Blog o nové práci a dobrém životě

V tomto blogu najdete úvod ke knize V říši hladových duchů, v kterém popisuji, jak moc jsem se ve vztahu k závislostem mýlil. Podle výzkumů se podobně mýlí 99% z nás. Závislosti mají jiný původ a jiná řešení, než ta, kterým dnes věříme. Kromě toho závislosti nejsou problémem jen úzké skupinky vyděděnců, ale týkají se prakticky každého z nás. Ve vysvětlení toho, co se děje a co s tím, je tato kniha nezastupitelná. Je to jedna z těch, které mění životy. Můžete si ji pořídit i v cenově zvýhodněném balíčku s názvem Gábor Maté, společně s dalšími dvěma Matého knihami Když tělo řekne NE a Držte si své děti.

číst více

Tak, jak se koronavirus šířil po Zemi, psali mi kamarádi z různých míst na naší panetě (... z Moskvy, Kalifornie, Bolívie, Holandska, Slovinska, východní Austrálie, Mali, Nového Zélandu,...), že jsou všichni zavření se svými rodinami doma. Já měl poprvé v životě chvíli pocit, že jsme v jedné zemi, na jedné Zemi. Rozlítanost a nestíhání (na čas) ustaly. A i když se v některých částech světa už znovu pomalu rozbíháme, mnozí jsou stále spolu, užívají si jeden druhého, dělají, na co dlouho nebyl čas, vaří, pečou, kutí, zahradničí,....
Jedna z věcí, které jsem si u většiny svých "planetárních přátel" všiml je to, jak moc a jak náhle přešli z "peněžní ekonomiky" do té "nepeněžní" - viz obrázky dvou pyramid níže - z pyramidy konzumu zpět do pyramidy soběstačnosti. Dávám je sem opakovaně, neboť jsou nesmírně ilustrativní. 
Jill z novozélandského Wellingtonu mi napsala: "Vzpomínám na vás, začínám si vyrábět vlastní prací prostředek, jogurt a další věci. Jsme vděční za to, že máme zeleninovou zahradu, že umíme vařit, péct a být soběstační." Připomnělo mi to, jak jsme před rokem na Samoi učili jednu rodinu zavařovat ovoce a vařit marmeládu (viz foto v úvodu a níže v blogu). Byla to pro mě tenkrát oči-otevírající zkušenost, a tak jsem se rozhodl na ní ilustrovat jeden důležitý koncept pro pochopení fungování současného ekonomického modelu a principů dobrého života z dílny rakouského filozofa Ivana Illiche.

číst více

Moje výchova mě naučila říkat ANO, ale odnaučila říkat NE. Tím jsem se odpojil od svých emocí a přestal jim, tj. sobě, důvěřovat. O co méně jsem věřil sobě, o to více jsem věřil ostatním. Stal se ze mě poslušný, snadno manipulovatelný člověk. Když se mi pak narodila první dcera, zařekl jsem se, že tohle já jí tedy neudělám :-). Začal jsem dělat, co jsem jí na očích viděl. Tím jsem jí ale pozapomněl učit respektu vůči potřebám druhých. Neučil jsem jí tak poslušnosti, ale ani zodpovědnosti,... spíše "jedináčkovství", či dokonce asociálnosti.
Naštěstí jsem si svou chybu záhy uvědomil. V tom mi pomohla mimo jiné kniha Respektovat a být respektován, kterou jsme právě vydali v zásadně přepracovaném vydání. Do tohoto blogu dávám předmluvu, kterou jsem ke knize napsal, která tyto mé trampoty s výchovou vysvětluje. To, v čem se kniha liší od prvního vydání, najdete detailně na stránce knihy. Nově je tam, mimo jiné, kapitola věnovaná sebe-řízenému vzdělávání, plná oči-otevírajících souvislostí, které jsou v době, kdy se k miliónu českých a statisíce slovenských dětí vzdělává bez docházení do školy, více než aktuální. Kniha je k dispzici i v cenově zvýhodněném balíčku Nová výchova s knihou, která vysvětluje, že základem základů veškeré výchovy, učení a obecně mezilidských vztahů je tzv. vazba či pouto. Tyto dvě knihy se tak výjimečně dobře doplňují: Držte si své děti dodá nutný kontext a Respektovat a být respektován je praktická příručka, která naučí nový jazyk a ukáže, jak řešit většinu běžných situací. Mimochodem, kniha je psána tak, aby byla návodem pro jakýkoli jiný mezilidský vztah - tj. nejenom rodič-dítě, ale i manželé, kolegové,... Je návodem jakémukoli vztahu podřízený-nadřízený, kde je zájem přejít od mocenského přístupu k vzájemnému respektu. 

číst více

V dubnu 2014 jsem při svém posledním půlmaratonu pochopil podstatu toho, co v lidech spouští solidaritu. 
Úryvek z knihy Třináct tisíc dní:

číst více

Nepřestává mě fascinovat, jak se naše společnost zastavila. Připomnělo mi to šábes - čas od pátečního západu slunce do chvíle, kdy se na sobotním nebi rozsvítí první tři hvězdy, kdy se židovská společnost zastaví. Podobně jako je tomu dnes u nás, se v Izraeli každý týden pozavírají prakticky všechny obchody, přestane jezdit veřejná doprava a valná většina lidí je doma nebo v synagoze. Ulice jsou vylidněné (viz ilustrační foto). 
Ve sportu mají "time out, čili oddechový čas". Židé drží šabat. Vědí, že po nádechu přichází výdech, a tak vydechují... Nicnedělají, rozjímají, přemýšlejí a jsou se svými nejbližšími. A když pak naberou dech, znovu se rozběhnou. Odpočatí, posilnění a vědomí.
Koronavirus je náš šabat, naše příležitost se zastavit a uvědomit, zda vůbec žijeme životy, které chceme žít. Je to naše příležitost vrátit se k sobě a ke svým nejbližším. Více viz příběh, který jsem k tématu šabatu psal jako součást knihy Třináct tisíc dní. 

číst více

Epidemie koronaviru ukazuje mnohým z nás, že soběstačnost a vzájemná výpomoc jsou kvality, které v sobě musíme znovu-objevit. Vidíme, že spoléhat se ve všem výhradně na korporace a stát, je slepá cesta. Dovednosti se předávají nejlépe člověk člověku žitým příkladem. Jedním ze znovu-objevovatelů soběstačnosti v naší zemi je Veronika Kyčera Kučerová alias Sláma v botách. Zde jsem psal o tom, Proč číst Slámu v botách: Soběstačnost, zdravé jídlo, komunita, vztahy a řádná dávka humoru k tomu.
Kromě toho, že mnozí z nás jsou nyní povinně zavření doma, se klube jaro a s ním i obrovská příležitost, abychom se ve velkém vrátili k soběstačnosti potravinové. Veronika s ní léta experimentuje a umí o ní strhujícím způsobem psát. Pro vás, kdo jste ještě nečetl její knihu Sláma v botách 2 Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!, jsem si dal tu práci a vybral pár odstavečků z úvodu, které mi přijdou něčím trefné, vtipné či objevné. I když, kdo znáte Veroničino psaní, víte, jak těžké je vybrat malý kousek, neboť ono to je celé trefné, vtipné a objevné :-). Obzvlášť ten její humor je v dnešní době milá, ale velmi důležitá třešínka na dortu. 

číst více

Bezmála milion českých dětí má za sebou prvních 9 dní vzdělávání bez docházení do školy. Těžko odhadovat, jak dlouho to ještě potrvá, ale např. ministr Vojtěch připouští, že bychom se do škol mohli vrátit až v září. Těch, kteří jsme na to zvyklí, je přitom naprosté minimum. Pro většinu to byla rána z nebe. Ze všech koutů slyším, jak obtížné je to pro mnohé rodiče. Přitom tzv. sebe-řízené vzdělávání není zase tak složité, pokud člověk pochopí určité souvislosti. Abychom přiložili ruku k dílu, rozhodli jsme se uvolnit elektronickou verzi knihy Svoboda učení z pera velkého propagátora učení bez školy Petera Graye, která dává učení bez školy důležitý kontext. 

číst více

Už přes šest týdnů se s naší rodinou snažíme uniknout před coronavirem a já proto už druhý měsíc trávím každý den dobře hodinu hltáním zpráv o postupu epidemie. V tomto blogu chci popsat, jak se to s námi semlelo, co jsem o té nemoci zatím zjistil, jak jsem žasl z toho, co pro její potlačení dělají v Singapuru, co nám o nás může epidemie prozradit... a také tom, že je to giga příležitost pro re-start mnohých z nás i společnosti jako celku. 

číst více

V tomto blogu si přečtěte stručnou historii popírání klimatických změn. Text vznikl jako součást připravované knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Je to FASCINUJÍCÍ čtení. Posuďte sami. 

číst více

V Anketě Katedry české literatury Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy „Která kniha vás v uplynulém roce nejvíce zaujala? doporučuje dr. Josef Peterka knihu Třináct tisíc dní aneb Čtyřicátníkovi postřehy z cestování životem. 

číst více