Odkaz Josefa Švejka (16. díl seriálu "Škola základ života")

30. 03. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

V 16.díle seriálu Škola základ života pokračujeme pátým mýtem (z deseti popsaných) naší kultury. Tyto mýty jsou tím, co učíme naše děti o světě okolo nás. Odkaz Jozefa Švejka nás učí, že svět se dělí na lidi více důležité a méně důležité - slovy Josefa Švejka: „Je třeba vědět, z koho se p****t a na koho se v****t.“ Foto: zdroj, 3.0 Unported

Tento seriál vzniká proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Tento seriál mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují. 
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
___________________

Tento mýtus odpovídá na otázku „Kdo jste?“. Jedním ze silně zakořeněných paradigmat zemědělské, průmyslové a stále ještě i dnešní doby je názor, že si nejsme všichni rov­ni. Jak už bylo řečeno, lidé se dělí na společensky více a méně významné, či chcete-li na někoho a nikoho. Od jisté doby všemu šéfoval Bůh a panovník byl boží syn, případně Bohem vybraný nadčlověk. Většinová západní společnost už na Boha jako na šéfa nevěří, ale lidskou společnost stále dělí na ty společensky více a méně významné. Ti mocnější, nadřízení ovládají ty méně mocné už po staletí pomocí příkazů, zákazů, povelů, pokynů a nařízení. Dodnes stavíme na feudální tradici vrchnosti a poddaných, kdy pán přikazuje, velí a dává pokyny. Ti, které považujeme podle měřítek společnosti za méně významné, případně zcela zbytečné, jsou v našem systému podřízenými. Tyto lidi považujeme za méně kompetentní, méně schopné, za které je nutné rozhodovat, které je potřeba řídit a kontrolovat. 

Lidé se dělí na společensky více a méně významné, či chcete-li na někoho a nikoho

Jak jsem psal v úvodu, tento rodičovský mýtus vystihl v našich končinách Josef Švejk známým bonmotem: „Je třeba vědět, z koho se p****t a na koho se v****t.“ Rodiče nás mocenské hierarchii učí například takto:

S tebou jsem husy nepásla.
Co si o sobě vůbec myslíš?!
Řekl jsem jdeme, tak jdeme!
S paní učitelkou se takhle nemluví!
Dokud tě živím, budeš poslouchat!
Víš, kdo já jsem?
To je opravdu někdo/velké zvíře!

Ve vztahu k dětem je tento mýtus snad nejpatrnější, neboť moderní společnost (na rozdíl od té lovecko-sběračské) nepovažuje děti za (rovnocenné) lidi. Ptal jsem se Majdy, kamarádky naší Valérie, když jim bylo pět, jak u nich ve školce řešili spory s kamarády. „Přijde dospělák a rozhodne,“ odpověděla bez váhání. Přitom platí, že kdykoliv rozhodneme za druhého člověka, dáváme mu tím najevo, že on sám není k rozhodování kompetentní. Tím nejenže nerozvíjíme jeho vlastní schopnost samostatného rozhodování, ale ještě ji snižujeme. Čím více věříme, že druzí nejsou schopni rozhodovat sami za sebe (nebo pokud nechceme, aby sami rozhodovali), tím spíše budujeme struktury, ve kterých existuje mocenskou hierarchií určená autorita, onen nejchytřejší a nejmocnější nadříze­ ný. Kde jsou nadřízení, existují zákonitě i podřízení, od kterých se nečeká zodpovědnost, ale poslušnost. Nadřízení (nejprve rodič, pak učitel, později šéf či politik) nám dovolují nebo také schvalují naše přání a rozhodnutí. Do rukou těchto lidí tak předáváme svoji vrozenou svobodu (nebo její část). To, co jsme si jako děti volili sami, za nás v dospělosti často volí jiní lidé. Nevědomky se tak řídíme radou svatého Ambrože „Když jsi v Římě, chovej se jako Římané“, která má dnes ve většině kultur svou vlastní originální obdobu.

V originále Si fueris Romae, Romano vivito more. Na odkaz svatého Ambrože narazíte snad v každé tradiční rodině na této planetě. V Čechách říkáme: „Dokud tě živím, budeš poslouchat!“, v anglosaském světě je to „My house, my rules!“, v Německu „Solange du die Beine unter meinem Tisch hast, wirst du gehorchen!“ aneb „Dokud máš nohy pod mým stolem, budeš poslouchat.“ A v Rusku třeba „Не суйся со своим уставом в чужой монастырь,“ neboli „Nelez se svými pravidly do cizího kláštera.“

Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!

Mluvili jsme jednou s dětmi u nás v Montessori škole o tom, že existují dva základní způsoby, jak se v životě rozhodnout. Buď se můžete rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí sami, případně se ve složitějších případech poradit s ostatními, nebo se dovolit a pak teprve možná udělat, co nám druzí dovolí. Ptal jsem se jich, jak se to dělá u nás ve škole. Téměř jednohlasně řekly, že se musejí nejprve dovolit dospělých. Šel jsem s tím za učiteli a ti se tvářili velmi překvapeně, neboť usilují o to první.

Existují dva způsoby, jak se rozhodovat. Buď se můžete rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí sami, případně se ve složitějších případech poradit s ostatními, nebo se dovolit a pak teprve možná udělat, co nám druzí dovolí. 

Základní filozofická otázka zní: považujeme děti za nám dospělým rovnocenné lidi? Pokud ne (tradiční žlutý, moderní oranžový rodič), rozhodujeme za ně. Jestliže věříme, že ano, necháme je rozhodnout se samostatně (tam, kde na to stačí) či rozhodujeme společně s nimi (zelený nebo tyrkysový rodič). Pouze v případech, kdy děti nejsou na samostatné ani společné rozhodnutí zralé, rozhodujeme za ně.

My jsme u nás doma považovali naše děti vždy za rovnocenné lidi, jen v některých oblastech ještě ne zcela kompetentní k tomu se správně rozhodnout. Kde to bylo možné, nechávali jsme je rozhodnout se po svém, kde jsme cítili, že by se jejich rozhodnutí mohlo nevyplatit (například když chtěly jít v mrazu ven v tričku), nabídli jsme vlastní variantu (a vzali s sebou ven záložní oblečení) nebo jsme rozhodli za ně. Pokud nám síly dovolují, snažíme se ovšem vždy poctivě vysvětlovat, proč nerespektujeme jejich rozhodnutí a proč trváme na tom, aby bylo po našem. Naší alternativou Švejka je král Miroslav, který v Pyšné princezně radí ševci: „Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!“

P.S.: Radou krále Miloslava se řídí například v demokratických školách, které organizovali minulou sobotu svou první českou konferenci. Na fotce vidíte Vláďu Dobeše, zakladatele Donum Felix, jednoho z klíčových průkopníků tzv. sebeřízeného vzdělávání v Česku. Na tomto snímku vysvětluje, že "opustit setrvačnost Švejkova odkazu", můžete pouze pokud pochopíte, že jsme Homo Sapiens, tj. laskavý, pečující a spolupracující druh, ne Homo Economicus - sobecký, soutěživý a agresívní jedinec. Právě nepochopení skutečné podstaty našeho druhu nás drží v pasti nerovností, soutěžení, rozdělené společnosti, extremismu a válčení - více viz Homo Sapiens vs. Homo Economicus. 

____________
Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.