Blog o nové práci a dobrém životě

V první díle seriálu "Mytologie moderní společnosti" (Mýtus svobodné vůle jako to hlavní, co nás dnes drží v šachu) jste se měli možnost seznámit s jedním ze dvou nejzákladnějších příběhů moderní společnosti, kterým je mýtus svobodné vůle. Dnes se podívejte ten druhý základ, na kterém naše moderní společnost už bezmála 500 let stojí - na mýtus oddělenosti. 

číst více

Kniha Dobrý život ve stínu konzumní společnosti byla míněna jako můj nejdůležitější příspěvek do celospolečenské diskuze o stavu světa, kořenech našich problémů a hledání cest, kudy dál. Od začátku prodeje se šíří stále stejným tempem a objevují se první ohlasy, podle kterých se zdá, že by k diskuzi přispět mohla a snad i spolu-zažehnout nějakou revoluci. Občas si někdo dá práci a své dojmy z knihy popíše detailněji tak jako například básník, literární teoretik a pedagog Josef Peterka. Jeho recenze se čte jako báseň. 

číst více

Historici a antropologové často upozorňují na fakt, že Homo sapiens, původně bezvýznamný živočich kdesi zprostředka potravinové pyramidy, se vyhoupl až na samý vrchol proto, že jako jediný druh na planetě dokáže spolupracovat s miliony, ba dokonce s miliardami jiných příslušníků svého druhu, které osobně vůbec nezná. Žádný jiný živočich toto nedokáže. Je to možné především díky tomu, že člověk umí vyprávět příběhy a těm následně i věřit. Sdílený příběh je pak to hlavní, co z jednotlivců dělá společnost. Takovým příběhům říkáme nejčastěji mýty. Ty mohou být pravdivé či smyšlené, životu mohou prospívat, nebo ho mohou ničit. V každém případě jsou však tím, co dává životu smysl, strukturu a řád a co z nás lidí udělalo pány tvorstva. Mýty jsou ze své podstaty neviditelné. Není to ústava, která by byla někde sepsaná. Často se do nich rodíme, bereme je jako dané a dál je vyprávíme tak, jak byly vyprávěny nám.

Jedním z nejdůležitějších mýtů moderní liberální společnosti je mýtus o svobodné vůli, který nás učí věřit, že se rozhodujeme zcela svobodně a nezávisle na ostatních lidech a naší kultuře. Pravda je však jiná. Naše vůle není svobodná, ale podmíněná (výchovou, kulturou, prostředím). Čím méně si tento fakt uvědomuje, tím jednodušeji jsme manipulovatelní. V době nástupu šmírovacího kapitalismu, stále drsnějšího politického (i jiného) marketingu v kontextu dominance sociálních sítí, je demystifikace mýtu svobodné vůle jedním z našich nejdůležitějších úkolů.

číst více

Během Covidu máme ojedinělou možnost všimnout si toho, jak naše společnost funguje. To, co bývá běžnému člověku skryto je najednou jako pod mikroskopem. Naše dcera Valérie byla nedávno s kamarádkou v centru Prahy. Vrátila se ale mnohem dřív než plánovala. Důvodem bylo to, že holky nenalezly ve městě ani po půl hodině toaletu. Dostupnost veřejných toalet (která je nyní covidem dokonale obnažená) patří k rysům společnosti, na které je možné ukázat skryté hodnotové systémy. O to se chci pokusit v dnešním blogu. Mimochodem, o tématu jsem psal v roce 2018 na stránkách Pravého domácího časopisu v textu s názvem "Toaleta: Lidské právo nebo produkt?". 

číst více

Od roku 2014 je jedním ze základů našeho života "KPZ-ka" (O ní více zde, zde, zde). Začínali jsme jako deset komořanských/modřanských rodin, které živil Miloš Kurka. Dnes je nás nějakých 70 - 80 rodin a KPZ-ka nám zajišťuje většinu toho, co domácnost potřebuje pro běžný provoz: vejce, mléčné výrobky, suché potraviny, víno, maso, ryby, med, drogerii... Sousedi si pomáhají, radí a sdílejí. Stala se z toho nádherná komunita, ke které vzhlížím s vděkem a obdivem. 
Dokonalost je však doménou Bohů a Hollywoodu, a tak každá funknční komunita řeší své obtíže. Jednou z těch našich je to, že jsme se rozrostli příliš rychle bez toho, abychom dbali na vylaďování se s nováčky na hodnotách. Už nějaký pátek žijeme v konzumní společnosti, pro kterou je základem ekonomika "volného trhu". KPZ-ky ale fungují na trhu komunitním. Tyto dva světy se odlišují jako den a noc a čím lépe tuto rozdílnost pochopíme, tím lépe může každá komunita (tedy i ta potravinová) fungovat. Kopíruji sem proto část textu ze své knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, kde jsem se snažil tento rodíl vysvětlit. 

číst více

To, co vidíte na úvodní fotce jsou hovězí odřezky, pro které jezdím 1-2 krát ročně na jatka. Doma je pak napytlíkujeme, zamrazíme a používáme jako krmení pro Halušku, našeho psa. Při každé této cestě pro maso, přemýšlím o dopadu pejskaření, případně kočičkaření na lidskou společnost a planetu. Možná se nedívám pozorně, ale ani o tomto tématu nevidím v naší společnosti diskuzi. Do tohoto blogu proto nahazuji pár myšlenek. 
Nad tématem jsem se zamýšlel i v knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti - část textu je odtamtud. 

číst více

Tohle je jeden z těch textů, kdy prostě musíte sednout a napsat ho. Píšou vám totiž kamarádi z celého světa s tím, co se to v tom Česku proboha děje, a že o vás mají starost. Vy jste vděční záchranářům, zdravotníkům,... a spoléháte, že to nakonec nějak zvládnou, a že jich moc neumře. Kroutíte ale hlavou nad tím, co se to tu děje. Přitom nejde o nic složitějšího, než si zodpovědět starou loupežnickou otázku, kterou už vloni pokládal tehdejší ministr zdravotnictví Vojtěch: "Peníze (a radovánky), nebo lidské životy?" Mezi tím se už rok rozhodujeme. Stále jsme se ale nerozhodli. 

číst více

Přečetl jsem si se zájmem a slzami v očích editorial časopisu Respekt z tohoto týdne z pera Erika Taberyho. Vybavil jsem si svou - zatím jedinou - zkušenost s českým záchraným systémem, kterou jsem popsal ve své knize Třináct tisíc dní. Ten příběh sem kopíruji jako poděkování všem záchranářům, zdravotníkům a dalším lidem, kteří momentálně často ani nejí a nespí, aby zachránili ohrožené životy. 

číst více

Tento text je společným dílem několika desítek lidí (zde). Jeho cílem je přispět v těchto obtížných časech, ke zdravějšímu národnímu sebevědomí. V časech, kdy jsme objektivně v potížích, na člověka se valí zdánlivě nekonečný příval katastrofických zpráv, kdy kritizujeme jeden druhého, může mít připomínka našeho národního bohatství a předností, doslova terapeutický účinek a pomoci nám tak toto obtížné období překlenout.  

číst více

Zkraje listopadu jsem stonal z covidem. V mém případě to nebyla ani trochu "rýmička". A hlavně se mi covid rozjel na chatě u rodičů, odkud je do nejbližší nemocnice 50 km a kam se sanitka dostane jenom s obtížemi. Hlavně ale jsem se přes týden budil v panice, zda jsem nenakazil. 

Tři týdny jsem byl v izolaci a to bylo hodně času na přemýšlení. Přemítal jsem mimo jiné i o celých těch dnes už 31 letech s Václavem Klausem (tím starším), neboť právě ten zažívá v covidu svůj revival. Možná se shodneme na tom, že málokdo zanechal po roce 1989 na naší společnosti takový otisk jako on. Hledal jsem, zda dopad Václava Klause na naší společnost už někdo analyzoval. Nic uceleného jsem ale nenašel :-( . Když si to skládám všechno dohromady... myslím, že kdyby se sestavoval žebříček Čechů podle negativního dopadu na českou společnost, Václav Klaus by byl v absolutní špičce. Ve své knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti jsem mu věnoval kousek prostoru v tématu popíračství klimatické změny (o jeho počátcích si přečtěte zde). Překvapila mě na tom jedna věc, a to že jeho negativní vliv byl nejspíš mnohonásobně větší, než by mě kdy bývalo napadlo, a to zdaleka nejenom v Česko-Slovensku, ale globálně. 

číst více