Pocta panu Mílovi

29. 11. 2013, TOMÁŠ HAJZLER

Před třemi týdny jsem byl, po dlouhé době, na pohřbu. Bylo to takové to tradiční venkovské loučení, co zná většina z nás dnes už jen z filmů. Farář, kostel, zpěv, kázání, vzpomínání. Sešlo se odhadem 250 - 300 lidí. Štrůdl lidí postával i venku, protože uvnitř už nebylo místo. Obřad trval bezmála dvě hodiny. Zemřel Míla Doležal - dlouhá léta můj velký vzor. Neumím psát pocty nebo nekrology a nikdy jsem to tu neudělal, ale pan Míla žil tak, jak bych si já v mnoha ohledech přál žít a já mám potřebu na něho zavzpomínat a za mnohé mu poděkovat. 

Na úvod je třeba vysvětlil, kdo to vlastně byl. "Pan Míla" (tak jsme mu všichni říkali) byl první láska mé babičky. Poznali se v učitelském ústavu v Litomyšli, když jim bylo patnáct. Tam si mimo jiné oba zahráli ve Filozofské historii - to bylo rok 1937. Vztah jim ale nakonec nevyšel. Babička mi to vysvětlila tím, že "Míla tehdy hrozně žárlil". Ten měl ale samozřejmě jiné vysvětlení. Buď jak buď oba si následně našli své partnery a prožili každý svůj život, respektive jeho větší část. Až na stáří, kdy babičce zemřel manžel (můj děda) a Mílovi manželka se ti dva opět setkali - po více než padesáti letech - a znovu se začali přátelit. Vztah jim vydržel až do babiččiny smrti v roce 2006. Pan Míla tak pro mě byl mimo jiné, i jakýmsi druhým dědou.

1. Díky za život: Pokud jste četli moji knihu Peníze, nebo život? víte, že mě pohřby mění život. Myslím, že tohle byl další v řadě. Už jenom úvodní myšlenka pana faráře, kterou pohřeb zahájil: "Sešli jsme se zde proto, abychom poděkovali panu Mílovi Doležalovi za život." .... stojím tam, lapu po dechu a říkám si - Kdo z nás dnes žije tak, že by nám za to byl někdo ochotný poděkovat? Mimochodem počet obyvatel jeho Voděrad je 650 - na pohřbu v sousedním Džbánově byly možná tři stovky lidí.

2. Práce: Mimochodem, když už zmiňuji svoji knihu, na pana Mílu v ní samozřejmě též narazíte - v části o významu práce. Jedna z věcí, kterou mi totiž vždy říkal bylo to, že práce je pro život klíčová. "Kdybych nepracoval, už bych nebyl." - byla jeho oblíbená věta. V 95 letech tak česal jablka, stáčel med, sekal zahradu, jezdil na kole i autem. Mimo jiné věděl též, že "dělání všechny smutky zahání" - o svou paní přišel už před dvaceti lety a neměli děti. Často se tak cítil sám a především právě díky práci si chmury nikdy k tělu nepřipustil.

3. Komunita: O tom tady složitě píšu (např. instituce vs. komunita), šroubovaně to koumám. Míla to žil. Levou zadní. Byl členem dobrovolných hasičů, spolku pro okrášlení Voděrad, spolku X, spolku Y. Byl to člověk mimořádně aktivní (taky o tom zde opakovaně píšu - např. o aktivismu). Věděl, že být součástí komunity je nezbytná součást zdravého života.

4. Všímavost - Desítky let psal kroniku Voděrad. Možná díky tomu to byl člověk mimořádně všímavý, možná to měl od přírody. Nevím. Co ale vím bezpečně je to, že tuto vlastnost považuji za jednu z nejdůležitějších pro šťastný život. Míla ji měl. Já se jí učím.

5. Velkorysost - Často se stávalo, že jsme od Míly odjížděli obtěžkaní sklenicema medu, taškami jablek či ořechů. Byl to člověk mimořádně velkorysý, pro něhož dávání a sdílení bylo jedním z klíčových principů života. Žádné - u nás tolik typické - "hlavně, aby to bylo naše a abychom měli víc, víc a ještě víc".

6. Šetři síly! - Poslední věta, kterou mi řekl - do telefonu byla: "Pane inženýre (tak mě oslovoval), šetři síly. Když (se) nebudeš šetřit, nezbyde ti na stáří. Vím, co říkám - letos mi bylo už 95 - a cítím, jak mi síly docházejí. Nehoň se. Zpomal. Odpočívej. Ve stáří jako když najdeš." A já si říkám: "Do pytle, kdybych tohle dokázal!"

7. Vděčnost - Na rozdíl třeba od přátel v Africe nebo od toho, co je běžné v mnoha asijských zemích, z našich končin jsem zvyklý na stěžování si a kritiku - viz třeba blog z dneška Aktivita & nenávist.... "všechno je tu vlastně blbý, všichni kradou, počasí je na draka...". Pan Míla mi někdy přišel jako jakýsi východní Mistr, a to především právě ve své schopnosti být vděčný za zdánlivé maličkosti a v následné (často až dětské) radosti z čehokoli.

8. Venku - Člověk vzešel z přírody (tomu věřím já) a proto, když je v přírodě, je mu dobře. Když se přírodě vzdálí, je mu blbě. Když pozoruji některé městské penzisty (nebo i domácí mazlíčky), jak sedí v čekárně u lekařů (příp. veterinářů), vidím ten obrovský kontrast s tím, jak žil Míla - od rána do večera trávil na zahradě, mazlením se se svými stromy a včelami, o kterých věděl snad všechno - o "důlku" neměl ani ponětí, a přesto v něm celý život byl.

9. Vztahy - Možná se vám taky stává, že se nemůžete dohnat se svými přáteli, že se lidé vymlouvají na to, že nemají čas, odkládají, ruší schůzky. Žijeme v systému, kdy jde o ú-spěch, o výsledky. Vztahy počkají, myslíme si. Mílu tento rys dnešního kapitalismu zcela minul. Vztahy byly vždy na prvním místě. Práce počká, všechno ostatní počká. Vztahy s ostatními lidmi je to hlavní, o co v životě jde. V tom měl jasno. Naprosto.

10. Odvaha - Ten člověk měl i neuvěřitelnou odvahu - za druhé světové války, za komoušů i v dnešní době - a to především odvahu být sám sebou. Odvahu říkat, co měl na srdci. Odvahu být. Odvahu žít. Kromě této uber-odvahy mě fascinovalo, jak se Míla často šplhá pět, sedm metrů vysoko do korun svých jabloní, jak si to frčí na kole za kamarády nebo jak fičí svým Wartburgem (model 1960) po vesnici zpravidla ne pomaleji než sedmdesátkou. Mimochodem tahle odvaha ho stála i život. Spadl z kola a potloukl se tak, že už nevstal. Zemřel v 95ti, jinak naprosto zdráv.

11. Morálka - Míla byl "stará škola". V jeho časech se ještě vyučovaly principy, které někteří nazývají morálkou, jiní slušností. Kromě toho, že se vyučovaly se i žily. Když jsem se ho jednou ptal, zda by ještě dnes mohl učit (jeho celoživotním povoláním bylo učitelování), odpověděl mi, že ne. Jako důvod mi dal právě to, že o kdysi běžně ctěných vyšších principech dnes většina lidí nemá ani ponětí.

12. Kostel - Už pár let mluvím o tom, jak moc potřebuje dnešní člověk kostel - viz např. jedna ze Snídaní. Ve Džbánově jsem znovu pochopil důvod. Farář předčítal z bible podobenství o chůzi v noci vs. chůzi ve dne a mluvil o tom, o co je chůze ve dne snazší, přímější a radostnější. Zatímco v noci brkáte, protože nevidíte, ve dne je vidět. Došlo mi tak, že týdenní připomínka vyšších principů (či prostě priorit) může osvětlit člověku cestu tak, že na ní potom lépe vidí. Tak to bylo i v Mílově životě. Každou neděli zašel do kostela, připoměl si o co v životě kráčí a žilo se mu tak snáž.

13. Mít vs. být - Např. Erich Fromm mluvil hezky o tom, že je možné žít v zásadě dvěma způsoby - je možné "být" či se snažit "mít", tj. vlastnit. Míla pro mě byl příkladem člověka, který BYL. "Mít" pro něho bylo vedlejší - jak jsem o tom psal už nahoře  - viz jeho velkorysost.

14. Moudrost - Tuhle modlitbu jistě znáte: "Bože, dej mi klid přijmout to, co změnit nemohu, odvahu změnit to, co změnit mohu a moudrost jedno od druhého rozpoznat." Míla pro mě byl příkladem člověka, který podle ní žil.

15. Smrt - Přijde mi, že lidé, kteří umí žít, umí žít proto, že se nebojí smrti. Počítají s ní. Míla byl jeden z těchto lidí. Představte si, že úmrtní oznámení nám přišlo v obálce nadepsané jeho vlastní rukou.

Těmito pár body děkuji Mílovi i já za jeho život. Byl to život, který by bez váhání stal za zopakování. Kéž bychom to jednou mohli říci i my.

P.S.: Jakousi zvláštní souhrou náhod jsem včera večer měl přednášku právě v Litomyšli (viz plakáte níže), kde se moje babička s Mílou v třicátých letech minulého století setkali. Zvláštní pocit. Ten večer mě neskonale nadchl. Kromě toho, že Litomyšl pro mě má obrovské kouzlo, sešlo se v krásných prostorech místního zámku na malé české město (prý 10 tisíc obyvatel) neuvěřitelných 50-60 lidí. V debatách jsem žasl, co všechno v tomto koutu Čech lidé tvoří. Dokonce tam vzniká i coworkingové centrum. Já tam snad budu jezdit pracovat :-). Další naděje do toho, že bude líp. Díky za ní.