Šestnáct rozdílů mezi Marokem a Španělskem aneb na kontrastech je vidět i to neviditelné

04. 03. 2018, TOMÁŠ HAJZLER

Zkoušeli jste někdy přečíst bílé písmo na bílém papíře nebo černé na černém? To nejde, že jo?! Není to vidět.
Stejně tak, jakékoli lidské chování - i to nejabsurdnější - přestává být vidět, pakliže se tak chová většina. Většinové chování je bílou na bílé.
My jsme včera přišli po více než měsíci v Maroku do španělské Ceuty (španělská enkláva na severu Maroka) a já mám pocit, že jsem dnes zase zahlédl pěknou řádku bílé na bílé - tj. rysů naší kultury, která je často absurdní, mnohdy až toxická, ale pro nás, kteří jsme její součástí, zůstává neviditelná.
Některé věci jsou tak na hlavu, že jsem si na ní musel mezi sepisováním stoupnout :-).
21.3. budeme právě o tomhle mluvit na Demystifikaci Matrixu. Prosím, přijďte, ať to proberem a posunem se zase o kousek dál.

V článku "Varovná studie ČHMÚ: Většina podzemní vody v Česku je znečištěna nebezpečnými pesticidy. Experti je našli i ve zdrojích pitné vody" jsem odkazoval na experiment níže (v textu najdete vysvětlení experimentu v češtině). Ten poukazuje právě na tento fenomén. I když je lidské chování úplně, ale úplně na hlavu, nedivíme se mu, pokud se ostatní nediví. Mrkněte - je to "must see"!

Buď, jak buď - co mě v Ceutě - v porovnání s Marokem - bacilo přes nos:

1) Řetězce nadnárodních korporací vs. drobné nezávislé obchody - Počínaje McDonald's, Burger Kingem, přes Corte Inglés, Shell až po Lidl. V Ceutě je to jako u nás. Drobných krámků minimum, prim hrají nadnárodní velcí hráči. Tohle je pro zdraví společnosti a lidi v ní důležitější, než by se našinci mohlo zdát. Proč jsem vysvětloval tady: Podpora místních obchodníků jako klíčový krok k přechodu k prosperující společnosti. O toxicitě Lidlu, Billy nebo Kauflandu jsem psal zde: Supermarkety vs. drobní obchodníci. Mrkněte, jaký mají v Ceutě hezký Mekáč:

2) Demokratická, prospěšná práce vs. práce na hovno - Ve většině míst v Maroku narazíte na zástupy lidí, kteří nabízejí výrobky nebo výpěstky, které buď připravili sami nebo je to práce jejich rodin, vesnice nebo družstva. Najdete je všude - v drobných krámcích, které jsou tu na každém kroku, na trzích, na ulici, na nádražích. Vlezou vám dokonce až do autobusu nebo do vlaku, kde nabízejí, co ráno upekli nebo uvařili.
U nás takhle podnikat - že by jeden prodával druhému - není jen tak. Podnikání znamená razítka, certifikáty a povolení. A na to každý nemá - nervy, znalosti, odvahu ani finance. Korporace a oligarchové jo, ale obyčejný člověk? A tak není divu, že většina našinců (ať už v Ceutě nebo v Praze) pracuje místo na sebe, pro někoho jiného v nějakém otupujícím zaměstnání, pro které se vžil tolik trefný termín práce na hovno. Podivoval jsem se nad tím třeba v tomhle videu:

3) Jídlo vs. chemo-potraviny - Tento bod úzce souvisí s prvníma dvěma. Došlo mi to, když jsem šel ráno sehnat snídani. Jediný otevřený byl obří Lidl - 2 km od hotelu + 2 km zpátky. Koupil jsem tam pár kousků "pečiva" - viz fotka marockého chleba nalevo a nějaké "koblihy" z Lidlu. Z rozmrazeného polotovaru, bůhví z čeho ten polotovar vyrobili (viz např.: Mouka, voda, sůl a droždí nestačí. Dnešní rohlíky mají i přes 30 látek).
V Maroku jsem každý den - kdekoli jsme ten měsíc byli, ušel maximálně 50 metrů a vždycky mohl koupit čerstvý chleba nebo jiné pečivo (v 8 z 10 případů ještě teplý) z nějaké místní pekárny - tj. skvělé jídlo z místních surovin, zpracované sousedy pro sousedy, super levné, peníze zůstávají v komunitě a ne na nějakém anonymním účtu, minimum CO2, bez potřeby dojíždět na nákup autem. Všichni zainteresovaní (kromě akcionářů korporací) spokojení. O zelenině a dalším jídle ani nemluvě. Tomu ze španělské Almérie se zelenina říkat nedá. Vypadá to tak, ale to je asi tak všechno.

4) Strach vs. důvěra - "Pane, ten batůžek si musíte odložit do skříňky.", řekl mi strážník v jednom z Ceutských marketů. V tu chvíli jsem si začal všímat, že vlastně v Ceutě stojí v každém krámu uniformovaná ochranka (stejně jako u nás) s pořádným obuchem a pepřákem u pasu, a že mě sledují. Ne že mi nevěří. Naopak, oni věří, že jsem přišel krást. Je to jako v modřanském Kauflandu, kde vám na příkaz vedení prosmejčí tašku a požadují, abyste si natočili vozík. Nebo jako v centrále T-mobilu či jakékoli banky, kde se musíte legitimovat, i kdybyste tam chodili každý den.
Musel jsem se rozesmát, když jsem si vybavil polední pauzu na jakémkoli marockém tržišti, kdy většina prodejců nechá svůj stánek prostě být nebo ho jen zakryje látkou a jdou si dáchnout. U nás vládne strach. U nich ještě důvěra. Proč asi?

5) Individuální vs. sdílená doprava - Přestože je Ceuta na pobřeží moře, překvapilo mě, jak blbě se mi tam dýchalo. Přestože auta jsou v Maroku v mnohem žalostnějším stavu, na mnoha místech v Ceutě jsem si přišel jako v pražské Legerce. Aut tu bylo skoro jako v Praze. I tady milují SUVčka s obří spotřebou. I tady ťukají diesly. V Maroku se na menší vzdálenosti ještě chodí pěšky. Normální je i osel, velbloud, kůň nebo kolo. Na delší se jezdí busem, vlakem nebo tzv. grand taxíkem - což je nejčastěji sdílený starý meďák, kam se dozadu narvou 4 lidi (viz naše selfie) a dopředu, kromě řidiče dva. Aut je tu tak mnohem míň a vzduch překvapivě mnohem lepší. P.S.: Zájem o sdílení samozřejmě znamená, že doprava je tak hustá, žse se dostanete bez vlastního auta (skoro) všude.

6) Zástupy pejskařů - Další věc, která mě tu bacila do očí, jsou pejskaři. V Maroku to běhá nadivoko, psi jsou spíš komunální než individuálně opečovávaný. V Ceutě, stejně jako u nás, pochodudují zástupy pejskařů. Zatímco v Maroku žijí lidi ještě ve velkých rodinách a pevně spjatých sousedských komunitách, v Ceutě/u nás jsme stále osamělejší. Pejsci jsou tím nejsnadnějším řešením (např zde) - a vlastně tak zpětnou vazbou na naše osamění, prázdnotu a smutek.

7) Zástupy běžců - Toho jsem si všiml vloni na Okinawě, kde - stejně jako v Maroku - prakticky nikdo neběhal. Většina lidí tam má ještě poctivou fyzickou práci a tak málokoho napadne, že by si šel "jen tak" zaběhat. Na Okinawě jsem dřel na farmě a poslední co by mě napadlo je jít běhat. Pohybu jsem měl většinu dní víc než by mi bylo milý. V Ceutě tipuji, že většina sedí někde u kompu, a tak pak musí běhat. Tak jako já doma. A protože v Ceutě pěkně lilo, tak většina lidí na ulicích byli buď pejskaři nebo běžci.

8) Bezobalu vs. pytlíky - Nad tím jsem se rozplýval už na fejsbuku. Na většině míst Maroka se bez jednorázových obalů dalo pořídit všechno podstatné. V Ceutě prakticky nic. Mrkněte na pár fotek z bez-obalového Maroka - Zelenina/ovoce:

Chleba:

Suché jídlo:

Těstoviny/kuskus:

Olivy/vejce :-)

Ještě vejce:

Kuřecí. To jako vážně. Baterie živých kuřat, která vám na místě usmrtí - podobný bizár jako naši vánoční kapři (nevyužili jsme):

Samozřejmě ryby (zkusili jsme 2x) :

Prášek na praní (to jsme nekupovali):

Drogerie (taky jsme nepotřebovali):

Koření:

9) Sex, Drogy, Rock'n'roll - S výjimkou oblasti pohoří Rif, v našem případě Chefchouenu jsme během měsíce nepotkali v celém Maroku jediného člověka, který by se někde motal, zvracel nebo někde něco rozbíjel. Stejně tak se nikde nepovalují flašky, plechovky nebo krabice od chlastu. Sehnat alkohol je tam ve většině míst nad lidský síly, na severu se kouří kif (tráva). V Ceutě jsme potkávali mraky típků s lahví v ruce nebo skupinky posedávající kolem plechovek s pivem. Ve většině hospod hrací automaty. Proč je v západním světě tolik závislostí, že jo?

10) Každý sám za sebe - Co mě v zemích typu Maroko pokaždý dojme a doma se z toho dlouho sbírám je solidarita, kterou tu pociťuju. Ze všeho nejvíc miluju nádraží. Stačí se přiblížit a už se vás někdo ujme a dovede vás ke správnýmu okýnku. Nebo tápete na ulici a vždy někdo přiskočí a už vám pomáhá. Samozřejmě v místech, kam jezdí západní turisti, je taky hodně "dojičů", pro který jsou ztracení cizinci snadná kořist, ale tihle típci jsou všude. Obecně tu platí, že jeden pečuje o druhého. Kdo je v nepohodě, tomu se pomáhá. U nás si jedeme každý na svý triko.

11) Ora et labora - Tohle je v zemích, které se řídí Koránem, většině našinců protivný, ale já to mám rád. Myslím to, jak se tu pětkrát denně, sedm dní v týdnu, svolávají k motlitbě. Teda ve 4.40 ráno, uprostřed února je trochu protivný, ale obecně to pomáhá lidem stanovit si strukturu dne, které třeba Benediktíni říkají “Ora et labora” neboli střídání modlitby a práce. Totiž, stejně jako se střídá den a noc nebo roční období, tak se tu střídá období akce a reflexe, dělání a ne-dělání. Mimochodem, přesně tohle nám - akcí posedlé západní kultuře - doporučují moderní guruové time managementu, psychologové a dokonce i stále větší počet lékařů.

12) Tekuté na***ní - Byl to Zygmund Bauman, který zavedl termín "tekutá doba", s kterým souvisí i termíny "tekutý strach" nebo tekuté vztahy". Jde o to, že jak se osvobozujeme od svazujících tradic a jdeme "každý za svým snem", rozpadají se nám staré jistoty a my nevidíme nové. Z nové situace, kde žalostně chybí záchytné body, pociťujeme zákonitě strach a nejistotu. Ve "svobodné" společnosti pak panuje "blbá nálada", jakési tekuté "na***ní", kdy lidé podvědomě hledají, na koho by svůj strach a zlost namířili. Jen ve výrazu tváří - těch v Maroku vs. v Ceutě - rozdíl je to obrovský. V Maroku převažovaly usměvy, v Ceutě (u nás doma) zamračenost, ustaranost, naprdlost.

13) Doteky - Nad tím pláču v každé muslimské zemi. Plakal jsem nad tím ve své knize Třináct tisíc dní. Kdo jste ji četli, vybavte si, jak jsem zčervenal, když mě Cissé v Mali vedl po ulici za ruku. Typický západní muž (a já nejsem výjimka) umí tři druhy doteku - při sportu, při bitce a při sexu. Muži na jih od Alp umí druhého chlapa i obejmout, držet ho okolo ramenou, umí ho i pohladit. V Maroku to byl v tomhle ohledu "treat". Chlapi se tu vodí za ruce, při loučení a vítání se objímají, hladí, líbají. Miluju, když mi tu někdo podá ruku a pak se dotkne svého srdce nebo si ruku, kterou mi podal, políbí. Se sexualitou to nemá nic společného. Se závislostma a agresivitou ano.
Miluju i to, kolikrát za den tu někdo pohladí nebo pochová naši Valentýnu. Té je totiž osm a je to ještě dítě. Dvanáctiletou Valérii už nikdo nehladí, po té jen pokukují :-).

14) Lítání venku - Další moje slzy na krajíčku. Kdo mě znáte, víte že trpím jak zvíře, když vidím ty dnešní české děti, které jdou ven jen pod dozorem, do školy je vozí autama a ven jdou maximálně na nějaké dokonalé dětské hřiště, kde jsou též pod dozorem. Uvěřili jsme mýtu o cizích, potenciálně nebezpečných lidech a myslíme si, že venku jde o hubu. Když jsem byl malý, "zarach" byl ultimátní trest. Dnes je největším trestem zákaz telefonu. V Maroku je to ještě moje dětství. V Ceutě jedno dítě = jeden dospělý asistent. O tomhle tématu jsem napsal kilometry textu, neboť to považuju za průser jako hrom - např.: Provence v Komořanech nebo Rozšířená rodina třeba.

15) Pořádek vs. nepořádek - O tomhle přemýšlím od doby, co jsem se dozvěděl o bezobalovém hnutí. Tedy například o tom, jak dokonalou máme u nás "úklidovou službu" (popeláře), která po nás sebevětší množství odpadků v pravidelných intervalech uklízí. Naučili nás dokonce věřit, že je tzv. zrecyklují. My si pak myslíme, že se nic nevyhodí, a že se to znovu použije.
To je samozřejmě nebezpečný mýtus. Průser jako vrata je ale především ten, že nemáme žádnou zpětnou vazbu na ty hory odpadu, které produkujeme. Nemáme ponětí o těch horách plastů, které po sobě necháváme každý den. Maroko patří k části světa, kde tu zpětnou vazbu mají a kde ji tím pádem můžeme získat i my. Navíc mají oceán, kde tu zpětnou vazbu máme tuplovaně. Ten náš "na oko" pořádek, který po nás udržují naši popeláři tak není vůbec žádná výhra a možná je to v důsledku horší než ne-pořádek, který člověk potkává v méně rozvinutých zemích.
Mrkněte na pár fotek/video. Tohle jsem nafotil během pár sekund na jedné pláži:

Tohle, jen tak u chodníku:

Další:

A ještě jedna:

Mrkněte na video z Bali, kde potápěči natočili hodně husté záběry:

16) Dobře střežená pevnost - Ceuta je během pár měsíců moje druhá zkušenost s cestou do EU po zemi. V listopadu jsem se dostával z Běloruska do Polska. Byla to dokonalá exkurze do sedmdesátých let. Trvalo to tři hodiny. Včerejší Ceuta byla snažší, za to strašidelnější. Žiletkový dráty, odporný, dlouhý koridory, brány, mraky přešlapujících Afričanů a do toho šílený déšť. Počasí se jim tady tak totiž zbláznilo. Leje tu každý den, záplavy jsou všude. Přijít do EU pěšky doporučuju. Doporučuju si i prohlédnout opevnění, které Evropa staví a zjistit si, kolik nás to stojí a podumat, čím to je, že se nám do naší pevnosti tolik lidí z jihu hrne. Napsal jsem po přechodu tý hranice na fejsbuk - Si vždycky říkám, kdyby Češi víc cestovali, víc by si věřili. Víc by věřili EU, víc by si vážili "svýho pasu". Vyprdli by se na českou žabo-myší politiku a víc by žili.

Valentýna se snaží vyhnout vodě.

Jeden z koridorů:

Na tenhle film se podívejte. Vysvětluje mnohé:

Chcete-li, mrkněte na víc fotek - vybral jsem celkem 44, které mi přišly něčím zajímavé. Klikněte na fotku níže a proklikněte se na Flickr nebo na Fejsbuk.

P.S.: Podívejte se určitě na Exkurze do budoucnosti. Hodně si od toho slibuju. Kromě Demystifikace Matrixu (21.3.), jsou to: Marketing bez manipulace (26.4.’18), Svoboda v práci(24.5.’18) a Kmeny (19.6.’18). Přijďte!