Tohle video jsem natočil před rokem a půl. Minulý týden mi na něho přišel kritický e-mail. Kritický, ale velmi repektující a konstruktivní. Protože jsem v našich končinách zvyklý spíše na ponižování a opovržení, rozhodl jsem se ho použít jako ukázku. Samozřejmě, kdybychom ten text podrobili rozboru (což bude – mimo jiné náplní zde), i zde bychom našli stopy pravdařství a opovržení. Přesto – dle mého – je to na českou kritiku je to vyjímečně dobré. Proto hodné šíření.

„Dobrý den pane Hajzlere, právě jsem shlédl Vaše video o balené vodě v restauraci. I přes veškeré mé sympatie k idee kohoutkové vody i vody zdarma, i přes sdílení názoru o chování personálu v restauraci, musím přiznat, že jste mě rozhořčil. Nevím, jestli jste někdy restauraci provozoval či vlastnil. Protože když o něčem člověk mluví, měl by s tím mít osobní zkušenost a věc znát zevnitř – ne zvenčí. Jinak se může dopustit velmi nešťastných omylů vedoucích do labyrintu dalších omylů. To, co říkáte a jak to říkáte zní na první poslech krásně a jednoduše. Bohužel však realita je jiná a řešení někde jinde. Rozumím tomu, že Vás mluvení živí a že se musí líbit a „prodávat“.. ale i přesto, že (stejně jako nikdo z nás) nedokážete dohlédnout následky svých slov, byste se mohl vždy alespoň na chvíli zamyslet (i srdcem). Nejsem si zcela jist, jestli šíříte dobro.. i když v zájmu dobra.

Postavil jsem a vybudoval restauraci, kterou provozuji 7 let. S tím oborem jsem neměl před tím neměl vůbec nic společného a veškeré rozčarování z velmi podobných ideí, které cítím z Vás, přišlo až za kutí železa. Znám velmi dobře situaci na pracovním trhu a znám vztah reality k ideálu zaměstnance, jak jste ho vylíčil. Vím, co znamená stát 14 hodin na nohou, někdy i dlouhé měsíce bez odpočinku. Vím, že se to „dá“ řešit i jinak.. ale také vím, že to většinou jinak nelze.. (když chce člověk plnit své poslání) Nechci zde psát, co všechno vím, protože jsem to na vlastní kůži a hluboko pod prožil a vy ne, protože sytý hladovému nevěří. Jsem si zcela jist, že Vaše analytická mysl již nyní vytvořila nějaké závěry či jiný ideál, ale věřte prosím.. že srdce je někdy bližší pravdě než mozek.

Chápu Vaše roztrpčení ze zážitku z nějaké restaurace, ale ta Vaše „obecná“ výzva k bojkotu se negativně dotkla mnoha dobrých věcí. Chci jen, abyste to věděl. Nicméně já Vám přeji ve Vašem podnikání mnoho úspěchu.“

Martin Ondráček

Moje odpověď Martinovi je tato:

Martine, díky. Pěkně jste to napsal. Takovou konstruktivní, respektující zpětnou vazbu jsem v Čechách už dlouhou nedostal. S dovolením to vložím do blogu jako příklad.

Myslím, že vám rozumím. A ano, restauraci jsem nikdy neprovozoval. Provozoval jsem jiné firmy a také jsem dost cestoval. Vždy jsem se hodně díval a u toho přemýšlel. Dostal jsem se tak třeba do kultur, kde se tomuto českému zvyku z gusta podivují. Dokonce i u sousedů v Bratislavě jsem se minulý týden v místní kavárně Gorila usmíval v nápojovém listku položce „eau de kohoutkova“…… zdarma. Nebo položce „fanta, sprite, coca-cola“……nemame. Myslím, že se stačí rozhlédnout i po našich končinách. Člověk i v zemičce, kde „potřebujeme, aby vše bylo malé, ale naše“ zahlédne příklady velikosti, velkorysosti a nadhledu. A kromě banality jako je voda z kohoutku nebo třeba i toalety pro veřejnost (též – dle mého – ukázka národní velikosti či malosti) se objevuje stále více míst, které ne jenom pře-prodávají, ale tvoří vlastní, originální potraviny a nápoje tak, jak jsme to zkraje roku rozebírali s kamarádem Lukášem:

Mějte se hezky a ještě jednou díky. Ať se daří!