Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Koncem roku 2013 jsem na půl roku vypnul internet a zahodil mobil (zde). Před měsícem mě pozvali do Budějovic na místní univerzitu, abych jim povyprávěl o tom, co mě to naučilo. Naučilo mě to opravdu hodně a můj život je díky tomu jiný. Chcete-li, zaposlouchejte se.

číst více

Zde je druhá část dojmů z toho, co mě letos zatím nejvíc rozhodilo - z laboratoře, v které vidíte vše, co je s naší společností špatně a zároveň tam můžete pozorovat i to, jak vybudovat společnost na principech solidarity a dobrého života. Pokud neznáte Dobrý pastier, seznamte se. První díl zde. Vyšlo v Pravém domácím časopise.

číst více

Moudrá píseň. Z roku 1980.
O to, o co v životě jde. V textu je to všechno.

číst více

V dnešním blogu se podívejte na záznam přednášky z kladenské svbobodné školy Donum Felix s tématem, kterému se letos věnuji ze všeho nejvíc. Jedná se o to, jak do našich komunit vrát život, který začal mizet po roce 1939 a do dnešních dní "se nevrátil".

číst více

Dostal jsem od Michala Čagánka osm otázek, které mě přiměly k zamyšlení.
Co byste na to řekli vy?

číst více

Zde je první díl toho, co u mě letos už nejspíš nic nepřekoná. Čtyři dny v klášteře pro lidi bez budoucnosti. Inkognito. Neuvěřitelné místo. Právě vychází v Pravém domácím časopise. Druhá část zde.

číst více

Zkoušeli jste někdy přečíst bílé písmo na bílém papíře nebo černé na černém? To nejde, že jo?! Není to vidět.
Stejně tak, jakékoli lidské chování - i to nejabsurdnější - přestává být vidět, pakliže se tak chová většina. Většinové chování je bílou na bílé.
My jsme včera přišli po více než měsíci v Maroku do španělské Ceuty (španělská enkláva na severu Maroka) a já mám pocit, že jsem dnes zase zahlédl pěknou řádku bílé na bílé - tj. rysů naší kultury, která je často absurdní, mnohdy až toxická, ale pro nás, kteří jsme její součástí, zůstává neviditelná.
Některé věci jsou tak na hlavu, že jsem si na ní musel mezi sepisováním stoupnout :-). 

číst více

Momo a ukradený čas: jeden z mých velkých literárních objevů posledních pěti let. Pohádkový román z roku 1973. Autorem je Michael Ende, kterého zná většina z nás z Nekonečného příběhu (Atrej, rychlodrak Falco,... vzpomínáte, ne?). Knížku jsme u nás doma dočetli tento týden. Mě ale nadchla natolik, že z ní čas od času předčítám na přednáškách a psal jsem o ní i do Pravého domácího časopisu. Nepoznal jsem mnoho knih, které by dokázaly tak uchvátit a obohatit čtenáře, kterému je šest, stejně jako čtenáře, kterému je 86. Knihu proto doporučuji, kudy chodím.

číst více

Stačí strávit deset minut na dětském hřišti a člověku dojde, s čím vším se rodíme. Společné budování hradu z písku nebo naopak jeho boření, přetahování se o bábovičky a s tím spojený výskot, vášeň, nadšení, ale i zlost, slzy, strach nebo smutek. Emoce střídá emoci.

číst více

V Cestě k lásce od Antony de Mella jsem narazil na krásný příběh. Pokládá jednu z nejzapeklitějších životních otázek.

číst více