o tom, zda jsme introverti nebo extroverti, bezstarostní nebo ustaraní, homosexuálové nebo heterosexuálové. Každá volba vychází z biologických, společenských a osobních podmínek, o kterých nerozhodujeme. Můžeme si vybrat, co budeme jíst, jakého si zvolíme partnera nebo pro koho budeme hlasovat ve volbách, ale každé naše rozhodnutí je předurčeno našimi geny, naší biochemií, pohlavím, rodinnou historií a kulturou, jejíž jsme součástí. A své geny nebo rodinu jsme si nevybrali. Není to žádná abstraktní teorie. Toho, nakolik se rozhodujeme svobodně, si můžete všimnout velmi snadno. Zkuste například pozorovat hned příští myšlenku, která vám prolétne hlavou. Odkud se vzala? Rozhodli jste se svobodně, na co budete myslet? Samozřejmě, že ne. Když budete pozorně sledovat svou mysl, uvědomíte si, že máte velmi omezenou kontrolu nad tím, co vám tam běhá. Naše rozhodování o tom, na co myslíme, co cítíme a co chceme, není svobodné.“

Ilustrativním příkladem přeceňování vůle jsou fenomény jako obezita nebo kouření. Až 70 % kuřáků si přeje skončit, ale podaří se to pouze 6 % (zde). Z těch, kteří se rozhodnou zhubnout, 90–95 % nabere váhu zpět (zde). Důvodem, proč tak žalostně málo lidí uspěje, je právě přesvědčení, že problémem je (slabá) vůle. Britská psychologická společnost vydala na podzim 2019 prohlášení, v němž před přeceňováním vůle varuje (zde). Přesvědčení okolí, že tlouštíci, kuřáci a další lidé si za své návyky mohou sami, u nich totiž vede ke stresu, který dané zlozvyky ještě prohlubuje.

Zcela svobodně a samostatně se rozhodujeme málokdy. Výzkumy o fungování lidského mozku nám ukazují, že jsme mnohem méně svobodní, než si většina z nás myslí.

O našich volbách rozhodují z velké míry pocity, které jsou podmíněny genetickými předpoklady, traumaty z dětství, ekonomickými možnostmi a okolím.

Naše vůle je „podmíněná“, nikoliv svobodná.

Víra v mýtus o svobodné vůli má – jako ostatně všechno – dvě strany mince. Na jedné straně nám pomohla dosáhnout dnešní bezprecedentní prosperity velké části populace v zemích globálního severu, neboť přispěla k tomu, že jednotlivci začali přebírat osobní zodpovědnost za svůj vlastní život. Zároveň se však stává nebezpečnou pastí: čím víc věříme ve svoji svobodnou vůli, tím snadněji jsme manipulovatelní. O co více jsme přesvědčení, že se rozhodujeme sami (v kombinaci s tím, jak málo se známe), o to méně si dokážeme uvědomit, nakolik jsou naše rozhodnutí ovlivňována působením okolí. Stejně jako v úvodním experimentu: testovaný jedinec podlehl manipulaci většiny, která zcela ignorovala očividné nebezpečí. Zjištění, jak snadno dokážeme podlehnout větši- ně, která ignoruje či zlehčuje očividné nebezpečí, je velmi znepokojivé, a to především v dobách, jako je ta dnešní. „Nikdo není tak beznadějně zotročený jako ti, kteří tak bezvýhradně věří, že jsou svobodní,“ říkával k tomu Goethe (viz fotka v úvodu mylně podepsaná jiným jménem).

„Nikdo není tak beznadějně zotročený jako ti, kteří tak bezvýhradně věří, že jsou svobodní,“ Goethe

Logicky platí, že o co lépe nás znají druzí v porovnání s tím, jak se známe sami, o to snáze lze námi manipulovat. Výzkumy v oblasti lidské biologie v kombinaci s vývojem nových IT technologií přinesly dnes korporacím a vládám přesně toto: prostřednictvím tzv. velkých dat znají mnohé z nás lépe, než se známe my sami. To v kombinaci s nástupem technik tzv. šmírovacího kapitalismu způsobilo, že je stále snazší s námi hýbat jako s figurkami na šachovnici, aniž by si to většina dokázala uvědomit.

Že to se svobodnou vůlí nebude tak snadné, ukazuje i další mechanismus chování ve skupině: častokrát se řídíme nejen podle většiny, ale do velké míry i podle toho, co dělá „autorita“. Pokud v nebezpečí zůstává klidný ten, koho vnímáme jako autoritu, ať je to alfa samec či samice, politik, šéf, soused, manžel, celebrita apod., jsme zpravidla i my v klidu. A naopak.

I proto setrváváme tak často v místnostech plných kouře, ačkoliv to třeba už ohrožuje náš život, a o dobrém životě v ní už vůbec nemůže být řeč.

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy 
Tento blog vznikl úpravou textu z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti (str. 17 - 20).