Mýtus o jeskyni aneb Vnímání je realita (15. díl seriálu "Škola základ života")

24. 03. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

V dnešním díle seriálu Škola základ života pokračujeme už čtvrtým mýtem naší kultury tedy toho, co rodiče a zbytek dospělé společnosti učí své děti o světě okolo nás. Dnešní mýtus se věnuje mimořádně aktuálnímu tématu, kterým je vnímání skutečnosti, tj. tomu jak skutečná je skutečnost.

Tento seriál vzniká proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Tento seriál mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují. 
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

___________________

Mýtus o tom, jak reálná je realita, uvedu Platonovým podobenstvím o jeskyni - viz video v úvodu - případně detailně dialog. 

Platonův bratr Glaukón v tomto podobenství se svým učitelem Sókratem mluví o „jeskyni“, do níž děti uvězňuje výchova, která je natolik poplete, až uvěří, že skutečnost je jen to, co vidí, slyší, cítí a jinak vnímají svými smysly: 

Sókratés: „Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, pro- tože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva. podobají se nám. myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně?“ Glaukón: „Jak by mohli vidět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?“ 

Sókratés: „Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí.“ 

Glaukón: „Nevyhnutelně.“ 

sókratés: „Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď?“ 

Glaukón: „Mnohem pravdivější.“ 

Sókratés: „A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepus- til by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně toto násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co mu nyní uvádí jako pravdivé?“ 

Glaukón: „Ne, alespoň ne hned.“ 

Sókratés: „Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je.“

Rodíme se do světa, ve kterém je pro nás všechno nové. Zprvu jsme jako u vytržení ze všech těch stvoření a věcí okolo nás. Ovšem pak přijdou rodiče a s nimi také další dospělí a začnou tato stvoření okolo nás pojmenovávat. Indicko-americký duchovní učitel Anthony de Mello ve své knize Bdělost cituje indického filozofa Krišnamúrtiho: „Od chvíle, kdy naučíte dítě ptáčka pojmenovat, už toho ptáčka nikdy neuvidí.“ A de Mello dodává: „Tak to opravdu je. Když dítě poprvé uvidí tu ochmýřenou živou, pohybující se věc a vy mu řeknete: »vrabec«, tak až příštího dne uvidí to dítě další ochmýřenou pohybující se věc, řekne si: »Aha, vrabci. Vrabce už jsem viděl. Vrabci jsou nuda.«“ „Vidět“ znamená v našem pojetí „znát“ a znát znamená možnost věnovat se dalším věcem. Proč pozorovat něco, co už známe? A tak od chvíle, kdy tomu dítě uvěří, začne přicházet o svou vrozenou zvídavost a vrabce už v podstatě nikdy neuvidí. Proč by mělo, když už ho vidělo = zná, že jo? Čím častěji tomu tak bude, tím více se v životě začneme nudit. 

Rodíme se do světa "proč?". Okolo šesti sedmi let začneme svět „proč?“ nevědomky opouštět. Koho by bavilo střílet míče do rukou blokařů a neustále prohrávat? A tak se stane, že se jednoho rána probudíme ve světě „jak?“

Ne „proč?“, ale „jak?“ 

Protože jsme se narodili do světa, ve kterém je nám „vše nové“, vybavila nás příroda jednou důležitou vlastností, a sice zvídavostí. Otázku „proč?“ pokládají děti ve věku tří až šesti let údajně až čtyřistakrát denně (Nejzvídavější jsou holčičky okolo čtyř let věku. Ty dokážou položit až 390 otázek denně, to je jedna otázka každou 1 minutu). Pokud máte tuhle věkovou kategorii někde nablízku, vezměte notes a tužku a začněte čárkovat. „Proč?“ je skvělá otázka! Už jsme mluvili o tom, že v životě jedna z nejdůležitějších. Dokáže odkrýt hloubku, otevřít obzory, podívat se na starou skutečnost novýma očima, opravdu porozumět a posunout se tak dál, člověka, organizace i celé národy v životě nasměrovat a semknout. 

Nicméně se zdá, že i v tomto případě má mince dvě strany. „Proč?“ s sebou sice přináší nové obzory, ale tím narušuje ty staré. Představte si, co by se stalo, kdybychom se začali opravdu poctivě ptát třeba na toto: Proč se mění klima? Proč jsou u kormidla dnešního světa v zásadě jenom muži? Proč existuje chudoba? Proč máme povinnou školní docházku? Nebo aktuálně proč nedokážeme zastavit vraždění dětí v Gaze? 

Kdybychom se ptali "Proč?", přišli bychom na to, že mnohé aspekty dnešního světa existují pouze proto, aby vládnoucí elity mohly dále posilovat svou moc. Došlo by nám, že mnohé zvyklosti z pohledu kvality života většiny nemají opodstatnění a vlastně ani nikdy neměly a že ve své podstatě život ničí. Pokud bychom se po vzoru malých dětí začali všichni ptát upřímně „proč?“, nezůstal by kámen na kameni. Způsobilo by to revoluci. 

Přišli bychom na to, že mnohé aspekty dnešního světa existují pouze proto, aby vládnoucí elity mohly dále posilovat svou moc. Došlo by nám, že mnohé zvyklosti z pohledu kvality života většiny nemají opodstatnění a vlastně ani nikdy neměly a že ve své podstatě život ničí. Pokud bychom se po vzoru malých dětí začali všichni ptát upřímně „proč?“, nezůstal by kámen na kameni. Způsobilo by to revoluci. Řekl bych, že to většina lidí někde uvnitř podvědomě tuší a strach ze ztráty starých pořádků a s tím související nejistoty je tlačí do trvalé opozice a obrany. Jako bychom s dětmi hráli takový zvláštní volejbal. Kdykoliv od dítěte přiletí míč (= otázka „proč?“), vyskočí nějaký dospělý jako blokař s jediným cílem: nepustit ani jeden míč na svoji polovinu. Jde o to vyhrát zápas. Nepřipustit diskusi. Zde je několik příkladů oblíbeného a úspěšného blokování: 

Bez diskuse!
Protože proto!
Pro slepičí kvoč!
Protože jsem řekl!
Kdo se moc ptá, moc se dozví!
Už dost těch hloupých otázek!
Nebuď zvědavý, budeš brzy starý!
Tyhle řeči tady vůbec nikoho nezajímají!
Na tebe tady není vůbec nikdo zvědavej!
Ještě jednu otázku, a já ti dám důvod se ptát!
„Nemám ráda zvědavé děti!“ (slečna Kasandra ve Včelce Máje) 

A nejabsurdnější příklad na závěr. Kamarád si mi stěžoval, že paní učitelka jeho synovi na základní škole napsala do žákovské knížky poznámku za to, že se několikrát za sebou ptal „proč?“. Prý je drzý. Blokování ze strany dospělých je mnohdy tak vytrvalé, že okolo šesti sedmi let začneme svět „proč?“ nevědomky opouštět. Koho by bavilo střílet míče do rukou blokařů a neustále prohrávat? A tak se stane, že se jednoho rána probudíme ve světě „jak?“. Vychovatelé nás „zlomili“ a my jsme přijali jejich příběhy. Všechno je nám jasné. Už se neptáme, proč se děje to či ono. I když nás to třeba někde uvnitř zajímá, už to raději nezkoušíme. Za svůj dětský život jsme slyšeli snad tisíckrát, že nemáme obtěžovat zbytečnými otázkami. Navíc jsme se umění blokovat naučili od svých rodičů stejně dobře, jako se to oni před lety naučili od svých. 

Myslíš, nebo víš? 

O nárůstu podstatných jmen v západních jazycích v souvislosti s vlastnickým módem jsem se už zmiňoval. Rodiče právě podstatnými jmény nálepkují všechno, co okolo sebe vidí, přesně tak, jak to dělali jejich rodiče. A tyto nálepky potom spojují velmi často se slovíčkem být. Čím dogmatičtěji to dělají, tím spíše vychovají dítě, které si začne plést realitu s tím, jak se skutečnost naučilo vnímat a pojmenovávat. Tyto dvě rozdílné polohy (realita vs. vnímání) jsou pro takového člověka stejnou věcí. Důsledkem tohoto aspektu výchovy je, že se pro člověka stane nejdůležitější „vědět“, „mít pravdu“ a trvat na tom, „jak to je“ nebo „jak to není“, zatímco jiné pohledy, názory nebo skutečnost ho prakticky přestanou zajímat. Připustit odlišný názor, a tím se dobrat opravdového poznání bude pro takové dítě velmi obtížné, nebo dokonce nemožné. Proč by se mělo zajímat, když „ví, jak to je“? Většině z nás budou povědomé věty, kterými si tento mýtus předáváme: 

To ví každý.
To je přece jasné!
To je/není pravda!
Cože, ty to nevíš?!
Tak myslíš, nebo víš?!
To bys už měla vědět!
Myslet znamená pendrek vědět! 

V minulosti mělo toto dogmatické lpění na popisu světa okolo nás svůj význam. Schopnost rozlišit bezpečí od nebezpečí byla otázkou života a smrti. Označit slovy to, co se děje okolo nás, mělo – stejně jako značkování zboží cenovkami – klíčový význam pro shodu a tedy spolupráci uvnitř kmene a v konečném důsledku pro přežití. Nebyl čas a tehdy možná ani důvod jít do hloubky a zkoumat svět okolo. A hlavně to bylo život ohrožující. V době ekologické a sociální krize, sociálních sítí a fake news je převyprávění tohoto mýtu jedním z našich nejdůležitějších úkolů. 

____________
Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.