“Sorry, we don’t accept cash” - aneb 11 věcí, které mě překvapily ve Velké Británii

02. 11. 2023, TOMÁŠ HAJZLER

Velká Británie, možná ještě více než Spojené státy, je místem, kam se můžeme jezdit dívat na naší budoucnost. Je to evropská i světová mecca kolonizace, patriarchátu a konzumu. Historické kořeny mnoha dnešních krizí vedou právě sem. V mnoha trendech jsou v Británii mnohem dál než jsme my u nás, v postkomunistické Evropě. Na jedné straně tu najdete to nejhorší z kapitalismu (extrémní konzum, ultra-individualismus, epidemii osamělosti, obrovské nerovnosti, impozantní krysí závod, nárůst nemocnosti, všudypřítomné bezdomovectví, destrukci přírody,…) ale zároveň tu mají i to nejlepší z alter-nativ, které vznikají jako protiváha konzumu a destrukce na okrajích společnosti.
Do tohoto blogu sepisuji několik postřehů, které mě zaujaly během nedávné návštěvy Bristolu.  

Hned druhý den po návratu z Anglie, jsem platil v jedné pražské kavárně za kafe. Vytáhl jsem kartu.
“Neměl byste peníze?”, zeptal se mě pan číšník.
Prohlédl jsem peněženku, ale v ní byly ještě jen libry a eura. Omluvil jsem se, že jsme se právě vrátili z Británie a že jsem si ještě nestihl zorganizovat peněženku. Za ten dotaz na peníze jsem mu ale poděkoval, neboť jestli mě v Bristolu něco šokovalo, potom to bylo to, že jsme tam měli problém nalézt kavárnu, kde by ještě brali peníze. Po několika pokusech jsem si tam z toho začal dělat srandu a v každé nové kavárně jsem se ptal: “Berete peníze? (Do you take money (or just plastic)?” ... i když to vlastně vůbec vtipné nebylo. 

Ptal jsem se, proč to tak je a personál mi všude jen opakoval mantru o tom, že je to "hygieničtější" a "pohodlnější". Když jsem to ale nevzdával a ptal jsem se na skutečné důvody, tak pak už jen vždy krčili rameny a házeli to na šéfy, kteří to tak prý rozhodli.  

Problém je v tom, že naše banka nás na každé platbě v zahraničí obere o cca 3% na směnném kurzu (pro banky je toto obrovský příjem). Každou kavárnu pak ještě obere jejich banka a karetní společnost o další procenta. Platit kartou je tak jedna ze skrytých forem podpory těch největších korporací, tj. transferu peněz od obyčejných lidí směrem k mocenským elitám. Jedná se tak de facto o další skrytou formu zdaňování. Kromě toho, že jsme s každou transakcí chudší, tak ti, kteří vlastní naše data mají informaci o každém našem placení, my tak nevědomky přispíváme k dalšímu posilování nárůstu orwelovské špiclující společnosti. 

Platit kartou je jedna ze skrytých forem podpory těch největších korporací, tj. transferu peněz od obyčejných lidí směrem k mocenským elitám. Jedná se tak de facto o další skrytou formu zdaňování.

Představte si, že kartou bylo v Bristolu už možná darovat "drobné na ulici" na charitu: 

... a že karty tu už berou i pouliční umělci a žebráci - viz (krapet mázlá) fotka níže: 

To byla hlavní věc, která mě při mé poslední návštěvě v Británii dostala. 

Zde jsou další:

Co Brit to zákazník

Hned na letišti jsem si všiml, že mluvčí imigrační služby mluvil při hlášeních v letištním rozhlase o nás o lidech jako o zákaznicích. Nemluvil o lidech, občanech, návštěvnících,  cestovatelích či turistech. Všichni jsme byli zákazníci. Byla to taková hezká připomínka toho, že naše primární společenská role v moderní konzumní společnosti je právě konzument, zákazník. Naší úlohou je co nejvíc nakupovat a (logicky na to pak) vydělávat a tím (skrytě) posilovat bohatství a moc elit, tj. sebe pak udržovat v mzdovém/dluhovém otroctví. 

Ilustrativní je třeba tahle vývěsní tabule (z centra Bristolu), na které stojí: "Proč si vybírat? Kupte si obě." Na podobný styl v Česku narazíte například u Foodory.

Naší primární společenskou rolí v moderní konzumní společnosti je konzument, zákazník. Naší úlohou je nakupovat a (logicky na to pak) vydělávat, tím (skrytě) posilovat moc elit a sebe tím udržovat v mzdovém/dluhovém otroctví. 

TGIF/KZP

V pátek a v sobotu večer jsme zažili fascinující proměnu města. Zatímco od od pondělí do čtvrtka se tu každé ráno pokorně dojíždělo do zaměstnání a večer zase rychle šupky-dupky domů, aby si člověk odpočinul, další ráno byl svěží na další den hákování, v pátek a sobotu večer to pak bylo ÚPLNĚ jinak. V bytě hned vedle nás se obě noci konaly hlasité večírky. Když jsme šli požádat o ztišení, zjistil jsem že se tam opíjejí 16ti leté děti. Stejně tak všude jinde ve městě. Jedna gigantická párty. Jako by celé město zachvátila nějaká oslavovací, chlastací horečka, všude rachot, hektolitry alkoholu a jiných drog. Nejzajímavější bylo ráno, kdy člověk musel v epicentrech paření mezi zvratky, kelímky a střepy doslova kličkovat.  

Mottem moderního zaměstnance je "TGIF" - Thanks God it is Friday. Česká verze zní: "KZP" - Konečně zase pátek/k***a zase pondělí. Pro mě bylo mimořádně smutné to zažít v tak obrovském měřítku. 

Sainsbury Local

Bydleli jsme v širším centru, něco jako pražský Žižkov. Jediný zdroj potravin široko daleko byla místní pobočka supermarketového řetězce Sainsbury (local). Byl to fascinující krám, kde de facto už neprodávali základní potraviny, z kterých by se dalo vařit. 99% nabídky byly předpřipravené, vysoce průmyslově opracované chemo-potraviny, "ready-to-eat", toxické tzv. ultra-processed foods. Ani ovoce nebo zelenina se tu nedaly koupit jinak než nakrájené v malých plastových krabičkách. 

Místní škola

Kousek od nás byla základka. Chvíli mi trvalo než jsem pochopil, že je to škola. Na první pohled to totiž vypadalo jako věznice. Nepřeháním. Když jsem byl na Mírově, bylo to podobné. Podívejte se na ocelovou mříž a všimněte si tabule s nápisem, že mříž se otevírá pouze 2x denně, vždy jen na 15-20 minut. Když k tomu připočtete školní uniformy, jejichž smyslem je posílení con/uni-formity a další metody tradičního školského systému, získáte hned další kousíček do obrazu fungování moderní společnosti. 

"If you see something, say something"

V centru Bristolu jsme nemohli najít odpadkový koš (prý strach z bombového útoku) a když jsme jeli veřejnou dopravou, neustále jsme musel poslouchat hlášení, která známe dobře ze Spojených států: “If you something, say something, say something“. Tato hlášení upozorňují na to, že na nás číhají teroristi, a je třeba být ve střehu. Mainstreamové PR nám tvrdí, že teroristé prostě jsou a potlačit je je možné pouze násilím. Skutečnost je ale jiná - k teroru se lidé uchylují, ve valné většině případů, v důsledku útlaku, bezmoci - v situacích, kdy už nemají co ztratit. Každým dalším "potlačováním terorismu", nebezpeční teroru narůstá, neboť tlak vytváří protitlak. A Velká Británie jako světová jednička kolonizace a dnes věrný "nohsled USA" je spolupodepsaná pod seznamem útlaku, jehož délka bere dech. Pokud byste do tohoto seznamu chtěli nahlédnout, velmi doporučuji oči-otevírající knihu Propast - příběh skutečného rozdělení světa na bohatý sever a chudý jih, kterou jsme nedávno vydali. 

Can I see your ID?

Kupovali jsme ve zmiňovaném Sainsbury nějaký "junk food", včetně láhve vína. Petra, moje manželka, vyndávala jednotlivé balíčky na kasu a když bylo namarkováno, Týna, naše třináctiletá dcera podává pokladnímu peníze. Ten si ale peníze odmítne vzít a místo toho se Týny zeptá: "Can I sem your ID"?, "Můžu vidět tvůj průkaz totožnosti?". Nakonec to dopadlo tak, že nám pokladní odmítl víno prodat. Vzpomněl jsem si na podobně absurdní zážitky z USA, např. na to, když jsme měli v kočárku plechovku piva a na ulici nás zastavil vyděšený člověk s tím, že nás za to přeci mohou policajti zavřít!! Jak to, že si dovolujeme takovouhle troufalost - nebo další zážitky viz "prso je nebezpečnější než pistole" (bod 10).   

Veřejná doprava

Chrtěli jsme se jet podívat na den do Londýna - až do chvíle, kdy jsme zjistili, že jízdenka pro naší rodinu (2 dospělí, dvě děti) by nás vyšla na 6000 kč (je to jako Praha - Brno - 189 km) + jízdenky na městskou dopravu v Londýně - cca 1000 kč + jídlo, odhadem 10 tisíc Kč. Vybavil se mi rok 1995, kdy jsem byl v Londýně na workshopu, kde nám přednášel expert na britskou veřejnou dopravu. Ten nám vyprávěl nám, co se v Británie dělo v 80. letech za vlády Margaret Thatcherové o tom, jak se původně hustá a relativně funkční síť britské veřejné dopravy zprivatizovala, osekala a zdražila. Vzpomínám si jako dnes na to, jak nám ten člověk kladl na srdce: “Tam, kde ještě máte funkční veřejnou dopravu, nedovolte aby se stalo to, co u nás.”  Uběhlo několik let a z Česka se v tomto ohledu stala Británie. Detailněji to popisuji zde. 

Alter-nativy

Čím více je společnost vychýlená do nějakého extrému, tím více narůstá síla, která tlačí pomyslné “kyvadlo” našeho vývoje zpět do opačného extrému, a tak výhledově do rovnovážného středu. Tj. čím více znaků pozdního konzumu, post-kapitalismu, tím více příkladů lokalizace, propojování lidí a budování lidské, respektující, regenerativní společnosti. Bristol je těchto příkladů plný. 

Čím více znaků pozdního konzumu, tím více příkladů lokalizace, propojování lidí a budování lidské, respektující, regenerativní společnosti. Bristol je těchto příkladů plný. 

Je to jedno z míst, kde donedávna fungovala funkční místní měna, tj. i síť skutečné místní ekonomiky - Bristolská libra (viz samolepka na kavárně, která tuto libru přijímala). K tématu doporučuji film Worgelský zázrak - v blogu zde. 

Cyklo-doprava

Dalším příkladem protiváhy jednoho extrému je bristlská cyklodoprava. Protože se Británie stala závislou na automobilu a veřejná doprava je pro mnohé nesnesitelně drahá, v mnoha místech vzniká nádherná infrastruktura umožňující i dopravu zdarma, tj. především tu na kole, na koloběžce a/nebo pěšky. Pro nás v Praze může být inspirací, že konkrétně Bristol je velmi kopcovité město - kolo je tam přitom běžným dopravním prostředkem:

Za parkoviště na kola, vedle vlakového nádraží, by se nemuseli stydět ani v Holandsku:  

Další příklady alternativní-nativ

Bristol Folk House - to bylo nádherné komunitní místo/kavárna/prostory přímo v centru města - něco jako Skautský instituce na Staromáku. Samozřejmě i tam najdete opravnu, nástroje na kola a osvětu cyklodopravy (viz fotky níže): 

Moc prima byly různé kontejnery proměně na kavárny a restaurace, případně "foodtrucky" rozeseté napříč městem. Kromě toho se tři dny v týdnu, na různých místech města koná "food market" či trh jídla, kdy se sjede cca 15-20 foodtrucků nebo stánků snad všech základních světových kuchyní a jí se na ulici. Všechny tyto kavárnicky a restaurace jsou  moc milými konviviálními ("con vivere", tj. žít spolu) prvky a aktivitami propojujícími lidi a podporujícími místní ekonomiku, což znamená mimo jiné: bohatnutí místních lidí, nárůst důvěry, sociálního kapitálu, prostě víc dobrého života ve stínu konzumní společnosti.

Britská společnost je mnohem dál v občanství (nejenom v ovčanství). Obzvlášť ve městech jako je Bristol pak narážíte na různé občanské iniciativy, protesty na každém kroku. Třeba i jenom tak, že si někdo dá transparent na kolo. Obrovská inspirace. Zde je několik příkladů: 

Jak jsem už zmiňoval - obrovský problém Británie (a všech dalších zemí globálního severu) je epidemická osamělost. V Británii je situace už tak špatná, že si tu dokonce zavedli ministerstvo osamělosti. Tohle byla taková pěkná anti-osamělostní iniciativa - společné běhání:

Smradlavá, nejtoxičtější auta tu musí za své toxické látky platit zde. 

Hmyzí domek uprostřed betonového centra. Jen tak si tam stojí :-).

Nádherný byl zcela funkční trh v centru města se spoustou drobných vývařoven snad všech světových kuchyní, drobných místních krámků, opraven, secondhandů,...

Jak jsem psal, v Bristolu jsme byli na konferenci na téma lokalizace Planet Local Summit (na webu už najdete záznamy všech vystoupení). 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Všechny moje články: Linktree 
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.