Zprávy ze života #79: Propast - unikátní kniha o tom, jak se stalo to, že svět se dělí na bohatý sever a chudý jih

07. 10. 2023, TOMÁŠ HAJZLER

Ve Zprávách ze života #79 se snažím informovat o tom, že se nám podařilo dokončit jednu z nejdůležitějších knih, kterou jsme kdy v Peoplecommu vydali: PROPAST.
Minulá čísla Zpráv naleznete zde. Pokud moje Zprávy nedostáváte a chtěli byste, objednejte si je zde. 

Ahoj přátelé,

Podařilo se nám dokončit jednu z nejdůležitějších knih, na které jsme kdy pracovali: PROPAST - skutečný příběh toho, proč se dnes svět dělí na bohatý sever a chudý jih. Podle ohlasů a ze své vlastní zkušenosti si dovoluji říct, že je to jeden z těch titulů, po jejichž přečtení už nikdy neuvidíte svět tak, jak jste ho viděli ještě včera.

Kniha vznikla díky postupně odtajňovaným archivům CIA a dalších zpravodajských služeb západních zemí a díky mimo-řádnému rešeršnímu a spisovatelskému talentu autora, dr. Jasona Hickela. Na zcela konkrétních případech se tu dozvíte, kolik pučů, převratů, občanských válek a dalšího zmaru se těmto službám podařilo od roku 1953 uskutečnit. Pochopíte tu, jak je možné, že svět se dnes dělí na bohatý sever a chudý jih, a že to není tak dávno, co to bylo úplně jinak. 

Dojde vám, proč se do Evropy a do dalších bohatých zemí hrne stále více uprchlíků, porozumíte tomu, proč vznikají války a jak moc se liší PR naší moderní západní společnosti od skutečnosti. V tomto ohledu je tato kniha velmi důležitým posílením imunity vůči nárůstu manipulace lze strany mocenských elit v posledních letech. 

Já osobně Jasona Hickela  řadím k mým velkým nadějím pro lidstvo. Jeho talent poukázat na příčiny našich problémů a navrhnout řešení je vskutku mimo-řádný. Proto jsem zhruba půl roku sháněl nakladatele, který by v češtině Propast vydal. Nikoho jsem nenašel, a tak jsme to vzali na sebe. Cítím prostě povinnost, aby se tento příběh dostal i k českému/slovenskému čtenářovi. Druhou Hickelovu knihu "Méně je více" měli vydat v Hostu, ale něco selhalo a kniha v češtině stále není. 

V těchto Zprávách vám posílám osobní předmluvu, kterou jsem ke knize napsal a kde popisuji některé vlastní zkušenosti ze zemí  globálního jihu (michodem kniha 13000 dní je jejich plná). 

Pokud vás to nezajímá, přeskočte na zprávy ze života níže. 

Propast - Předmluva k českému vydání

Je začátek srpna, pozdní odpoledne, rok 1996. Právě jsme přistáli na letišti v Bamaku, hlavním městě západoafrického státu Mali. Ještě pojíždíme po ranveji, když míjíme havarované letadlo. Leží na boku a v trupu má obří vyhořelou díru. Je období dešťů, a tak je všude kolem bujná zeleň a sytě červená půda. Když se pak otevřou dveře letadla, má člověk pocit, že vstoupil do sauny. Hala na letišti vypadá jako taková lepší „bouda z vlnitého plechu“. Cestou z letiště pak jedeme po prašné cestě starým peugeotem, odhaduji tak z dvanácté ruky. V autě určeném pro pět osob nás sedí dvanáct. Cestou si všímám, že kanalizace je tu otevřená, v ní hory odpadků a hejna komárů… Tolik několik zápisků prvních dojmů z mé návštěvy vůbec první ze zemí, kterým dnes říkáme „globální Jih“. 

V dětství mě rodiče pobízeli do jídla slovy: „Co by za to daly africké děti!?“ V podobném duchu se nesou i zprávy v našich médiích. Země globálního Jihu jsou nám vykreslovány především jako chudé. 

Přesto jsem tu žasl.

K základním přesvědčením v „našem světě“ (těm se dnes říká „globální Sever“) patří to, že na jihu je vedro, proto jsou tam lidé líní. Jsou nevzdělaní, nevědí, jak se z té chudoby vymanit, nemají naše know-how. Proto je třeba jim pomáhat – „investovat“ u nich, učit je demokracii, stavět tam školy, radit jim, posílat jim peníze a materiální pomoc. 

V roce 2001 jsme s mojí manželkou Péťou podnikli cestu z kalifornského San Diega až dolů do Ohňové země. S výjimkou Dariénské zátky (neprostupné části pralesa mezi Panamou a Kolumbií) jsme absolvovali celou cestu po zemi, veřejnou dopravou. Na mnoha místech to bylo malijské déjà vu. Ve střední Americe jsme míjeli kilometry a kilometry banánovníkových plantáží. Nikdy jsem nic tak rozlehlého neviděl. Mezi Guatemalou a Panamou to byly nekonečné oplocené úseky, na obrovských tabulích loga nadnárodních potravinářských korporací a nápisy: „Prohibido el paso. Propiedad privada.“ Zákaz vstupu, soukromý majetek. V porovnání s vesničkami i městy, kterými jsme projížděli a které byly vždy plné života – trhovců, lidí na ulici, skotačících dětí –, toto byly doslovné „mrtvé zóny“. Jedinou známkou života tu byly kamióny s banány a za svítání a úsvitu potom stovky náklaďáků, napěchovaných po okraj klimbajícími, viditelně vyčerpanými plantážními dělníky. V přístavech jsme pak žasli nad obřími loděmi s logy Chiquita a Dole, které odtud pak transportují banány „nahoru“, do Spojených států. Vedle drobných rybářských pramic vypadaly tyto lodě jako koráby z kosmu. 

Dole v Andách to pak bylo v bleděmodrém totéž. Z bolivijského Potosí se mi doslova udělalo zle. Byl to smutný, vybydlený zapadákov, v němž místní obyvatelé vypadali jako chodící mrtvoly. Potosí přitom svého času patřilo k nejhonosnějším místům na zemi. Tehdy se městu dokonce přezdívalo „Paříž západní polokoule“. Jenomže od té doby zde conquistadoři vytěžili tolik stříbra, že z vrcholku hory nad městem byste mohli postavit dva mosty až ke schodům královského paláce v Madridu: jeden ze stříbra, jež se odtud za tu dobu odvezlo do Evropy, a druhý z kostí lidí, kteří při jeho těžbě a dopravě během období kolonizace zahynuli.

Potosí patřilo k nejhonosnějším místům na zemi, městu se svého času přezdívalo „Paříž západní polokoule“. Jenomže od té doby zde conquistadoři vytěžili tolik stříbra, že z vrcholku hory nad městem byste mohli postavit dva mosty až ke schodům královského paláce v Madridu: jeden ze stříbra, jež se odtud za tu dobu odvezlo do Evropy, a druhý z kostí lidí, kteří při jeho těžbě a dopravě během období kolonizace zahynuli.

Cesta střední Amerikou a napříč Andami moji představu o bohatém Severu pracovitých, šikovných lidí a chudém Jihu líných a nevzdělaných lidí nahlodala více než cokoliv jiného předtím. Ve skutečnosti to ale začalo už v Mali, když jsem se dozvídal, že do příchodu Evropanů to byla bohatá, mocná a vyspělá říše. Mimochodem, jejich mořeplavci se plavili do Ameriky už 200 let před Kolumbem. Totéž v Latinské Americe. I zde jsme od Mexika až po Chile nacházeli stopy mocných civilizací, v mnoha ohledech vyspělejších, než byli tehdejší Evropané.

Na další úroveň se moje procitnutí ohledně globálních nerovností posunulo v zimě 2009 na Floridě. Podcenili jsme tamní počasí a bylo třeba dokoupit nějaké oblečení. Vzpomínám si, jak stojím ve Wallmartu a civím na dětskou bundu za 9 dolarů, na kalhoty za 5, na tričko za 3 dolary. Všechno kvalitní, nové věci. 

Čtyři roky nato spadla budova Rana Plaza v Bangladéši a mnozí z nás se poprvé dozvěděli, v jak otřesných podmínkách a za jak mizernou mzdu naše oděvy (a nejenom oděvy) vznikají. Najednou bylo jasné, jaká je skutečná cena toho, co u nás kupujeme. Došlo mi, že příběh, který se u nás vypráví, je bouda. 

Když spadla budova Rana Plaza v Bangladéši, mnozí z nás se poprvé dozvěděli, v jak otřesných podmínkách a za jak mizernou mzdu naše oděvy (a nejenom oděvy) vznikají. Najednou bylo jasné, jaká je skutečná cena toho, co u nás kupujeme. Došlo mi, že příběh, který se u nás vypráví, je bouda. 

Když se pak ocitnu někde „na jihu“, nemohu dnes už nevidět ty místní oplocené (pesticidové) kávové, čajové, palmové, sójové, kakaové nebo třtinové plantáže se zákazem vstupu, s logy cizích firem, nebo ještě oplocenější a střeženější doly a průmyslové zóny. Je mi vždycky ouzko při pohledu na ty přeplněné valníky či autobusy převážející zničené dělníky. 

Knihy Jasona Hickela pro mě byly důležitými zdroji informací. V Propasti se Hickelovi podařilo pospojovat některé klíčové body v naší historii s tím, co se děje dnes. Dočtete se zde mimo jiné též o tom, že před rokem 1500 se svět nedělil na chudý a bohatý tak jako dnes. Evropa tehdy dokonce za některými jinými kontinenty zaostávala. 

Následná historie podmanění si zbytku světa Evropany je vcelku známá. Známý je i hegemonický rozsah kolonizace – a sice že jen pouhá desítka zemí dokázala odolat nájezdům evropských dobyvatelů. 

Co nám však dnes zůstává utajeno, je to, jak se vůči bývalým koloniím změnil vztah evropských zemí a Spojených států. V tomto smyslu se Propast řadí k důležitým titulům disidentské literatury, kterou dnes tolik potřebujeme k tomu, abychom pochopili, co se to se světem děje, a pohnuli se z křižovatky, na níž přešlapujeme. Izraelský historik Yuval Harari často vysvětluje, že ve školách se nikdy nezakazuje výuka matematiky nebo fyziky, ale právě dějin. Je to totiž historie, co otevírá oči, probouzí a tím ohrožuje status quo vládnoucích elit.

Před rokem 1500 se svět nedělil na chudý a bohatý tak jako dnes. Evropa tehdy dokonce za některými jinými kontinenty zaostávala.

Proč se dnes svět dělí na bohatý a chudý? To je jedna z nejdůležitějších otázek, které potřebujeme pochopit. Je nutné, aby se rozkřiklo, že pravou příčinou dnešních obrovitých a neustále narůstajících nerovností je to, že chudé státy jsou dnes vytěžovány ještě rychleji než v dobách nejtužšího otrokářství. Obzvláště rafinované jsou příběhy o pomoci, která (prý) ze Severu na Jih proudí. Mezi utajované patří informace, že na každý dolar poskytnutý ve formě pomoci chudým zemím připadá 26 dolarů, které bohaté země vytěží na chudém Jihu. Většina z nás nemá ponětí o tzv. developmentalismu, o tzv. hnutí nezúčastněných a „třetí cestě“ mezi kapitalismem a komunismem, kterou v 50. a 60. letech 20. stol. nastoupily státy, jež se čerstvě osvobodily z koloniální nadvlády. Bohužel to netrvalo dlouho, evropským a americkým vládním elitám došlo, že osamostatněním kolonií přišly o levnou pracovní sílu, levné zdroje nerostných surovin a odbytiště pro své zboží. Začaly tak svrhávat jednu demokraticky zvolenou vládu za druhou. V utajení. Dnes už je ale řada informací odtajněná a my se tak můžeme dozvědět, že pouhé Spojené státy se jenom mezi lety 1947 a 1989 pokusily svrhnout vládu v některé cizí zemi 72krát. Mohammad Mosaddegh v Íránu, Thomas Sankara v Burkině Faso, Patrice Lumumba v Kongu, Modibo Keïta v Mali, Jacobo Árbenz v Guatemale, Salvador Allende v Chile – to je jen několik málo jmen demokraticky zvolených vůdců, následně svržených, často zavražděných tajnými službami bývalých koloniálních mocností (či pod jejich taktovkou), s cílem dosadit novou loutkovou vládu, která půjde na ruku západním korporacím a vládám. 

Na každý dolar tzv. rozvojové pomoci, která (prý) ze Severu na Jih proudí, se v chudých zemích vytěží hodnota 26 dolarů, které jdou z chudého Jihu na bohatý sever.

Toto uspořádání, kdy stále bohatší Sever vytěžuje stále chudší Jih, tak patří už přes 500 let k základním opěrným pilířům globální ekonomiky. PR (bývalých) koloniálních velmocí však dál zatvrzele opakuje příběh, který zazněl poprvé v roce 1947, a sice že bohaté země chudým pomáhají. Tuto pomoc nazývají „rozvojovou“, neboť chudé země jsou z pohledu Severu „zaostalé“ – měly by se „rozvinout“ ve smyslu západního pokroku, tj. komodifikace (zpoplatnění) života a přírody, korporatizace, individualizace, urbanizace a technologizace. Hlavním měřítkem tohoto rozvoje má být ekonomický růst poměřovaný HDP. Recept této pomoci stojí na privatizaci veřejného majetku, zabírání divoké přírody a půdy drobným rolníkům a její transfer nadnárodním korporacím, proměna políček a divoké přírody na plantáže pro technické plodiny a oblasti pro offsetování emisí CO₂ korporacemi. Místním obyvatelům jsou tyto aktivity prezentovány jako „investice“, které jejich život zlepší tak, jak to znají ze západních filmů a televizních reklam. Součástí receptu jsou deregulace a osekávání výdajů na zdravotnictví, školství, řešení chudoby, nezaměstnanosti. Důležitým nástrojem neokolonialismu bylo a nadále je bývalé kolonie zadlužit tak, že dluhy jsou dnes pro mnohé chudé státy de facto nesplatitelné, takže jim na veřejné výdaje, tj. řešení sociálních a enviromentálních problémů, prakticky nic nezbývá. Důležitou součástí západního PR je i soustavná propaganda, že „pomoc“ chudým zemím funguje, chudoba se snižuje, počet hladovějících klesá, vše se zlepšuje. Bohužel, jak se dočtete v této knize, opak je pravdou. Příběh o tom, kterak bohatí pomáhají chudým, je natolik promyšlený a dokonalý, že jej nezpochybňují ani sami obyvatelé zemí globálního Jihu. Mýtus přijali za fakt. 

A proč by nás to v Česku mělo zajímat? Protože tento systém je obrovsky nespravedlivý a pradávná moudrost praví: „Chceš-li mír, zajisti spravedlnost.“ Dokud nebude uspořádání světa spravedlivé, nikdy nemůžeme žít v míru. Vytěžování Jihu ale nevede pouze k válkám – ničí lidské životy a přírodu, tak jako třeba těžba ropy v ekvádorské Amazonii (Chevron), v deltě Nigeru (Shell) nebo pesticidové plantáže napříč globálním Jihem, a zásadně přispívá ke klimatickému kolapsu. Strmě roste počet míst, která se stávají neobyvatelnými nebo kde se již lidé nedokážou uživit, jako třeba pobřeží západní Afriky, kde je atlantský oceán vydrancován obřími průmyslovými loděmi z EU, Číny a Ruska. Tím trvale přibývá lidí prchajících z Jihu na Sever v naději, že tam najdou obživu. Vzpomeňte si, co s Evropou udělal milion uprchlíků ze Sýrie, a představte si, co s Evropou udělá miliarda lidí, kteří nebudou mít kam jít.

A proč by nás v Česku mělo zajímat to, jak sever vytěžuje jih? Protože tento systém je obrovsky nespravedlivý a pradávná moudrost praví: „Chceš-li mír, zajisti spravedlnost.“ Dokud nebude uspořádání světa spravedlivé, nikdy nemůžeme žít v míru. Vytěžování Jihu ale nevede pouze k válkám – ničí lidské životy, přírodu a zásadně přispívá ke klimatickému kolapsu. 

Nezbytným krokem, který je na cestě k udržitelnější společnosti nutné učinit, je vystoupit ze stínu bajek o „dobrotivém Severu pomáhajícím chudému Jihu“ a problém aspoň trochu pochopit. Seznámení se s donedávna utajovanými skutečnostmi může být život-měnící i v osobní rovině. Člověk si může uvědomit, že žijeme v dokonalém Matrixu, a že svět funguje v mnohém zcela jinak než, co nám vypráví politici, celebrity a média.

Mým přáním je, aby i vám tato kniha otevřela nové obzory. A pokud se tak stane, moc prosím, doporučte ji svým přátelům a známým. Čím rychleji tyto báchorky prohlédneme, tím větší šance máme na svět, který bude k žití. 

Děkuji vám. 
Tomáš Hajzler, PeopleComm, srpen 2023

Zde se můžete na knihu podívat:

Tématu se věnuje i starší kniha Zpověď ekonomického zabijáka z pera Johna Perkinse. Čtenáři z knihy vytvořili toto krátké animované video, které celý systém vysvětluje zde (SK titulky):

A proč by nás měl nárůst nerovností znepokojovat? Protože, čím jsou vyšší, tím horší je kvalita života v následujících dvanácti parametrech (zdroj): 

1. fyzické zdraví 
2. psychické zdraví 
3. drogová závislost  
4. úroveň vzdělání  
5. míra odsouzených  
6. obezita  
7. společenská mobilita  
8. důvěra  
9. komunitní život 
10. násilí 
11. těhotenství náctiletých 
12. blahobyt dětí

Je to příběh natolik důležitý, že vás moc prosím: Pomozte nám ho šířit. Řekněte o knize lidem, doporučujte ji, kde můžete. Pomozte nám ji dostat do škol, politikům, podnikatelům a dalším lidem, kteří ovlivňují naše životy. Díky!

_______________________

Zprávy ze života

Tento týden jsme se vrátili z Bristolu, kde jsme byli na konferenci Planet Local Summit. Mám z toho popsaný blok a i z těch pěti dní ve městě jsem si přivezl plný telefon fotek a videí. Natočili jsme i krátké video s dojmy z konference, stránky konference jsou zde, tady najdete řečníky, mrkněte na ně - je tam nesmírné množství inspirativních osob. Zde jsem ustřihl mini-video z místní kopcovité "cyklo-dopravy". Spoustu jsem toho dával a dávám do stories na IG. Kolegové organizují setkání, kde bychom se k výstupům z konference vrátili a sdíleli je i v naší jazykové zóně. 

16.-17.10. budeme v pražské Lucerně, na Gaborovi s jeho knihama. Vezmeme tam i Propast a další naše knihy. Kdybyste si chtěli cokoli pořídit, stavte se. Měli bychom být ještě před registrací, a tak se tam pro knihy může stavit kdokoli v časech: po 16.10. - 12.30 - 18.30 a pak út 17.10. 8.30 - 12.30. Platit je možné jen penězi, ne kartou. 

Díky těmto Zprávám se nám podařilo nalézt vzácnou paní advokátku pro zmar, který řešíme v naší rodině na Lanškrounsku. Děkuji za propojení. Nabralo to tam turbo-rychlost, věnuju tomu teď hoodně energie. 

Zahrady stále plodí jako o život - jablka, ořechy, dýně, stále ještě rajčata, okurky, kořenovka, listy,.. v přírodě šípek,.. a tak zpracováváme, co se dá. Jakmile sklidím vše, co dozrává na zahrádce v Cholupicích, začnu rubat staré, nemocné stromy a zakládat záhony na příští rok. Jestli tyhle zprávy čte i nějaký přírodní/permakulturní zahradník nebo i stavebník (na pozemku je chatka vyžadující rekonstrukci), který by stál o nějakou mojí pomoc nebo knihy, rád vybártruji za rady/pomoc na zahradě. Stejně tak můžu bártrovat za pomoc v knižním skladu. Obojí je nádherná fyzická práce.  

Psaní mám jako na kostele - vesmír mi furt servíruje nějaký studijní materiál, kdy si nemůžu pomoct, musím sednout, rešeršuju a píšu. Naposledy jsem se musel vy-jádřit k případu učitelky základní školy, která se dětem snažila přinést jiný pohled na skutečnost, přimět je k vlastnímu myšlení, jen si vybrala špatné téma ve špatné době a málo se připravila. Děti její povídání natočili, nahrávku poslali ven, učitelku vyhodili, obžalovali, soudili, v médiích byla vykreslována jako nepřítel státu č. 1. Sedl jsem na to a sepsal k tomu několik myšlenek: Případ veřejného lynče učitelky základní školy, který by nás rozhodně neměl minout. Včera jsem rozhodil po (a)sociálních sítích a stal se nepřítelem č. 2. Pokud by někoho rozčilovalo, že neříkám to, co státní propaganda a paní učitelku si ani nechce poslechnout (v článku je s ní rozhovor), protože má jasno, na konci těchto Zpráv je tlačítko "odhlásit". 

Na ruzyňském letišti jsem narazil na parádní krámek s velkou koncentrací místního (??) zboží. Zjistil jsem ale, že v pozadí je korporátní "chobotnice", na kterou narazíte de facto všude, protože vlastní mraky řetězců po celém Česku, Slovensku i v mnoha dalších zemích: Future is local - ukázka budoucnosti maloobchodu pod taktovkou všudypřítomné nadnárodní korporace. 

Chystám se na novou knihu s tématikou práce, občas z tohoto tématu něco vyndám na (a)sociální sítě a odtud na blog: Zaměstnání je moderní formou otroctví. Práci je třeba od tyranie zaměstnání osvobodit.

Předevčírem u nás byla Sláma v botách, přivezla mi odkopky ultra-chutnýho angreštu. Využil jsem její návštěvy k dalšímu roz-hovoru. Mrkněte! Pro mě je Veronika velmi inspirativním příkladem toho, jak se ve velmi ranném věku vrátit k sobě, ke kořenům, jak nalézt svůj důlek, jak v rámci rodinné a sousedské komunity fungovat do velké míry soběstačně a jak žít dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Veronika je pro mě vlastně takovou naší ukázkou toho, jak se dožít stovky. Mimochodem, ten seriál jsme dokoukali :-) Je to paráda - doslovný návod na dobrý život, i když přesný opak toho, co dnes žijeme na většině míst v Česko-Slovensku. 

Čelím teď útokům skořápkové firmy s názvem Picrights (nový druh byznysu, tzv. copyright trolling). Fascinující fenomén. Jak se to přiblíží k nějakému rozuzlení, sepíšu to. 

Byl jsem v Českém rozhlasu Vltava na moc milém povídání s farářkou husitské církve Sandrou Silnou. Setkání se Sandrou pro mě byl zážitek - mimo jiné... chová včely, vaří pivo, pečuje o vlastní děti a komunitu okolo své farnosti v Brně. Mimo-řádná žena. 

Seznámil jsem se mimo jiné i s Michaelem Radou - další zajímavý člověk. Pořádá vtipně nazvané "Rozhovory o ničem" - náš rozhovor (o ničem) zde. 

Co mě zaujalo:

Je toho hodně, co proběhne mou pozorností, s dovolením posílám ještě čtyři odkazy na rozhovory/dokumenty, které mi přišly mimo-řádně oči-otevírající:

Interview s Gustavo Petrem - Nevím, zda sledujete vývoj v lat. Americe. Je tam aktuálně řada prezidentů, u kterých - z české perspektivy - zůstává rozum stát, jak se mohli stát hlavou státu (a udržet se u moci). Gustavo Petro, prezident Kolumbie je jedním z nich. Pro mě jsou to místa, kam se dívat pro naději. (angličtina)

Requiem za americký sen - Noam Chomsky vysvětluje, jak jsme se dostali do dnešních nesnází a jak moderní společnost funguje. Vskutku oči-otevírající dokument (anglicky)

Prohlášení proti společnému jednání vlád ČR a Izraele - Pro zájemce o lepší pochopení toho, jak funguje svět, doporučuji přečíst a případně si dohledat zdroje.  

O co se snažil JFK, předtím než byl zavražděn - rozhovor u příležitosti nové knihy Jeffreyho Sachse o tom, o co šlo prezidentu Kennedymu - rozhovor plný zajímavých souvislostí, více než aktuální. (anglicky).

Toť vše. 

Mějte se hezky! 

P.S.: Po pěti letech jsme se vrátili mezi automobilisty. O celém pětiletém experimentu života bez automobilu budou Zprávy ze život #80. 

Všechna čísla Zpráv ze života naleznete zde. 
Pokud víte o někom, koho by potěšily, k objednání jsou zde.