O tom, jak jsme si úžasně popovídali bez znalosti společného jazyka a o tom, proč je v dnešní době důležité cestovat

15. 11. 2025, TOMÁŠ HAJZLER

V tomto blogu se chci podělit o jedno krásné setkání, ke kterým na cestách tak často dochází a o zamyšlení nad tím, proč je v dnešní době důležitější cestovat víc než kdy v minulosti. 

Zdá se mi, že k tomu nejhlubšímu, co ve mně z cestování zůstává, jsou setkání s lidmi, a to jak s těmi místními, tak i se spolu-cestovateli. Už před mnoha lety jsem si všiml, že čím obyčej-něji člověk cestuje/žije, tím víc těchto interakcí zažívá. Když můžu, snažím se toho proto držet... jezdíme tou nejobyčejnější veřejnou dopravou, bydlíme v nejlevnějších ubytovnách, stravujeme se v místních vývařovnách, chodíme pěšky, nakupujeme na tržnicích.  

Tak jsme se ubytovali v jednom z těch zaprášených hostelů na severu Tadžikistánu (Chudžand), společně ještě s jedním italským párem (z Ankony) a s jednou paní z Číny (z Guangzhou) a společně tam zažili řadu oči-otevírajících rozhovorů. 

Už před mnoha lety jsem si všiml, že čím obyčej-něji člověk cestuje/žije, tím víc interakcí zažívá. Když můžu, snažím se toho držet... jezdíme tou nejobyčejnější veřejnou dopravou, bydlíme v nejlevnějších ubytovnách, stravujeme se v místních vývařovnách, nakupujeme na tržnicích...  

A více, co na tom bylo nejvíc fascinující? Pro mě to, že s paní s Číny jsme nenašli žádný společný jazyk a přesto jsme si skvěle popovídali. 

Zde je jen pár útržků z těch rozhovorů, které mě zaujaly nejvíc…

Čínskou paní jsem tipoval na 40. Pak nám ale řekla, že jí je 57 a dva roky už je v penzi. Je to důchodkyně. Čínské ženy chodí do penze v 55, muži v 60. Celý život pracovala jako sekretářka. Od chvíle, co je v důchodu, 2 x ročně cestuje po světě. Naposledy projela Maroko, teď Tádžikistán, Uzbekistán a Kazachstán. Příští cestu jede do Srbska, Bosny a Albánie. Destinace si vybírá podle toho, kde nepotřebuje víza. V EU ještě nebyla - víza jsou pro ní prý drahá a jejich obstarávání náročné. Zaujalo mě, že z Kazachstánu domů do Guangzhou, což je až na jihu Číny až dole u Hong-Kongu (celkem 8000 km) jede vlaky/busy. Důvodem je pro ní prý větší pocit svobody. Spojení veřejnou dopravou, bez létání je v Asii obecně frekventované a hlavně dostupné. Cestuje zásadně sama a protože má omezený rozpočet, bydlí v nejlevnějších hostelech, jezdí veřejnou dopravou, jídlo nakupuje na tržnicích a vaří si sama. Důvodem ale není jen to, aby se "vešla do rozpočtu", ale i to, že tímto způsobem potká nejvíc lidí, nejvíc se dozví a naučí. Fascinovaně jsem pozoroval, když z batohu vytáhla jakési samovarné nádobí (něco mezi naší remoskou a varnou konvicí) a uvařila si nějakou "Čínu”, zatímco my jsme v hostelu bez kuchyně byli odkázání na restaurace.  

Nejvíc mě dostalo, že anglicky uměla asi 3 slova, jinak jen čínsky. Pomocí překladače na telefonu jsme si ale popovídali naprosto skvěle. V době, kdy má být v EU vše čínské nenáviděno, bylo obrovsky osvěžující potkat tamní penzistku, která vypadá o 20 let mladší, do penze šla v 55, svobodně si cestuje po celém světě (a že si to může dovolit), má obrovský rozhled a odvahu a hlavně, že "zvídá jako malé dítě". Fascinující byl i její telefon, v kterém nebyla jediná americká/západní apka. Mimochodem, na naší cestě po střední Asii jsme individuálně cestujících Číňanů potkali víc… mimo jiné i cestovní blogerku nebo učitele hudby,… mladé lidi i ty staré. Většinou uměli jen čínsky, museli jsme si pomáhat technologiemi, z Číny přijeli po zemi a to hlavní, co měli všichni společné, byly "zářící oči", chuť poznávat svět a obrovská, až dětská zvídavost. 

Konverzujeme: 

Na fotkách ještě Giovanna, Lamberto z Itálie. 

Giovanna je z Ankony provozuje u moře hotýlek, který má otevřeno od dubna do října. Když na zimu zavřou, tak cestuje po světě. S nimi jsme si mohli povídat bez telefonu, a tak jsme toho probrali mnohonásobně víc. I oni byli velmi zvídaví. Vyprávěl jsem jim, že jsem na výzkumu středoasijských tržnic (právě v Chudžandu je jedna z nejstarších/největších zde). Na mém vyprávění je nejvíc dostalo to, že v českých městech místní tržiště se zeleninou, ovocem, prostě s jídlem nemáme. Vůbec nechápali, že většina Čechů se k jídlu nedostane jinak než přes nadnárodní supermarkety a “vietnamské večerky” (které překupují to, co je v supermarketech). Mě, na druhou stranu, zaujalo nejvíc to, když Giovanna, která sjezdila svět (aktuálně je v Senegalu), líčila své cesty. “Ze všeho nejvíc mě bavil Írán”, prohlásila a já si uvědomil, že něco podobného jsem před ní slyšel snad už od tisíce jiných cestovaetelů. "V Íránu jsou nejmilejší lidé, nejlepší jídlo, nádherné hostely, 100% funkční veřejná doprava, naprosto bezpečno a všechno za pár halířů", řekla Giovanna.  

Co se týče Číny, Ruska, Severní Korei, Palestiny, Venezuely a vlastně mnoha dalších "zemí, které máme v dnešní Evropě nenávidět", mi právě vlastní zkušenost, přijde naprosto ne-zbytná jako protilék vůči nenávisti vytvářené non-stop našimi politiky, médii a zbytkem establishmentu. 

Podobně jako u Číny, Ruska, Severní Korei, Palestiny, Venezuely,… u všech dalších zemí, které máme v Evropě (dnes bohužel "vazalském kontinentu Spojených států") nenávidět, mi v dnešní době vlastní zkušenost přijde naprosto ne-zbytná jako protilék vůči nenávisti, která je non-stop vytvářena našimi politiky, médii a zbytkem establishmentu. Jsme jimi cíleně rozdělováni tak, aby nás mohli dál snadno ovládat a my jim nenarušili jejich hru ... tak jak to ukazuje tento obrázek ... abychom se nespojili a nepovstali, neboť až povstaneme, hra která už dnes ohrožuje naše přežití viz zde), skončí. 

Myslím, že právě proto je dnes tolik důležité cestovat tak, jak jsem se to snažil dopodrobna popsat ve své knize Třináct tisíc dní... (ovšem OPRAVDU cestovat) - viz kniha:  

P.S.1: Ve dnech, kdy píšu tyto řádky se koná další klimatická konference OSN. A tak nemůžu nezmínit ještě jeden důvod, proč cestovat... 

Přestože enviromentální kolaps exponenciálně zrychluje, "vlastníci kapitálu" dali ruce pryč od jeho řešení. Důvodem je to, že jim nepřináší dostatečné ROI (návratnost investic). Sami to přiznávají. "Bohaté země ztrácejí chuť do zmírňování dopadů svých aktivit na životní prostřední", prohlásil teď šéf další klimatické konference (už COP30), které se poprvé neúčastní zástupci Trumpových Spojených států a vyzývá, aby ostatní země následovaly vedení ze strany Číny. Počet fosilních lobbistů je na COP30 klasicky vyšší než počet delegátů. 

Když jsme byli v hlavním městě Tádžikistánu Dušanbe, přišlo mi tam podobně vyprahlo jako v mnoha místech Saudské Arábie (a že jsem nikdy nebyl v ničem tak vyprahlém). V Tádžikistánu mělo být v té době přitom už období dešťů, ale dlouhé měsíce nespadla ani kapka. Každý den bylo modro, 30C. V době, kdy píšu tyto řádky, v hlavním městě nedalekého Íránu, Teheránu (13 milionů lidí) hrozí, že mají zásoby vody už jen na 2 týdny (zde). Kdo sledujete vývoj ve světě, víte že to, co před deseti lety byla "klimatická katastrofa", která plnila přední stránky novin po celém světě, je dnes normou, o které už hlavní světová média často ani neinformují. Situace je vážná. I proto je důležité cestovat tak, aby člověk viděl, cítil, co se opravdu děje. K tématu ekologické krize doporučuji nedávný skvělý článek z pera Jasona Hickela: Can Socialism Solve the Climate Crisis?

P.S.:2: Ke knize Třináct tisíc dní jsem před pár lety vytvořil tohle krátké video nejlepších cestovatelských citátů. Přikládám pro případnou inspiraci: 

__________________

Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.