Blog o nové práci a dobrém životě

Inspirace na téma místního života a funkční sousedské komunity z jedné lisabonské uličky. Místní tu proměnili svou ulici v galerii pod otevřeným nebem. Zdi domů vyzdobili fotografiemi nejstarších sousedů, kteří ve čtvrti žijí, jako poctu jejich životu.
Uměli bychom i v Česku někde něco takového?
O tématu lokalizace a místní ekonomiky se dočtete více v tomto blogu nebo nejvíce v knize Naše budoucnost je lokální. 

Hostina je kniha o tom, jak jídlo svádí lidi dohromady. Máme vše nafocené, napsané, texty prošly korekturou. V tomto blogu si přečtěte předmluvu, kterou jsem ke knize napsal. Došlo mi na tom, že hostina může být velmi praktickou technikou k tomu, jak měnit svět. Kdo byste chtěli informaci o tom, až bude kniha k dispozici, nechte na sebe kontakt zde. 

"Putinova invaze na Ukrajinu je válečný zločin, který je na úrovni americké invaze do Iráku nebo Hitlerova/Stalinova vpádu do Polska v roce 1939.", prohlásil Noam Chomsky v nedávném interview. To je neoddiskutovatelný fakt, kterým je třeba začít.
Potíž je, že většina informací mimo ruskou sféru vlivu o konfliktu dnes vypráví černo-bílý lineární příběh: agresor = trest a oběť = solidarita. 
Moderní válka je ale vždy na prvním místě selháním humanity a nejvyšší formou zmaru. O tom, ale dnes většina politiků i médií mlčí. Mám pocit, že (kromě úžasné pomoci uprchlíkům) slyším z úst politických představitelů jen povzbuzování do dalšího válčení, dalších sankcí, boje, zabíjení a destrukce. Jenomže války se nevyhrávají. Ve válkách prohrávají nakonec všichni. Ti, kdo je přežijí si z nich odnášejí traumata, která se nevymažou ani po generacích. Obrovsky trpí příroda a život v ní. 
Ta aktuální ukrajinská má své hluboké příčiny a může nás naučit mnohé o fungování dnešního světa i o nás samých.
Naše civilizace vykazuje všechny znaky svého konce - už jenom fakt, že kolabuje planeta a my místo maximálních kolektivních snah o záchranu dál zrychlujeme v zabíjení jeden druhého, nabíráme na tempu v drancování přírody, mrháme vzácnými zdroji a do atmosféry vypouštíme další a další tuny CO2 a dalších splodin. Jako by nám míra naší civilní destrukce byla málo, přidáváme další válku. 
Je už definitivně vědecky potvrzeno, že jsme se ocitli na prahu nepředstavitelného utrpení. Pochopit, co a proč se na Ukrajině a ve světě děje, je tak nyní naše další, možná už ale definitivně poslední, velká šance v porozumění tomu, co se na nás valí a v tom, co dělat dál. 
Jenomže víte, jak je to s učením... "Učitel se zjeví teprve potom, co je žák připravený". COVID, který nám sliboval naučit stejné věci, jsme si nechali upláchnout a místo toho se topili v absurdních bojůvkách "očkovaných" s "neočkovanými". Dnes nejsme připravení o nic lépe. Jak se ale říká: "Je hrozné nechat si upláchnout krizi". Pokud nás tato válka nezabije, nechme se jí poučit! Prosím o to aspoň za naše děti. 
Tyto "Zprávy ze života" (#58) jsou mým příspěvkem. Je to čtení dlouhé a ne-veselé. Je určeno lidem, kteří učtou víc než jen post na fejsbuku a kteří se chtějí dostat pod povrch, za aktuální bojový ryk. Jde mi o po-rozum-ění, ne jakékoli schvalování či odsuzování. O to prosím i vás čtenáře. Pokud vás text zaujme, pokuste se mu porozumět, ne s ním jakkoli (ne)souhlasit. Pokud chcete někdo v debatě pokračovat, pojďme naživo.

Toto je fronta před první pobočkou McDonald's v zemích bývalého východního bloku, v Moskvě. S kamarádem Martinem jsme v roce 1990 stávali několikaset metrové fronty na housku s karbanátkem i několik hodin. Tak šílená byla tehdy v Rusku situace. Ve světle aktuálního vývoje uveřejňuji krátkou kapitolu z knihy Třináct tisíc dní graficky popisující v čem jsme v Moskvě v roce 1990/91 žili. Sám sebe se ptám (i za své ruské přátele), zda (a jak rychle) se tehdejší situace může vrátit. 

Hned na začátku invaze na Ukrajinu pohrozil Vladimír Putin použitím jaderných zbraní v případě, že by někdo ohrozil Rusko. Včera prohlásil, že nařídil nejvyšší ruskému atomovému arzenálu nejvyšší bojovou pohotovost. Kopíruji sem kapitolu z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti věnovanou tématu atomové hrozby. Kapitola začíná mým osobním zážitkem v Muzeu míru v Hirošimě, kde jsem brečel jako želva a pak vzpomínkou na mé spolužáky, které zemřeli na rakovinu na následky nemoci z ozáření v důsledku exploze v Černobylu. Tyto dva zážitky pro mě byly tím hlavním, kdy jsem pochopil, že hrozba atomové války je jednou z hlavních hrozeb moderního světa, aktuálně tou nejvážnější. Úřad pro jadernou bezpečnost aktuálně vydal doporučení, co dělat v případě jaderného útoku.  

Posílal jsem Zprávy ze života #57. Zde je jejich blogová verze. 
Minulá čísla najdete pod tagem "Zprávy ze života".

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že se v demokratické zemi formou svobodných voleb dostanou k moci vyšinuté, psychicky narušené osoby typu Mussoliniho, Hitlera, v dnešní době Trumpa, u nás Babiše nebo Zemana? Jak to, že v posledních volbách v naší zemi zcela propadli Piráti, se stabilní voličskou základnou, a jak to, že se do parlamentu - v době, kdy narůstá chudoba a kolabuje příroda - nedostal vlastně nikdo, kdo měl tato dvě témata v programu? Jak se dočtete dál, důvodem jsou volby, které jako nástroj demokracie přestaly fungovat. Jsou dnes "na prodej" a jsou tak stále snadnějším nástrojem, jak legitimně převzít moc. Historie ukazuje, že pokud volby neopravíme nebo spíše za ně nenajdeme funkčnější alternativu, čekají nás vážné sociální konflikty a válka. O tom, co je s volbami špatně a jak z této šlamastyky dál, je dnešní blog. Text je výňatkem z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Poslal jsem právě 56. Zprávy ze života. Dávám je opět do blogu pro lidi, kterým nechodí. Minulá čísla najdete pod tagem "Zprávy ze života".