Holocaust místních podniků na příklady jedné české mlékárny (Kruh v Podkrkonoší)

08. 05. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

Toto je výhled z okna domu mého kamaráda Martina v krkonošské obci Kruh (u Jilemnice) vloni v červnu. To za těmi stromy je zkrachovalá kružská mlékárna. Býval to prosperující místní podnik vyhlášený široko daleko. Jednu chvíli zde pracovala velká část obce, i Martinova maminka. Mimochodem, takhle daleko to měla do práce a protože je to malá obec, tak to měli stejně daleko do zaměstnání i ostatní sousedé. Byla to de facto "práce z domova" bez nutnosti dojíždět do nějaké továrny autem (jak je tomu dnes) a navíc práce smysluplná a radostná. 

Letos by kružská mlékárna oslavila 100 let, pokud bychom za vznik podniku vzali ideu tento podnik založit. V tomto blogu si přečtěte její stručnou historii tak jak ji zaznamenal Jiří Bašta z KRNAPu v roce 2000 a nakonec doplnění dění do dnešních dní. Je to fascinující vyprávění a pro nás ostatní dnes především velmi srozumitelný příklad dopadů fenoménu ekonomické globalizace. Ještě než se do té historie pustíme, dovolte krátký kontext:

Československá města i venkov byly, zhruba do roku 1939, místních podniků, živnostníků a zemědělců plné. Stačí si jen prohlédnout fotky z center našich měst 20. a 30. let minulého století a zrak doslova přecházel z toho množství podniků, živnostníků, tržišť, na venkově pak zemědělců. Jak všichni víme, v tomto roce  se nám to tu zvrtlo. Nejprve nám sem vlezli nacisti a my jsme přišli o všechny židovské podniky. V roce 1945 přišli Češi a zničili všechny německé podnikatele V roce 1948 se k moci prodrali bolševičtí komunisté (viz České národní trauma aneb Jak to bylo s komunismem) a ti zlikvidovali ty zbývající české. Po generace budovanou, vzájemnou propletenost vztahů, místní soběstačnost a podporu jednoho s druhým, vystřídaly na dlouhých čtyřicet let centrálně řízené, unifikované socialistické podniky. V roce 1990 jsme se na chvíli nadechli, než - za hlasitého potlesku našeho tehdejšího establishmentu - přišly ještě centralizovanější a agresívnější nadnárodní korporace. Vedle nich se - především (kupónovou) privatizací (viz "Privatizace" jako zaklínadlo ODS a co toto slovo ve skutečnosti znamená) a mnoha tzv. tunely - zrodila třída českých oligarchů. Tomu, co se podnikatelům v naší zemi, v letech 1939 - 2000, stalo říkám "holocaust českých místních podniků".  

Celou tuto naší historii si můžete přečíst právě na příběhu mlékárny v Kruhu. Zde je: 

Založení sýrárny v Křížlicích (1924 - 1935)   

Byli jsme oba z celkem bídných poměrů a poznali jsme, jak krušný chleba je na horách, kde ruční tkalcovství a kousky polí byly jedinou obživou. A ta tkalcovina vázla stále více a více a často tkadlec na příští kus musel dlouho čekat. Zkrátka, byla na horách bída a živoření. Co podniknout, aby bylo lépe? Viděli jsme, že se tu daří dobytku, že se zde vyrábí mnohem lepší máslo než v kraji. Nakonec jsme nepřemýšleli o ničem jiném, než jak bychom z horského mléka dělali dobré výrobky, zejména sýry. Určitá tradice byla v sousedních Vítkovicích, kde Němci vyráběli tzv. Baudenkäse – budské sýry.

Idea podniku vznikla v našich sedmnácti letech, v roce 1924, kdy jsem se učil v obchodě se železem, stavebními hmotami a koloniálem a L. Zelinka tkalcoval v továrně ve Vítkovicích. Nevěděli jsme, jak mlékárna vlastně vypadá, a neměli jsme žádné peníze na její zařízení. Celý náš život pak byl jen přípravou pro její založení. Tvrdý a plný odříkání všech zábav. Později jsme pracovali u Bati ve Zlíně a vydělávali poměrně slušné peníze (ovšem za 14 – 18 hodin práce denně), a všechny ušetřené peníze dávali na společné konto budoucí mlékárny.

Jak nabýt odborné znalosti? Náš přítel M. Šourek studoval na stipendium ve Švýcarsku. Podařilo se mu nalézt místo praktikanta v jedné sýrárně v luzernském kantonu, kam jsem v květnu 1930 odjel. U sýraře A. Kurmana jsem se naučil vyrábět nejlepší sýr na světě – ementál. Po práci v mlékárnách v Kutné Hoře a ve Znojmě jsme začali roku 1935 vyrábět sýry v Křížlicích, domovské obci, když jsme předtím zanechali výhodná zaměstnání.

Fungování sýrárny

Můj bratr, křížlický učitel, si stavěl rodinný domek. Do toho domku jsme se mu nastěhovali. Koupili jsme starší zařízení: odstředivku, máselnici, dřevěnou nádrž na pasterování smetany v konvích, sýrařský kotel na 500 litrů, stůl s tvořítky a lis na sýry. Do přízemí se ještě vešla balírna sýrů a laboratoř. Do sklepa jsme instalovali cementový žlab, kterým neustále proudila voda z vlastního gravitačního vodovodu a chladila konve smetany. Vedle stály police na sýry a v další malé místnosti jsme později v létě nechali kvasit ementály. Jednopatrový domek stál na svahu v krásné přírodě, kolem samé louky a stromy. To, co nám chybělo na zařízení a komfortu, jsme daleko předčili čistotou a pečlivostí výroby. Denně jsme po důkladném umytí a vypaření veškeré nářadí a zařízení, které se dá normálně rozmontovat, vynášeli na dřevěné rošty venku na louce. Zde bylo až do druhého dne ráno vystaveno přímým účinkům slunce a čistého vzduchu.

V prádelně pracovalo srdce podniku, bezkoncesní kotlík a k němu připojený parní strojek (vyrobený jako kuriozita pro nějakou výstavu) pro pohon máselnice a odstředivky. V Křížlicích nebyl totiž zaveden elektrický proud. Výfukem jsme ohřívali mléko v kotli nebo vodu na pasterování smetany. Chladicí zařízení jsme poháněli spalovacím motorem na petrolej. První den jsme koupili 179 litrů mléka, druhý den 200 litrů a do dvou let 1500 litrů denně. Spálili jsme přitom maximálně 60 kg hornoslezského uhlí za den. Tak úsporně nepracuje žádný sebevětší kombinát.

Mléko nám dodávali zemědělci z Křížlic, Roudnice, Víchové, Víchovské Lhoty a z Benecka ve vlastní pocínované konvi, kterou jsme každému objednali. Svoz neexistoval, všichni denně vozili mléko přímo do sýrárny, každý se při cezení podíval, jak čistě nadojil. I v době největšího parna bylo kyselé mléko něčím neznámým, rolníci se o něj dobře starali – vždyť dodávka mléka do našeho podniku byla výhodnější, než kdyby jej sami zpracovávali, a znamenala značné zvýšení jejich příjmů. V době, kdy mlékárny v kraji platily za 4% tuku sedmdesát haléřů, my platili korunu. Nikdy jsme neporušili zásadu zaplatit zemědělcům každý týden v sobotu ráno. Proto nám také v kvalitě mléka vycházeli vstříc a my zase rozvinuli bohatou poradenskou činnost – vyráběli jsme sýry ze syrového mléka a na jeho bakteriální jakosti jsme měli životní zájem. Jen díky výborné kvalitě výrobků jsme se v době špatného odbytu sýrů prosadili v nejlepších pražských lahůdkářstvích – u Lipperta, Kleinhampla nebo Zerzavého – a smetanu posílali až do Kutné Hory.

Hotové výrobky jsme rozváželi nejprve na kolech (i do Hrabačova na dráhu – výškový rozdíl činil přes tři sta metrů). Po horách jsme roznášeli sýry pěšky či na lyžích, často jsme se vrátili až v noci, a ráno zase – s našimi ženami – do výroby. Nechtěli jsme nic riskovat, a tak teprve později jsme koupili motocykl s přívěsem a ještě později dodávku Škoda Populár, první novou věc do podniku. Náš původní úmysl, vybudovat podnik pomáhající horákům k lepšímu životu, se podařilo splnit. To bylo vidět na tom, jak zemědělci (a na horách jsou jen samí malí nebo nejvýš střední) zvelebovali svůj chov dobytka, rozváděli vodu po lukách, v Křížlicích si koupili tři společná kejdovací zařízení… Během tří let stoupla výroba mléka až dvojnásobně.

Nucené přestěhování do Kruhu u Jilemnice  (1938)   

V listopadu 1938, v poslední etapě záboru pohraničí, připadly Křížlice k velkoněmecké říši. Majitelé chtěli i s firmou o šesti zaměstnancích zůstat v Československu. Celý podnik během jediného dne přestěhovali: nezralé měkké sýry do sklepů u různých cukrářů, ementály až do nymburské mlékárny, zařízení složili v jedné jilemnické tovární hale. V prosinci už vyráběli v prostorách harrachovského zámku Horní Branná měkké a holandské sýry – ementály museli dočasně opustit. Potřebovali novou provozovnu. Symbolicky 28. října roku 1940 začali vyrábět v novostavbě v Kruhu u Jilemnice. K první budově přibývaly další, firma provozovala čtyři nákladní auta, sběrnu vajec, truhlárnu, postavila závodní kuchyni a tři byty. 

Družstvo, národní podnik (1948)

Po osvobození se firma dál rozvíjela, ale v roce 1948 se stala družstvem, národním podnikem a různými reorganizacemi přešla do východočeského koncernu Průmysl mléčné výživy. 

Restituce a privatizace (1993 - 2000) 

V roce 1993 se z něj pod názvem Havlíček a Zelinka, s.r.o., v rámci privatizace vydělila kružská sýrárna společně s dalšími provozy. O tom nám už vyprávěl pan inženýr Zelinka: „V restituci dostali dědicové pozemky a část budov v Kruhu, ostatní jsme museli koupit. V roce 1994 jsme přikoupili tavírnu sýrů Nymburk a v roce 1995 jsme při navyšování základního jmění přenechali 30% podílu ve firmě našim největším dodavatelům mléka (např. ZD Roztoky, Víchová, Branná; Horal Vysoké).
Od začátku letošního roku (2000) máme novou organizaci práce: výrobu i velkoobchod s našimi výrobky zajišťuje akciová společnost Krkonošské sýrárny se sídlem v Jičíně, která používá stále původní znak HaZ. Původní s.r.o. je jejím jediným akcionářem.“ Podíl zemědělců ve firmě navazuje na ideje zakladatelů podniku. Mlékárna stále nakupuje mléko na horách a v podhůří – rajón zůstává prakticky stejný po půl století. „I když zpracováváme v Kruhu na šedesát tisíc litrů mléka denně, odebíráme je i od malých rolníků, kteří mají třeba jen čtyři krávy. Pro výrobu ementálu je horské mléko přímo nezbytné. Tato velmi složitá biologická hmota je snadno ovlivnitelná složením stravy dobytka. V Čechách se hodně senaří a silážuje, ve Švýcarsku, pravlasti ementálu, převládá pastvinářství. Podobně jako kdysi v Křížlicích i my sledujeme kvalitu mléka jednotlivých producentů. Péče o louky je vidět na první pohled – a my to poznáme na mléce. Sýrařství je velmi staré odvětví s recepty propracovanými do nejmenších detailů, mění se jen dostupná technologie. Jednotlivé závody spolu mohou soutěžit jedině v přesnosti a čistotě výroby.“

Zůstává i prodej mléčných výrobků spjat se zdejším krajem? „70% zboží prodáváme velkým obchodním řetězcům, ostatní rozvážíme malým a středním obchodníkům. Těch ovšem stále ubývá – v roce 1993 jsme jich zásobovali 1200, dnes sotva polovinu. Do malých obchodů chodí nakupovat spíš starší lidé, kteří je neuživí, a živnostníci tlaku supermarketů nemohou odolat. I podnikových prodejen bývalo osm a dnes máme tři. Obchodní řetězce tlačí ceny dolů. Mnohé mlékárny prodávaly tak dlouho pod cenou, až se položily, a jejich dluhy pochopitelně zůstaly na bedrech zemědělců. My se ztrátě bráníme především tím, že většinu zboží prodáváme v malých spotřebitelských baleních, např. plátkované sýry. Proto stále platíme průběžně do 30 dnů, a to státem garantovanou cenu mléka 7,50 Kč za litr. Rolníci by ovšem potřebovali alespoň 8,30,“ říká pan Zelinka.

Původně jsme si představovali, že bránu závodu opouštějí hotové sýry. Sýrárna v Kruhu kdysi produkovala čtrnáct hotových výrobků. Protože dnes tu zpracovávají více než čtyřnásobné množství mléka, vejde se sem pouze výroba ementálu a eidamu. Tzv. konzum zastane sýrárna a mlékárna v Jičíně: tvarohy, oblíbené jogurty, šlehačku, máslo, podmáslí a sáčkované mléko. „Mléko nebalíme vůbec do krabic. Jsou drahé a spotřebuje se na ně daleko více materiálu než na pytlíky. Mléko v tetrapaku je ošetřeno technologií UHT (okolo 150 °C), naprosto sterilní, mrtvé. Jeho dietetické přednosti pak berou za své, a my chceme prodávat pořádné potraviny, a tak ošetřujeme mléko krátkodobou pasterizací okolo 80 °C,“ uzavírá ing. Zelinka.
Na závěr ještě nesmíme opomenout syrovátku, která se po vylisování se sýrem loučí a odchází k dalšímu zpracování. Její část (jen drtek, směje se kružský ředitel, dr. Šatný) se vrátí pod krkonošské hory, aby prospěla nemocným. V jilemnické nemocnici pomáhá matkám a dětem s obtížným atopickým ekzémem. Jak syrovátková koupel vlastně působí, se vlastně neví, ale asi pětina případů je zcela vyléčena a přes dvě třetiny se výrazně zlepší. Principy výroby sýra jsou pořád stejné – na jeden kilogram sýra je potřeba jedenáct litrů mléka – změnily se jen rekvizity. I v malém závodě vyrábějí ve velkém.

Potud vyprávění Jiřího Bašty z roku 2000.

Akvizice nadnárodní korporací a následná likvidace (2005) 

Co následovalo, dokumentuje dobu podobně jako vývoj v 20. - 80. letech minulého století. V roce 2005 si mlékárnu koupila nadnárodní korporace s názvem Lactalis. Sami o sobě tvrdí, že jsou "světová jednička na trhu mléčných výrobků". V době kdy píšu tyto řádky ve vlastnictví dvou megakorporací Kraft Heinz a BSA SA. Ti v říjnu 2007 kružskou mlékárnu zavřeli a v jejich historii se o koupi a následném zavření kružské mlékárny nedočtete ani slovo. Podle místních pamětníků nechal Lactalis odmontovat a odvézt veškerou výrobní technologii z kovu a zchátralý objekt mlékárny prodali novému vlastníkovi údajně se smluvní podmínkou, že objekt nebude ani v budoucnu využit k výrobě mléčných výrobků. Z toho lze usuzovat, že skutečným důvodem, proč si korporace místní mlékárnu koupila, byla likvidace konkurence. 

Detailů konce mlékárny v Kruhu se lze dopátrat v dobových článcích - např.: Sýrárna v Kruhu u Jilemnice zastavila výrobu nebo Sýrárna v Kruhu na Jilemnicku skončila: "Sýrárna je největším zaměstnavatelem v obci s 500 obyvateli. "Je to špatné. Ve firmě pracovaly často manželské páry," řekl listu starosta Roman Kužel. V Kruhu dělali jediný sýr ementálského typu v České republice. Vyráběli ho v sedmdesátikilogramových blocích. "Náš sýr byl před časem vyhlášen jako nejkvalitnější v celorepublikovém testu."; "Firma Lactalis, která vlastní holding Promil včetně kružského závodu Krkonošských sýráren, vysvětluje jeho uzavření ekonomickými důvody. Podle ředitele firmy tak malý provoz nebyl schopen konkurovat českým ani zahraničním výrobcům." 

Zajímavá je i citace z turnovského a semilského Deníku z 10.9.2007: Francouzská firma dosud nevysvětlila ukončení provozu a už chystá zavřít další Kruh/ Jilemnicko/ Sýrárnu v Kruhu zavřela francouzská firma Lactalis za podivných okolností po roce provozu. Odvezla stroje, získala technologie i receptury, a zrušila tak jediného výrobce ementálu v České republice. Jak dlouho bude trvat, než se na trhu objeví ementál značky Lactalis? Ředitel společnosti Jean-Marie Ceruffi zakázal komukoliv hovořit s novináři. Na otázku, proč byl ukončen provoz sýrárny, odpověděl: „Nebylo možné konkurovat ostatním výrobcům a kapacita pitné vody a čističky vod byla pro sýrárnu nedostačující kvůli tomu, že ji využívá i část obce.“ Na otázku, proč nemohl provoz konkurovat, když byl jediným výrobcem ementálu u nás a do té doby neměl problémy, neodpověděl..." 

To je jedna z tváří privatizace naší země, kterou zde fanaticky prosazoval především Václav Klaus a dodnes ODS. Podobné příběhy známe snad nejvíce z českého cukrovarnictví, i když žádný obor nebyl ušetřen.  

Pokus o nalezení nového smyslu (2023) 

Od uzavření provozu v roce 2007 do dneška je provoz opuštěný a chátrá. Tady se můžete podívat na fotky opuštěného provozu z roku 2018 + tu najdete celý článek z turnovského a semilského Deníku z 10.9.2007, z kterého jsem citoval výše. V archivu internetu pak najdete další články, které se touto - pro místní "katastrofou" v mezičase zabývaly  - např... Kruh trápí chátrající mlékárna, hledá pomoc u kraje nebo Mlékárna je časovanou ekologickou bombou. Tyto články popisují klasickou situaci, kdy korporace/oligarcha "vytěží" místní komunitu, zničí přírodu, zdroje vody, připraví místní o zdroj obživy a když je vytěženo (nebo je to pro něho z jiného důvodu výhodné), tak zmizí. Místní následně hledají pomoc u státu. Říká se tomu "kapitalizace zisků a socializace ztrát" - zisky odejdou do zahraničí neznámo kam, opravy škod zaplatí obyčejní lidé ze svých daní, případně místní svépomocí. 

Zde několik fotek z léta 2023: 

A zde je stav k dnešku, kdy píšu tyto řádky (foto z 6.5.'24). Navenek se za ten rok nic nezměnilo. 

A níže je vysvětlení pro místní. Budovy si za své sídlo zvolila firma z okolí, která se zabývá čištěním klimatizací (po celém světě) - Alkion. Tedy tradice výroby sýrů, fenomén "místní firmy" skončil s momentem, kdy mlékárnu zavřela zmiňovaná korporace. 

___________________

O tématu holokaustu a důležitosti znovu-obnovení místních podniků píši léta. Zde je několik vybraných článků: 

Tragédie drobných místních podniků
Příběh jedné telefonní šňůry aneb proč potřebujeme místní elektry
Dvacet důvodů, proč musíme podporovat drobné místní podniky i potom, co skončí epidemie koronaviru
Davidové a Goliáši v jedné aréně
Fenomén Mareš vs. Kaufland aneb, jak místní nezávislé obchody proměňují čtvrť.
Podpora místních obchodníků jako klíčový krok k přechodu k prosperující společnosti.
Šestnáct rozdílů mezi Marokem a Španělskem aneb na kontrastech je vidět i to neviditelné.
Podpoř svého vinaře, Podpoř svého kavárníka.
Polykultura místních podniků
Čtrnáct (utajovaných) faktů o supermarketech, které by mělo znát každé dítě

O příčinách a řešeních se dočtete v následujících knihách: Naše budoucnost je lokální, Dobrý život ve stínu konzumní společnosti a dále v balíčcích knih Nová ekonomika - Vše, co potřebujete vědět o novém ekonomickém systému a Nerůst jako alter-nativa růstového kapitalismu 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.