"Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..."

V pátek (21.6.) nám odešla Haluška, moje letitá spolu-běžkyně, spolu-zahradnice, nejvěrnější kamarádka, velká učitelka života a důležitý člen naší rodinné/sousedské smečky. Její umírání a odchod pro mě byly obrovsky silné a též oči-otevírající. Mimo jiné jsem ve svých 53 letech konečně pochopil, co to vlastně říkala liška Malému princovi. Ten příběh jsem četl nespočetněkrát, ale teprve dnes mám pocit, že ho chápu. 

Myslím, že ze všeho nejvíc mi při čtení dialogu lišky s Malým princem došlo, jak úžasný je to příběh o vazbě (poutu/"attachementu") tedy o tom magnetismu v nás, který je tím, co nás jednoho k druhému přitahuje. Co mi přijde opravdu fascinující je to, že toto pouto (které často nazýváme láskou) může být stejně silné k jinému člověku jako k jakémukoli zvířeti, ale i k rostlině a dokonce i ke (zdánlivě neživému) místu. Já tohle (rozumově) věděl, dokonce to popisuji ve své poslední knize (Dobrý život ve stínu konzumní společnosti). Díky Halušce jsem to ale konečně pochopil (dřív jsem tomu jen rozuměl).   

Zdá se mi, že je to jedno z těch život měnících prozření. Společná mytologie kapitalismu a křesťanství nám totiž podsouvá, že jsme každý sám za sebe, od sebe oddělení jednotlivci. "Náš svět" funguje tak, že člověk je nadřízený všemu živému i neživému, muž šéfuje ženě a bílý muž pak šéfuje všem ostatním (snědým) lidem. Žijeme v tom, že Země není matka, z které jsme všichni vzešli, ale bezedná lednice, z které si můžeme kdykoli cokoliv vzít a bezedný odpadkový koš, kam můžeme sypat co se nám zlíbí. (viz Mýtus oddělenosti). 

Vedle mytologie svobodné vůle a nutnosti pokroku je "oddělenost" základním pilířem našeho predátorského ekonomického systému, který je pak hlavní příčinou toho, proč existuje pravicový extremismus (fašismus), války, chudoba, týrání zvířat, destrukce přírody a planetárních ekosystémů a proč tyto jevy tolerujeme. Navíc, situace nebyla nikdy vážnější než je dnes. Většina obyvatel zemí globálního severu je však vůči těmto problémům apatická. Příčinou je právě přesvědčení, že jsme od sebe navzájem oddělení. 

Společná mytologie kapitalismu a křesťanství nám podsouvá, že jsme každý sám za sebe, od sebe oddělení jednotlivci. 

Minulý týden tak, jak nám Haluška mizela před očima, jsme všichni doma zažívali obrovskou bolest. V mých 53 letech mě už opustilo mnoho blízkých duší (prarodiče, Lukáš, strejda,...) Poprvé jsem ale zažil, že by mě opustila duše zvířecí. To, jak obrovská ta bolest u nás všech doma, včetně našich prarodičů byla, mě ohromilo. Jsem přesvědčený, že pro kohokoli, komu osud/Vesmír podobný zážitek nadělí, to může být velký transformační, spirituální zážitek. A myslím, že je to především právě šance pochopit, jaká je naše skutečná podstata - a to, že nejsme od sebe oddělení jednotlivci, kteří mají soupeřit o to, kdo bude vlastnit víc (viz re-KLAM-a kapitalismu), ale že jsme na Zemi všichni se vším vzájemně propojení. 

Jsem přesvědčený, že pro kohokoli, komu osud/Vesmír nadělí zážitek smrti blízké zvířecí duše, to může být velký transformační, spirituální zážitek. Myslím, že je to především právě šance pochopit, jaká je naše skutečná podstata - a to, že jsme na Zemi všichni se vším vzájemně propojení. 

Po minulém pátku vím, že slovy se tato zkušenost předat nedá. Každý si to musí prožít za sebe. 
Ale liška to Malému Princi vysvětluje fenomenálně. Pokud mohu doporučit, připomeňte si jejich dialog. Zvýraznil jsem pasáže, které jsou pro mě největším AHA. 

________________

Tu se objevila liška.

"Dobrý den," řekla.

"Dobrý den", zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.

"Jsem tady, pod jabloní...," řekl ten hlas.

"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká..."

"Jsem liška," řekla liška.

"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný..."

"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. Nejsem ochočena.

"Ó promiň," řekl malý princ.

Chvíli přemýšlel a pak dodal: "Co to znamená ochočit?"

"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"

"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co to znamená ochočit?"

"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"

"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"

"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška.

"Znamená to vytvořit pouta..."

"Vytvořit pouta?"

"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek.

Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..."

"Začínám chápat," řekl malý princ. "Znám jednu květinu ... myslím, že si mě ochočila..."

"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos..."

"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ.

Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:

"Na jiné planetě?" "Ano."

"Jsou na té planetě lovci?" "Nejsou."

"Ach, to je zajímavé! A slepice?" "Také ne." "Nic není dokonalé," povzdychla si liška.

Ale vrátila se ke svému nápadu: "Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš támhle ta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..."

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.

"Ochoč si mě, prosím!" řekla.

"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."

"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš - li přítele, ochoč si mě!"

"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.

"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž ..."

Druhý den přišel malý princ zas.

"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška. "Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád."

"Co to je řád?" řekl malý princ.

"To je také něco moc zapomenutého," odpověděla liška, "to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

"Ach budu plakat," řekla liška.

"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil..."

"Ovšem," řekla liška.

"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.

"Budu plakat," řekla liška.

"Tak tím nic nezískáš!"

"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí." 

A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství."

Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

"Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."

A růže byly celé zaražené.

"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."

A vrátil se k lišce. "Sbohem...," řekl.

"Sbohem," řekla liška. "Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."

"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. 

"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."

"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...," řekl malý princ, aby si to zapamatoval. 

"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."

__________________

Chápete to? 

__________________

Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.