John Gottman, jeden z nejvěhlasnějších vědců, zkoumající mezilidskou komunikaci, definoval před lety čtyři základní formy komunikace, které ničí vztahy (viz úvodní video). Tou „nejtoxičtější“ formou je tzv. opovržení (v angl. contempt, tj. kritika z pozice vyššího, chytřejšího, lepšího). Protože se blíží prezidentské volby, poslouchám o to bedlivěji, co leze našim politikům a především současnému prezidentovi z úst. V tomto blogu mi dovolte krátkou úvahu o komunikaci prezidenta a jeho vlivu na celou společnost.

Nejprve, s dovolením, představím zmiňovaného Johna Gottmana. Ten se proslavil snad nejvíce fenomenálními výzkumy v tzv. Laboratoři lásky (Love lab) na Washingtonské univerzitě v Seattlu. Gottman mimo jiné dokáže do 5-15 minut předpovědět, zda vztah dvou lidí vydrží, či se rozpadne. A to s neuvěřitelnou 94-96% pravděpodobností!

Potom, co se seznámíte s jeho prací zjistíte, že to není žádná velká věda. Pokud chcete předpovědět, zda se vaše konkrétní vztahy rozpadnou nebo, zda budou naopak vzkvétat, zaměřte se především právě na zmíněné čtyři jezdce a též na celkový poměr pozitivní a negativní komunikace. Je přirozené, že si člověk občas zakleje, že se pohádá nebo že mu není do řeči. Důležité je, aby se to nestalo pravidlem. Pokud se vám zmiňovaní “koně” čas od času “proběhnou životem”, nic se neděje. Problém nastává, když se vám “ustájí” doma. A doslovný průser je, “když s vámi bydlí” zmiňované opovržení. Zaposlouchejte se do toho, co na to téma Gottman ve svých projevech říká. Divil bych se, pokud vás to alespoň trochu nevyleká.

Pokud bude ve společnosti poměr pozitivní a negativní komunikace horší než 5:1 a především pokud bude společnost akceptovat opovržení jako běžnou formu komunikace, lidé “půjdou od sebe”.

To, co platí ve vztazích dvou lidí, platí i ve společnosti jako celku. Pokud bude poměr pozitivní vs. negativní komunikace horší než 5:1 a především pokud bude společnost akceptovat opovržení jako formu komunikace, lidé “půjdou od sebe”. Nebudou si věřit a naopak půjdou proti sobě. Podívejte se na naši společnost. Gottman hovoří o drou druzích vztahů: “masters” and “disasters” – mistři a tragédi. Kam patří ta naše? Já se obávám, že k mistrovství máme hodně, hodně daleko.

Člověk po-nižuje (a opovržení je jednou z nejnebezpečnějších forem ponižování) druhé zpravidla proto, že si sám připadá nízký, malý a bez-významný. Proto, pokud to půjde, obklopme se lidmi velkými, kteří nemají potřebu druhé lidi ponižovat. U politiky to platí tisícinásobně.

K mistrovství máme o to dál, o co víc nás naši politici častují opovržením a naše média poukazováním na negativa. Já když se zaposlouchám do projevů našich politiků, slyším především právě kritiku, svalování viny a opovržení (první tři jezdci). Poměr plusů a mínusů v komunikaci médií odhaduji na 1:70 (+/-). Populární je však právě především opovržení, přičemž to je tou nejtoxičtější formou komunikace, něčím co spolehlivě ničí přirozené mezilidské vazby. Podívejte se na některé formy opovrhování druhými z dílny Václava Klause (podle Aktuálně.cz vše z jednoho jediného projevu!):

„Přímá volba prezidenta je populistický nesmysl, který se strašlivě vymstí.“
„Mám strach, že tu příští rok bude sedět Franz nebo Okamura.“
„Záchranné valy eurozóny jsou zrůdné a absurdní.“
„Taková dívenka v roli ministryně obrany.“
„Neskočme na lep věrozvěstům.“
„Zrušení Otázek Václava Moravce by bylo velké vítězství.“
„Styďte se, Jakube.“

V naší zemi se pro tyto věty vžil termín “bonmot”. Většině z nás nedochází, jak nebezpečná taková forma komunikace je a co s námi jako se společností dělá, jak ne-mocná taková společnost v konečném důsledku je. Jinými slovy, jak nebezpeční jsou tito lidé pro společnost jako celek. Alespoň, to si myslím já.

Zaposlouchejte se do toho, co o opovržení říká John Gottman zde (0.14 – 0.30 minuta přednášky). Podle jeho i dalších výzkumů míra opovržení v našich životech určuje do velké míry i to, jak budeme nemocní. Opovržlivý prezident, premiér a další představitelé mají tak do určité míry vliv na to, jak dlouhý a jak zdravý život prožijeme.

Můžeme nad tím mávnout rukou? Nemyslím si. Christakisovy a jiné výzkumy dokazují, jak moc “jsme tím, s kým jsme”. A naši politici jsou našimi zastupiteli (krásné slovo! – zastupují nás). Jsou námi. Václav Klaus, Miroslav Kalousek, Miloš Zeman,… tito a další „milovníci opovržení“ jsou námi a my jsme jimi. Pokud oni budou druhými opovrhovat, budeme to do určité míry činit i my. Naše životy budou o to méně šťastné a to méně zdravé. Člověk by musel být zenový mistr, čisté dítě, moudrý stařec nebo si vybudovat život zcela mimo systém, aby se ho to netýkalo. To, jaké zvolíme zastupitele tedy do obří míry ovlivňuje to, jak se díváme na svět, co považujeme za správné a nesprávné, čemu a jakou dáváme hodnotu a především, jaké jsou naše vztahy. A nenechme se mýlit, tím hlavním čeho lidé nad hrobem litují jsou právě nenaplněné vztahy plné domněnek a nedůvěry. Blízké mezilidské vztahy jsou tou nejpodstatnější ingrediencí lidského štěstí a vztahy, ve kterých se usídlili čtyři jezdci jsou vztahy nešťastné, nenaplňující, nemocné a život zkracující.

Dochází mi stále palčivěji že prezident (stejně jako král v jakémkoli království) má klíčový vliv na to, jaké hodnoty se v zemi vyznávají, jak se v důsledku toho komunikuje a jak se lidem následně žije. Takový člověk může lidi rozeštvávat nebo je spojovat. Opovržení Václava Klause by za léta jeho “panování” vydala na knihu. Já osobně jsem z naší společnosti již unavený. Přeji si OPRAVDOVOU změnu (ne změnu, kterou vymyslel nějaký Art director v reklamní agentuře, která řídí kampaň pana Zemana, Fischera, Dienstbiera, Schwarzenberga a dalších ). Chci volit prezidenta, ne reklamní agenturu.

Jsme tím, s kým jsme. Naši politici jsou našimi zastupiteli, zastupují nás. Pokud oni budou druhými opovrhovat, budeme to do určité míry činit i my.

Přál bych si žít ve společnosti, ve které si lidé začnou pomalu zase věřit, ve společnosti která bude mnohem, mnohem šťastnější a zdravější než je ta naše dnešní. Myslím si, že svoboda (v práci i jinde) bez toho dlouhodobě není možná. Mezi kandidáty nevidím nikoho jiného, kdo by tuto změnu mohl přinést než je Táňa Fischerová. Když ale mluvím s lidmi okolo sebe, prakticky všichni přikyvují a říkají, že by si ji též přáli. Ale pak většinou vzdechnou a řeknou: „Ale ona nemá šanci…“ Pokud si to budeme myslet, potom tu šanci samozřejmě mít nebude. Já už ale v lednu odmítám udělat další kompromis. Už nebudu volit menší zlo a vybírat si mezi lidmi, které vytvořila marketingová agentura, nějakého přijatelnějšího pana Zemana. Těžko bych se na sebe díval do zrcadla. Volím Táňu, šance, nešance. A že prý nemá politickou koncepci, že je politicky naivní či amatérská. A já si říkám, to myslí vážně? Já si přeju víc „politicky naivních“ lidí. Už jsem (v politice asi nejvíc) unavený ze všech těch expertů a profíků, kteří se tak zaměřili na formu a výsledek, že úplně zapomněli na to, kdo jsou. A místo toho, aby s láskou a zápalem dělali to, v co opravdu věří, dělají to co je (nebo jejich straníky) vynese výš (hodnoty, nehodnoty). Toho já už mám dost. To už nechci.

Dává vám to smysl? Pokud ano, prosím podělte se v komentářích. Pokud ne, klidně vyjasněme. Díky.