Naše australská zkušenost s HELPx jako cesta, jak propojit lidi, jak cestovat a učit se

V rámci našeho letošního putování jsme strávili deset dní na permakulturní, soběstačné farmě nedaleko australského Hurstbridge. Po foto-reportáži z Dandenongu se chci podělit i o tuto naši zemědělskou zkušenost, neboť mi přišla mimořádně oči-otevírající.
Cílem farmy o velikosti 33 ha, tj. zhruba padesáti fotbalových hřišť je (pouze) soběstačnost - tj. měla by uživit její zakladatelku, lidi, kteří na ní pracují a posloužit jako inspirace ostatním v tom, jak pěstovat a chovat jídlo v podmínkách extrémního sucha, veder a hrozby požárů.
Na cestě jsme i s našimi dětmi (Valentýna 8, Valérie 13), které v tomto období studují na vlastní triko. Kromě zadané práce, kterou dostaly u sebe ve škole jsme se dohodli, že budeme jako studijního materiálu využívat vše, co nám život přihraje. A právě zmiňovaná farma byl parádní výcvikový camp. 
Dohodli jsme se s holkama, že z našeho pobytu natočíme krátký dokument (v úvodu). 

Prostě jsme si s holkama sedli, sepsali scénář, rozhodlili si role a pustili se do díla. Ve filmu se tak podívejte na to, co a jak jsme dělali, co jsme jedli, jak jsme spali, jak jsme trávili volný čas nebo, jak jsme honili pavouky :-) a slepice. Já osobně jsem se na farmě naučil neskutečně technik, jak pěstovat jídlo v 45°C v období, kdy celé měsíce neprší a hrozí požáry. Překvapilo mě, že i v těchto podmínkách jsem na zahradě našel žáby, žížaly, stonožky, škvory, že se tam dařilo včelám,... prostě život. Do videa jsme proto propašoval pár postřehů, které mě nejvíc zaujaly... například to, že farma žije jen z dešťovky, a že klíčový úkol je proto udržet vodu v krajině (z těch několika málo dešťů za rok) a z té vody pak přežít...

Tady v tomhle videu jsem se holek vyptal na to, jaké to (z jejich pohledu) bylo. Fascinovaně pozoruji, co všechno takový projekt děti může naučit... kromě vlastní zkušenosti existence v 45°C a nutnosti extrémního šetření vodou, celý ten soběstačný ekosystém od rostlin až po velká hospodářská zvířata, spolupráce v mezinárodním týmu, kulturní rozdíly,... 

Farmu založila v roce 1999, tehdejším povoláním pošťačka Hazel Foxová (foto níže), která mi životními názory a stylem připomínala naši Katku Varhaník Wildovou. Jejím cílem je fungovat bez peněz tak, aby farma uživila všechny, kteří se na jejím životě podílejí. Funguje 100% bez chemie, zcela soběstačně s výjimkou elektrické energie. V době, kdy jsme tam byli, se na pastvinách prohánělo 6 těhotných krav, 9 ovcí, 4 koně (z toho 31 letý Moo), v kurníku 15 (podle holek) nebo 19 (podle Hazel) slepic, jeden pes a všude kolem - jako i jinde v Austrálii mraky klokanů, zajíců a prý i lišek. Vše jistil oříšek Sproket. A musím říct, že Hazel je guru. Nespočetněkrát jsem si všiml, že si s ní povídám s notesem a ostře ořezanou tužkou... 

Před deseti lety se oblastí prohnaly ničivé požáry (Black Saturday Fires) a od té doby se Hazel rozhodla začít využívat nejprve Wwoofing a později Helpx jako sociální sítě propojující farmy a jiná místa s dobrovolníky, kteří chtějí pracovat (a tak se učit) výměnou za stravu a byt. Nás se tentokrát sjelo sedm. Kromě nás čtyř i tři Francouzi - Hadrian, Estelle a Théo. Na farmě pomáhá ještě i místní kluk Kale (ten vlasáč nalevo).

Tohle je Sproket, maskot, ale hlavně hlídač usedlosti :-)

Moo je ten 31 letý kůň, který vyžadoval speciální péči. Ujaly se ho holky: 

Moo II.

Někdy mám pocit, že jsme na farmě jenom jedli. Důležité zjištění: I v těch pětačtyřiceti se dalo ve stínu přežít...

Zde zmiňovaní klokani...

Tihle (cca 10 cm) hoši nás dost trápili. (druh Huntsman, Heteropodidae). Vyřešili jsme to tak, že jsme se obalili do moskytiér, ať si v noci lezou po nich a ne po nás :-).

Holky fungovaly celou dobu dost jako autonomní jednotky - pečovaly o koně, slepice, kropily rostliny a dělali na úkolech do školy... 

Na farmě jsme - mimo jiné - pravidelně zachraňovali jídlo. Dokonalé Dejá vu z Dobrého Pastiera. Konkrétně se jednalo o pečivo z jedné pobočky jednoho místního pekárenského řetězce, který lidem slibuje, že co si u nich koupí, to bylo upečené ten samý den. Tj., co neprodají, vyhodí. Člověk slyší, co jídla se se všude vyhodí (více než 1/3 všeho), ale když si na to sáhne, chce se mu brečet. Důležitá škola pro holky, myslím...

Z Bruselu do Melbourne je to 16 620 km. Tolik kilometrů sem cestovala tahle marmeláda, kterou jsme tu snídali, a že tu na regálech supermarketů najdete mraky zcela absurdního evropského jídla... Kolik že CO2 udělala tahle sklenička?

Kromě belgický meruňkovky jsme snídali třeba i ostružinovou marmeládu z Nového Zélandu. To mi přišlo ještě absurdnější, protože za humny jsme měli plantáže těch nejsladších ostružin, co jsem kdy jedl. A protože tahle novo-zélandská marmeláda je z místních a dovezených surovin, nedivil bych se, kdyby se dělala z australských ostružin...

Zažili jsme tu spoustu dobrodružství, o kterých si doma můžeme nechat jen zdát...

Západy slunce neměly chybu...

Valentýna cvičila pilně na Ukulele :-)

A malovala...  Zajímalo by mě, zda by za tuhle kresbu klokanů nedostala čtyřku jako Heda za kresbu hada ??

Ráno i večer jsme museli zalévat.

Když byla ta největší vedra, byli jsme ve stínu a lízali obarvený led...

Sázel jsem v těch čtyřicítkách všechno možný. Nejvíc mě zaujaly tyhle bramborový skrojky s klíčky. Snad z toho něco vyroste :-)

Doplněno 10.2.: Hazel mi poslala tuhle fotku... takže Heuréka! Už mi to roste. 

Jak už jsem psal, v celé oblasti je extrémní sucho. S velkou pravděpodobností jsem tu tak zažil to, co se stane (a vlastně se to už před očima děje) normou i ve střední Evropě. Jedním z mých velkých strachů ohledně budoucnosti je tedy to, jak si budeme v nových podmínkách schopni vypěstovat jídlo. Jestli mi deset dní na této farmě něco dalo, tak je to především velký optimismus, že to půjde. Pokud v Hurstbridge kvákají žáby a v zemi jsou žížaly, půjde to i jinde. Přál bych si, aby se do podobných míst dostali i naši zemědělští a potravinářští vizionáři - je to nesmírně inspirativní. Podobně plný jsem se vracel před třema lety z Alp. A musím říct, že ta zkušenost mi pomohla ještě lépe pochopit to kamarády ze Svobodného statku, kteří živí naší KPZ-ku a kteří minulé léto žili v Hurstbridge. (Nápis na veřejných záchodcích v sousedním St. Andrew's)

Protože požáry jsou tu  velmi pravděpodobné, hlášení o stavu nebezpečí jsou na každém kroku...

Sem jsme se chodili koupat ... do jednoho z pěti záchytných rybníků na dešťovku, z kterých pak farma přežívá suché období.

A podle zásady, že všechno zlý je pro něco dobrý, pozoruju, jak jsme - kromě všech těch aha a taky kopce srandy - zase všichni utužili vztahy :-).

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti