Aktivita & nenávist
29. 11. 2013, TOMÁŠ HAJZLER
Odlišnost druhých lidí. Kromě smrti a veřejného projevu se průměrná lidská bytost snad ničeho tak moc nebojí. Já osobně z toho viním evoluci. Léta vývoje nás naučila “držet hubu a krok”, neboť to bylo bezpečnější. Představte si život v divočině - vystrčíte hlavu a někdo nebo něco vám ji (s určitou pravděpodobností) upinkne. Zástup, stejnost, jednolitost, šeď,... jsou pradávnými recepty na přežití. Alespoň tak tomu - podle všeho - rozumějí naše geny.
Doba se změnila a vystrčené růžky už nemusí nutně znamenat, že člověk dostane pěstí. O to víc je tu ale verbálního "mávání pěstičkami". Přijde mi, že díky internetu ho nikdy nebylo víc. Zdá se mi, že sedět před obrazovkou kompu (či též za volantem vozu) dává mnoha lidem jakýsi nadpozemský pocit odvahy a často se tak odvažují k akcím, o kterých by si naživo nenechali ani zdát.
Sedět před obrazovkou kompu nebo třeba i za volantem vozu dává mnoha lidem pocit bezpečí a s tím související odvahy srovnatelné s tím, jak se průměrný člověk cítí po pěti pivech.
Já ve světě malého českého internetu fascinovaně pozoruji například na první pohled neopadající vlnu opovržení vůči aktivitám Davida Kirše, Jirky Čmolíka či jiných lidí, kteří aktivně fungují na internetu. Fascinuje mě, že se najdou lidé, jejichž posláním se stane tzv. hejtování (jak se v českém internetovém slangu říká nenávistnému pokřikování) druhých - např. zde. Ve škole jsme se učili převážně - pro život - nepotřebné kraviny a většina z nás tak nemá ponětí např. o psychologii. Nevíme, že “kdo první křičí, tomu z díry fičí” (tak se fenoménu stínů a jejich projekce říkalo, když jsem byl malý) - nevíme, že druzí nám zrcadlí naše potlačené vlastnosti. David, Jirka a další lidé viditelní na internetu (tj. i já) se chovají jinak (a to našim genům vadí). Navíc mnozí z nich poukazují na to, že se díky svému podnikání "stali milionáři". A to by si mnohý našinec taky dal říct. A tak svou sehraje nejspíš i závist. Navíc milý, zlatý "hejtr" si sedí doma u kompu a má tak odvahu jako by na živo měl možná po tak po pěti pivech. Chápu tu.
Co se týče zmiňovaného Davida a Jirky - překvapilo mě - kolik lidí se mě za poslední půlrok ptalo na to, jaký mám k jejich aktivitám vztah. Mně se na to obtížně odpovídá, neboť o tom všem mám prachmalé znalosti, spíše jenom dojmy. Lidsky - tak, jak jsem je poznal - je mám oba rád. V životech obou nacházím řadu inspirací. Nakolik mohu soudit, oba fungují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Přijde mi, že zástupy lidí si z jejich aktivit berou inspiraci, a že jim to pomáhá. Mnohým velmi. Jsme však z jiného těsta a já proto s Davidovým "impériem" ani s Jirkovým "restartem" nesouzním. Myslím si, že primární "potřeba zbohatnout" či se tzv. stát milionářem je v našich podmínkách nemoc a já ji v obou aktivitách cítím (samozřejmě je to pouze můj pocit). Navíc mi je tak trochu líto, že David přivezl do Čech v USA vypilovanou metodu, která staví do obří míry na manipulativních technikách a mě tak přijde, že z mnoha - ve své podstatě - báječných projektů dělají malé (mnohdy klamavé) korporace. Je mi také líto jak jeden web (tohoto typu) vedle druhého dnes vypadá stejně - všude úvodní video, "vložte email a dozvíte se víc", ebook zdarma, affiliate partneři a všudypřítomné "my vás nyní naučíme" viz např. Slevy a jiné klamy.
Tolik můj dojem. Jen můj. Dojmy a názory máme všichni a já myslím, že je dobré se o ně dělit (možná ne formou blogu - snad se na mě Jirka nebo David nebudou zlobit). Ovšem bez nenávisti. Ta je nezdravá a nikam nás neposune, zatímco názory nás posunout mohou.
Existuje obří rozdíl mezi kritikou a opovržením. Zatímco to první potřebujeme všichni jako sůl, to druhé je toxické, rakovinotvorné. Bohužel průměrný český člověk nedokáže tyto dva druhy komunikace rozlišit. Mrkněte se na vysvětlení Johna Gottmana.
Já se též snažím žít aktivně. Mám svá témata, o kterých mluvím a píšu. Nejsem ticho a chovám se tedy jinak. Proto i já mám své “hejtry”. Ze začátku mě lekali, bylo mi jich líto, bál jsem se jich. Snažil jsem se jim rozumět a nešlo mi to. Pak jsem to postupem času začal brát jako součást hry a objevil jsem v sobě touhu pochopit, jak přemýšlejí, čím tráví své životy, jaké měli dětství. Napadlo mě, že by mohlo být fajn se sejít a probrat s nimi život. První byl Jarda Homolka, který jednu chvíli nenechal snad žádný můj článek bez seknutí - i když nutno uznat v případě Jardy jsem nikdy necítil onu nenávist, kterou na internetu tak často potkávám. Požádal jsem ho, abychom si sedli před kameru a probrali naše vidění světa. Nic. Pozval jsem i můj letošní objev - brněnského knižního soudce Michala Kašpárka. Ani on nic - viz vzkaz nahoře. Mně by bavilo těmto lidem jenom porozumět bez potřeby jim cokoli vysvětlovat. Možná by to ale k ničemu nebylo. Pokud někdo považuje své vidění světa za skutečnost, debata pravděpodobně není možná. Nevím. Co ale vím je, že toto nenávistné pokřikování je jedním z hlavních důvodů proč si dávám pauzu od internetu. Jak to řešíte se svými pokřikoválky vy?
P.S.: Zjistil jsem, že většina českých mužů (častěji než žen) nedokáže rozlišit mezi konstruktivní kritikou a opovržením - viz např. Čtyři jezdci. Zatímco kritika stojí na respektu k odlišnosti vidění světa a nabízí pohled jiný, opovržení snižuje, ponižuje nejenom to, co druhý člověk dělá, ale míří i na jeho osobnost. To první potřebujeme všichni jako sůl. To druhé je toxické, rakovinotvorné.