Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Před třemi týdny jsem byl, po dlouhé době, na pohřbu. Bylo to takové to tradiční venkovské loučení, co zná většina z nás dnes už jen z filmů. Farář, kostel, zpěv, kázání, vzpomínání. Sešlo se odhadem 250 - 300 lidí. Štrůdl lidí postával i venku, protože uvnitř už nebylo místo. Obřad trval bezmála dvě hodiny. Zemřel Míla Doležal - dlouhá léta můj velký vzor. Neumím psát pocty nebo nekrology a nikdy jsem to tu neudělal, ale pan Míla žil tak, jak bych si já v mnoha ohledech přál žít a já mám potřebu na něho zavzpomínat a za mnohé mu poděkovat.

číst více

Možná jste četli Svobodu v práci a narazili v ní na trefný termín "management pro 3 procenta"? Jedná se ve své podstatě o to, že systém, tj. co společnost považuje za správné či nesprávné a co se tedy smí či nesmí se nastavuje podle cca třech procent lidí, kteří buď chybují nebo systém zneužívají či by mohli zneužít. Příklady tohoto druhu řízení jsou na každém kroku. Bohužel jsou tak časté, že je průměrná lidská mysl vyhodnotí jako normální a přestává je vidět.

číst více

Možná jste ten film viděli, i když o film mi nejde. Spíš jsem v něm našel silnou metaforu pro život. O co jde? Hlavní hrdina, kdesi uprostřed pouště si zaklíní ruku mezi dvě skály a zaboha se nedokáže vyprostit. Široko daleko ani noha. Hrozí, že zemře žízní, vyčerpáním, hladem. Potom, co zkusil úplně všechno ho napadne si ruku uříznout. Lepší přijít o ruku než o život, ne? A v tom je ta metafora.

číst více

http://www.youtube.com/watch?v=W5U_TeI0O6M

Když pozorujete děti “při práci”, nemůžete si nevšimnout, že si "dobrovolně" hrají pouze s dětmi, které jim jsou blízké. Pokud je nedejbože nutíme hrát si s někým, kdo jim není příjemný, zpravidla se se zlou potážeme. Je to tak proto, že děti jsou tím kým jsou. Drží se svého vnitřního nastavení, dělají co je jim vlastní, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. My dospělí na to jdeme jinak. Tedy (přesněji řečeno) my dospělí, kteří jsme prošli tradiční výchovou, která nás přetvořila v hodné kluky a holky. Většina z nás už není tím, kým je. Snažíme se žít tak, abychom naplnili očekávání druhých, abychom se zavděčili, aby nás druzí přijímali. Pokud tímto stylem žijeme dostatečně dlouho, může se nám stát, že zapomeneme úplně na to, kdo jsme. Nevíme už, co je pro NÁS opravdu důležité. Jsme součástí společnosti orientující se na úspěch, která ostatní poměřuje číst více

Co se týče uspořádání, každá organizace (firma, škola, nadace,...) má na výběr  ze dvou základních možností. Buď se může stát anonymní institucí nebo komunitou lidí sdílejících společný smysl a hodnoty. Zkusím ve stručnosti popsat, jak mohou oba světy vypadat třeba na příkladu školy. číst více

Zde je poslední ze tří textů z našeho školního blogu (předešlé dva jsou zde: Instituce vs. komunita a Proč je důležité mluvit o hodnotách?) V tomhle textu chci připomenout několik známých konceptů/myšlenek na téma mezilidské komunikace/zpětné vazby a spojit je do jedné idei a též upozornit, že na jaro připravuji na toto téma stejnojmenný workshop - ZDE.

číst více

Tohle video jsem natočil před rokem a půl. Minulý týden mi na něho přišel kritický e-mail. Kritický, ale velmi repektující a konstruktivní. Protože jsem v našich končinách zvyklý spíše na ponižování a opovržení, rozhodl jsem se ho použít jako ukázku. Samozřejmě, kdybychom ten text podrobili rozboru (což bude - mimo jiné náplní zde), i zde bychom našli stopy pravdařství a opovržení. Přesto - dle mého - je to na českou kritiku je to vyjímečně dobré. Proto hodné šíření.

číst více

Vítek Brodský je jedním z lidí, které vždy když potkám, mám pocit, že svět je a bude lepší. Jeho vlastnosti jako vstřícnost, velkorysost, empatie, spolehlivost nebo nadhled jsou jen některé z důvodů. Letos mě nadchlo, když se ke mě dostal jeho projekt cesnekceskyraj.cz. S dovolením o tom napíšu pár řádek, neboť v jeho projektu může být dávka inspirace pro další lidi.

číst více

Všimli jste si, jak moc je akce “nepřítelem myšlenky”? Nebo toho, že aby se člověk opravdu zamyslel, potřebuje se zastavit a tzv. nic-nedělat? Jenomže my žijeme v “akční” části světa, kdy je třeba (pořád něco) dělat. Nic-nedělání je v mnoha rodinách dokonce trestné. Mně už v dětství říkali, že nemůžu jen tak sedět, že si mám třeba aspoň číst nebo jít kopat zahradu. A já se tak naučil dělat a odnaučil nicnedělat. A se mnou, zdá se mi, valná většina našinců. To má samozřejmě své důsledky.

číst více

Povedená rodinka! Marketingová partička, která se vám nastěhuje do vaší čtvrtě, aby se vám před očima předváděli v nejnovějších modelech aut, oděvů, bot, hodinek a bůhvíčem ještě. A vy, pokud jim na to skočíte, začnete nakupovat jako diví, abyste se jim vyrovnali. Taková je totiž naše - lidská - přirozenost. Snažíme se vyrovnat druhým. V naší dnešní společnosti, především v tom, co vlastníme a kam tedy na tzv. společenském žebříčku patříme. Je to ubohá hra, ale většina z nás ji hraje, ať už jí říkáme "splněné sny", "cesta za štěstím", "kariérní postup", "krysí závod" nebo právě třeba “udržet krok s Jonesovými”. Tak tomu říkají američtí přátelé - viz “keep up with the Joneses".

číst více