Práce na hovno - výstřižky

Tento článek - Práce na hovno či v originále On The Phenomenon Of Bullshit Jobs od Davida Graebera jste už jistě všichni četli. Přesto sem s dovolením dám několik výstřižků, neboť jsou to "hřebíčky na hlavičku". Sám se totiž ptám, jak to, že se systém, který zpočátku sliboval hromadu volného času a pro většinu lidí možnost tvořit, co milují se tak hrubě zvrtl? Jak to, že dnes 8-9 z 10 lidí nemá vztah k tomu, co dělá? Jak to, že je tolik lidí "na prášcích"? Jak to, že byznys likviduje planetu v míře dosud nevídané (

John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na konci století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne. Podle všeho měl pravdu. Technologicky jsme toho docela dobře schopni, a přesto k tomu nedošlo...

John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na konci století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne.

… Působením nějaké podivné alchymie, kterou nikdo nedovede úplně vysvětlit, se počet placených posunovačů papíru viditelně stále rozrůstá a čím dál víc zaměstnanců zjišťuje – a je to podobná situace jako zmíněný sovětský příklad –, že oficiálně sice pracují čtyřicet nebo padesát hodin týdně, ale jejich skutečné pracovní vytížení se blíží oněm patnácti hodinám, které předpovídal Keynes. Zbytek času jim zabere organizování motivačních seminářů či účast na nich, aktualizování facebookových profilů nebo stahování filmů.

… Když jsem jednou přemýšlel o zdánlivě nekončícím narůstání administrativních povinností na britských katedrách, dopracoval jsem se k jedné z možných vizí pekla. Peklo je společenství jednotlivců, kteří tráví většinu svého času prováděním úkonů, jež nemají rádi a v nichž nijak zvlášť nevynikají. Je to stejné, jako kdyby vás najali, protože umíte vyrábět perfektní skříně, a pak byste zjistili, že máte většinu času trávit smažením ryb. A přitom by tuhle práci ani nebylo třeba dělat – přinejmenším proto, že jen velmi omezený počet ryb je nutné smažit. Zároveň ale vždy nějak dojde k tomu, že všechny zaměstnance postupně ovládne vztek nad představou, že někteří jejich spolupracovníci možná tráví více času vyráběním skříní a zanedbávají svůj podíl odpovědnosti za smažení, až se brzy v dílně začnou kupit nekonečné hromady zbytečně a špatně usmažených ryb a nikdo už pořádně nedělá nic jiného.

Peklo je společenství jednotlivců, kteří tráví většinu svého času prováděním úkonů, jež nemají rádi a v nichž nijak zvlášť nevynikají.

… Není to tak dávno, co jsem potkal kamaráda ze školy, jehož jsem neviděl od dvanácti let. Ohromilo mě, že se mezitím stal nejprve básníkem, pak frontmanem indierockové kapely. Některé jeho písničky jsem slyšel v rádiu, ale vůbec jsem netušil, že zpěváka vlastně znám. Byl očividně skvělý, inovativní a jeho práce beze vší pochybnosti prozařovala a zlepšovala životy lidí. Přesto však po několika neúspěšných albech přišel o smlouvu, a protože ho pronásledovaly dluhy a narodila se mu dcera, zvolil nakonec, jak sám řekl, „standardní cestu, jíž jde hodně lidí, kteří nevědí, kudy kam: studium práv“. Teď je právník zaměstnaný u významné newyorské firmy.

V naší společnosti zřejmě existuje obecné pravidlo, že čím zjevněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostane zaplaceno.

… Co vypovídá o naší společnosti fakt, že generuje jenom krajně omezenou poptávku po talentovaných básnících či hudebnících, ale zdánlivě nekonečnou poptávku po specialistech na firemní právo. (Odpověď: jestliže jedno procento obyvatel ovládá většinu dostupného bohatství, pak takzvaný volný trh odráží jen to, co považují za užitečné nebo důležité oni, nikoli zbývající procento populace.)

Co vypovídá o naší společnosti fakt, že generuje jenom krajně omezenou poptávku po talentovaných básnících či hudebnících, ale zdánlivě nekonečnou poptávku po specialistech na firemní právo?

V naší společnosti zřejmě existuje obecné pravidlo, že čím zjevněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostane zaplaceno.

Co by se stalo, kdyby se některá konkrétní skupina zaměstnanců zcela vytratila?

Co by se stalo, kdyby se některá konkrétní skupina zaměstnanců zcela vytratila? Říkejte si, co chcete, o zdravotních sestrách, popelářích nebo mechanicích, ale je evidentní, že kdyby zničehonic zmizeli v oblaku kouře, následky by byly okamžité a katastrofické. Svět bez učitelů či dělníků v docích by začal mít problémy velmi rychle, a dokonce i bez autorů sci-fi nebo ska muzikantů by byl svět nepochybně horším místem. Není už ale vůbec tak jasné, čím by lidstvo trpělo, kdyby měli podobně zmizet všichni výkonní ředitelé „private equity“ firem, lobbisté, PR výzkumníci, pojišťovací agenti, telemarketéři, exekutoři nebo právní poradci. Hodně lidí má dokonce podezření, že by se svět jejich neexistencí zlepšil...