22 situací roku 2018, které mi otevřely oči

Tak jako jsem si koncem roku zvykl slavit Vánoce nebo Silvestra, už pár let sedám v tomhle období ke kompu, abych si sepsal to nejzajímavější z roku, který skončil. Zde je mých top dvaadvacet AHA roku 2018. Zde 2017, 2016 zde a 2014 zde

1) Dobrý pastier - Mám pocit, že pro mě začal rok 2018 prvním pondělím po Novém roce. 8.1. jsem měl být v Bratislavském národním divadle, kde se natáčelo šou Adély Banášové. Jak to už v těchto pořadech bývá, všechno je tam krásné… nažehlení diváci, před budovou zaparkovaná SÚVéčka, účinkující s dokonalým make-upem, kamery, mísy s ovocem,… a v Bratislavě samozřejmě krásná, vtipná a vždy pohotová Adéla. To byl pondělní večer. Pak přišel střih a posun o 24 hodin dopředu. V úterý sedím na večeři (uvařené z prošlého, vyhozeného jídla) s více než stovkou chlapů, kteří propadli alkoholu, mnozí za sebou měli léta ve vězení, valná většina skončila na ulici… Nula make-up, žádné kamery ani SÚVéčka. Úterý v Pastierovi mi přišlo jako návštěva té nejvybydlenější čtvrti Detroitu. Adélina šou pak vedle toho působila jako procházka po Beverly Hills. Snad právě kvůli tomu kontrastu mě týden v Pastierovi na dlouho odrovnal. Našel jsem v něm dokonalou laboratoř snad všeho, co je s naším světem špatně a zároveň ale i místo, kde vzniká nový svět, který už ale nestojí na výkonu, majetku a soutěži, ale na spolupráci a solidaritě. Přál bych si je letos poznat ještě blíž. Detaily ZDE. Foto z konference Jedenkrát, kde jsem o Pastierovi vyprávěl. 

2) Pěšky do Španělska - Po Adéla vs. Pastier byla naše cesta z Maroka do Spanělska dalším velký kontrastem, který mi letos otevřel oči. Bylo to totiž podobně černo-bílé. Jedno únorovové ráno jsme se probudili v marockém Chefchaouenu,.. ve světě blízkosti a vřelých vztahů, pulzující místní ekonomiky, obyčejného života venku a vždy i čerstvého jídla. Po pár hodinách  jsme pěšky, navíc v lijáku, přišli do světa, kde se žije převážně uvnitř, kde ekonomice vládnou unifikované korporace, kde věci a výkon jsou důležitější než mezilidské vztahy a kde jídlo je čerstvé pouze v reklamě. Obrovsky silný dojem na mě zanechal i vstup do, žiletkovým drátem opásené, “pevnosti Evropa” (viz fotka níže). S českým pasem to byla jedna báseň, zatímco stovky dalších lidí, těch se západoafrickými pasy, měli smůlu…  Detaily ZDE.

3) Mobily, wifiny a mobilní sítě - Můj kamarád Michal patří mezi malé procento lidí s “elektromagnetickou hypersenzitivitou”. Tak jako jsou lidé alergičtí na pyl, prach nebo roztoče, jsou i lidé přecitlivělí na mobilní a wifi záření. Vědci o nich mluví jako o “kanárcích v dole”, kteří nás ostatní upozorňují na negativní důsledky těchto nových - po zdravotní stránce dosud neprozkoumaných - technologií. Michal, který žije v australském Brisbane, mě na toto téma už mnoho let zásobuje vědeckými i populárními články, studiemi a dokumenty. Letos zkraje roku jsem některé jeho zdroje sepsal do článku na školním blogu. Na to, jak zásadní nebezpečí to podle vědců je, mě překvapilo, že článek pobouřil jen pár hejtrů. Ještě víc mě překvapilo, že v Česku nejsou lidé (vědci, novináři, aktivisté,...), kteří by se tématu a jeho popularizaci věnovali. Mé děti mobily nemají, ale za to mají už přes rok Ipod Touch. Z ničeho jsem se doma letos necítil tak bezmocný, jako z této hračky v rukou mých dětí. Nic zatím neotestovalo moji pevnost tolik jako jejich závislost na těchto přístrojích (která je v jejich DNA). Sám na sobě pozoruji, jak jsou tyto technologie závislostní. Mluvili jsme o tom letos s Veronikou (níže) nebo třeba na této přednášce.

4) Manifest slušnosti - S projekty, které byly k ničemu bych si i letos mohl otevřít muzeum. “Muzeum toho, po čem neštěkl ani pes”, by se to mohlo třeba jmenovat. V dělání toho, o co nikdo nestojí já jsem prostě mistr. Kromě textu o mobilech a wifinách jsem letos třeba dokončil Manifest za svět postavený na péči jeden o druhého a o planetu. Inspiroval jsem se od The Leap Manifesto, nechal jsem na tom týdny práce, piloval jsem to a nakonec jsem dělal stojky, abych to rozšířil mezi lidi. Nakonec jsem zjistil, že moje (a mně podobných) vize ideálního světa ja natolik vzdálená vnímání průměrného občana postkomunistické země, že mi v Česku/na Slovensku prakticky nikdo nerozumí. 

5) Děti si vaří sami - Na to, jak rychle se za posledních 30 let změnily nebo objevily třeba právě ty zmiňované technologie jako internet, mobily, chytré telefony nebo wifiny, tak například školní stravování funguje víceméně stejně jako v 80.letech. Ubylo snad DDT, přibyly pesticidy, průmyslově zpracované potraviny se všemi chemickými přidanými látkami a také děti, jejichž rodiče si ani oběd ve školní jídelně nemohou dovolit. Podstata školního stravování je ale stejná. O to víc jsem se letos zaradoval z objevu školních jídelen, které začaly vařit z místního, sezónního bio-jídla bez jednorázových obalů. A ještě větší radost jsem měl z toho, že děti v naší 7.a 8. si začaly vařit samy - tak, že tým 5-7 dětí vaří s jedním učitelem vždy celý týden pro zbylých cca sedmdesát dětí. Kromě toho, že vaří násobně zdravěji, je celý tento projekt dokonalým “strojem na učení” - něčím, co nějaký teoretický výklad nikdy nedokáže. Detaily ZDE.

6) Sousedské stěhování okna - Prasklo nám okno v obýváku. Architekty, kteří náš dům navrhovali, ale tato možnost nenapadla. Po 3/4 roce telefonování a mailování jsme zjistili, že vyměnit naše 200 kilové okno není v podstatě možné. Oznámil nám to pán z oknářské firmy. Já jeho závěr logicky odmítl. Pán se proto znovu zamyslel a navrhl dvě řešení. Buď si prý objednáme za 80 tisíc Kč jeřáb (na výměnu jednoho okna!!) nebo seženeme deset, dvanáct chlapů, kteří by odnesli rozbité a přinesli nové okno přes tři ploty a dvě zahrady. Co mě nadchlo jako dlouho už nic bylo to, že jsme si řekli o pomoc sousedům a sešlo se nás víc než bylo třeba - zde. Uvařili jsme k tomu párky a kaši, okno jsme v pohodě vyměnili a nakonec z toho jedna z nejlepších sousedských slavností. Podobně se mi líbila naše sousedská večeře na chodbě (viz fotka v úvodu). 

7) Zero Waste Bratislava - Po čtyřech letech nenápadné bezobalové revoluce je v Česku prý už k osmdesáti bezobalových krámů. Naše kniha Domácnost bez odpadu je od prosince 2016 stále naprostý trhák. Tiskli jsme ji už třikrát, momentálně jsme na 13 tisících výtiscích. Co se v této oblasti děje na Slovensku jsem do letošního května nevěděl. Pak jsem jel do Bratislavy na konferenci Zero Waste Slovakia (viz fotka níže) a sedl si na zadek. Vyprodali aulu bratislavské ekonomky a z projektů, o kterých se tam mluvilo, mi oči přecházely. Ze všeho nejvíc mě dostalo to, že to celé zorganizovaly dvě mladé ženy, kteří předtím nic takového nedělaly - fascinující ukázka, že každý z nás dokáže rozpoutat hnutí. A prý v jejich rozhodnutí se do toho pustit, sehrálo roli i něco, co jsem před lety napsal do svého blogu. Takže možná i tohle psaní k něčemu je. 

8) A kam se poděli muži? - Přestože jsem otcem dvou dcer (nebo právě proto) - provázelo mě letos i téma výchovy chlapců. Na jedné straně totiž vidím, jaký je to průser… jak ty kluky vychováváme stále jako holky, jak často jsou zavření doma místo toho, aby lítali venku, jak většině chybí táta, který buď vydělává na hypotéku nebo někde “relaxuje”, jak tomu všemu doma šéfuje žena, jak moc sedí dnešní kluci u online her a u porna nebo, jak naše společnost neřeší jejich dospívání v muže. Tento styl výchovy nás všechny ovlivňuje mnohem víc než dokážeme domyslet. Kdykoli se podívám do vrcholové politiky a byznysu vidím převážně nezralé kluky, kteří snaží ostatním dokázat, že právě oni už jsou dospělí, ať už tím, kdo má lepší hračku nebo tím, kdo obsadil větší část pískoviště, případně tím, kdo má větší a silnější partu. Na druhé straně potkávám tolik skvělých lidí, kteří umí tu problematiku srozumitelně popsat a ukázat z toho ven. Když na někoho/něco narazím, snažím se o tom říct ostatním. V naše školním blogu se podívejte na pohled Philipa Zimbarda a jeho Odpojený muž, Jana Bíma, Marka Hermana, Vráti Hláska a Milana Studničky

Každý z nás dokáže rozpoutat hnutí.

9) Sedmidenní víkend aneb lekce v tom, jak funguje volný trh - Vypršela nám letos práva na české vydání knihy Sedmidenní víkend a s agentem jsme se už nebyli schopní domluvit na jejich prodloužení. Na skladě jsme přitom měli ještě asi 1200 knih. Agenta to ale nezajímalo a dostali jsme od něj za úkol celou tu horu knih zlikvidovat. Zda ty knihy odvezeme na skládku, do sběru, nebo do spalovny jim bylo fuk. Pro mě toto byla důležitá lekce. Myslím, že to bylo to poslední, co jsem se potřeboval naučit o podnikání, do kterého jsme se před desíti lety pustili. Kromě toho jsem si na vlastní kůži osahal to, jak funguje všechno ostatní, co se k lidem dostává přes tzv. volný trh. Jedna věc je, když o něčem čtete a druhá, když si na to sáhnete. Více ZDE. Sedmidenní víkend je fantastická kniha. Dodnes si vzpomínám, jak dobře se mi četla a jak mi otevírala oči. Jsem rád, že jsme jí v Česku mohli posloužit. 

10) Pomocník své ženy - Vášní č. 1 mé manželky Petry je jídlo, především vaření pro velké množství lidí a jejich následné hostění. Večírky, srazy a sešlosti pro dvacet a více lidí jsou u nás doma relativně normou. Letos se nám vdávala kamarádka Nikola a dohodli se, že jim Péťa bude na svatbě vařit. Lidí tam bylo ke čtyřicítce, tj. nic složitého, ale bylo to několika-denní, navíc na cizí půdě. Já tam jel jako řidič, nosič, myč nábobí, poklízeč a pomahač s čím bylo třeba. Přestože doma jsem na svoji roli kuchyňského a večírkovského asistenta zvyklý, toto bylo poprvé, kdy jsem stál veřejně ve stínu své ženy. Obvykle jsou naše role na veřejnosti obrácené. Musím říct, že nechat se vést a pomáhat s čím je třeba, je pro mě velmi naplňující. 

11) Fenomén Sudet - Na jaře jsem si na návštěvě v Probiu ve Starém městě pod Sněžníkem všiml mohutných německých stavení, na kterých bylo znát, že i v těžkém kraji se lidem do 2. sv. války dařilo. Dnes je ve Starém městě každý 2. člověk v exekuci. Na mapě exekucí si nemůžete nevšimnout, že ti nejzadluženější, nejchudší lidé žijí v Česku právě v Sudetech. Sám ze Sudet pocházím, ale až letos mi seplo, jaký vliv na to, jak se lidem (ne)daří, mají vazby mezi nimi. Stejně jako stromům, i “zakořeněným lidem” se jednoduše daří líp. Mnohem líp. Ze všeho nejvíc mě ale překvapilo, že jsem se do Sudet oklikou vrátil… Všiml jsem si, že všechny moderní “satelity” a nové městské čtvrtě jsou principiálně návratem do roku 1945, kdy masy lidí odjinud přijíždějí “zabírat” nemovitosti. V těchto nových Sudetech tak najdete tisíce lidí bez kořenů, kteří ve svém bydlišti většinou pouze přespávají, ale za životem odjíždějí jinam. 

12) Demokracie v praxi aneb veřejné plánování rozvoje městské čtvrti - Naše čtvrť na okraji Prahy je jedním z oblíbených míst, kde se nové Sudety budují, jedním z klondajků trvale hladových developerů a jejich spřátelných politiků. Míra zastavování dostupných zelených předraženými “noclehárnami” už tu dávno překonala zdravou mez. Podle pravidla, že všechno zlé je pro něco dobré to ale u nás probudilo sousedskou občanskou společnost. Jedním z hlavním výsledků tohoto probuzení je letos Územní studie rozvoje pražských Komořan, která je závazným  dokumentem při jakýchkoli dalších urbanistických plánech. Tato studie vznikala letos pod vedením pověřeného architektonického studia zcela zezdola a pro mě byla fascinující ukázkou toho, jak by mohlo fungovat to, co známe pod názvem demokracie. Detaily ZDE

13) Peníze, nebo život II - Chtěl jsem letos dopsat příručku, jak si vytvořit práci (Důlek). Jenomže práce je podmnožinou života, a tak jsem cítil, že nejprve musím přepsat svojí knihu z roku 2011 s názvem Peníze, nebo život? Za posledních pět let se totiž stalo tolik fascinujího, co nám zůstává utajeno, že je prostě třeba to sespat a pasovalo mi to právě do této knihy. Celé jsem to nakonec přepsal tak, že z knížky zbylo ani ne 5% a vznikla vlastně úplně nová práce pojednávající o tom co je to dobrý život tak, jak ho pojmenoval Aristoteles a jak ho žít v dnešní moderní společnosti. S mojí editorkou Hankou jsme momentálně v druhém kole editací osmé kapitoly z deseti. Pak nás čeká 3. kolo editací celé knihy, potom korektury a do léta to snad bude venku. Mimochodem, práce s Hankou (i když valná většina na dálku) pro mě byla letos jedna z velkých radostí. 

14) Stačilo by 5% a lidi by byli v ulicích - Jedním z mých letošních objevů je, podle mnohých, “bible PR” s názvem Veřejné mínění z roku 1922 z pera Waltera Lippmana. Lippman ve vé knize rozdělil lidi na tři kategorie - a) vládnoucí elity, b) ty, kteří vize vládnoucích elit naplňují a c) nás ostatní nazval zmateným davem (confused crowd), který je pomocí PR nástrojů možné dostat velmi snadno, kam je třeba. Když jsem pak sepisoval historii konzumu, korporací, chudoby, detailně i fungování našeho ekonomického systému, peněz, fungování toho, čemu říkáme ekonomika, moderních technologických korporací a také moderního manipulativního marketingu a reklamy, uvědomil jsem si, že běžný městský člověk dnes v západním světě denně "slízne" 3,5 - 10 tisíc reklamních sdělení. To jsem si spojil s Lippmanovými tezemi a došlo mi, že kdyby lidi věděli 5% toho, jak funguje dnešní svět, byli bychom v ulicích. Taková síla to je. Přál bych si pomoct tou knihou dalším lidem vymanit se ze světa, který prospívá pár bohatým, ale pro většinu ostatních kvalitu života trvale snižuje. 

15) Gábor Maté. Konečně! - Snad od dob Zeitgeistu považuji Gábora Matého za jedno ze svých největších učitelů. Málokdo umí vysvětlit podstatu lidského zdraví a nemoci, výchovy, rodiny a fungování moderní společnosti jako on. Všechny jeho knihy patří k světovým bestselerům. Já se raduji, že jsme se letos konečně rozhoupali k tomu, abychom alespoň dvě z nich vydali. Vlastně nechápu, proč nám to trvalo tak dlouho. Když se knihám bude dařit, chceme se samozřejmě pustit do dalších. Držte si své děti už sázíme. ČB návrh zadní strany obálky níže. Když tělo řekne NE momentálně překládáme. Držte nám palce! 

16) Billa v Komořanech aneb moc korporací z první ruky - Protestům mnoha místních lidí navzdory, se u nás v Komořanech letos otevřela Billa. Z toho mála, co v naší bohem zapomenuté čtvrti ještě fungovalo, obratem zkrachoval poslední česky obchod s jídlem a dvě hospody. Musel jsem se usmát, když jsem viděl přes hlavní komořanskou ulici přímo k Bille zbrusu nový přechod pro chodce. Místní o tento přechod usilovali mnoho let. Nikomu se to nepodařilo. Bille se to povedlo obratem. Klasický fenomén střetu zájmů občana s korporací. Tuto proklamovanou “rovnost příležítostí volného trhu” zažívá většina z nás dnes a denně. Je fascinující to pozorovat na vlastní oči. V tomto případě, jak hlas místního zbohatlíka, který v 90. letech v Komořanech zkoupil, co se dalo a hlas nadnárodní korporace mají mnohonásobně větší moc než hlasy stovek bezprostředně dotčených sousedů. Pro mě je fascinující všímat si, čí zájmy naši tzv. zastupitelé” zastupují a pak to, jak jsme tyto nespravedlnosti dnešního systému přijali jako normu, na kterou sice často nadáváme, ale jinak jí bereme prostě jako jedno z daných pravidel hry. Zde , které jsem k tomu sepsal. 

17) Příručka kolibříka, aneb ostatní to za nás neudělají - Letos mi došlo, že “klima” za nás nikdo nevyřeší. Začalo to v únoru “plastovým pískem” v Maroku, teplotami okolo nuly na severním pólu a mrazy na severní polokouli, tj. v našem případě 40 cm sněhu na Sahaře. Pak jsme v severním Maroku i v jižním Španělsku zažili záplavy, v létě pak mega-sucho v Evropě, následně se mluvilo o pesticidech v kohoutku, proběhly požáry v Řecku a v Kalifornii,… Nakonec přišla říjnová zpráva IPCC, která poprvé v historii zpráv o člověkem způsobených klimatických změnách dovoluje lidem “šílet” (ang. freak out), neboť situace je podle vědců šílená. V listopadu jsme jeli do Amsterdamu na klimatický sraz v rámci našeho členství 1% pro planetu, kde mě to seplo. Žádní vědci a už vůbec ne politici to za nás nevyřeší. Každý musí dělat, co může. Oprášil jsem proto “historku o kolibříkovi” a jal se i v této oblasti dělat, co můžu. Uvědomil jsem si třeba, že naše knihy jsou fantastická reklamní plocha, kterou musíme ještě lépe využít. Od roku 2019 budeme do každé knihy vkládat jako PSko tzv. Příručku kolibříka aneb 21 věcí, které můžeme dělat v době ekologické a sociální krize. 

Jsme první generace lidí, kteří na vlastní kůži pocítí změnu klimatu. Zároveň jsme poslední generace, která s tím může něco udělat. 

18) O štípání polínek - Vychovali mě jako hodné děcko. Rodiče, prarodiče, učitelé,… ti všichni mě plácávali po ramenou za mé ANO, zatímco za NE mě trestali nebo prostě nepříjimali. Mé hranice byly všem šumák. Vzhledem k tomu, že jsem “šel před lety s kůží na trh” se s požadavky na můj čas roztrhl pytel. S rozmachem sociálních sítí a chytrých telefonů se vše jen znásobilo. Nebo spíš násobí. Kromě chvály za ANO jsem vychovaný i v tom, abych pomohl tam, kde je třeba. A tak jsem už léta v situaci, kdy jedu v násobně víc projektech, než kolik moje tělo a hlavně duše zvládne. Denně mi chodí desítky požadavků na to, abych s něčím pomohl. Už tak pátý rok pozoruji, že od podzima jsem zcela bez energie. Všiml jsem si, kolik lidí (novinářů, studentů, škol, podnikatelů, lidí z neziskovek,…) si na mě, když je nechám, "štípe polínka”. Když už nemůžu, jsou často nevrlí. Ta nevrlost a odsuzování mě bolí nejvíc od lidí z projektů, s kterými bezplatně pomáhám (Obživa, naše škola, naše čtvrť, Slušná firma,...). Došlo mi, že pokud tohle nezměním, umřu nejspíš o dost dřív, než bych mohl. Knihu k tématu Když tělo řekne NE vydávám pro sebe. 

19) Obživa - Na podzim jsme spustili nábor lidí pro Obživu, první spolkový obchod v Česku. Obživa je pro mě jednou z cest, jak si “vzít život zpátky” (ten, o který jsme přišli po roce 1939). Obživa je vyjímečná v tom, že znovu propojuje lidi tak, aby mohli fungovat (tj. i obchodovat) jeden s druhým bez velkých centralizovaných prostředníků a v tom, že nabízí alternativu nadnárodním supermarketům. Spolkový obchod přímo propojuje ty, kdo jídlo pěstují a zpracovávají s těmi, kteří jídlo ve městech potřebují. Vše má pocházet z ekologické produkce, být sezonní, lokální, bez jednorázových obalů. Přál bych si, aby se Obživě podařilo rozpoutat malou “spolkovou revoluci” tak jako se se pražskému krámku Bezobalu podařilo v roce 2014 rozpoutat “revoluci bezobalovou”. Zkraje února se snad otevře první testovací kráměk na pražském Florenci a pokud se zapojí 200 lidí, otevře se snad i plnohodnotný obchod v Kobylisích. Minimálně takový je příslib. 

20) Pravděpodobně nejekologičtější knihy v Evropě - Abych se na sebe dokázal podívat do zrcadla, snažím se "pít vodu, když už ji hlásám". V Peoplecommu se tak od samého začátku snažíme fungovat s co nejmenší ekologickou stopou. Začali jsme s vyjasněním Proč? Pak vydáváme pouze to, co nás samotné nadchlo - vždy pouze pár knih. Cokoli děláme, děláme jak nejlépe umíme, bereme si to osobně, snažíme se vyprávět příběhy toho, o čem naše knihy pojednávají. Od začátku jsme se vyhnuli většinové distribuci, která sdírá všechny ostatní zainteresované a produkuje neskutečné množství odpadu (především vyhodí více než 1/3 nových nepoužitých knih). Nepoužíváme slevy ani jinou klamavou re-klamu. Přestože je to násobně dražší, od roku 2016 tiskeneme výhradně na recyklovaný papír, přírodními barvami, zcela bez plastu a toxických lepidel. Na podzim jsme byli v tiskárně, abychom vyladili formát s minimem ořezu, vystopovali původ našeho papíru a ideálně se dopídili celkové eko stopy každé naší knihy. Naším cílem je vyrábět nejekologičtější knihy v Evropě. Uděláme pro to, co bude v našich silách. 

21) Slušná firma - Až 90% škod na lidském zdraví a přírodě vzniká tím, jak se navrhují produkty a služby ve firmách. Změnou jedné firmy se tak dostaneme mnohem dál, než změnou jednotlivce. Proto jsem letos nevěnoval ničemu tolik energie jako projektu Slušná firma. Přiznám se vám k tomu, že mě osobně většina práce, kterou pro Slušnou firmu dělám, připomíná noční vstávání k nemocnému děcku. Po letech snah o reformu toho, jak se u nás podniká (nejprve svobodě v práci, později zodpovědnosti, nakonec slušnosti se věnuji někdy od roku 2008) se cítím značně vyhořelý a unavený. Někdy mi přijde, že o 9 z 10 věcí, které pro Slušnou firmu dělám, nikdo nestojí. Ovšem, po říjnovém IPCC reportu “vstávám v noci k tomu nemocnému děcku” znovu s relativní radostí, protože vím, že sám nic nedokážu, ale společně můžeme něčím skutečně pohnout. Cítím, že nás zkraje roku 2019 čeká hromada zajímavé práce - o tom více zde: O jednom kolibříkovi, čtyřech volech, lvovi aneb otevřený dopis členům společenství slušná firma

22) Carfree rodina - Na poslední bod jsem se připravoval dlouhá léta. Automobil jsme jako rodina vlastnili od roku 2005, akorát 99% času stálo v garáži. Do školy jezdíme na kole nebo chodíme pěššky, po městech MHD, po Česku i po Evropě vlakama/busama. Tak tam to auto stálo a my jsme za něho platili (pojištění, technická, servis, pneu, dálniční známka, povinné ručení, garáž, opravy,…). Do toho CO2, benzoapyren, mikroplasty z penumatik a celý ten komplex “negativních externalit”, kterými automobil proměnil naší společnost k nepoznání. Raduju se z toho, že jsem se letos odhodlal poprosit kamarády, aby mi pomohli to auto prodat a my se tak mohli přidat do společenství carfree rodin - tj. lidí, kteří se vědomě rozhodli žít bez vlastnictví auta, protože tento život je mnohem svobodnější  a také zodpovědnější. Když pozoruji své sousedy, kde dva bezdětní vlastní často 2 a více automobilů, přijde mi fajn, když tu bilanci člověk vs. auto někdo vyrovná. Přál bych si, kdyby nás bylo víc. Naše auto bylo den k prodeji v bazaru Auto Došek v Mělníce - zde na TipCars, SAuto. Raduju se, že si takhle rychle našlo lidi, kterým bude dál sloužit. 

Tolik k mým loňským dvaadvaceti AHA. Bylo toho samozřejmě mnohem víc... ať už to bylo třeba další rok našeho letošního samozásobitelství, od zahradničení, samosběrů, bylinkaření, houbaření, zavařování, ferementace potravin nebo řada událostí české i světové politiky. Můj enviromenální i sociální žal trvá. Letošek se od loňska ale liší v tom, že mi došlo, že za nás tu krizi ostatní nevyřeší... jak jsem psal - každý by měl dělat, co může. Samozřejmě je třeba ze všeho nejdřív nasadit masku sobě (viz moje "polínka" výše). Ze všeho nejpodstatnější pro mě byl letos "obyčejný život"... mluvím o tom i v rozhovoru níže. Po šesti letech honičky cítím, že musím některé věci zásadně přenastavit. Přestože se dnes a denně cíleně vykolejuji, koleje jsou vyjeté a některé změny nejsou žádná prča. Ale znáte to... Buď člověk ukončí, co mu neprospívá nebo ho to ukončí :-). 

Díky za to, že taky děláte, co můžete. 

Mějte se krásně! Vše nej do 2019!

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti