O další cestě bez auta Aneb tragédie české veřejné dopravy (2. díl seriálu o car-free životě)

Už je to přes dva roky, co nevlastníme automobil. Osobně ty dva "car-free roky" považuji za jeden z nejlepších sociologických experimentů naší rodiny za posledních deset let (a že jich už pár bylo :-)). Všiml jsem si, že při cestování autobusy a vlaky po Česku se člověk o našem společenském, ekonomickém i politickém systému (stejně tak jako o sobě) naučí věci, které by mu jinak zůstaly skryty. 
Před Vánocemi jsem dokončil svou novou knihu Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, kde tématu automobilismu věnuji v několika kapitolách relativně dost místa. Uvědomil jsem si na tom, že mnohé historické, kulturní, sociální, ekonomické nebo i zdravotní souvislosti automobilismu zůstávají většinovému člověku do velké míry utajené a přitom jsou obrovsky oči-otevírající. Rozhodl jsem se proto tuto část knihy přepracovat do formy seriálu, který pak budu uveřejňovat postupně na tomto blogu. 
Před několika dny jsme se opět pokusili dostat veřejnou dopravou z jedné české vesnice do druhé a bylo to podobně dobrodružné jako první díl tohoto seriálu: Černomostecký bizár: Postřeh z jedné temné stránky české veřejné dopravy

S dovolením začnu zeširoka, respektive z minulosti :-).

Muselo to být někdy okolo roku 1995. Podzim. Seděl jsem tehdy v jednom z těch načinčaných "deseti-hvězdičkových" hotelů v centru Londýna na workshopu v rámci ročního vzdělávacího programu (s tématem leadershipu), kterého jsem se tehdy účastnil. Ve skupině nás bylo asi dvacet, z celého světa. Přednášel nám expert na britskou veřejnou dopravu. Vyprávěl nám, co se v Británie dělo v 80. letech za vlády Margaret Thatcherové - v té době hlavní evropské pionýrky neoliberální politiky deregulace, komercializace a privatizace všeho veřejného. Z té doby pochází i jeden z jejích nejznámějších citátů: “Žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny.”. 

“Žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny.”. Margaret Thatcherová

Ve světle tohoto přesvědčení začala mohutná přestavba tehdy ještě husté a relativně funkční sítě britské veřejné dopravy, kterou se člověk dokázal na ostrovech dostat prakticky kamkoli. Místo dostupnosti se měřítkem stala efektivita a ziskovost. Veřejný majetek se začal ve velkém rozprodávat, hlavní i vedlejší tratě privatizovat, nevýdělečné omezovat a ve velkém i rušit. Jenomže - jak nás upozornil zmiňovaný expert - každé zrušení nějakého místního spoje ubralo určitý počet cestujících i na hlavní trati. V situaci, kdy se z malého města či z venkova už nedalo dostat (nebo jen obtížně), lidé si začali ve velkém pořizovat automobily. Tak, jak veřejné dopravě ubývali cestující, začala se snižovat efektivita i hlavních tratí a omezování dostupnosti proto pokračovalo i tam. Na druhou stranu rostl počet individuálně vlastněných automobilů. Investice do infrastruktury se z kolejí, zastávek, nástupišť,… přesunuly do stavby dálnic, obchvatů, benzínových čerpacích stanic a další auto-infrastruktury se všemi známými dopady na lidské zdraví, kvalitu života a přírodu. “Tam, kde ještě máte funkční veřejnou dopravu, nedovolte aby se stalo to, co u nás.”, kladl nám tehdy na srdce britský expert. 

Právě tahle věta se mi vryla hluboko do paměti. 

Každé zrušení nějakého místního spoje ubere určitý počet cestujících i na hlavní trati. V situaci, kdy se z malého města či z venkova už nedá dostat, lidé si začínají ve velkém pořizovat automobily.  

Právě tahle věta mi zní v uších jako dokonalé dejá vu pokaždé, když se potřebuji v Česku dostat veřejnou dopravou někam mimo hlavní tratě. Jak jsem psal, od roku 2018 jsme totiž "car-free rodina" a většinu cest tak podnikáme právě veřejnou dopravou (bod 22). Život bez auta si můžeme dovolit proto, že žijeme tam, kde bydlíme (navíc v Praze). Veřejná doprava, stejně jako doprava po hlavních tratích v Česku i okolních zemích, funguje bezvadně. Situace se ale dramaticky mění, když člověk zamíří mimo hlavní koleje. Musím říct, že při cestách do mnoha menších měst v Česku vedu s tím britským expertem vnitřní dialog. V duchu mu děkuji za jeho workshop před pětadvaceti lety a říkám, že i my jsme se - jeho radám navzdory - vydali britskou (či předtím americkou cestou). Tak, jak jejich veřejná doprava podlehla politice předepsané Margaret Tchatcherovou, ta naše se stala obětí politiky velkého obdivovatele Tchatcherové, Václava Klause. 

Myslím si, že pokud čtete tyto řádky a cestujete primárně automobilem, nemůžete mi (dost dobře) rozumět. Možná mi rozumí ti, kteří cestují v zemích, kde je veřejná doprava stále funkční a mají tak srovnání. Mně stačí, abych si vzpomenul například na Japonsko, Malajsii nebo Rusko… Na japonské Okinawě jsme se frekventovaným busem pohodlně dostali v i do těch nejmenších vesniček a řidič se nám při nástupu i výstupu navíc i uklonil. Malajská autobusová nádraží si snadno spletete s letištěm a nejnižší meziměstské autobusové třídě se u nás nevyrovnají ani nejluxusnější autobusy. V Rusku mě - kromě husté sítě veřejné dopravy - fascinovalo především to, že během 20 tisíc km na kolejích jsme nezažili ani 1 minutu zpoždění (bod 8). A to nepřeháním!

Život bez auta si můžeme dovolit proto, že žijeme tam, kde bydlíme (navíc v Praze).

Slovy se ta zkušenost předat nedá, chce to zažít. 

Přesto se o to pokusím na příkladu mé poslední cesty z Třebenic na Slapech do Čenkovic v Orlických horách, od jedněch prarodičů k druhým. Jeli jsme (já a mé dvě dcery (na fotce v úvodu - 15 a 10 let) v neděli 27.12. Jednalo se o neděli, navíc po svátcích a v době covidové (celkový zážitek se ale příliš nelišil od toho, co v naší zemi zažívám během běžných dní). 

Čenkovice jsou jedním z míst, kam se veřejnou dopravou dostanete stále obtížněji. Některé dny jede jeden autobus denně, často nejede nic. 27.12.20 jel do Čenkovic jeden - z Králík, což je pro nás hyper-zajíždka, ale budiž.  

Fárplán vypadal takto: 

9.10 - 9.52 Třebenice - Praha-Zbraslav (Arriva)
10.20 - 10.27 Praha Zbraslav - Praha-Komořany (PID)
12.11 - 12.23 Praha - Komořany - Praha hl. Nádraží (ČD)
12.57 - 14.36 Praha hl. Nádraží - Ústí nad Orlicí (ČD)
14.41 - 15.50 Ústí nad Orlicí - Králíky (Leo Express)
16.50 - 17.15 Králíky - Čenkovice (ČSAD ÚO)
17.15 - 18.00 Čenkovice - chata rodičů (pěšky)

Celkem cca 250 km. 

A jak nám to šlo? 

Už večer před cestou se nám znelíbila představa, že čekáme na Zbraslavském náměstí a během mrazivého rána tam 30 min inhalujeme emise stovek projíždějících automobilů (o tom více zde). Požádali jsme proto sousedy, zda by nás ze Zbraslavi hodili domů autem. 

Ráno 27ho, před odjezdem se nás (nutno říct, že pod značným pod tlakem mých dětí) zželelo tchánovi tak, že nás zavezl ze Slap domů autem. 

Doma jsem pak koupil jízdenku na vlak ČD Praha - Ústí nad Orlicí a pak jízdenku na Leo Express Ústí nad Orlicí - Králíky. Nutno podotknout, že ještě před rokem jsem si z Prahy kupoval jízdenku až do Králik (přesněji řečeno do Jablonného nad Orlicí nebo do Letohradu, kde cestou do Čenkovic vystupuji, když odsud jede bus nebo pro nás přijede táta autem). 

Do konce roku 2019 to pro mě bylo v eshopu ČD o 50% pohodlnější, levnější, rychlejší a s menší ekologicou stopou. Koncem roku 2019 ale proběhla i na této trati vlna privatizace jako vystřižená z britské příručky 80. let. Dobové PR články vedení Pardubického kraje a firmy Leo Express slibovaly "dopravní revoluci" a násobně "vyšší komfort" (viz např. Podorlické tratě čeká dopravní revoluce, na koleje míří Leo Express). 

A výsledek? Komfort srovnatelný, jen méně spojů, vyšší cena a nutnost dvojího kupování jízdenek. Kromě toho, že musím jízdenky kupovat dvakrát, za cestu platím víc (U ČD vlastním InKartu, kdy si předplácím jízdné na rok dopředu a jednotlivé jízdenky mám tak o 25 - 50% levnější podle druhu karty. Nejabsurdnější je ale to, že pokud jedu se psem nebo s koly, platím za ně na Českých drahách a pak ještě jednou u Leo Express. Cestou zpět znovu. Ministerstvo dopravy přišlo po roce s velkou slávou s aplikací One Ticket, kde si nyní můžu koupit jízdenku stejně jako v roce 2019 - znovu až do Králík, jen za násobně vyšší cenu. A tak se ptám: Byl toto hlavní cíl další vlny privatizace železnic? ... vytěžit z lidí víc peněz a oslabit zase o kousek víc veřejné služby? Ví to někdo? 

Koncem roku 2019 se zprivatizoval provoz na trati Ústí nad Orlicí - Mlýnický Dvůr. Dobové PR články Pardubického kraje a Leo Express slibovaly dopravní revoluci a násobně vyšší komfort. Výsledek? Komfort srovnatelný, jen méně spojů, nutnost dvojího kupování jízdenek a  vyšší cena.

Ale zpět k cestě do Čenkovic. Od nás z domova, z Praha-Komořany do Králík proběhla hladce. Poslední léta jsou problémem značná zpoždění na železnici, které mi na ČD vysvětlili tím, o čem mluvil ten britský expert, a to že v Česku šla od 90.let valná většina investic do individuální automobilové dopravy na úkor veřejné (I u nás jsme uvěřili tomu, že ...žádná společnost neexistuje, že existují jen individuální muži, ženy a také rodiny). Snad nejilustativnějším příkladem této politiky je hlavní město Praha: Místo metra, rozmachu cyklodopravy, možnosti pěší chůze a rozvoje tramvajové sítě se stavěly dálniční obchvaty, automobilové tunely (těch vzniklo dost, i když nám stále nestačí). Na metro D se těšíme již 40 let, o tramvaji k nám do Komořan se mluví "aninevímjakdlouho" a na kole Prahou či pěšky, to je mnoha místy jen pro opravdové entuziasty. 

Za dobu, co se po Česku pohybujeme výhradně bez automobilu jsem si všiml, že nejobtížnější je situace, kdy míříte na jeden jediný spoj, který ten den jede. V případě zpoždění je to docela dobrodružství. Regionální přípoje ČD na zpožděné vlaky na hlavní tratích čekají a často čekají i vlaky soukromých firem, tj. v našem případě Leo Express. Horší je to s navazujícími autobusy, neboť ty nenavazují.

Nám se do Králik 27.12. podařilo přijet včas. Autobusové nádraží tu mají na druhém konci města (cca 15 min chůze). Vzali jsme to přes náměstí v naději, že bude někde alespoň výdejní okénko s horkým čajem. Nic. Králíky jsou jedno z měst, kde máte pocit, že tu někdo vyhlásil zákaz vycházení 365 dní v roce (nejenom od 27.12. mezi 21.00 a 5.00). Tuhle fotku (v jedné z hlavních ulic vedoucích z náměstí) jsem tam vyfotil jeden všední den odpoledne:

27.12. okolo 16.00 byl v celém tomto 4,5 tisícovém městě jediný otevřený podnik: Benzina na kraji města, před kterou stála non-stop fronta aut (všechny s puštěnými motory) i lidí na kafe, bagety a jiný junk food. 

A tak jsme přišli na - nedávno zrekonstruované - autobusové nádraží. Bylo pod nulou, Českem se v tom čase zrovna hnala vichřice, tj. pocitově bylo okolo mínus 15C. Na nádraží jsme dorazili v 16.05 (bus měl jet 16.50). Bylo nám jasné, že v Česku budeme čekat na ulici. Přestože je nádraží zbrusu obnovené a Králíky jsou městečko v horách, kde je v zimě kosa jako na Sibiři, místnost tu nemají, jen přístřešek: 

A tak jsme shodili batohy a hráli na honěnou :-). Pomož si sám.

Na internetu jsem si přečetl, že bus jede z třetího nástupiště. Na místě jsem ale nenašel o odjezdu jedinou informaci. V takové situaci tak celou dobu do příjedu busu trnete hrůzou, zda ten bus opravdu dorazí, neboť informace neexistují - ani na místě, ani na netu, ani na telefonu - identická zkušenost též z Černého mostu v Praze.

Informace o odejezdech autobusů na nádraží v Králíkách:  

Když jsme potřebovali na toaletu (jedna tu byl a navíc zdarma), narazili jsme na tento nápis: 

Trafika a její otevírací doba byla za rohem:

Veřejné toalety, to je další kapitola: Je třeba se svou potřebou trefit do otevírací doby, dojít si někam poníženě pro klíče (tím se totiž před ostatními přiznáte, že se potřebujete vyprázdnit). V 99% případů musíte v Česku počítat s tím, že u nás se čurá za peníze. Více zde: Toaleta: Lidské právo nebo produkt?.  

Většinu času čekání na autobus jsme byli na nádraží sami. Jen jednu chvíli přišla parta několika mladých lidí s dvěma kočárky zapálit si na nádraží cigaretu. Od roku 2018 se přitom na zástávkách, nástupištích a nádražích kouřit nesmí (detaily viz zde). Realita je však jiná, minimálně u nás doma v Praze je vykuřování na zastávkách zcela běžný jev. 

Autobus přijel 16.51. My byli šťastní jako blechy. 

Uvnitř sympatický, milý řidič, který se zaučoval a vedle něho zkušenější řidič, oba se silným ukrajinským přízvukem. Další rys ducha doby. Je dnes práce řidičů autobusů veřejné dopravy už tak nezajímavá, špatně placená, nedůstojná, že ji nikdo nechce dělat a musí sem jezdit pracovníci z jiných, kteří místo svého povolání u sebe doma a života se svými rodinami otročí v zahraničí?

V autobuse jsme jeli sami: 

Poslední část byla pěšky lesem. Nasadili jsme čelovky a vyrazili. Říká se, že "nejkrásnější výhled je po nejnáročnějším výstupu". A to je i jeden z důvodů, proč tyhle cesty podnikáme. Radost z toho, že se v Česku dostanete veřejnou dopravou během jednoho dne z bodu A do bodu B, je často nepopsatelná.

Říká se, že "nejkrásnější výhled je po nejnáročnějším výstupu". A to je i jeden z důvodů, proč tyhle cesty podnikám. Radost z toho, že se v Česku dostanete veřejnou dopravou během jednoho dne z bodu A do bodu B, je často nepopsatelná. 

Tolik k jednomu z dalších zážitků života bez automobilu. 

Obecně je třeba říct, že deregulace, privatizace, omezování a rušení veřejné dopravy je jen jednou z mnoha ukázek systémových změn, kterými prošly evropské země v 80. a 90. letech, post-komunistické země potom po roce 1989. Veřejná doprava je ale ukázkou, která patří k těm s nejzásadnějším vlivem na kvalitu života v jednotlivých místech. 

Setkávání na zastávkách, v autobusech, vlacích totiž patřívalo (a mnohde ještě patří) k důležitým momentům, kde na se lidé "naráželi" a kde vznikal tolik potřebný sociální kapitál (důležitý parametr kvality života, pocitu bezpečí a místní ekonomiky postavené na svépomoci a sousedké výpomoci). 

Stále méně funkční veřejná doprava znamená, že určité skupiny obyvatelstva (staří lidé, studenti, děti, nemajetní lidé, lidé bez auta či bez řidičského průkazu) se do určitých míst, tj. za určitými lidmi nedostanou. Mezilidská interakce a s ní kvalita života dále klesá. 

Je zřejmé, že nefunkční veřejná doprava a masívní reklama výrobců automobilů nás tlačí do závislosti na automobilu. Vlastnictví té správné značky a třídy je v mainstreamové společnosti znakem společenského postavení. Vlastnit svůj vlastní automobil (případně na rodinu i několik) je nutností, nejen proto, že cestování veřejnou dopravou je pouze pro nadšence nebo pro otrlé, ale protože vlastnit správné auto je jednoduše vstupenkou mezi vyšší společenskou třídu. 

Nakupování aut a jeho provoz ale něco stojí. A tak - místo, abychom trávili čas se svými rodinami a blízkými, vyděláváme peníze. Příležitost k budování sociálního kapitálu dále klesá a s ní i kvalita života. 

My jsme se auta zbavili protože jsme ho a) nepotřebovali, b) nechtěli jsme být součástí celého toto auto-cirkusu (stání v zácpách, nutnost pravidelného utrácení peněz, toxické emise, podpora ropného a automobilového průmyslu,…), ale také proto, že jsme vědomě jako rodina chtěli tento experiment podstoupit. 

Vzhledem ke srovnání s veřejnou dopravou v několika desítkách zemí světa a živými vzpomínkami na vývoj té česko-slovenské od 70. let minulého století po současnost, jsem věděl, že život bez automobilu bude srovnatelný se snahou přežít v aljašské divočině. Věděl jsem, že být v Česku v roce 2021 bez auta bude jako být v Československu 70. letech gay. 

Vzhledem ke srovnání s veřejnou dopravou v několika desítkách zemí světa a živými vzpomínkami na vývoj té česko-slovenské od 70. let minulého století po současnost, jsem věděl, že život bez automobilu bude srovnatelný se snahou přežít v aljašské divočině (Jasně, že přeháním - v Česku jsou zpravidla vždy nějaké dveře na které je možné zaklepat). Věděl jsem, že být v Česku v roce 2021 bez auta bude jako být v Československu 70. letech gay. Po dvou letech musím říct, že se mé představy potvrdily. Řadu mých zkušeností a také historických, psychologických a kulturních souvislostí najdete v už zmiňované knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti (kniha bude v prodeji do konce ledna). Musím říct, že studium vztahu moderního člověka k automobilu a vliv automobilu na podobu našeho moderního světa pro mě byl doslova oči-otevírající. Dříve mi nedocházelo, jak moc mě osobně a nás jako společnost má automobil v hrsti. Přestože naše auto stálo 99% času v garáži, neuvědomoval jsem si, jak nesvobodný můj život je. Až dnes - bez auta - zjišťuji, jaké břímě ze mě spadlo s tím, že dnes automobil nevlastním. 

........

Co nového od minula: Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. Doba je nesnadná, a tak - v případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - nabízím možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy
Moje nová kniha Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.