České národní trauma aneb Jak to bylo s komunismem

20. 04. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

Nad tématem komunismu jako českého národního traumatu se chci po-zastavit mnoho let. Nakopla mě k tomu až přednáška ekonoma Tomáše Sedláčka vloni v létě.
Po 35 letech budování kapitalismu mi během jeho povídání došlo, jak efektivním strašákem "nebezpečí komunismu" stále je. To samé platí i o dalším velkém "strašidlu" - okupaci Československa v roce 1968. Cítím velkou lítost z toho, že se nám za tak dlouho dobu nepodařila ani špetka reflexe těchto dvou ran našem národním psyché, a že jsou dnes ve velkém zneužívány k tomu, aby se s námi manipulovalo. 

Dvě krátké prosby na úvod: V případě, že se rozhodnete si článek přečíst, pokuste se textu (pouze) porozumět, ne s ním jakkoli m(ne)souhlasit. Je to příspěvek do diskuze k tématu národního traumatu, ne má snaha kohokoli přesvědčovat. Proklikejte si odkazy, udělejte si vlastní rešerši a vlastní názor. Jedná se o velmi obtížné téma, které je možná i jedním článkem nepostižitelné. Text je obsáhlý, a tak doporučuji si na něj najít ničím nerušený prostor. 

......

Komunista, komouš, komanč, bolševik, neo-marxista, marxista,... a další podstatná jména patří k nejčastějších nadávkám, kterými se mě snaží různí lidé na asociálních sítích urazit. Často je to nadávání opravdu úsměvné: Stačí napsat něco o lokalizaci života, o sousedském životě, o zdraví nebo o radosti. Toto byl jeden z komentářů pod příspěvkem o práci Heleny Norberg Hodge:

Nebo natočíte video o změnách dopravy v Paříži a opět propagujete komunismus, tj. totalitu, tj. zlo:  

Konformní a hodnotoví intelektuálové
Na zmiňovanou Sedláčekovu prezentaci jsem zašel vloni na Meltingpot Forum, kde jsme společně vystupovali. Jsem trpělivý člověk, ale toto povídání jsem vydržel jen asi 15 minut. Oblíbený ekonom totiž velmi rychle najel na svou oblíbenou linku "zlého komunismu" vs. "dobrotivého kapitalismu". Když pak vyndal ještě i (dnes velmi oblíbené) téma "zlých diktátorů z východu, kteří si chtějí porobit svobodný demokratický svět" (Rusko, Čína, Írán, obecně arabské země,..) , musel jsem odejít... a to byly ještě tři měsíce před začátkem masakru v Gaze. Být to dnes, vyprávění o "brutálních a netolerantních režimech útočící na svobodný Západ" bych asi nevydržel ani minutu. 

Vzpomněl jsem si na Noama Chomského, který často hovoří o tom, že je zodpovědností veřejně činných intelektuálů (ke kterým Tomáš Sedláček v Česku neodmyslitelně patří) hovořit pravdu a odhalovat lži. Chomsky rozlišuje dva typy intelektuálů - konformní a hodnotové (psal jsem o nich už zde). Zatímco ti konformní posilují moc oligarchů a korporací, hodnotoví stojí za hodnotami jako jsou pravda a láska. Tomáš Sedláček sice "klame tělem", neboť kritizuje konzum a ekonomický růst, když se ale zaměříte na podstatu jeho sdělení, zjistíte, že jeho cílem je umocňovat moc dnešního systému ekonomické globalizace v rukou oligarchů a korporací. 

Noam Chomsky často hovoří o tom, že je zodpovědností veřejně činných intelektuálů hovořit pravdu a odhalovat lži. Chomsky rozlišuje dva druhy těchto intelektuálů - konformní a hodnotové. Konformní posilují svou činností moc oligarchů a korporací, hodnotoví usilují o obnažení pravdy a vybudování skutečné demokracie. 

Trauma jako podmínka manipulace
Když se zaposloucháte do vyprávění dnešní konformní "elity národa", zjistíte jak často nám vyprávějí "narativy vládnoucích elit", ne pravdu. Často přemýšlím nad tím, jak moc nám tito lidé lžou vědomě či jak moc jsou jednoduše "indoktrinování"/naprogramováni (o indoktrinaci zde) a tomu, co tvrdí sami věří. Myslím, že v případě lidí jako je T. Sedláček platí přísloví: "Koho chleba jíš, toho chleba zpívej." Dlouhá léta byl hlavním ekonomem jedné z největších nadnárodních bankovních korporací v zemi. Myslím ale, že velká část toho, co nám naši "konformní intelektuálové" tvrdí je nevědomá a plyne z jejich osobního i našeho národního traumatu. 

O traumatu se poslední léta začalo díkybohu hodně mluvit. My nestíháme dotiskovat knihy Gabora Matého, které se věnují právě tomuto tématu. Problém traumatu ve smyslu hlubokého vnitřního psychického zranění spočívá v tom, že to neléčené mění či dokonce zcela znemožňuje vnímání skutečnosti. Traumatizovaný člověk je člověk snadno manipulovatelný - je možné mu nakukat doslova cokoliv - viz např. tato přednáška Gabora Matého.

V pasti dichotomií
To, jak moc jsou české intelektuální elity chycené v našich národních traumatech, je často "jako z učebnice". Na jejich projevech si můžeme všimnout, jak místo nad/v-hledu a pochopení skutečnosti opakují staré, často zcela smyšlené narativy, které existují jen proto, aby udržovaly zmatenost "nás, zmateného davu". 

Jedním z důležitých principů ovládání druhých je vytváření dichotomií, oněch černo-bílých proti-pólů, které startují strach a plodí nepřátele, mění nás na pod-řízené, ne-myslící závislé loutky. Mezi ty nejpoužívanější protipóly u nás patří "dobro vs. zlo", "demokratický Západ vs. autoritativní východ", "vyspělý Sever vs. zaostalý Jih", "pokroková křesťansko-židovská tradice vs. zaostalý, militantní islám" a samozřejmě i zmiňovaný "svobodný kapitalismus vs. autoritářský komunismus", potažmo (komunistická = autoritářská) "levice" vs. (svobodná) "pravice".

Všechno toto umělé dělení je vymýšleno buď nevědomě z traumatu nebo cíleně experty na PR/propagandu s cílem prodat lidem, co nepotřebují, ale i stavět lidi proti sobě, zajistit podporu válčení, omezování svobod, nárůstu cen korporacím,... a odvádět pozornost od destrukce života a přírody. 

Jedním z důležitých principů ovládání druhých je vytváření dichotomií - oněch černo-bílých proti-pólů, které startují strach a plodí nepřátele, mění nás na pod-řízené, ne-myslící závislé loutky. Mezi ty nejpoužívanější protipóly u nás patří právě i "svobodný kapitalismus vs. autoritářský komunismus".

České trauma: komunismus & okupace
Pozoruji, že pro nás východoevropany, je dichotomie zlého komunismu vs. dobrého kapitalismu, tou hlavní pastí. Je to vidět na mnoha symptomech moderní společnosti. Mezi ty hlavní patří dech-beroucí míra oligarchizace Česka; to že v Česku dnes není u moci zastoupena levice ( = strany zastupující zájmy běžných lidí a přírody). U moci je de facto výhradně pravice ( strany zastupující zájmy oligarchů a korporací). Symptomem tohoto traumatu je i to, že za levici je v Česku považován jeden z nejbohatších oligarchů. Jasný důkazem naší "pasti komunismu" je i to, jak snadno se v Česku demontuje sociální systém, veřejná doprava, veřejný prostor. Ilustrativní je to, jak snadné bylo východo-evropany vmanipulovat do nenávisti/boje proti všemu ruskému (mnohonásobně snadněji než naše sousedy na západ od Aše). 

Co se týče komunismu, naši předkové si v roce 1948 - v demokratických volbách - zvolili ten jediný, který byl tehdy k dispozici - totalitní. V roce 1968 chtěli míru totality zmírnit, ale to se nelíbilo "našemu tehdejšímu vedení" v Moskvě. V létě 1968 tak bylo Československo obsazeno hned několika okupačními armádami najednou. Trauma spojené s životem v totalitním komunismu se s obsazením Československa cizími vojáky znásobilo a hlavně: Nikdy nebylo pořádně zreflektováno. Nesmířili jsme se s tím, co se stalo, historické souvislosti studené války nám byly utajeny, a tak v nás zůstala otevřená rána, strach, že se totalita a sovětská vojska mohou znovu vrátit. 

Období totalitního komunismu a sovětská okupace z roku 1968 nebyla nikdy zreflektována. Zůstala v nás zůstala otevřená rána, strach, že se totalita a sovětská vojska mohou znovu vrátit. 

Jak nás zmanipulovat (přes strach z komunismu/okupace)

Když se touto optikou podíváte na komunikaci v českém veřejném prostoru, všimnete si, že velká část politických kampaní stojí právě na těchto dvou strašácích. 
Zde jsou tři příklady z loňského roku:

Prvním příkladem je to, jak snadno nás naši vůdci vmanipulovali do americko-ruské války na Ukrajině. Z tisíců sloganů a příběhů, které nám naši politici a média vyprávějí, mi přijde nejvýmluvnější billboardová kampaň níže (placená z našich kapes). Ta je geniální svou jednoduchostí - na bílý billboard stačilo napsat jen jedno číslo - "1968" a je vymalováno.

Mimochodem Putin se za tento tehdejší krok Sovětského svazu opakovaně omluvil - např. zde nebo zde a neexistuje jediný podložený důkaz, že by oficiální ruské struktury plánovaly nějaké další okupace. To (nám) ale vůbec nevadí. V situaci, kdy nás ovládnou emoce (v tomto případě strach) se vypíná myšlení/rozum. Žádná fakta nás pak už nezajímají. Zapíná se reakce, které psychologové nazývají "útok/útěk". Jak říkal Gabor Maté: "Stáváme se loutkami."

Druhým příkladem zneužití našeho národního traumatu, je kampaň pravicového uskupení SPOLU (tedy politické reprezentace oligarchů a korporací - ODS, KDU-ČSL a TOP09), která stála mimo jiné i na tvrzení, že nás tito politici "udrží na Západě". Základem je zneužití nevědomého strachu, že bychom mohli spadnout zpět do domény moci Ruska/"totalitního Východu". Jak všichni víme, kampaň se vyvedla a uskupení se k moci dostalo a vesele, ničím nerušené, pokračuje v rekordní demontáži našeho sociálního systému (zdravotnictví, školství, penzijního systému,...), veřejného prostoru a ve stále slepější podřízenosti vůči všemu americkému a izraelskému (ve smyslu vládní politiky těchto dvou států).  

(Jen tak na okraj - "Západ" či "západní civizace" je eufemistické označení pro to, co se dříve nazývalo "bílou rasou". Co je to "Západ" opravdu, jaké jsou (skutečné) hodnoty vládnoucích elit této části světa, jak funguje za oponou sloganů o svobodě, toleranci a demokracii... čtěte ve dvou knihách předních disidentů Západu Noama Chomského a Jasona Hickela s názvem: "Obnažený Západ". Skutečnost dokážou dobře poodhalit i dvě knihy v balíčku "Dekonstrukce konzumu"). 

Posledním, třetím, příkladem projevů a zneužívání našeho národního traumatu (1948/1968) byla volba českého prezidenta z ledna 2023. Prakticky nikdo se nezabýval tím, jak moc byl Petr Pavel k této roli opravdu "povolán" ve smyslu po-volání, tj. jak moc je pro tuto roli kompetentní. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že vojáky v roli politických vůdců mají - v dnešním světě - prakticky výhradně rozvojové země třetího světa. Nikdo se neptal na jeho historii vojáka NATO, organizace, která je podepsaná pod válečnými zločiny (vraždění civilistů) a tedy pod opakovaným porušováním mezinárodního práva (zde). Nikdo se nepozastavoval ani nad tím, že "v dětství mlátil cikány" (toto Pavlovo nevědomé doznání bylo později jeho PR experty označeno za "nejapný vtip moderátora Šípa"). Většina kritiky se zaměřovala výhradně na to, že "byl členem KSČ", což je z pohledu kompetentnosti naprosto irelevantní. PR experti Pavlových politických konkurentů ale věděli, že strašák KSČ funguje spolehlivě i v roce 2022/3. 

A jak z té pasti (komunismu a okupace) ven? 
Pokud nechceme být loutkou, o které mluví Gabor Maté, je třeba se z traumatu uzdravit. K uzdravení vede řada cest. Základem je správné pochopení příčin a důsledků, seznámení se s historií, správný výklad pojmů a vyrovnání se s minulostí. Čím lépe pochopíme skutečný stav věcí, tím méně si s námi mohou ostatní hrát. Co se týče tématu tohoto článku, tj. národního traumatu nás Čechů, k základům patří pochopit, co je to kapitalismus, co komunismus, co "Západ", jak funguje dnešní "demokracie" nebo co je to pravice a levice,.. 

V tomto článku dovolte něco málo pouze k tématům komunismu a kapitalismu. 

Co je kapitalismus?
Začněme kapitalismem, neboť ten je starší. Kapitalismus je systém získávání, tvorby a rozdělování zdrojů, jež se objevil s nástupem evropské kolonizace (konec 15. století), kdy nejbohatší evropští měšťané dostávali od panovníků povolení k založení tzv. oprávněného monopolu. Tím začaly vznikat první korporace. Čím větší korporace, tím větší destrukce místního podnikání a tím větší kumulace ekonomické a politické moci v rukou několika málo lidí. K nejznámějším ranným příkladům patří Východoindická společnost, soukromá korporace, která svého času de facto řídila Indii, měla vlastní armádu a moc větší než anglický král. 

Podstatou "čistého" (lidmi neregulovaného) kapitalismu je přetvářet to, co lidé potřebují k životu a co si vždy normálně a přirozeně zajišťují svépomocí/vzájemnou výpomocí ve zboží určené k prodeji. Tomuto procesu se říká komodifikace (závislost na trhu). Proměnou vztahů a přírody na zboží se následně běžní lidé udržují v nevolnictví/nesvobodě (o tom více bod 1 tohoto článku). Důsledkem této proměny je pak to, že bohatí se stávají ještě bohatšími, zatímco ostatní chudnou. Čím více nerovností v dělení bohatství, tím více pocitů frustrace, nedůvěry, a bezmoci. Čím více bezmoci, tím více je ve společnosti extremismu, násilí a nakonec vždy i válčení. 

(Kapitalismus stojí na spletité mytologii - mimo jiné na přesvědčení, že člověk je tvor chamtivý, člověk je oddělený od přírody, člověk se rozhoduje nezávisle na druhých nebo, že cílem společnosti je technologický pokrok. Tuto mytologii najdete detailně popsanou např. v knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. 

A co je komunismus?
Zkraje 19. století byly už podmínky ve firmách evropských velkoměst, natolik příšerné (sedmidenní pracovní týden, 13 - 15 hodinové pracovní šichty, extrémně nezdravé pracovní podmínky, vysoká úmrtnost, zaměstnávání dětí, mzdy, z kterých nebylo možné vyžít,…), že kritika kapitalismu dosáhla, v polovině 19. století, vrcholu. V reakci na hrůznosti kapitalismu se - na principech rovnosti a spolu-vlastnictví - začaly objevovat první družstevní a spolkové podniky viz např. Rochdale Pioneers. Jedním z dobových myšlenkových proudů bylo komunistické hnutí. Mezi jeho nejznámější  zástupce patřiil Anton Pannekoek, Karl Marx, Friedrich Engels, později Rosa Luxemburgová, Lev Trockij a mnozí další. 

Marx - dnešním jazykem - zcela nadčasově poukazoval na to, že kapitalismus je "kořenem traumatu" a pojmenoval mimo jiné i fenomén čtvera odcizení. Byl to Karl Marx, kdo si všiml toho, na co dnes upozorňují ve velkém vědci, psychologové, terapeuti, celostní lékaři, tj. že jsme odpojení - od sebe, od druhých lidí, od přírody a od práce. Důsledkem tohoto odpojení je to, čemu se dnes říká právě "trauma", tedy hluboké psychické zranění. Odpojený člověk v sobě pociťuje prázdno, které se následně snaží zaplnit zvenčí - závislostmi, násilím, mocí, konzumem či jinou formou destrukce. Čím odpojenější, tím snáz je člověk manipulovatelný. Trauma je základem existence kapitalismu. 

Byl to Karl Marx, kdo si všiml toho, na co dnes upozorňují ve velkém vědci, psychologové, terapeuti, celostní lékaři, a to, že jsme odpojení - od sebe, od druhých lidí, od přírody a od práce. Důsledkem tohoto odpojení je dnes módní slovo trauma, tedy psychické zranění. Odpojený člověk v sobě pociťuje prázdno, které se snaží zaplnit zvenčí - závislostmi, násilím, mocí, konzumem, destrukcí. Čím odpojenější, tím snáz manipulovatelný.

Kde udělali soudruzi chybu? 
Komunismus podle Pannekoeka a další ranných komunistických myslitelů měl vyřešit chudobu, destrukci života a přírody, včetně zastavení válek. A hlavně! Měla to být skutečná demokracie. Kde se to tedy zvrtlo? Jak to, že se komunismus stal totalitou? 

Podstatou idejí ranného komunismu bylo demokratické vlastnictví výrobních prostředků, tedy SKUTEČNÁ DEMOKRACIE. Přestože moderní kapitalismus Západu sám sebe nazývá demokracií, ve skutečnosti je totalitou, která má formu velmi rafinované oligarchie/plutokracie (vláda bohatých). Slovy Noama Chomského:  

Mimochodem právě Chomsky patří k lidem, kteří dokáží velmi srozumitelně vysvětlit, kde se historie cesty k demokracii, zvrtla.

Za klíčové považuji zdůraznit, že komunismus tak, jak byl popsán "svými otci zakladateli", je demokracií. Jeho cílem je nabídnout alternativu kapitalismu, který produkuje trauma/odpojení a z kterého následně - jako upír - saje. Čím méně je kapitalismus kontrolovaný komunitami a/nebo státem, tím více plodí bohatství pro ultra-bohaté a an druhé straně chudobu pro všechny ostatní. Důsledkem nerovností je pak periodicky vždy i extremismus, násilí a nakonec války. Podstatou kapitalismu je už zmiňovaná komodifikace, tj. komercializace/zpoplatnění mezilidských vztahů, tj. závislost na nakupování a vydělávání. K hlavním důsledkům pak patří "krysí závod", dluhové pasti a endemická chudoba. Mezi ty nejhorší dopady neregulovaného kapitalismu je třeba zmínit destrukci přírody, našeho společného domova. 

Idea komunismu byla tedy - z pohledu 99% obyvatel planety - skvělá!
Kde se to zvrtlo? Jak to, že se z demokracie stala podobná totalita jako byla ta, kterou znali naši prarodiče z kapitalismu před druhou světovou válkou? 

Bodem zvratu byl nástup Lenina k moci v Rusku. Jak vysvětluje Chomsky, Lenin a jeho "bolševici", byly de facto "pravičáckou" klikou v socialistickém hnutí. A byl to Lenin, kdo následně v Rusku převedl moc oligarchů a korporací na moc strany. Podstatu hospodářského systému tak nezměnil - zavedl systém, který je stejně, či ještě víc totalitní jako/než kapitalismus. V kapitalismu vlastní výrobní prostředky oligarchové a korporace, v (totalitním) komunismu pak strana a aparatčici. Podstata, kterou je VLASTNICTVÍ VÝROBNÍCH PROSTŘEDKŮ, je tedy v kapitalismu i komunismu stejná. 

Více viz Chomsky ve své přednášce (angličtina):   

Tohoto rozdílu/nerozdílu mezi kapitalismem a leninským (totalitním) komunismem si všimli i autoři seriálu České století. Poslechněte si krátkou ukázku: 

Podstatou idejí komunismu bylo demokratické vlastnictví výrobních prostředků, teda SKUTEČNÁ DEMOKRACIE. Komunismus tak, jak byl popsán "svými otci zakladateli", je demokracií. Jeho cílem je nabídnout alternativu kapitalismu - který není ze své podstaty demokratický - a produkuje trauma/odpojení, z kterého následně - jako upír - saje.

Když nad tím tak přemýšlím, zdá se mi, že se vracíme zpět do minulosti. Zbývá jen věřit, že snad už s vyšší mírou vědomí než před sto, stopadesáti lety. Od nástupu Lenina k moci, znásobil kapitalismus svou destrukci exponenciálně a lidstvo se dnes ocitlo na křižovatce. Jedna cesta vede k záhubě. Je to cesta pokračování kapitalismu volného trhu, tedy cesta dalšího posilování oligarchie, komodifikace, privatizace, demontáže státu a všeho veřejného, vytváření souhlasu s oligarchy, slepé spoléhání se na technologie, další ničení přírody (viz zde). Druhá cesta je (skutečná) demokracie tedy to, co Pannekoek a další nazývali (demokratickým) socialismem. 

Podstatou tohoto systému je: 

1) demokratické vlastnictví výrobních prostředků místo vlastnictví všeho giga-korporacemi a oligarchy,
2) ekonomika štěstí místo ekonomiky růstu HDP, 
3) lokalizace místo ekonomické globalizace, 
4) komunity místo individualizace
5) regenerativnost místo degenerativnosti,
6) polykultura zelených a tyrkysových organizací místo monokultury korporací, 
7) sebeřízení vzdělávání místo povinné školní docházky (zodpovědnost místo poslušnosti),
8) občanská shromáždění místo zmanipulovaných voleb
9) dobrý život místo snahy se stát někým, nahrabat si co nejvíc a daleko dotáhnout 
10) radost místo (nakupování) radovánek
11) progresivní zdanění miliardářů vs. zdanění práce a spotřeby
12) ...

... aneb jak říká Charles Eisenstein: "Krásnější svět je možný a naše srdce to ví". 

Tolik malý příspěvěk k velkému tématu, kterým je naše národní trauma z let 1948 a 1968, náš hospodářský systém a jeho historické alternativní-nativy. Pokud si mi Češi naše "zranění" nezreflektujeme, nemáme šanci. Dál budeme jen loutkami našich (a amerických/EU) oligarchů a jejich pomocníků: politiků. médií, konformních intelektuálů a celebrit na cestě do stále větší dystopie. Dál budeme "budovat volnotržní kapitalismus", dál budeme demontovat stát a vše, co je naše společné, veřejné budeme poslušně odevzdávat oligarchům a korporacím - viz nedávno zveřejněné plány Fialy/ODS zde.

Jak jsem psal v úvodu: s tímto textem netřeba souhlasit. Mým cílem není někoho přesvědčovat, jen případné zájemce ponouknout k vlastnímu studiu. Tento článek je jen drobným příspěvek do diskuze, kterou jako národ (a ve finále i jako lidstvo) zoufale potřebujeme. 

Díky a držme si palce! 

P.S.: A víte, co je na tomhle článku (pro mě osobně) nejlepší? Při jeho psaní mi došlo, jak hluboce souzním s myšlenkami Pannekoeka, Rosy Luxemburgové a dalších ranných kritiků kapitalismu. Oči mi otevřela i reakce českých politických stran na masakr v Gaze. V celém Česku ho odsoudily jen tři strany: Levice, Budoucnost a KSČM. Většina ostatních tamní genocidu aktivně podporovala a dál podporuje. Na základě toho jsem začal sledovat Vítka Prokopa z Levice, Boba Čápa z Budoucnosti a Kateřinu Konečnou z KSČM. Zatímco za valnou většinu CZ politické reprezentace se hluboce stydím, s většinou aktivit těchto tří lidí souzním. Pokud by mě tedy někdo natlačil do toho, abych si vybral nějaké "podstatné jméno" jako označení, nálepce "komunista" bych se po tomto článku už nebránil. 

Foto v úvodu: plakát na zdi v centru anglického Bristolu, říjen 23: "Jsi komunista? Zapoj se!"
____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.