Momo a ukradený čas

Momo a ukradený čas: jeden z mých velkých letošních objevů. Pohádkový román z roku 1973. Autorem je Michael Ende, kterého zná většina z nás z Nekonečného příběhu (Atrej, rychlodrak Falco,... vzpomínáte, ne?). Knížku jsme u nás doma dočetli tento týden. Mě ale nadchla natolik, že jsem z ní v září a v říjnu několikrát předčítal na přednáškách a workshopech (viz video níže). Nemohl jsem si pomoct.

Nenašel jsem totiž lepší popis toho, jak se nám do života vplížil dnešní systém. Jak se stalo to, že jsme dřív měli čas a dokázali jsme jen tak být (mnohem lépe než dnes). A čím to, že dnes tolik potřebujeme mít, abychom mohli být? Jak to, že na otázku "Peníze, nebo život?" tolik z nás odpovídá peníze (a pak život)? Jak to, že tak moc vyděláváme na život, že ani nestíháme pořádně žít? V tomhle románu najdete odpověď. Hodně odpovědí. Do detailu. Navíc psané formou, že se vaše děti každý večer těší do postele na čtení Momo. A těšíte se i vy.

Jak to, že dnes tolik z nás potřebuje mít, abychom mohli být?

O co v knize jde? Děvčátko Momo žije v opuštěném amfiteátru na pokraji anonymního italského města. Tam tráví čas se svými přáteli: s metařem Beppem, Gigi průvodcem, Nicolou kavárníkem,... a se smečkou dětí. Hrají si, debatují, podnikají výpravy... dost podobně, jak si i já vybavuji své dětství. Vše je jak má být až do chvíle, než se do města vplíží tzv. Šedí muži z "Ústavu pro úsporu času" s nabídkou, kterou nelze odmítnout: Vezmou váš čas a uloží ho do banky s 20% úrokem! Jak to ale u většiny moderní reklamy bývá, jedná se samozřejmě o léčku. Šedí muži balamutí obyvatelstvo tak, aby uvěřilo právě v to, že musí mít, aby mohli být. Že musí neustále po něčem toužit, něco chtít, že je nutné to v životě daleko dotáhnout. Na prvním místě jde o ú-spěch. Věci jsou podle nich právě měřítkem úspěchu (a tedy hodnoty každého člověk) a též prostředkem k zábavě, k úniku z nudy. Ani minuta nesmí přijít nazmar. Je potřeba si pospíšit a všechno to stihnout. Je nutné šetřit čas, neplýtvat jím. Vztahy s druhými lidmi musí být výhradně užitečné!

Fráze "nemám čas" patří v našem dnešním světě k těm nejčastějším. Úsměvnou ukázkou poukazující na tento fenomén je např. iniciativa kostarického výboru pro turismus: "Zachraňte přepracované Američany".

Děvčátko Momo a děti obecně jsou "problémem v Matrixu". Momo není schopná a ochotná se nechat podrobit, a tak na ní Šedí muži v prvním kole nasadí "dokonalou pannu" a jednoho z agentů, který jí začne vysvětlovat podstatu hry (tak, jako i nám tuto hru dnes od ranného dětství vysvětluje naše společnost) - viz ukázka z knihy:

Vím: nejeden našinec teď namítne, že jsme tu "dříve" měli komunismus a protože "nic nebylo", byla pohodička. Teď je tu kapitalismus a svoboda dělat si, co chceme a proto je třeba se ohánět. Jenomže většina mých přátel ze zemí na západ od Aše a z USA, kterým je přes čtyřicet, mluví o stejném fenoménu - o tom, jak se i jejich společnost proměnila směrem od pospolitosti, komunity a důvěry směrem k individualismu, anonymitě a strachu. Michael Ende byl Němec a Momo Italka. Myslím, že je důležité připomenout si, že socialismus i kapitalismus jsou dvě strany jedné mince. V obou systémech jde o materiální prospěch. Ten rozdíl fenomenálně vysvětluje Oldřich Kaiser v roli Oskara Krejčího v seriálu České století, části "Poslední hurá":

Mimochodem při úterních (17.11.) vzpomínkách na Sametovou revoluci jsem si znovu uvědomil, jak jsem vděčný za všechny ty svobody, o kterých jsme si mohli mezi 1948 a 1989 nechat zdát (mimo jiné publikování těchto úvah). Rok od roku si ale říkám, že jsme chtěli svobodu, ale místo toho jsme dostali kapitalismus.

Každý rok si 17.listopadu říkám, že jsme chtěli svobodu a místo toho jsme dostali  kapitalismus.

Ale zpátky k Momo. Pokud jste na ní doposud nenarazili, mrkněte na filmové zpracování z roku 1986 (výše). Vězte ale, že to je něco jako trailer na knížku, ve které je něspočet pasáží, které se do filmu nedostaly.

Minulý pátek jsem strávil na konferenci Svoboda učení. Na Momo jsem tam hodně myslel. Bude to znít jako klišé, ale Momo, tj. děti jsou naše naděje. Dochází mi, že čím víc je přestaneme v dětství lámat, že pokud je osvobodíme od povinného školství a jako rodiče k nim začneme přistupovat s respektem, mohou nám pomoci se časem vymanit z "kletby šedých mužů". Jsou to děti, kdo nás může znovu naučit být tím, kým jsme už jednou všichni byli. Jsou to ony, kdo nás může naučit znovu důvěřovat a spolupracovat. Obzvlášť v posledních dnech si říkám, jak moc by nám Momo a další děti mohly pomoci se ze všeho toho siláctví dostat zase zpátky na zem.

Tohle jsem dnes ráno napsal na fejsbuk:  "Ranní zážitek ze školky: V nestřeženém okamžiku se dva tříletí chlapečci začnou řezat. Hlava nehlava: pěstičky, kravaty, kopanečky,... v tvářičkách drsný výrazy. Mezi nimi malá Josefínka: "Neperte se, neblbněte, to neděláme..." Snaží se je roztrhnout, až jeden z chlapečků upadne a začne plakat. Příchodem paní učitelky šarvátka končí. Přišlo mi to jako skvělá metafora dospělého světa. Kolik velkejch kluků se taky furt potřebuje s někým přetahovat, tlouct, vyhlašovat války, vyhrožovat komukoli, kdo vypadá, smýšlí nebo se chová jinak. Já o tom dumám a děkuju všem Josefínkám za to, že jsou. Mám pocit, že jsme po nějakém čase zase v době, kdy je budeme potřebovat."

A myslím si, že pokud bychom my dospělí chtěli udělat něco pro lepší svět, je to právě podpora dětí, snaha o to být lepšími rodiči, učiteli, prarodiči nebo sousedy. Po páteční konferenci si myslím, že klíčová je i snaha o osvobození našeho vzdělávacího systému. Já se na toto téma dnes podvečer těším na debatu s Ondřejem Hausenblasem.

Mějte se hezky!

P.S.: Pokud chcete dostávat info o zprávách zde na blogu, nechte na sebe kontakt: přihlášení k newsletteru. Jarní workshopy: Tvrdě, kamarádsky, nebo jinak? 11.-12.4. 2016 a Najděte svůj důlek 18.-20.4.2016.

Snimek obrazovky 2015-11-20 v 11.44.29