Dvacet objevů, radostí & starostí roku 2017

Sepsal jsem si 20 momentů roku 2017, které mi vzaly dech, které mě zarazily a přinutily mě přemýšlet. Je to takový můj každoroční přechodový rituál. 2016 je zde, 2014 zde.

Došlo mi při tom, že už je to 11 let, co jsem s blogem začínal - vlastně ještě v době, kdy to byl pro většinu lidí "blok". Cítím se v tom tak v našich končinách jako senior, penzista nebo loajální zaměstnanec - podle toho, jak se na to člověk podívá :-).

Zde jsou - pro mě zásadní - body tohoto roku:

1) Malá bezodpadová revoluce - Prakticky každý týden, někdy i častěji, slyším o nově otevřené bezobalové prodejně. Naše kniha Domácnost bez odpadu se prodává po stovkách - její druhé vydání (celkem osm tisíc výtisků bude brzy pryč). Mám pocit, že si mnoho lidí v hnutí "zerowaste" našlo, i u nás, svou cestu, jak změnit život a svět - směrem od toxické jednorázovosti a ohlupujícího konzumu k něčemu udržitelnějšímu a radostnějšímu. Držím nám v tom palce, raduji se a s netrpělivostí sleduji, co z toho bude.

2) Hirošima & Černobyl - Odhaduje se, že děvet zemí dnes vlastní okolo 15 000 atomových hlavic s tím, že každá je v průměru 3000 krát ničivějších než ta, která v roce 1945 vyhladila Hirošimu (zdroj). V únoru jsme byli v Muzeu atomové bomby v Hirošimě a v listopadu v Homelu, ve městě, které o životě s atomovou katastrofou za humny ví své. V obou místech se vám chce brečet, a tak brečíte a přemýšlíte, jak jsme se do takovýhleho stavu vlastně dostali, co to o nás lidech říká a kudy z toho případně ven. Život měnící zkušenosti.

3) Poslední evropská diktatura? - Čekal jsem, že Bělorusko bude taková evropská "Severní Korea", tj. strach, donášení, ponuro a bída na každém kroku. Místo toho jsem tam našel nové parky, silnice, opravené budovy, elektrobusy, hromadu drobného poctivého podnikání, pospolitost, hrdost, důvěru, žádné bezdomovectví nebo žebrotu, samé veskrze spokojené lidi. Dostalo mě to, že prezidentský palác tam nikdo nehlídal (viz foto níže). Žádné zátarasy, žádná policie á la Terminátor viz dnešní Pražský hrad nebo kdekoli jinde v západním světě.
Nutno podotknout, že do Běloruska jsem se vrátil po 27 letech. V roce 1990 jsem odjížděl ze zbídačené země zasypané radiokativním Stronciem a Cesiem. V roce 2017 jsem měl potíž to tu poznat. Přemýšlím, jak ono to vlastně s těmi domnělými diktaturami vs. demokraciemi je!?

4) Cesta do Patagonie - Lednová návštěva "firmy, která nechává své lidi surfovat" a která existuje proto, aby upozornila na ekologickou krizi, které jako lidstvo čelíme, byl splněný sen. Sepsal jsem z toho tyto dva texty Slušnost a zodpovědnost plus Svoboda v práci á la Patagonia a mluvil o tom na nespočtu besed a setkání. Byť i jen dva dny v jejich kancelářích v kalifornské Ventuře jsou pro náhled na práci a podnikání, život měnící. (Více o Patagonii v knize Zodpovědná firma).

5) Okinawa a jejich století - Od doby, co jsem se doslechl, že na Okinawě žije nejvíc stoletých žen na naší planetě, pídil jsem se po tom, čím to a také jak je možné, že jsou místní století lidé mnohdy čilejší než někteří naši šedesátiletí nebo, že tu lidé celkově žijí výrazně zdravější a naplněnější život. Tři týdny v Okinawské rodině mi to pomohly pochopit - viz zde & zde. Přivezl jsem si odsud i několik nových zvyklostí - třeba od té doby mnohem častěji klečím, častěji jím hůlkami nebo doma děkujeme za jídlo - I ta daki más :-).

6) Woofing & Helpx - V Japonsku jsme poprvé otestovali wwoofing, což je sociální síť propojujícící biofarmy po celém světě s lidmi, kteří si na nich chtějí zadobrovolničit výměnou za ubytování, stravu a hlavně za zkušenost s místním životem. Tři týdny jsme tu krmili a kydali stádo krav, koz, králíků a slepic. Nadchlo nás to všechny (viz foto níže), především naše děti tak, že to v únoru hodláme zopakovat v Maroku.

7) Služba, ohleduplnost a pospolitost - Japonsko mě změnilo. Především to tradiční, kterému vládne pospolitost, kde práce je ještě službou, kde chamtivost je stále hříchem, kde veřejný prostor je stále ještě víc (nebo na rovno) než prostor soukromý, kde ohleduplnost a zodpovědnost jsou základní hodnoty. Přijde mi, že Japonsko vám už nedovolí na život nahlédnout stejně jako předtím. Povznáší to tam duši. Mou to povzneslo.

8) Ideál života - V lednu jsem poprvé v životě podíval i do věhlasné Ecovillage Ithaca na severu státu New York. Svou zkušenost jsem popisoval zde: Den s Fredericem a Heléne. Přišel jsem si tam jako v Jiříkově vidění - takhle nějak si totiž představuji ideál života. Před deseti lety jsem se snažil něco podobného vybudovat i u nás. Dvakrát. Pokaždé neúspěšně :-(. Teď jsem svůj dávný sen zažil na vlastní kůži a viděl, že je to možné. Více viz: Jsme naprogramovaní k tomu, abychom vychovávali děti v komunitě (viz foto níže).

9) Co je to "výjímečný stav"? - Když jsme jeli v květnu do Istanbulu, měl tam být výjimečný stav. Na pár místech v centru sice postávali vojáci, ale jinak mi to tam přišlo tak trochu spíš jako "hra na vojáky" v porovnání s tím, jak je hlídaná New Yorkská Wall Street nebo londýnská Canary Wharf - dvě z finančních center našeho "bohatého" světa. Tam si to nezadá se Zelenou zónou v Baghdádu. Myslím, že na podobných kontrastech je lépe vidět, co je s naším systémem v ne-pořádku. O tom, že Lukašenkův palác nikdo nehlídá jsem psal v bodě 3. Další kousek mini-puzzle do skládanky fungování dnešního světa.

10) Svoboda internetu, sociální média a my - To je téma, o kterém jsem letos přemýšlel vskutku hodně. Začalo to tím, že jsem se v Turecku ne-dostal na Wikipedii nebo v Rusku na Linkedin či Slideshare (tyto stránky jsou tam blokované), pokračovalo to objevem kaptologie a množícími se svědectvími bývalých zaměstanců googlu, facebooku, applu a spol. o tom, jak tyto firmy a systémy opravdu fungují - viz: Former Facebook executive: social media is ripping society apart, 'Our minds can be hijacked': the tech insiders who fear a smartphone dystopia nebo „Neuvědomujete si to, ale jste programováni,“ varuje bývalý viceprezident Facebooku. Co zjišťuji, mě leká. Pozoruji, co se v této oblasti bude dít dál. Každopádně v oblasti fungování digitálních gigantů se bude muset pár věcí brzy změnit. Pokud ne, pak s námi amen.

11) Trump, osm lidí & tři stupně - Krize, do které se propadáme, se zrychluje. Ať už je to nástup Trumpů, Babišů, Okamůrů,...; to, že už jenom osm lidí vlastní víc majetku než polovina planety; to, že se od letoška už oficiálně bere jako fakt, že planeta se oteplí o 3°C (ještě do loňského roka to byly stupně dva) nebo třeba i zdánlivý detail, že za posledních 27 let poklesl výskyt hmyzu o 82% (zdroj) a vědci hovoří stále hlasitěji o "ekologickém armagedonu" nebo o "hromadné sebevraždě". Je jasný, že člověk se musí mít blbě, aby se chtěl mít dobře. Moje obava je ale v tom, abychom to s tím blbě nepřepískli. Zatím mám dojem (dojem podpořený hromadou faktů), že je dávno přepísknuto.

Je jasný, že člověk se musí mít blbě, aby se chtěl mít dobře. Moje obava je ale v tom, abychom to s tím blbě nepřepískli.

12) Vyšokované Bulharsko - Letos v létě jsem se vrátil po skoro dvaceti letech letech i do Bulharska. Zrovna jsem dočítal Šokovou doktrínu od Naomi Kleinové (mimochodem moje kniha roku - trvalo mi, než jsem ji otevřel), která mi pomohla vidět některé věci v našem ekonomicko-společenském systému v mnohem jasnějších barvách. V Bulharsku jsem našel zprivatizovanou, korporacemi obšancovanou, poněkud posmutnělou a vyrabovanou zemi (viz typický obrázek nějakého zkrachovalého podniku níže), ve které "soukromé je nové veřejné" - na tento bonmot jsme tam naráželi na každém kroku.

13) Návrat k pevné lince - Podařilo se nám letos po letech vyvázat od T-Mobilu a předtím od Vodafonu, jejichž "loupeživost" jsem už jaksi přestal snášet (opakované účtování za služby, které jsme si neobjednali - i když T-Mobile to stále nevzdává a opakovaně nám posílá účty za smyšlené služby). Vrátili jsme se díky tomu ale k pevné lince, kterou dnes používáme celá rodina. Kromě toho vlastníme v rodině dva mobilní telefony s předplacenou kartou bez internetu od callpro. To, co jsme T-mobilu platili za měsíc, platíme dnes za půl roku. Děti mobily nevlastní. Pociťuji díky tomu mnohem větší klid.

14) Kapitoly z dospělé ekonomie - Náš společensko-hospodářský systém - jak moc je destruktivní - přetrvává především proto, že málokdo chápe, jak funguje. Proto se raduji z každého, kdo nám jeho obrysy umí srozumitelným jazykem popsat a hlavně!!! ukázat cesty, jak z té šlamastyky ven. Mezi vzácné příklady těchto lidí patří Kateřina Varhaník Wildová. Kdo jste četli její samizdatový Manifest disfrutalismu, víte, jaký dar v tom má. Podařilo se nám letos vydat její Kapitoly z dospělé ekonomie, v kterých na Manifest navazuje. Za mě - velmi důležitá kniha. Raduji se, že existuje.

15) Slušná firma - Jako jednotlivci toho moc nezměníme. Pokud se ale změní to, jak se organizujeme, jak podnikáme směrem od bez-ohledného hromadění zisku směrem k vyššímu smyslu, prospěchu a ohleduplnosti, věci se dají do pohybu. To je moje přesvědčení. Proto jsem letos nevěnoval ničemu tolik energie jako projektu Slušná firma (mrkněte třeba, kolik jsem tam napsal blogů) a v příštím roce na tom nehodlám nic měnit. Kdykoli se podívám na tyto firmy, cítím naději a potřebu je propojovat a i jakkoli jinak jim pomáhat.

16) Jedno procento pro planetu - Kromě Slušné firmy jsme se letos s Peoplecommem zapojili i do 1% pro planetu a já pracuji i na zapojení do B Corporation. Věřím totiž v to, že v době Trumpovské/Babišovské je propojování a spolu-práce to nejdůležitější, co musíme dělat. Mnohem víc než kdy v minulosti. Kromě přispění k globálnímu hnutí je pro nás členství v těchto organizacích i tlakem na to, abychom fungovali stále lépe, tj. ekologičtěji, zodpovědněji a radostněji.

Náš společensko-hospodářský systém - jak moc je destruktivní - přetrvává především proto, že málokdo chápe, jak funguje.

17) #Meetoo & šikana ve škole - Fascinovaně pozoruji, co žen po celém světě (i mimo Hollywood) nachází po letech odvahu, aby se přiznaly k tomu, že je někdo znásilnil nebo je jinak sexuálně obtěžoval. Já měl letos příležitost zažít na vlastní kůži šikanu v českém státním školství. Otevřelo mi to oči a odkrylo mi to něco, o čem jsem neměl ponětí. Od té doby přemýšlím, kolik našich učitelů (tedy učitelek) by se mohlo do nějaké naší školní verze #meetoo zapojit. Myslím, že bychom žasli. Totiž - pokud je něco časté, lidská mysl to vyhodnotí jako normální. Normální je ze své podstaty neviditelné. Je však třeba nahlas říct, že zneužívání moci, silové prosazování názorů z pozice silnějšího, manipulace pod-řízených do emočně vypjatých situací není v 21.století přijatelná. Nechcete to české školní #meetoo někdo nastartovat?

18) Bazárkování a blešákování - Už nějakou chvíli obdivuji svého kamaráda Miša Poppeho z Bezobalu Zlín (viz náš rozhovor zde), který žije s rodinou s minimálními náklady a majetkem (a tedy prakticky s nulovou mírou krysího závodění), velmi radostně a prospěšně (mimo jiné) díky schopnosti zbavit se všech přebytků a nakupování z druhé ruky. Díky němu (a také díky Katce Varhaník Wildové) jsem letos bazárkování naplno objevil. Kromě toho, že je to elegatní způsob, jak se doma neutopit ve věcech se tu dá pomoct rodinnému rozpočtu a také a hlavně potkat lidi. Z toho důvodu jsem koncem roku založil Modřanský Blešák jako jednu z dalších záminek propojování našich sousedů.

19) Snowboard & lyže na hřebíku - Narodil jsem se v podhůří a na lyžích jsem stál už ve dvou letech. Kopce a sjezdovky jsem miloval. Jenže pak se ze sjezdovek staly ski-parky (podobně jako i shopping-, aqua,- nebo fun,- parky) a mně to začalo smrdět: umělé zasněžování, tuny CO2, hektolitry vody, laciná konzumní zábava. Zkraje prosince jsme do jednoho takového ski-parku zase zavítali. Mě se to tam tak znechutilo, že jsem po návratu dal veškerou výbavu na bazoš a od nynějška už jezdím jenom na běžkách - viz zde.

20) Spisovatelské objevy - Po pěti letech důkladné rešerše jsem na konci roku sedl konečně k nové knize. Zatím jsem ve fázi zpracovávání rešerše (a ještě nějakou chvíli budu), ale už teď se mi točí hlava ze všech těch objevů. Říkám si, proč mě vždy až projekt knihy donutí k tomu, abych k nějakému tématu opravdu zasedl a řádně ho prozkoumal. Lenost? Nesoustředěnost? Asi obojí. Mezi mé největší A-ha zatím patří historie korporace, historie centrálních a místních měn, historie kapitalismu a socialismu a dynamika života v období renesance.
Knize plánuji zasvětit větší část roku 2018. Nic nedělám tak rád, a tak se na to moc těším.

Tolik mišmaš dvaceti mých největších objevů, radostí a starostí.

Pokud sledujete dění, vidíte, že to byl další rok rostoucí dominance korporací (těch digitálních především) a s tím souvisejícího rozevírání nůžek mezi chudými a pár hyper-bohatými. Byl to další rok degradace přírody a další rok rostoucího populismu, odvádění pozornosti od skutečných problémů a dojem, že za nás tu šlamastiku někdo řeší. Byl to ale i rok dalšího probouzení lidí, rostoucí občanské angažovanosti, propojování se a budování nového systému zezdola.

Pro mě osobně to byl rok u-/do-končování. Naprogramovali jsme s kolegy z Blueweb neuvěřitelných pět webů, po letech jsme spustili ebooky, rozjela se nám Slušná firma a já ukončil nespočet projektů, kterým jsem už neprospíval.

Jaro bylo obdobím besed - projezdil jsem Česko a Slovensko jako už dlouho ne :-). To besedování miluju. Dává mi naději, že změna je možná. Začal jsem taky přispívat do Pravého domácího časopisu, který pro mě další nadějí a též snad i smečkou, která mi od mi od mých osmnácti chybí. Smečku se snažím roztleskávat i okolo spolku Slušných firem.

Dalo by se říct, že žiju naplněný a radostný život. Zvenku se to tak rozhodně musí jevit. Cítím se zdravý, miluji svou ženu Petru, své dvě dcery, rodiče, své přátele. Mám smysluplnou a užitečnou práci, blízké sousedy, krásnou školu za humny. Dveře se u nás doma netrhnou, naše rodina by se dala považovat za rozšířenou. Bydlíme v bytě a ne pod mostem, z kohoutku nám teče voda (i teplá), máme doma elektřinu, jíme jídlo z KPZ-ky, fungujeme bez odpadků, nemáme dluhy. Daří se nám žít a ne vydělávat na život.

Dost často mi ale do zpěvu není. Denní vstávání v 6.30 je v prosinci a lednu naprosto proti mému bioritmu a já si pak většinu času přijdu jako náměsíčný. Především ale - můj "enviromentální žal" se prohlubuje. Čím víc se dozvídám o stavu světa, tím víc mě opouští optimismus a naději hledám stále obtížněji. Leká mě fatální nedostatek (kritického) myšlení.

Z toho pociťuji smutek.

Do toho mám co dělat sám se sebou. Pozoruji u sebe nespočet závislostí (práce, fejsbuk nebo jídlo například), neumím si vytvořit dostatek přítomného času se svými nejbližšími kamarády. Pozoruji u sebe stále trvale mizernou schopnost se koncentrovat na podstatné věci. Dojde mi to vždy na fenoménu mých "odjezdů", kdy se někde zašiju sám a za týden tam posekám tolik práce, co doma za půl roku (viz naposledy v Lisabonu). Někdy mám pocit, že mám tisíce známých a (skoro) nikoho tak blízkého, abych s ním/ní mohl sdílet své 13.komnaty. Trápí mě trvale se zhrošující vztah mých rodičů, kteří dost často čekají, že přijdu s nějakým řešením - to je už takový můj evergreen. Letos mi ale neumřel nikdo blízký, ani jsem nedocházel na dětskou onkologii, a tak vlastně asi dobrý.

Obecně si myslím, že bych měl číst třeba své knihy :-) - tam to všechno je.

Buď jak buď, přeji vám, ať se vám daří žít váš život, co možná nejsprávněji. Přeji si, aby co nejvíce lidí nalezlo svou úlohu a zapojilo se do budování světa, který bude spravedlivější pro většinu. Díky!