Mýtus svobodné vůle jako to hlavní, co nás dnes drží v šachu (12. díl seriálu "Škola základ života")
16. 02. 2024, TOMÁŠ HAJZLER
V dvanáctém díle seriálu Škola základ života, který zde vychází (skoro) každý víkend se pouštíme do základů mytologie naší kultury. Dnes začínáme jedním z těch nejzákladnějších - mýtem o svobodné vůli, tedy o tom, že se rozhodujeme každý sám zcela svobodně, nezávisle na své okolí.
Tento seriál vzniká proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Tento seriál mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
Každý „ekosystém“, který v životě obýváme, tedy i rodina stojí na příbězích, které jeden druhému vyprávíme. Tyto příběhy jsou často mýty, kterými dětem (i sami sobě) zodpovídáme otázky jako: kdo jsem, co je život a jaký je jeho smysl, kdo jsme jako druh a jaká je naše přirozenost, odkud jsme přišli, kam směřujeme a jak funguje lidská společnost ve všech jejích parametrech. Reagujeme jimi na základní otázky bytí tak, abychom věděli, jak přistupovat k nejrůznějším situacím každodenního života.
Člověk si mýty a návazná paradigmata vytváří, aby se vyznal ve složitosti světa. Často jsou to zcela smyšlené báje, pověsti či vyslovené lži předávané z generace na generaci, jindy to jsou příběhy dnes podložené zjištěními vědy. Vždycky to však jsou určité soubory představ a přesvědčení, které je třeba pravidelně prověřovat a zpochybňovat tak, abychom jednotlivé systémy mohli „upgradovat“ do vyšších verzí podle vědomí, které nám je v té které chvíli dostupné. Mýty, kterými nás vybavila naše rodina v raném dětství, jsou pro náš dospělý život naprosto určující. Porozumět jim znamená porozumět velké části fungování moderní lidské společnosti. Je to důležitá součást našeho „operačního systému“, který je, jak víme, ze své podstaty neviditelný. Pojmenovat jednotlivé mýty proto znamená zviditelnit je a umožnit nám u svých dětí a následně pak u sebe přehodit výhybku směrem ke způsobům, které budou umožňovat dobrý život a zvýší pravděpodobnost našeho přežití na Zemi. Protože nás, jazykem integrální teorie (viz Budoucnost organizací), utvářely hodnoty tradičně/žlutě uvažujících rodičů, v této kapitole rozebereme základní mýty této úrovně náhledu na život.
Pro tento seriál/ Pro tuto knihu jsem jich vybral deset.
Jak už bylo řečeno, jedním z nejdůležitějších mýtů moderní liberální společnosti je mýtus o svobodné vůli, který nás učí věřit, že se rozhodujeme zcela svobodně a nezávisle na ostatních lidech a naší kultuře. Pravda je však jiná. Naše vůle není svobodná, ale podmíněná (výchovou, kulturou, prostředím). Čím méně si tento fakt uvědomuje, tím jednodušeji jsme manipulovatelní. V době nástupu šmírovacího kapitalismu, stále drsnějšího politického (i jiného) marketingu, tj. propagandy v kontextu dominance sociálních sítí, je demystifikace mýtu svobodné vůle jedním z našich nejdůležitějších úkolů.
Zcela svobodně a samostatně se rozhodujeme málokdy. Výzkumy o fungování lidského mozku nám ukazují, že jsme mnohem méně svobodní, než si většina z nás myslí.
Jak dlouho budete sedět v situaci očividného nebezpečí?
Představte si zasedací místnost. Ne takovou tu designovou, známou z dnešních technologických firem, ale klasickou zasedačku, jaké bývají v tradičních firmách nebo na úřadě.
Podlahu zakrývá tmavý zátěžový koberec, od stropu se prostorem rozlévá studené zářivkové světlo, stěny jsou bez oken, natřené na žlutozeleno. Uprostřed místnosti stojí v řadě pět černých polstrovaných židlí a stolek zakrytý bílým ubrusem. U stěny jsou vyrovnány čtyři karafy s vodou a tác se skleničkami. Nad nimi visí několik černobílých fotografií – snad snaha rozbít ten chlad a anonymitu, které k takovým prostorům patří.
Do místnosti přichází slečna a hned za ní ještě jedna, nejspíš hosteska, aby první slečně předala desky s jakýmsi dotazníkem. Cosi si k tomu říkají. Začínáte mít dojem, že sledujete nějaký pracovní pohovor, jehož prvním krokem je nejspíš vyplnění dotazníku.
Slečna s deskami v rukách si odloží batůžek, posadí se a začíná vyplňovat. Po chvilce zpod protějších dveří začne do místnosti pomalinku pronikat kouř. Slečna ještě chvilku vyplňuje kolonky dotazníku, ale pak se viditelně zarazí. Zvedne hlavu, rozhlédne se, stoupne si a kvapně přejde místnost ke dveřím, odkud vychází kouř. Pár okamžiků to nerozhodně pozoruje, pak se rychle otočí, odhodí desky a utíká pryč.
Střih do jiné místnosti.
V ní sedí psycholožka Irmgard Adriaansová společně s moderátorem nizozemského televizního kanálu RTL5 Manuelem Venderbosem. Společně se rozhodli provést sociologický experiment, jehož cílem je otestovat, jak lidé reagují na nebezpečí. Rázem je tedy jasné, že nejsme na pohovoru, ale v experimentální místnosti, kde se testuje fungování lidí – později uvidíme, že jde hlavně o skupinové chování. Někomu se jistě vybaví Zimbardův vězeňský experiment, Milgramovo testování poslušnosti (oba experimenty zde) nebo Ashovy testy s čárkou (zde). Ano, je to něco podobného. Je jasné, že při podobných výzkumech je místnost prošpikovaná skrytými kamerami tak, aby výzkumníkům neunikl ani jediný detail toho, co se bude dít. Totéž platí i v tomto případě.
„Přirozená lidská reakce,“ prohlásí Irmgard poté, co první účastnice výzkumu zahodila desky a utekla z místnosti. „Člověk je druh zvířete, které žije ve stádě, což mu samozřejmě pomáhá přežít. Na hlas skupiny dáme i v nebezpečných situacích, protože nikdo z nás nechce vybočovat z řady a čím větší skupina je, tím větší máme tendenci nevybočovat z jejího většinového chování,“ vysvětluje psycholožka.
Experiment pokračuje. Tak jako v počítačové hře, o level výš. Účastník už není jeden, obsazených je všech pět židlí. Háček je nyní v tom, že čtyři účastníci jsou herci, kteří mají za úkol vyplňovat dotazník, ať se bude okolo dít cokoliv. Testuje se chování jediného nezasvěceného člověka v místnosti, který je přesvědčený o tom, že přišel vyplnit dotazník.
Další kolo experimentu začíná. Pět lidí v řadě pilně vyplňuje kolonky. Samozřejmě, že čtyři píšou naoko, jen jeden doopravdy. Koordinátor bere vysílačku a kolegům v další místnosti zahlásí: „Pusťte kouř!“ S Irmgard pak pozorně sledují mimiku, pohyby těla a další chování toho jednoho nic netušícího účastníka, který se ocitl ve stavu evidentního nebezpečí. Je jasné, že někde musí hořet.
Co se stane dál?
Kouře si všimnou všichni účastníci prakticky hned, pak ale dojde ke zlomovému okamžiku. Testovaný jedinec se zarazí a rozhlédne po ostatních. Jak ovšem víme, ti mají za úkol psát a nehnout ani brvou. Jedinec pak chvíli svádí dokonalý vnitřní boj: rozhlíží se doprava doleva, rudne, koulí očima. Je evidentní, že kdyby „mohl“, začne křičet, nebo co nejrychleji uteče. Jenže pak ve většině případů skloní hlavu a pokračuje ve vyplňování dotazníku. Dělá to, co dělají ostatní, protože přece neztratí tvář. Mezitím kouř houstne a do toho se spouští i akustický alarm. Všichni lidé v místnosti, ve které se už skoro nedá dýchat, dál jakoby nic sedí na svých židlích a vyplňují, i když se zdá naprosto evidentní, že v budově hoří.
Představte si, že v takové situaci vydrží účastníci v průměru 25 minut (ano, čtete správně) jen proto, aby se neztrapnili a nepřipadali si hloupě, protože je uklidní zdánlivý klid ostatních nebo protože se zkrátka spoléhají na to, že se o řešení nebezpečí postará někdo jiný. Kdyby byli v místnosti sami, jako dívka v první fázi experimentu, neváhají a utečou nebo rychle vyrazí požár hasit.
Tato scéna v zakouřené zasedačce je hned v několika ohledech velmi trefnou metaforou lidské společnosti.
Možná vás jako první napadne otázka: Proč testovaný člověk nedá na sebe a z té zakouřené místnosti prostě neuteče? Všichni přece máme svůj rozum a umíme se svobodně rozhodnout, co ještě chceme snášet a co už ne.
I když se takové rozhodnutí zdá být snadné, experimenty i život ukazují, že ve společnosti ostatních lidí to funguje jinak. Překvapivým faktem může být, že zcela svobodně a samostatně se rozhodujeme málokdy. Zní to možná příliš provokativně, žijeme přece v liberální společnosti, pro kterou je víra ve svobodu jednotlivce základním stavebním kamenem. Jenže výzkumy o fungování lidského mozku a experimenty jako ten z úvodu nám ukazují, že jsme mnohem méně svobodní, než si většina z nás myslí. Do velké míry platí, že jsme tím, s kým jsme. Pokud ostatní kolem nás sedí, velmi často si i my sedneme. Pokud zrychlí, i my nezřídka zrychlujeme. Pokud všichni zůstávají sedět v zakouřené místnosti, patrně zůstaneme sedět i my. Mohou za to zrcadlové neurony v našem mozku a to, k čemu nás naprogramovala naše kultura.
Myslíme si, že se rozhodujeme zcela svobodně a nezávisle na ostatních lidech a naší kultuře. Ve skutečnosti je většina našich rozhodnutí podmíněná naší kulturou. Pro Evropana stačí odjet například do muslimské země či do Japonska a chvíli pozorovat své chování.
Izraelský historik Yuval Noah Harari k tomu, do jaké míry je naše vůle svobodná, říká:
„Lidé mají samozřejmě vůli, ale ta rozhodně není svobodná. Nemůžeme se rozhodnout, po čem budeme toužit. Nerozhodujeme o tom, zda jsme introverti nebo extroverti, bezstarostní nebo ustaraní, homosexuálové nebo heterosexuálové. Každá volba vychází z biologických, společenských a osobních podmínek, o kterých nerozhodujeme. Můžeme si vybrat, co budeme jíst, jakého si zvolíme partnera nebo pro koho budeme hlasovat ve volbách, ale každé naše rozhodnutí je předurčeno našimi geny, naší biochemií, pohlavím, rodinnou historií a kulturou, jejíž jsme součástí. A své geny nebo rodinu jsme si nevybrali. Není to žádná abstraktní teorie. Toho, nakolik se rozhodujeme svobodně, si můžete všimnout velmi snadno. Zkuste například pozorovat hned příští myšlenku, která vám prolétne hlavou. Odkud se vzala? Rozhodli jste se svobodně, na co budete myslet? Samozřejmě, že ne. Když budete pozorně sledovat svou mysl, uvědomíte si, že máte velmi omezenou kontrolu nad tím, co vám tam běhá. Naše rozhodování o tom, na co myslíme, co cítíme a co chceme, není svobodné.“
Ilustrativním příkladem přeceňování vůle jsou fenomény jako obezita nebo kouření. Až 70 % kuřáků si přeje skončit, ale podaří se to pouze 6 % (zde). Z těch, kteří se rozhodnou zhubnout, 90–95 % nabere váhu zpět (zde). Důvodem, proč tak žalostně málo lidí uspěje, je právě přesvědčení, že problémem je (slabá) vůle. Britská psychologická společnost vydala na podzim 2019 prohlášení, v němž před přeceňováním vůle varuje (zde). Přesvědčení okolí, že tlouštíci, kuřáci a další lidé si za své návyky mohou sami, u nich totiž vede ke stresu, který dané zlozvyky ještě prohlubuje.
Naše vůle není svobodná, ale podmíněná (výchovou, kulturou, prostředím).
O našich volbách rozhodují z velké míry pocity, které jsou podmíněny genetickými předpoklady, traumaty z dětství, ekonomickými možnostmi a okolím.
Naše vůle je „podmíněná“, nikoliv svobodná.
Víra v mýtus o svobodné vůli má – jako ostatně všechno – dvě strany mince. Na jedné straně nám pomohla dosáhnout dnešní bezprecedentní prosperity velké části populace v zemích globálního severu, neboť přispěla k tomu, že jednotlivci začali přebírat osobní zodpovědnost za svůj vlastní život. Zároveň se však stává nebezpečnou pastí: čím víc věříme ve svoji svobodnou vůli, tím snadněji jsme manipulovatelní. O co více jsme přesvědčení, že se rozhodujeme sami (v kombinaci s tím, jak málo se známe), o to méně si dokážeme uvědomit, nakolik jsou naše rozhodnutí ovlivňována působením okolí. Stejně jako v úvodním experimentu: testovaný jedinec podlehl manipulaci většiny, která zcela ignorovala očividné nebezpečí. Zjištění, jak snadno dokážeme podlehnout většině, která ignoruje či zlehčuje očividné nebezpečí, je velmi znepokojivé, a to především v dobách, jako je ta dnešní. „Nikdo není tak beznadějně zotročený jako ti, kteří tak bezvýhradně věří, že jsou svobodní,“ říkával k tomu Goethe (viz fotka v úvodu mylně podepsaná jiným jménem).
„Nikdo není tak beznadějně zotročený jako ti, kteří tak bezvýhradně věří, že jsou svobodní,“ Goethe
Logicky platí, že o co lépe nás znají druzí v porovnání s tím, jak se známe sami, o to snáze lze námi manipulovat. Výzkumy v oblasti lidské biologie v kombinaci s vývojem nových IT technologií přinesly dnes korporacím a vládám přesně toto: prostřednictvím tzv. velkých dat znají mnohé z nás lépe, než se známe my sami. To v kombinaci s nástupem technik tzv. šmírovacího kapitalismu způsobilo, že je stále snazší s námi hýbat jako s figurkami na šachovnici, aniž by si to většina dokázala uvědomit.
Že to se svobodnou vůlí nebude tak snadné, ukazuje i další mechanismus chování ve skupině: častokrát se řídíme nejen podle většiny, ale do velké míry i podle toho, co dělá „autorita“. Pokud v nebezpečí zůstává klidný ten, koho vnímáme jako autoritu, ať je to alfa samec či samice, politik, šéf, soused, manžel, celebrita apod., jsme zpravidla i my v klidu. A naopak.
I proto setrváváme tak často v místnostech plných kouře, ačkoliv to třeba už ohrožuje náš život, a o dobrém životě v ní už vůbec nemůže být řeč.
____________
Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu).
Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další.
Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině.
____________
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.