Podpoř svého kavárníka!

"Vzájemná podpora jeden druhého". Vidíte jí v mnoha tradičních společenstvích. Zpravidla tam, kde se "dobře", tj. šťastně a zdravě žije. Já v Čechách pozoruji podporování jeden druhého v rámci komunity nejviditelněji mezi vietnamskou menšinou. A to jak lidsky, tak především ekonomicky. Nakupují ve vietnamských obchodech, stravují se ve vietnamských restauracích, vzájemně si pomáhají. Přál bych si, abychom to od nich odkoukali. Proč?

Co nás činí šťastnými? Zdá se mi, že především kvalita našich vztahů s druhými lidmi. Ti z nás, kteří žijí obklopeni lidmi, s kterými sdílí pohled na život jsou řádově šťastnější než ti, kteří tráví svůj život v anonymním prostředí, neznají většinu sousedů, kolegů a ostatních lidí, s kterými se běžně setkávají. Vzájemné sdílení, podpora a péče jeden o druhého je něco, co máme hluboko v krvi. Když to máme, cítíme se naplnění. Když ne, jsme na prášky. A to, v dnešním světě, doslova.

Myslím, že své potřeby můžeme uspokojit v zásadě dvojím způsobem. Buď si to uděláme sami (vypěstujeme, uvaříme, upečeme, ušijeme, zažijeme..) nebo to získáme (vyměníme, půjčíme nebo koupíme) od druhých.

V naší verzi kapitalismu jde o to maximalizovat výnosy a minimalizovat náklady. O to jde na prvním místě. Čím více jsme této optice uvěřili a přijali ji za svou tím spíše se při nakupování řídíme na prvním místě právě tímto měřítkem, tj. ekonomikou. Tj. jedeme tam, kde mají "akci", "slevy", prostě tam kde je to levnější. Kromě toho žijeme v systému, který nás učí toužit, snít, neodkládat radovánky, tj. kromě nákladů sledujeme maximalizaci potěšení a jdeme tam, kde nám dají něco "navíc", "zdarma", kde je to zábavné, pohodlné nebo kde mají "něco nového". A tak například při běžném nákupu potravin nasedáme do auta a odjíždíme do nějakého anonymního hangáru typu super, hyper, mega market, kde naplníme obří koš anonymními, průmyslově zpracovanými věcmi, abychom to pak u kasy zaplatili u neznámých lidí, kteří tam též jako my přijeli autem bůhvíodkud (údajně každá 10.cesta autem je v našem světě do super/hypermarketu). Jedinou viditelnou výhodou tohoto stylu je iluze výběru a úspory času (pokud ještě někdo tuhle hru na honění času hrajete).

Je ale možné to zkusit třetí, "vietnamskou" cestou. My jsme se v září přestěhovali do pražských Holešovic a přestože se v červenci stěhujeme pryč (a nezapouštíme tedy kořeny) fungujeme do velké míry v místě svého domova.

Zde nakupujeme většinu běžných potravin. Máme to 10 metrů.

Holešovická tržnice, která je též za rohem je po většinu roku prima zásobárnou zeleniny, ovoce, vajec, mléka, sýrů.

Když máme chuť na "dortík", jdeme sem.

Pro maso se zastavujeme nejčastěji zde.

Zde je "naše" pekařství. To jsme ale objevili až relativně nedávno.

Pro ryby chodíme sem.

A pro květiny sem.

A od chvíle, co náš kamarád otevřel své Coffee Beans nepijeme kafe jinde. Mimochodem jsme se rozhodli vzájemně podpořit tak, že nám v Coffee Beans prodávají naše knihy. Pokud jste tedy z této části Prahy nebo chodíte třeba do holešoviské tržnice, Stromovky nebo tudy jen projíždíte, zastavte se na kafe a pro knížku. Osobně si naše knihy můžete koupit samozřejmě i v Praze i v HUBKafíčku a v ostravské VIVě.

Je mi líto těch let totality mimo jiné i proto, že přerušila přirozený vývoj komunit a z drobných krámků, kavárniček a restaurací nadělala unifikované socialistické samky, RAJky a podobně a když přišel kapitalismus, smetla nás vlna nákupních center a všech těch hangárů, kterými jsme si nechali zcela bez rozmyslu zaplavit naše města. A hlavně jsme uvěřili, že maximalizace příjmu je důležitější než vztahy a rozvoj místa, kde žijeme. Přesto pozoruji v mnoha místech jakousi renesanci komunitního života, kdy se sousedé potkávají na (farmářských) trzích, v místní restauraci, květinářství či třeba železářství. Lidé si uvědomují, že iluze "uspořeného času" a peněz a "maximalizace rádoby radovánek" není to o co v životě jde. Jsou důležitější věci.

V tomto textu mluvím nejspíš "o podpoře podnikání v místě bydliště". Myslím si, že když budou "naši kavárníci" vzkvétat, budeme vzkvétat i my. Myslím si, že to ale zdaleka neplatí pouze o kavárnících, pekařích, květinářích. Každý (ve městech) můžeme dnes "podpořit" třeba svého bezdomovce a podnikatelé zase své místní dodavatele. Za důležité považuji zamyslet se nad tím, zda jsou pro nás peníze v životě cílem nebo prostředníkem. Pokud je používáte jako nástroj, potom je podpora lidí, podniků a iniciativ, s kterými sdílíte domov či hodnoty více než logickým krokem. A jistě v tom už jedete. Prosím, podělte se o své příklady. Díky!!