Zadarmo ani kuře nehrabe (20. díl seriálu "Škola základ života")

09. 07. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

20.díl seriálu Škola základ života se věnuje tématu motivace. Seznamujeme se zde s konceptem "povinnosti" a učíme se způsobům, jak po druhých chtít, co chceme my. Většina z nás se tak (nevědomky) učí druhými i námi samotnými manipulovat, případně je nutit. Všechny díly seriálu najdete zde. Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Tento seriál vznikl proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Seriál Škola základ života mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují. 
___________________

Nejdříve práce, až potom zábava!

Máte teď někde na dohled malé děti? Pokud ano, dejte si chvíli pauzu od čtení a pozorujte je. Možná si všimnete, že většinu toho, co dělají, dělají proto, že je to něčím zajímá, že se tím učí nebo se tomu jednoduše snaží přijít na kloub a že si v podstatě převážnou část bdělého času hrají. Netrvá to ovšem v mnoha případech dlouho – jen do chvíle, než přijdou rodiče, aby dětem předali mýtus o tom, že v životě si nemůžeme pořád jenom hrát a obecně dělat, co chceme. Některé věci se prostě musejí. V dospělém životě totiž existují tzv. povinnosti. A práci ve smyslu obživy jsme se naučili řadit mezi základní povinnosti dospělého člověka. Vzpomeňte na pár příkladů z dětství...

Pracovat se musí.
Bez práce nejsou koláče.
Nejdřív práce, potom zábava!
Nejdřív úkoly, potom si můžeš hrát.
Do práce se nechodí pro zábavu, ale pracovat. Kdo nepracuje, ať nejí.
Oběd zdarma neexistuje!

Z jedné hromádky jsou dvě

Čím pečlivěji dětem oddělujeme „práci“ od potěšení, čím více stavíme práci na roveň něčeho nepříjemného, co se musí, tím spíš se u nich jednoho dne ta původně velká hromada zájmů a radostných činností přemění na dvě menší hromádky. Najednou je tu hromádka povinností, tedy práce, která se musí a kterou je třeba udělat jako první. A hromádka zába­vy, hry a volného času, které se můžeme věnovat teprve potom, až si splníme své povinnosti. Rovnice dospělých je jasná – čím víc toužíme, tím víc musíme. Až nakonec hromádka práce může hromádku zábavy zcela pohltit. Mimochodem, všimli jste si, jak často máme tendenci používat slova musím a měl(a) bych? Muset je tak častou součástí slovníku dnešního člověka, že psycholog Albert Ellis zavedl termín „musturbace“.

Snad všichni máme nějaké činnosti, které nás netěší a které bychom nejraději přesunuli na někoho jiného. U nás doma dlouhodobě hledáme rovnováhu v tom, jak se co nejlépe podělit o domácí práce. Vědomi si tohoto mýtu se střežíme i v této souvislosti hovořit o povinnostech. Místo toho mluvíme o společném smyslu a o potřebě podělit se o obstarávání domácnosti tak, aby dobře fungovala a my všichni navzájem jsme z toho měli pocit spravedlnosti. Snažíme se držet motta, že domácnost by měla být tak čistá, aby byla zdravá, ale zároveň tak špinavá, aby byla šťastná. Často si pomáhám metaforou posádky lodi a párkrát jsme doma mluvili o „černých pasažérech“. Všiml jsem si, že demokratická debata není tak účinná jako autokratické nařízení povinností, ale věřím, že pokud je člověk důsledný, jednoho dne se mu to vrátí na zvnitřněném pocitu sounáležitosti a sdílení. Čas ukáže.

Když jsme byli malí a před námi byla ta jedna velká hromada činností, které nás zajímaly, poháněla nás vnitřní šťáva, vášeň a vrozená chuť. Nebylo nutné, aby nás někdo bavil, protože jsme se uměli bavit sami. Nehráli jsme si proto, že nám za to nabídli čokoládku. Nejedli jsme, abychom za to dostali medvídka. Ani jsme nechodili spát, aby nás za to povýšili. Neptali jsme se, kdy bude víkend, nenadávali jsme na pondělí a netěšili se na pátek. Všechno jsme dělali proto, že jsme to dělat chtěli. Motivovalo nás cosi uvnitř. Představte si, jak skvělé by bylo, kdybychom toto zažívali i ve škole a následně pak i v dospělém životě. Znám lidi, kteří takový život žijí, a jsou pro mne v mnohém inspirací.

Když jsme byli malí a před námi byla ta jedna velká hromada činností, které nás zajímaly, poháněla nás vnitřní šťáva, vášeň a vrozená chuť. Nebylo nutné, aby nás někdo bavil, protože jsme se uměli bavit sami. Nehráli jsme si proto, že nám za to nabídli čokoládku. Nejedli jsme, abychom za to dostali medvídka. Ani jsme nechodili spát, aby nás za to povýšili. Neptali jsme se, kdy bude víkend, nenadávali jsme na pondělí a netěšili se na pátek. 

Jak motivovat druhé lidi?

Kde existují povinnosti, tam je třeba lidi i sebe sama do činnosti přinutit nebo zmanipu­lovat. Ani jedno z těch dvou slov nezní nijak libě, a tak je většinou nahrazujeme souhrnným a přijatelnějším názvem motivace. I proto žije většinová společnost v přesvědčení, že druhé lidi je možné a nutné motivovat. Že jim prostě zvenku můžeme dovnitř podstrčit motiv a vsugerovat jim, že je jejich. Jsme přesvědčení, že pokud chceme u druhých dosáhnout žádaného chování, je třeba nabídnout tzv. cukr. Pokud u nich naopak potřebujeme omezit nežádoucí chování, používáme pro změnu bič.

Tradiční rodiče využívají metodu tzv. zásluh a přicházejí s plejádou odměn a trestů. Nejdříve definují povinnosti, pak nabízejí odměnu. To ovšem pod podmínkou, že si ji dítě tzv. zaslouží. Tímto způsobem zvenčí umně podporují model hodných a zlobivých dětí.

Až si uklidíš, můžeš si jít hrát.
Dnes jsi zlobila, a nemáš tedy nárok.
Byla jsi hodná, a proto si zasloužíš odměnu.

Vnímaná změna příčinnosti

O co důsledněji pracují rodiče s konceptem povinností, zásluh, cukru a biče, tím rychleji se v dětské hlavičce odehraje jedna z nejpodstatnějších změn, která později utváří náš pohled na práci a na život jako celek. Psychologie pro tento jev zavedla termín vnímaná změna pří­ činnosti. Jde o to, že postupem času dojde ke změně vnímání toho, co nás motivuje.

Velmi zjednodušeně se nám to jednoho dne v hlavě přepne a my začneme čerpat energii k tomu, co děláme, odjinud než zevnitř. Zapomeneme, že jsme se uměli bavit, a začneme požadovat po druhých (lidech a věcech), aby nás bavili oni. Jako vnímavé děti si totiž velmi rychle všimneme, že nám rodiče i ostatní za určité chování nabízejí něco, co máme rádi, a dojde nám, že to je ten důvod, proč se dané činnosti máme věnovat. Doslova tak přepneme z vnitřní motivace na vnější, a to až do té míry, že většina z nás časem zapomene, že něco jako vnitřní motivace vůbec kdy existovalo. Začneme věřit tomu, že druhé lidi je možné a nutné motivovat, že důvod, proč vůbec něco děláme, přichází především zvenku, a že manipulace cizích motivů zvenčí je vlastně motivace.       

Kde existují povinnosti, tam je třeba lidi i sebe sama do činnosti přinutit nebo zmanipu­lovat. Ani jedno z těch dvou slov nezní nijak libě, a tak je většinou nahrazujeme souhrnným a přijatelnějším názvem motivace. 

Zrození úplatků

S dětmi se často dostáváme do situací, kdy potřebujeme, aby udělaly něco, co samy udělat nechtějí. Nejsnazší, avšak zpravidla vždy s neblahými následky, je děti přinutit nebo je zmanipulovat. Mnohé formy těchto snah se nápadně podobají tomu, co v dospělém světě známe jako uplácení. Škála dětských úplatků je pestrá. Nabízejí se všelijaké pamlsky, populární jsou různé formy volnosti a svobody, jako možnost být s kamarády, dívat se na pohádky nebo stále populárnější vysedávání u elektronických hraček.

Jak úplatky (ne)fungují, ukazuje nejlépe následující historka.

Parta kluků hrála fotbal před domem, ve kterém bydlel psycholog. Ten se potřeboval soustředit, a tak kluky zavolal, aby jim řekl, že se mu jejich hra moc líbí. A že dá každému po jednom dolaru. Další den pospíchali natěšení kluci pod psychologova okna. Ten se vyklonil, pozdravil a říká: „Kluci, hrajete skvěle. Dnes bohužel nemám bankovky, a tak dám každému čtvrťák.“ To malé fotbalisty samozřejmě nepotěšilo, ale pustili se do hry. Příběh pokračoval asi až po dvou dnech, kdy psycholog každému z nich nabídl cent. Jeden z chlapců tuto nabídku hrdě odmítl: „Za cent tady hrát nebudeme!“ Ke spokojenosti psychologa se fotbalisté pod jeho okny už nikdy neukázali.

Škoda každé rány, která padne vedle

Zatímco v právním řádu většiny evropských zemí je zakotven zákaz fyzických trestů, jen sedm procent Čechů by něco takového chtělo i u nás (zde). Podle průzkumu, který si v roce 2018 nechala zpracovat Liga otevřených mužů, trestají své děti fyzicky dvě třetiny zdejších rodičů. Za rok 2017 řešili sociální pracovníci 8 929 případů týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí. V roce 2016 bylo 9 414 případů, v roce 2015 ještě o 19 víc. Když jsem v rámci rešerší pro svoji knihu Peníze, nebo život? v roce 2011 procházel tyto statistiky poprvé, nadace Naše dítě uváděla za rok 2010 „pouhých“ 5 787 a o rok dříve 4 447 týraných dětí. V roce 2008 to bylo 1 978, v roce 2005 pak 813. Odborníci upozorňují na to, že se ale vždy jedná pouze o pověstnou špičku ledovce. Fond ohrožených dětí odhaduje, že v ČR je týráno okolo čtyřiceti tisíc dětí (zde). Strmě roste počet dětí, které se sebepoškozují.

Je evidentní, že jak ve společnosti stoupá tlak, rozevírají se nůžky mezi bohatými a chudými a velké množství lidí se dostává do existenčních potíží, zvyšuje se zároveň také míra násilí. Násilí v rodinách znatelně vzrostlo také během pandemie covidu-19. Už pouhý měsíc od začátku pandemie upozorňoval francouzský ministr vnitra, že domácí násilí ve Francii stouplo o 30 %. (zde).

Důležité je říct, že týráním není facka nebo pohlavek. Týrání je odpírání jídla nebo možnosti jít na záchod, zavírání do temných prostor, svazování, dušení, pohlavní zneužívání, modřiny, řezné rány, vytrhané vlasy, popáleniny, zlomené končetiny... a těžké psychické újmy s následky zpravidla pro celý další život. Okolo padesáti českých dětí ročně „výchovu“ svých rodičů nepřežije.

Důležité je říct, že týráním není facka nebo pohlavek. Týrání je odpírání jídla nebo možnosti jít na záchod, zavírání do temných prostor, svazování, dušení, pohlavní zneužívání, modřiny, řezné rány, vytrhané vlasy, popáleniny, zlomené končetiny... a těžké psychické újmy s následky zpravidla pro celý další život. Okolo padesáti českých dětí ročně „výchovu“ svých rodičů nepřežije.

Oblíbené pořekadlo generace našich rodičů a předtím jejich rodičů, navzdory obecnému názoru společnosti, že děti se bít nemají, tak viditelně stále platí: „Škoda každé rány, která padne vedle.“ Je pozoruhodné, že ještě třicet let po konci totality považuje většina našinců facku nebo plácnutí přes zadek za normální. Za dětství mé maminky byly děti bity prutem, klackem, bičem nebo páskem od kalhot. Za mého dětství byly „v kurzu“ vařečky, klepáče na koberce, opasky, hadice od pračky nebo řemeny od moto- ru. Představte si, že byste hadicí od pračky zmlátili svého kolegu nebo souseda, a uvidíte, jak absurdní a scestné je takové zneužití moci. Ještě častější než fyzické tresty bývají přímé verbální hrozby a zastrašování:

Dones si vařečku!
Chceš, aby ti to řekl táta?!
Počkej, až půjdeš do školy, tam tě naučí!
Přivedeš mě do hrobu! Jednou mě tu najdete nataženou! Až si budeš sám vydělávat, to teprve uvidíš!

Navzdory obecnému názoru společnosti, že děti se bít nemají, v Česku viditelně stále platí: „Škoda každé rány, která padne vedle.“ 

Jak brzy se nám zvyk vyhrožování začne zadírat pod kůži, můžeme pozorovat už na pískovišti. Všimněte si, jak často dítě, kterému ještě není ani pořádně rozumět, už tluče do bábovičky a žvatlá jakousi dětskou verzi vyhrožování: „Bábovičko, bábovičko, jestli se mi nepovedeš, tak do Prahy nepojedeš!“ Srovnáme-li to s typickou úřední či firemní korespondencí dneška, nemůže nám uniknout jistá podobnost.

Rodiče vyhrožují dětem, děti bábovkám. A tak to začíná. Až v tom nakonec lítají skoro všichni. Úředníci vyhrožují občanům, firmy zaměstnancům, zákazníkům, svým sousedům, případně aktivním lidem, kteří se odvážili upozornit na jejich nekalé praktiky, a nikdo se tomu nediví. Považujeme to za regulérní, normální součást našich životů. Mimochodem, tento aspekt tradiční výchovy jako by z oka vypadl tomu, jak se chováme k domácím mazlíčkům. Za správné chování hodíme pejskovi kostičku nebo jiný pamlsek. Při nesprávném zvyšujeme hlas, zvedáme ukazovák nebo saháme k násilí.

Kdo fyzické trestání zažil, ví, že krátkodobě funguje. Z psychologie však víme, že děti učí především odkazu Josefa Švejka. Společnost postavená na mocenské hierarchii se dělí na mocné a bezmocné, přičemž mocní si k bezmocným mohou dovolit prakticky cokoliv. Podporujeme tím i mýtus o potřebě to daleko dotáhnout. Jestliže to totiž dotáhnete dost daleko (rozuměj vysoko), budete mít nad ostatními opravdovou moc. Z biologie a neurověd víme, co s námi dělají strach a stres, jak ovlivňují vývoj dětského mozku, jak oslabují imunitu a co znamená strach z fyzického a psychického týrání pro dospělost. Není divu, že je pro různé demagogy dnes tak snadné volat po vládě pevné ruky.

Tolik deset základních mýtů, jejichž prostřednictvím dětem vysvětlujeme, jak funguje svět. Zodpovídáme jim základní existenciální otázky, učíme je orientovat se v hlavních životních situacích, ukazujeme, jak se postavit k životu, práci a k druhým lidem. Tyto příběhy nás pak dohromady „připojují“ k aktuální verzi operačního systému.

Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti:

____________
Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.