Ego, smrt & život

07. 11. 2016, TOMÁŠ HAJZLER

Existuje dokonalejší rozpouštěč ega (= falešné představy o vlastní důležitosti) než je smrt? Předevčírem jsem si to zase připomenul. Letos mi umírá už čtvrtý blízký člověk (první byl Lukáš). Proč tolik najednou?, ptám se sám sebe...

Buď jak buď... dochází mi, jaký über-průser pro život každého z nás je to, že jsme smrt z naší společnosti zcela vytěsnili a hermeticky ji pozavírali do nemocnic, LDN-ek a krematorií. Tak, že vlastně prakticky neexistuje. Jenomže o co víc ne-existuje, o to větší hrůzu z ní (kdesi uvnitř) většina z nás má. O to víc máme i dojem, že nás (!!) se tedy rozhodně netýká, že jsme n-e-s-m-r-t-e-l-n-í! Nebo ne? ... pokud bychom si smrt alespoň z části uvědomovali, nebudeme si přeci huntovat zdraví a planetu tak bezostyšně, jak to děláme dnes.

Jak jinak si vysvětlit tu šílenou honičku všude okolo, všechno to krysaření ( = dělání něčeho, co nemáme rádi proto, abychom si do zblbnutí kupovali to, co nepotřebujeme a tím se vyrovnali lidem, kterými opovrhujeme), jak pochopit tu míru lži a celou tu trapnou “hru na někoho”, to přituplé poměřování se v tom, kdo je nejbohatší? Co všechna ta hoňka za “splněnými sny" (např. o tzv. bydlení ve vlastním)? Co všechno to hromadění toxických šmejdů? K čemu to všechno? Jako by to mělo nějaký význam…

Má? Má! Zcela destruktivní. Živí to tu část nás, která se rozbila z nedostatku lásky a bezpodmínečného přijetí v dětství, v úvodu zmiňované ego. A ega většiny ředitelů zeměkoule jsou - jak známo - velmi zbytnělá (připomeňte si Fishead).

V sobotu jsem byl za strejdou (na fotce nahoře před 11 lety), který už nemá do smrti tisíce dní (jako má většina z nás dojem), ale 0 - několik dní. Byl jsem v hospicu v Chrudimi, v krásném místě, které vybudovali krásní lidé (děkuji jim za jejich smyslu-plnou práci!). Překvapilo a rozbrečelo mě, že měl na stolku čaj, jogurt a mojí knížku - Třináct tisíc dní - podtrhanou a založenou. Mimochodem, je tam i jedna kapitola o něm. Strejda mi ji nalistoval, aby mi řekl, že tam mám o něm chybu.

Jsem rád, že si to přečetl, a že vím, že je tam o něm nepřesnost. Jsem rád, že jsem se mu mohl omluvit:-).

Tyhle řádky píšu na cestě zpátky. To, co bych měl normálně za chvíli, mi dnes trvá věčnost. Pro slzy nevidím.

Přijde mi, že jsme si smrt jednoduše nechali vzít. Chceme-li se naučit žít (ne se na život většinu času pouze těšit), je třeba jí zízkat zpět.

Strejda má agresívní rakovinu štítné žlázy. Na krku nádor, který ho začíná dusit. Věří (a přeje si), že se mu srdce zastaví dřív než se udusí. Z toho důvodu si nechal odpojit strojek, který léta pohání jeho srdce. Před přesunem do hospicu - potom, co se od lékařů dozvěděl onu nesmlouvavou diagnózu - svolal doma celou rodinu - jak říká na “výrobní poradu”, aby se společně připravili na smrt (Když už o tom mluvím - znáte: "Moje smrt"?). Probrali se praktické věci - dědictví, pohřeb i to, jak ideálně zemřít. Strejda si prý neodpustil i několik fórků s pohřební tématikou. Například to, že je třeba požádat pohřební službu a krematorium o slevu neboť strejda je již několik let na vozíku bez nohou od kolen dolů. Nebude prý s nim tolik práce.

“Strejdo a jak moc jsi v pohodě? Jak moc jsi s tím smířený?, ptám se ho. “Jsem!” odpověděl mi s lehkostí s jeho tolik typickým úsměvem na tváři. "Já už to beru jako jakýsi dodatek. Jako něco navíc.”

Cítím pokoru a obdiv. Cítím lásku a říkám si, kdybych uměl jednou umírat alespoň z deseti procent s takovou grácií jako on, snad bych se i těšil. Dochází mi (pokolikáté už!!!), že bez přijetí smrti není život možný. Při pocitu nesmrtelnosti nás totiž ego nenechá.

“Prosím tě, vychovejte generaci, která už bude mít nějaký hodnoty.” … to byla poslední věta, kterou mi zašeptal do ucha, když jsme se loučili.