Černomostecký bizár: Postřeh z jedné temné stránky české veřejné dopravy

Už rok nevlastníme auto. O co míň sedíme za volantem, o to víc máme zkušeností s veřejnou dopravou. Ty v naší zemi jsou někdy opravdu bizarní. Naše poslední zkušenost s cestou autobusem provozovaným společností Flixbus z pražského nádraží Černý most do Liberce je z kategorie těch nejbizarnějších. 

Událo se to před týdnem, v pátek 8.11. '19 mezi 15.30 a 17.00. Možná si ještě vybavíte, že to byl takový ten typický, pošmourný, smogem prosycený podzimní den, kdy polovina Prahy sedí každý ve svém automobilu v nějaké zácpě směr chalupa na horách a druhá jede někde vlaku nebo busem, případně na ty vlaky či autobusy někde čeká. A to byl náš případ. 

Jeli jsme na víkend s kamarády okolo projektu Slušná firma - všechno zařízené, zaplacené. My jediní jsme jeli veřejnou dopravou. Všichni ostatní svými auty. 

Na stránkách flixbus.cz jsme si koupili jízdenku Praha Černý most - Liberec s odjezdem v 16.15. Našim cílem byly Hejnice v Jizerských horách. Cestu jsme měli naplánovanovanou tak, že autobus měl přijet 17.20 do Liberce, odkud nám 17:33 navazoval vlak do Raspenavy a odtud až do Hejnic. Jízdenku na ČD jsme měli též koupenou. 

Od nás z Praha-Komořany je to už ale i na ten Černý most docela výlet, a tak jsme z domova raději vyrazili ve 14.30 a z metra na “Čerňáku” (tak se v Praze Černému mostu familárně říká) jsme vylezli v 15.30. Byli jsme tam poprvé, chtěli jsme si nechat čas na zorientování, aby nám to neujelo. 

Překvapilo nás, jak ponurý a vizuálně odpudivý prostor to "nádraží" je. Vedle smogu z aut je tam třeba v temných zákoutích počítat i s pronikavým pachem moči a stolice, samozřejmostí (navzdory legislativě z roku 2017) je i všudypřítomný cigaretový dým. 

Byl to takový ten typický, pošmourný, smogem prosycený podzimní den, kdy polovina Prahy sedí v automobilech v nějaké zácpě směr chalupa na horách a druhá jede někde vlaku nebo busem, případně na ty vlaky či autobusy někde čeká.

Zjistili jsme, že hned u metra je v jedné řadě za sebou osm nástupišť. Celé je to relativně roztahané, v pátek odpo samozřejmě mraky lidí a autobusů. Šel jsem zjistit, odkud to odjíždí. Hledal jsem odjezdovou tabuli, myslel jsem si, že to bude někde napsané nebo, že se zeptám na informacích. Prošel jsem zprava doleva, zleva doprava a nic. U každého nástupiště jen štrůdly lidí a nějaký autobus, do kterého se nastupovalo. Vzal jsem to křížem krážem v obou patrech a nenarazil na žádnou odjezdovou tabuli - ani online, ani offline. 

Po tom, co jsem nenašel tabuli jsem, začal hledat nějaké okénko. Našel jsem dvě: Prodej jízdenek v prvním patře a budku Regiojetu v přízemí. V Regiojetu mi řekli toto: “Flixbus staví někdy na 4., někdy na 6, někdy na 8. nástupišti, ale nevím.” Nahoře v okénku to bylo ještě lepší: “Musíte se zeptat na Florenci, my tohle nevíme.”

To už bylo asi 16.05 a já stále neměl ponětí, odkud nám to jede. 

Šel jsem dolů k nástupišti č. 4, což bylo jediné místo, kde jsem zahlédl jízdní řád s nápisem Flixbus. Zeptal jsem se pár lidí ve štrůdlu, na co se tam čeká. Pár lidí mi řeklo, že na Liberec v 16.15 s Flixbusem. 

Heuréka! Šel jsem pro holky, že už to mám. 

Na celém nádraží není žádná informační tabule, jen dvě okénka: Prodej jízdenek v prvním patře a Regiojet v přízemí. V Regiojetu mi řekli toto: “Flixbus staví někdy na 4., někdy na 6, někdy na 8. nástupišti, ale nevíme.” V jízdenkovém okénku to bylo ještě lepší: “Musíte se zeptat na Florenci, my tohle nevíme.”

Vrátili jsme se ke čtyřce a štrůdl mezitím narostl. Většina potvrzovala, že čeká na Flixbus/Liberec nebo na jiné destinace v tom směru. V 16.10 zastavil před námi na čtyřce autobus od společnosti Bus Line. Měl namířeno někam do Krkonoš. V 16.15 byly odbavení asi dva cestující a my značně znejistěli, neboť zaprvé náš autobus už měl v ten čas odjíždět a teď navíc neměl ještě ani kde zastavit.

Okolo 16.25 jsem si všiml, jak lidi okolo nás usilovně hledí do svých telefonů, a že se vzájemně ujišťujeme, že jsme se přeci nemohli splést, když je nás tolik. Rozhodl jsem se, že budu chodit od osmého k prvnímu nástupišti, kdyby náhodou stál bus někde jinde. Jediné, co jsem ale zahlédl byly bloumající skupinky ztracených cestujících, kteří hledali tak jako já flixbus do Liberce. Nejsmutněji mi bylo ze skupinky indických studentů, kteří už vůbec netušili, co se děje: “Volali jsme na Flixbus a bylo tam něco německy…”. Těch mi bylo fakt líto a styděl jsem se. Jinak já též volal na číslo, které jsem našel na stránkách Flixbus, ale dovolal jsem se jen na typického korporátního robota. Po pěti minutách opakovaných hlášení, co mám zmačknout, jsem to vzdal :-(. 

V 16.40 jsem si začal všímat, že všechny autobusy fungují stejně. Přijedou, otevřou dveře, vystoupí řidič a začne odbavovat lidi. To trvá 15 - 30 minut. Zaujalo mě, že žádný z těch řidičů při tom nevypnul motor. Vzpomněl jsem si na šokující měření emisí u nás před školou letos v červnu (Co dýcháme každé ráno u nás před školou aneb beseda o širších souvislostech kvality ovzduší v našich městech) a vybavil si těch sedm až devět miliónů lidí, kteří ročně v důsledku nich celosvětově zemřou. 

V tu chvíli přijel další Busline (směr Harachov - foto viz v úvodu) hned vedle nás: Otevřely se dveře, vyskočil řidič, začal odbavovat,… a motor běží. Vykročil jsem za ním: 

“Promiňte, můžu se vás něco zeptat?”, zeptal jsem se. 

“No jasně”, odpověděl mi. 

“Proč nevypnete motor?”

Řidič otočil oči v sloup a odešel na druhou stranu autobusu. 

Šel jsem za ním: “Proč mi neodpovíte, co je tohle za chování?,” nenechávám se odbýt a naštvaný mu zastoupím cestu. 

“Existují nějaké normy, ne!?”, odstrčil mě a šel zpátky odbavovat. 

Asi by bylo bláhové čekat jinou reakci. Běžný český člověk neví, že normy se stanovují pouze na promile existujících toxických látek a zpravidla tak, aby vyhovověly (automobilovému) průmyslu, ne lidskému zdraví. O toxických mikročásticích se neví. Většina si stále ještě nespojí ani spalování fosilních paliv, CO2 a změnu klimatu. 

Odehrát se to v Dháce nebo třeba v Kišiněvě, tak se nedivím. Ale my jsme v České republice a píše se rok 2019! Máme za sebou přeci 30 let budování "svobodné společnosti" a patříme k nejbohatším zemím na světě. 

V 16.45 jsem si nasadil batoh a říkám: “Tak na tohle já nemám. Jdeme domů”. Holky se ale zdráhaly. "Vždyť to přeci musí přijet!", říkaly. Naštěstí. Protože autobus se zjevil na nástupišti č. 4 něco chvíli po 16.50. Žádný Flixbus, ale obyčejný modrý autobus s nějakými nápisy v polštině. Řidič vyskočil jako by se nechumelilo, jako by přijel na čas. 

Do Liberce jsme přijeli s hodinovým zpožděním. 

Odehrát se to v Dháce nebo třeba v Kišiněvě, tak se vůbec nedivím. Ale my jsme v České republice a píše se rok 2019! Máme za sebou přeci 30 let budování "svobodné společnosti" a patříme k nejbohatším zemím na světě. Ano, jsme sice bohatou zemí chudých lidí, ale i tak ve mě zanechalo těch 1,5 hodiny chaosu a smradu na na Černomosteckém nádraží hluboký dojem. 

Život bez auta není v Česku 2019 vůbec žádná sranda. Nadýcháte vzduch, že raději nechcete vědět, co dýcháte a do stále většího počtu míst se jednoduše nedostanete. 

Já jezdím veřejnou dopravou v Československu od malička - tj. už něco přes 45 let. Je zajímavé pozorovat, jak se za tu dobu doprava vlakem a busem změnila. Z něčeho se raduji, z něčeho mi je naopak smutno. Fajn je to, jak se třeba ta vlaková a autobusová na hlavních tazích zrychlila a zpohodlnila. Leká mě ale fakt, že do mnoha míst se dnes už fakticky nedá dostat buď vůbec nebo jen s obrovským sebezapřením. Poslední dobou mě, kromě omezování a rušení "málo využívaných linek" leká i stále častější zpoždění vlaků. Po 20 tisích km na ruské železnici bez jediné minuty zpoždění to nesu dost těžko. Důvodem je prý to, že od roku 1990 u nás byly u moci vlády a politické strany, jejichž zástupci věřili a věří na individualismus a peníze. Investovalo se proto především do individulní dopravy, tj. do silnic, silničních obchvatů a silniční infrastruktury. V dopravě veřejné se investovalo jakž takž pouze do hlavních tratí. Dnes je proto situace taková, že život bez automobilu není v obrovském množství obcí v Československu jednoduše možný. Pro společnost, která musí non-stop růst a která měří kvalitu života přes HDP, je to velmi výhodné, neboť to, že každý potřebuje automobil, případně dva, tři, znamená, že ekonomika postavená na autoprůmyslu má stále co vyrábět. Zcela zvráceně platí, že pro tento druh ekonomiky jsou samozřejmě výhodné i zdravotní dopady emisí ze spalovacíh motorů. 

Život bez auta v Česku 2019 je něco jako být gay v roce 1970. Jste prostě menšina, podivíni.

Podtrženo, sečteno: Raduji se, že se mi podařilo vyvázat se ze závislosti na autě. Kvalita našeho rodinného života se zvýšila. Mám poctivě sepsaný, co všechno mi to přineslo. Jednou to sem dám. Jenomže život bez auta má i své stinné stránky. V Česku 2019 je to něco jako být gay v roce 1970. Jste prostě menšina, podivíni. Pokud cestujete mimo hlavní tratě, strávíte hromady času v těch nejsmradlavějších a nejodpudivějších místech, kde byste dobrovolně nechtěli být ani za trest a do stále většího počtu míst se jednoduše ani nedostanete. 

P.S.: Podívejte se na reportáž z nádraží Černý most od televize Seznam: Hrůza jako z amerického hororu? Černý Most skrývá překvapivá pozitiva