Mytologie moderní společnosti II. - Příběh oddělenosti aneb Každý sám za sebe

V první díle seriálu "Mytologie moderní společnosti" (Mýtus svobodné vůle jako to hlavní, co nás dnes drží v šachu) jste se měli možnost seznámit s jedním ze dvou nejzákladnějších příběhů moderní společnosti, kterým je mýtus svobodné vůle. Dnes se podívejte ten druhý základ, na kterém naše moderní společnost už bezmála 500 let stojí - na mýtus oddělenosti. 

Na úvod opakuji to, čím jsem začínal první díl, a to vysvětlením toho, co tyto příběhy či mýty jsou: Historici a antropologové často upozorňují na fakt, že Homo sapiens, původně bezvýznamný živočich kdesi zprostředka potravinové pyramidy, se vyhoupl až na samý vrchol proto, že jako jediný druh na planetě dokáže spolupracovat s miliony, ba dokonce s miliardami jiných příslušníků svého druhu, které osobně vůbec nezná. Žádný jiný živočich toto nedokáže. Je to možné především díky tomu, že člověk umí vyprávět příběhy a těm následně i věřit. Sdílený příběh je pak to hlavní, co z jednotlivců dělá společnost. Takovým příběhům říkáme nejčastěji mýty. Ty mohou být pravdivé či smyšlené, životu mohou prospívat, nebo ho mohou ničit. V každém případě jsou však tím, co dává životu smysl, strukturu a řád a co z nás lidí udělalo pány tvorstva. Mýty jsou ze své podstaty neviditelné. Není to ústava, která by byla někde sepsaná. Často se do nich rodíme, bereme je jako dané a dál je vyprávíme tak, jak byly vyprávěny nám.

Štastné a veselé

V zimě roku 1914 se na několika bojištích první světové války stala fascinující věc. Jedním z těchto míst bylo i belgické Ypry. Střetly se tam německá, francouzská, ruská a skotská armáda. Jeden mordoval druhého, válečná jatka. Na Štědrý den se však velitelé jakýmsi zázrakem dohodli, že vojáci přestanou bojovat. Ti vylezli ze zákopů a společně oslavili Vánoce. Poznali se, sblížili a pocítili, že přestože se jeden jmenuje Louis, další John a jiný třeba Wolfgang, jsou ve své podstatě všichni víceméně stejní, obyčejní lidé se svými civilními životy, manželkami, dětmi a profesemi. Jako by na ně v tu chvíli zapůsobilo nějaké kouzlo. Když pak přišel čas a velitelé zaveleli znovu k boji, nikdo se neměl k tomu, aby začal střílet na kamarády. Viz ukázka z filmu Štastné a veselé, který se jednu takovou událost pokusil ztvárnit:  

Ubližovat jeden druhému je tím více možné, čím více uvěříme tomu, že jsme jeden od druhého navzájem zcela oddělení jednotlivci, jakési autonomní jednotky. Věříme, že se rozhodujeme naprosto samostatně, svobodně, nezávisle jeden na dru- hém a na vnějších okolnostech (viz už zmiňovaný mýtus svobodné vůle). Stejně jako věříme, že jsme oddělení jeden od druhého, máme také za to, že jsme oddělení i od přírody, dalších druhů a veškerého dalšího života. Myslíme si, že naše mysl je oddělená od těla a tělo od duše...

Tento mýtus pochopíme snad nejlépe na zdravotnickém systému, kde je jedno tělo rozdělené do jednotlivých, vzájemně oddělených škatulek: interna, ORL, kožní, neurologie, kardiologie, psychiatrie... Nebo na školním systému, který odděluje děti do tříd podle věkových kategorií a probírané učivo člení do jednotlivých předmětů – dějepis, zeměpis, matematika, fyzika, čeština. Jeden svět a život rozkouskovaný do nesouvztažných přihrádek. Staré lidi oddělujeme od těch v produktivním věku, nemocné od zdravých. Ve firmách najdete zaměstnance oddělené v odděleních (už víte, kde se vzalo to slovo?) výroby, prodeje, marketingu, financí a dalších. Ziskový sektor funguje odděleně od neziskového. Smyslem ziskového je maximalizovat zisk bez ohledu na škody, které to či ono podnikání působí. Úlohou neziskového sektoru je potom tyto škody napravovat. Vydělávání je oddělené od charity a úplně nejlepší je oddělení lidských zdrojů: oddělení, které od sebe odděluje lidi.

Ziskový sektor funguje odděleně od neziskového. Smyslem ziskového je maximalizovat zisk bez ohledu na škody, které to či ono podnikání působí. Úlohou neziskového sektoru je potom tyto škody napravovat. Vydělávání je oddělené od charity a úplně nejlepší je oddělení lidských zdrojů: oddělení, které od sebe odděluje lidi.

Není složité si všimnout, že se jedná o smyšlený, proti přírodě a lidskému naturelu jdoucí mýtus. Ve zdravotnictví můžeme pozorovat strmý nárůst popularity tzv. celostní medicíny. Zvyšuje se počet především tzv. autoimunitních a dalších civilizačních chorob, které se prostě přes jednotlivé škatulky nedají pochopit, a západní medicína je tak na ně krátká. Reformátoři školství poukazují na to, že věková segregace je jedním z největších hříchů současného školství, a školy, kde jsou děti společně bez ohledu na věk, jsou na vzestupu. Nejsnáze pozorovatelný je mýtus oddělenosti u malých dětí a starých lidí. To jsou totiž dvě fáze života, kdy naši vzájemnou propojenost do jednoho celku cítíme nejsilněji. Dětem je nejlépe, když jsme všichni spolu – táta s mámou, dědové a babičky, tety, sousedi, zvířátka, příroda. Žádní „cizí lidé“, „podezřelá individua“, žádná „nebezpečná havěť“, žádné „kdo je lepší a kdo horší“. Nic takového v jejich světě neexistuje. Stejně tak ve stáří, když už se blížíme smrti, cítíme opět, že „jsme všichni jeden celek“.

Kdybychom neuvěřili mýtu o oddělenosti, chodili bychom do přírody jako do bezedné spižírny, kdykoliv by se nám zachtělo? Vypouštěli bychom do ní jedovaté látky v míře, v jaké je to dnes zcela normální? Bylo by vůbec možné, aby si někdo přivlastnil dary přírody (o jejichž vznik se nijak nezasloužil), jako jsou voda, půda nebo nerostné suroviny, a prodával je druhým? Nebylo!

Víme, že mezi pilíře dobrého života patří kontakt s přírodou a také blízkost vztahů. Tam, kde se v souladu s přírodou a ostatními lidmi žije, tam jsou lidé šťastní, zdraví a žijí dlouho. Tam, kde se od přírody a od ostatních lidí oddělí, propukne epidemie osamělosti, psychických chorob a strmě naroste spotřeba antidepresiv. Vnímaví lidé cítí utrpení přírody, zvířat a ostatních lidí podobně jako svoje vlastní. Platí, že když je jednomu dobře, je dobře i nám a naopak. Ano, můžeme mít dojem, že jsme od ostatních oddělení: od těch, kteří vyrábějí naše jídlo, oděvy, hračky... a jsou „daleko“ v zemích třetího světa, daleko od zvířat, která jíme a která tráví život za zdmi velkovýkrmen a průmyslových jatek, od nemocných a umírajících v nemocnicích a LDN-kách nebo od sousedů za plotem či zdí.

"Každá zkušenost s láskou je šancí pochopit příběh vzájemného propojení, neboť patří pouze do tohoto příběhu a logice oddělenosti se příčí." Charles Eisenstein

Příběh o oddělenosti je základním pilířem, na kterém už od 17. století stojí náš moderní svět. Americký spisovatel Charles Eisenstein je jedním z lidí, kteří poukazují na to, že právě tento příběh je tím, co způsobilo největší katastrofy 20. století a co je také kořenem současné krize (s CZ titulky): 


Představte si, jaké by to asi bylo, kdyby nám rodiče vyprávěli příběh, jaký svým dětem vyprávějí rodiče přírodních národů, tedy příběh o Pačamamě, Matce Zemi, úrodné plodnici života, v němž je příroda – půda, les, moře – obdařena božskostí a my smrtelníci jsme jí podřízeni. Vzpomeňte si na filmy, jako byl například Avatar, kde je střet těchto dvou příběhů (oddělenosti a propojenosti) znázorněn velmi zřetelně (viz úvodní fotka). Chodili bychom do přírody jako do bezedné spižírny, kdykoliv by se nám zachtělo? Vypouštěli bychom do ní jedovaté látky v míře, v jaké je to dnes zcela normální? Bylo by vůbec možné, aby si někdo přivlastnil dary přírody (o jejichž vznik se nijak nezasloužil), jako jsou voda, půda nebo nerostné suroviny, a prodával je druhým? Šel by někdo zabíjet druhé lidi tak, jak to zažilo Rusko za Stalina, Čína za Mao Ce-tunga nebo Evropa během světových válek? Bylo by možné zavírat druhé lidi do koncentráků? Získávali bychom naši potravu způsobem, který ničí půdu, otravuje podzemní vody a zabíjí rostlinné i živočišné druhy tempem, jaké tato planeta za miliony let nezažila? Existoval by fenomén miliardářů, ke kterým vzhlížíme jako k novodobým bohům a naší spáse, přičemž se prakticky nezajímáme o to, jak ke svému majetku přišli, ani o to, co všechno tento fenomén způsobuje? Přehlíželi bychom, že mnozí vydělávají dechberoucím drancováním přírody, ničením drobného místního podnikání, lidského zdraví a životů, a klaněli bychom se jim za to, že následně coby „filantropové“ pomáhají dětem, starým lidem nebo přírodě, kterou svým podnikáním tak často ničí? Bylo by možné, abychom těžili nerostné a lidské zdroje zemí tzv. třetího světa a pak tam s velkou pompou posílali tzv. humanitární pomoc?

Nebylo. Tento příběh musíme převyprávět.

Příběh cesty od celistvosti a jednoty k oddělenosti je příběh toho, jak si muži podrobili ženy. Právě o tom diskutujeme v 3. díle Mattering Talks s Míšou Thomas z Butterfliess&Hurricanes

Na závěr k tématu oddělenost anekdota: "Ano Země byla zničena. Ale po určitou dobu jsme vytvořili spoustu hodnoty pro akcionáře."

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Tento blog vznikl úpravou textu z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti (str. 129 - 131).