Deset věcí, které bych si poradil, kdybych byl znovu rodičem

12. 09. 2025, TOMÁŠ HAJZLER

Trvalo mi dvacet let, než mě některé věci týkající se výchovy, a obecně péče o druhé, docvakly. Musel jsem vychovat dvě vlastní děti, osm let dobrovolničit ve škole, napsat pár knih a mraky blogů, procestovat svět a přečíst (i vydat) stohy literatury, aby mi některé souvislosti života došly. Dnes jsme složil prvních 1000 kusů jedné z těch úžasných knih. Napsal jsem k ní předmluvu (nakladatele), v které jsem sepsal deset věcí, které bych si poradil, kdybych byl znovu rodičem. 

Předmluvu jsem nazval: "Abyste vychovali dítě, potřebujete celou vesnici."

U řady knih vydaných naším nakladatelstvím byl na začátku čtenář, který přišel s nějakou cizojazyčnou knihou a řekl něco v tomto smyslu: „Bez téhle knihy se v češtině neobejdeme. Prosím vás, mohli byste ji vydat?“ Tak to bylo i s touto knihou. Asi dva roky čekala na „svoji chvíli“, položená na mém nočním stolku… Když jsem ji pak nakonec otevřel, nedokázal jsem ji zavřít. Podtrhával jsem si v ní celé odstavce a vypsal si z ní snad tisíc poznámek. Vím, že knihy potřebují přijít ve správný čas, a dnes vím i to, že ta dotyčná čtenářka měla pravdu. Toto je jedna z těch knih, bez kterých se dnes neobejdeme. Děkuji ti za ni, Kristýno!

Ukázka míry podtrhávání/poznámek knihy, když jsem jí četl v originálu... prostě mě nadchla:  

Laboratoř výchovy dětí

Naše rodina žije v jednom z těch nových satelitních sídlišť vznikajících překotně na okrajích měst. Tato bydliště dnes nejsou koncipována jako domovy, ale primárně jako noclehárny (a stále častěji jako investiční komodita) - viz . Nebývá tady skoro žádná infrastruktura ani veřejný prostor. Marketing developerských společností akcentuje soukromí (rozuměj až příliš často „samotu“) a domy i celá sídliště pak bývají postaveny tak, že se sousedy se nemusíte vůbec potkat. A developeři to vydávají za přednost. Do těchto lokalit se pak stěhují především mladí lidé, kteří zde zakládají rodiny. Na našem sídlišti je – v čase, kdy píšu tyto řádky – ve věku 25 až 45 let možná přes osmdesát procent lidí. Proto je zde mnoho rodin s malými dětmi i miminky. Život v těchto místech je dokonalou laboratoří, v níž můžete z „první řady“ pozorovat, jak dnes vychováváme děti.

Naše rodina žije v jednom z těch nových satelitních sídlišť vznikajících překotně na okrajích měst. Tato bydliště dnes nejsou koncipována jako domovy, ale primárně jako noclehárny (a stále častěji jako investiční komodita).

Obrazy ulice

Na ulici je jedním z nejčastějších obrazů výchovy osamělá maminka s kočárkem. Dále jsou to stejně osamělé maminky, které na dětských hřištích koukají do telefonu, zatímco jejich ratolesti dělají bábovičky nebo lezou přes prolézačku. Běžné jsou u nás i malé děti, které si na miniaturních předzahrádkách přízemních bytů hrají na svých privátních pískovištích, skáčou na svých soukromých trampolínách nebo prolézají své vlastní zahradní domečky… Většinou samy, při nejlepším se sourozencem. Tyto před-zahrádečky připomínají výběhy v zoologických zahradách, kam se vypouštějí zajatá zvířata, aby se mohla trochu protáhnout, a přitom neutekla. Chovatelé v ZOO a maminky v domácnosti tak mohou na chvíli nabrat dech. Čas od času je slyšet i neutuchající dětský pláč nebo nervózní křik maminek, které už občas nevědí, kudy kam z toho nikdy nekončícího zápřahu. Když se po našem sídlišti projdete, většinou máte pocit, že snad řádí nějaká epidemie a že někdo zase vyhlásil zákaz vycházení. Všude jen auta, chodci jsou výjimkou.

Každodenní exodus automobilů

K životnímu rytmu v těchto moderních sídlištích patří i pravidelný ranní a víkendový automobilový exodus. Každý všední den, se špičkou mezi sedmou a osmou, z toho našeho sídliště jede kolona aut směr centrum Prahy. Za volantem sedí většinou muži, převážně tatínkové, kteří odjíždějí vydělávat na hypotéku. Na zadním sedadle, přikurtované v sedačkách, mají svoje potomky, které cestou do zaměstnání rozvážejí do školek/škol. Odpoledne je pak distribuují po kroužcích a večer se stejná kolona vrací domů. Další vlny tohoto exodu nastávají v pátek odpoledne, případně v sobotu ráno, kdy některé rodiny opouštějí svoje „noclehárny“ a odjíždějí na víkend. V neděli odpoledne se pak všechna auta vracejí zpět, aby se od pondělí do pátku celý ten týdenní kolotoč opakoval nanovo. Pokud rodiny zůstanou na víkend doma, obrázek výchovy se pak trochu změní: kočárky vozí a také na hřištích převažují tatínci. Cílem je nechat maminku trochu si odpočinout. I tátové, podobně jako matky, často též hledí do telefonu, zatímco si jejich dítě hraje na prolézačkách nebo na pískovišti.

Mrkněte na to, jak u nás takový ranní exodus vypadá: 

Dětské oslavy

Samozřejmě tu někdy zahlédneme dvě i více maminek s kočárky pohromadě. Vyskytnou se též maminky (a o víkendu tatínkové), co na hřištích nekoukají do telefonu, ale povídají si s ostatními rodiči nebo si hrají s dětmi. V jedné části našeho sídliště, kde jezdí méně aut, lze dokonce občas vidět i volně si hrající skupinku dětí. Dvakrát do roka u nás pořádáme sousedskou uliční slavnost (např. ). Tam, kde bývají normálně jen auta a „zákaz vycházení“, jsou najednou mraky lidí a volně si hrajících dětí. To se opakuje i tehdy, když některá z rodin v bytech s předzahrádkou uspořádá pro své dítě narozeninovou oslavu. V takových chvílích máte pocit, že všechno je, jak má být: dětská smečka, prarodiče, tety, přátelé, občas i sousedé spolu. Bohužel se to odehrává jen párkrát do roka, a tak to vypadá spíše jako nějaká reklama na dobrý život / přirozenou výchovu než jako normální, všední zvyklost…

Svoje děti jsem nosil/choval, co mi síly stačily. Tohle je fotka z jordánské Petry, kde jsem měl naší malou Týnu "na koni" několik hodin.  

Sami v úprku za svým vlastním štěstím

Co se tady snažím říct? Mluvím o výchově. Obecně se odehrává podle „kulturně podmíněného vzorce“. Ať se nám to líbí nebo ne, základem té dnešní většinové „moderní/západní“ je osamělá maminka na „mateřské samotce“, která je skoro pořád doma na všechno sama. V konzumní společnosti je nám záplavou marketingu, PR a re-KLAM-y non-stop podsouváno, že smyslem života je individuální štěstí. Štěstím pak máme rozumět nejrůznější radovánky, pohodlný život a vlastnění toho správného majetku (domy, auta… obecně značkové věci). Tohle všechno je ale v konzumní společnosti především za peníze, a ty se musejí vydělat. V dnešní době je ovšem za vyděláváním většinou nutné odjíždět z domova pryč. Čím více jsou lidé mimo domov, tím méně se znají se sousedy, kteří jsou pak pro ně z velké části cizími lidmi. S cizími lidmi si obvykle nepomáháme, a tak býváme často odkázáni na korporace, kde si zase všechno musíme koupit. Čím více musíme nakupovat, tím více musíme vydělávat. Bludný kruh se uzavírá… A my jsme osamělí, nevrlí na děti a své partnery, vyčerpaní, a nakonec nemocní.

Abyste vychovali dítě, potřebujete celou vesnici.

Můj svět se změnil, když jsem poprvé přijel do Mali, odkud pochází můj nejbližší přítel Papa. Poblíž centra Kayes, města na západě země, kousek od hranic se Senegalem, žije jeho rodina v jakémsi prostorném dvojdomku s mnoha dalšími členy širšího příbuzenstva. Za rodinu zde považují také většinu sousedů v ulici. Překvapilo mě tam hned několik věcí. Málokdy tam zaslechnete dětský pláč. Kočárky tam nemají, děti nosí na zádech, a to i při té nejtěžší práci. Dítě tady nikdy neleží někde o samotě, vždycky ho někdo nosí nebo chová, a to většinu času upevněné obyčejným pruhem látky na zádech. Kromě kočárku jsem tam jen výjimečně viděl další „vymoženosti“, bez kterých si dnes u nás péči o dítě neumíme představit oddělené dětské postýlky, dudlíky, umělou dětskou výživu či potenciálně toxické jednorázové plenky. V domě i na ulici bylo pořád plno žen a dívek, a tak kromě matky pečovaly o dítě i babička, sestry, sestřenice, tety, sousedky a někdy se zapojovali i muži. Pro mne nejdojemnější bývají tak sotva čtyřleté holčičky, které už nosí své malé sourozence. Děti tu prostě vychovává celá „ulice“. Mimochodem, jedno africké přísloví praví: „Abyste vychovali dítě, potřebujete celou vesnici.“

Papova ulice, Kayes 2007: 

Výchova v zemích globálního jihu

Do Mali jsem poprvé přijel v roce 1996. Od té doby jsem v různých dalších místech „globálního Jihu“, od Latinské Ameriky přes Afriku, Asii až po Polynésii, pobýval nesčetněkrát. V každém místě to vypadalo jinak, ale vzorec výchovy byl pokaždé stejný. Přestože tu lidé často tvrdě pracovali, o dítě vždy pečovala široká rodina, včetně lidí z ulice/čtvrtě/vesnice. Kočárky, postýlky, dudlíky, „sunar“, krmení v pevně stanovených časových intervalech nebo uložení dítěte večer k spánku, aby usnulo samo, s pláčem… nic z těchto našich „normálních“ zvyklostí tam nebylo. Naopak. Tvrdým podmínkám navzdory vypadaly děti spokojené a skupina lidí pečující o dítě působila šťastně a vyrovnaně. Po čase jsem se do některých těchto míst vracel a zjistil jsem, že mnohé z těchto obrazů začaly mizet. S postupem korporátní globalizace a konzumu jsou lidé zbavováni přístupu k půdě a jiných možností uživit se v místě bydliště, přibývá re-KLAM-y a s ní pak všeho, co je možné lidem se ziskem prodat. Ze všeho nejvíc se ale začal měnit kontext výchovy. Z otevřených, prostorných obydlí plných blízkých lidí se mladé páry stěhují do měst, do vlastních bytů či domů, často daleko od své pokrevní rodiny a známých lidí. Tam, kde dříve bujel život, kde pobíhalo plno dětí, bylo nyní téměř liduprázdno, se stále osamělejšími a vyčerpanými maminkami. Jako bych se najednou ocitl zpátky doma.

S dvojčaty (Hasan a Husajní), Dakar 1996

Tři dospělí na výchovu jednoho dítěte

Můj svět se změnil, když jsme začali vydávat knihy Gabora Matého. Od něho jsem se poprvé dozvěděl, že už i západní vědci „spočítali“ to, co v původních kulturách vědí*  od nepaměti: zdravé a šťastné dítě nemůže vychovat pouze jeden člověk, ba ani pouze dva. Zjistilo se, že jsou potřeba minimálně tři dospělí, z nichž je vždy alespoň jeden připravený o dítě pečovat. Podmínkou je, že tito pečující jsou sami v pohodě, bez stresu, klidní, mají s dítětem vytvořený vztah a dokážou se na dítě napojit. Koncept moderní západní výchovy dětí v nukleární rodině, kde většinu činností obstarává matka čekající na otce „vydělávajícího na střechu nad hlavou“, je zhruba sto let trvající, nebezpečnou vývojovou anomálií. Potvrzuje se, že pokud péči o děti (nebo o kohokoliv závislého na pomoci druhé osoby) necháme jen na jednom člověku, ten vyhoří, to znamená, že může spadnout do závislostí, onemocnět, případně ještě něco horšího: ublížit sobě nebo těm, o které pečuje.

Abyste vychovali dítě, potřebujete celou vesnici. — Africké úsloví

Problém dvounožce

K velkým změnám ve způsobu péče o děti došlo, když se naši předkové vzpřímili a postavili na dvě nohy. V důsledku toho se jim zmenšila pánev, což znamenalo nutnost zmenšení hlavičky novorozenců, aby bylo možné lidské dítě porodit. Neuvěřitelných 75 % mozku lidského dítěte se tudíž vyvíjí ještě dlouho až po narození. Aby vývoj probíhal správně, je proto nutné, aby se podmínky v prvních třech až pěti letech života dítěte maximálně podobaly podmínkám v děloze. Vnitřní klid pečujících osob, nošení, doteky a kojení patří k základům. Čím méně jsme schopní tyto základní věci dítěti poskytnout, tím více se zvyšuje pravděpodobnost, že se u něj později objeví nějaká porucha, závislost, nebo dokonce onemocnění coby důsledek neuspokojování jeho vývojových potřeb v raném dětství. Výchova je v tomto ohledu jako stavba domu. Bez stabilních základů bude stavba nestabilní, a nakonec třeba úplně neobyvatelná.

Děti jsou naši „kanárci v dole“ a není jim vůbec dobře (viz zde)

Podstatné je zvědomit si i to, že systém, v kterém žijeme, nás od sebe odděluje, staví nás proti sobě, podsouvá nám falešné, komerční ideály života a tlačí nás do „krysího závodu“ založeného na konkurenci a soupeření. Studenti ekonomie, tj. architekti našeho hospodářského systému, se ještě dnes běžně učí, že člověk je sobecký Homo economicus, nikoliv spolupracující Homo sapiens.* Osamělá nukleární rodina je základní jednotkou tohoto náhledu na člověka a tohoto systému. Je stále zřejmější, že se rodíme do hluboce traumatizované společnosti vedené těmi nejvíce traumatizovanými z nás. Jsme ustavičně bombardováni re-KLAM-ou, povrchní, ohlupující zábavou a stále lživějšími, nepodstatnými zprávami. Lidská mysl má jednu zvláštní vlastnost, a sice že často se vyskytující jev po čase vyhodnotí jako „normální“ – a co je normální, to se stává neviditelným. Poslední dobou přitom odborníci napříč zeměmi Západu (i jinde) stále hlasitěji upozorňují na exponenciální nárůst dětských psychických onemocnění. Děti jsou naši kanárci v dole a není jim vůbec dobře. Myslím, že právě proto jsou tyto knihy tak důležité. Jsou to majáky, které nám pomáhají najít ztracenou cestu. Knihy jako Matky a ti druzí nebo Přirozené hnízdo (vydali jsme na jaře 2025) nás zavádějí do nespočtu míst, kde se mláďata různých živočišných druhů i lidské děti vychovávají přirozeným způsobem. My, „moderní“ lidé z tak zvaného „civilizovaného“ a „vyspělého“ světa, můžeme právě zde hledat inspiraci pro náš návrat k sobě a pro nové polidštění výchovy i Země.

Co bych poradil svému já, kdyby se mělo znovu stát rodičem

Co se týče výchovy našich vlastních dětí, řada věcí se nám povedla. Ze všeho nejvíc snad to, že jsme vybudovali malou „vesnici/komunitu pro naše děti“. Hodně věcí jsme ale svého času ještě nevěděli. Občas mě zamrzí, že se k nám tyto knihy nedostaly předtím, než se nám děti narodily. Kdybych na základě toho, co jsem se z nich doposud dozvěděl, měl dnes možnost poradit svému mladšímu já, jak vychovat co nejzdravější a nejšťastnější děti, jak přetnout bludný kruh po generace přenášených zranění mé rodiny a jak si vychovávání dětí v radosti a plné síle náležitě užít, bylo by to toto:

1. Vrátit se „domů“. Ideální je nastěhovat se co nejblíže vlastní rodině. A pokud to není možné, pokusil bych se sestěhovat s kamarády nebo bych hledal nějakou hodnotově spřízněnou sousedskou komunitu, kde bych pak založil (nový) domov. Za klíčové považuji nastavit ekonomiku domácnosti tak, aby byla co nejméně závislá na korporacích, na nutnosti vydělávání, tj. odjíždění pryč. Pokud je to jen trochu možné, práci ve smyslu obživy bych si vytvořil, namísto abych ji hledal. A pokud bych ji musel hledat, pak bych hledal co nejblíže domovu. Za ideální pro život / vychovávání dětí považuji malé město nebo okraj velkého – obecně místo s funkční infrastrukturou, kde je možno všechny základní potřeby (práce, nákup, vzdělání, úřady, volný čas) praktikovat nebo vyřídit pěšky, na kole nebo veřejnou dopravou, bez nutnosti vlastnit auto.

Naši noclehárnu se snažíme všemožně hackovat tak, aby sloužila jako domov. Jedním z oblíbených hacků jsou sousedské hostiny:

2. Dělal bych všechno pro to, abychom se sousedy utvořili ekonomicky i sociálně úzce propojenou komunitu a stali se (mimo jiné) sítí „tet a strejdů“ pro děti, které vychováváme, a stejnou sítí pečující o naše staré, handicapované a nemohoucí spoluobčany.

3. Dbal bych na to, aby těhotenství žen v našem společenství bylo co nejvíce „chráněné“, tj. bez stresu a maximálně klidné.

4. Pokud by to bylo jen trochu možné, pokusil bych se zajistit, aby se naše děti narodily co možná nejpřirozenějším způsobem, v co nejpřirozenějším prostředí, tj. mimo tradiční nemocnici a bez medikamentů.

5. Děti bych vychovával bez kočárku, dudlíku a oddělené postýlky. Tj. choval bych je, nosil a spal bych s nimi společně. Nutnou podmínkou toho je především právě síť pečovatelů, kteří se v případě únavy střídají.

Naše děti jsme se snažili nosit i venku. Jenomže většinu času jsme používali kočárek, doma oddělené postýlky a dudlík. (Všimněte si kruhů pod mýma očima. Je to jeden z častých zevních znaků u rodičů při výchově dětí v nukleární rodině: 

6. Co nejdelší kojení. Dnes víme, že v komunitách, které vychovávají zdravé děti, se kojí v průměru čtyři roky. Dopady na psychické i fyzické zdraví dětí jsou obrovské.

7. Snažil bych se o to, abychom s dětmi trávili maximum času v přírodě, a to i v dešti či v jiném zdánlivě nepříznivém počasí.

8. Snažil bych se vytvořit prostředí pro svobodnou, venku na ulicích i v přírodě volně se pohybující dětskou „smečku“. Pokud by byl nutný dohled dospělého, dospělí nebo náctiletí sousedé by se mohli střídat. Nutnou podmínkou je regulace automobilového provozu, neboť mezi množstvím aut a dětí venku je přímá úměra: čím více aut, tím méně dětí.

9. Vyhnul bych se školkám a školám s výjimkou těch, kde základem je sebeřízení (demokratické školy). Trval bych na tom, aby škola byla od našeho domova dosažitelná pěšky, na kole nebo snadno veřejnou dopravou. Pokud by bylo nutné děti do školy dovážet, našel bych nebo založil domškoláckou skupinu, kde základem vzdělávání je volná hra.

10. Snažil bych se dbát na to, abychom my dospělí, kteří o děti pečujeme, v první řadě pečovali o sebe – dobře jíst, dobře spát, být vyrovnaní a odpočatí. Rodíme se do kultury, která nás traumatizuje, proto je klíčové věnovat se také vlastnímu i společnému uzdravování. Tohle bych sám sobě poradil. Vím, že z pohledu fungování dnešní společnosti a výchovy dětí je to pro většinu dnešních rodičů tak trochu sci-fi. Vím také, že moderní realita je, a ještě bude mnohem složitější. Myslím si však, že jakékoliv přiblížení se zpět našemu lidství je to nejlepší, co můžeme pro naše děti udělat. Jsem přesvědčený, že cokoliv z toho jim dáme, vlastně vracíme svým předkům, dáváme sobě i dalším potomkům. A to zatraceně stojí za to.

Tomáš Hajzler

PeopleComm

Knihu si můžete prohlédnout a pročíst na tomto odkazu:

Knihu Matky a ti druzí najdete v cenově zvýhodněném balíčku s knihou Přirozená výchova, kterou jsme letos k tomu tématu též vydali:

__________________

Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.