Funkční místní ekonomika je nutným předpokladem dobrého života. V porovnání s Vietnamem v tom Česko vychází jako naprostý outsider.

Pokaždé, když se vrátím odněkud, kde ještě funguje místní ekonomická infrastruktura a tím pádem i místní komunity, dostanu facku. Před týdnem jsme se (po měsíci) vraceli z Vietnamu, kde i v těch nejmenších městečkách míjíte na každém kroku nějaké potraviny, restaurace, kavárny, železářství, domácí potřeby,... všude jsou tržiště, řemeslné dílny a opravny snad všeho, co si člověk dovede představit. Čerstvé, sezónní, místní jídlo a všechno ostatní, co člověk potřebuje, je tu na každém kroku - tj. dostanete se k tomu pěšky. A protože ta infrastruktura je naprosto dokonalá, všude jsou lidé (ve Vietnamu bohužel i mraky motorek). To samé na venkově. Tam zase míjíte jedno malé políčko za druhým, na kterých pracují místní lidé. 

Vraceli jsme se přes Mnichov. Z Mnichova do Prahy jsme jeli autem, část mimo dálnice. Projížděli jsme tak českými městy, městečky a vesnicemi. A to byla ta největší facka. V kontrastu s tím všudypřítomným životem ve Vietnamu jako byste najednou projížděli místy, kde zuří nějaká epidemie, kde mimozemšťani zničili veškerý život nebo kde právě skončila válka, prostě jako by tu někdo vyhlásil zákaz vycházení. V našich městečkách je podniků (ekonomické infrastruktury) nesrovnatelné minimum a pokud nějaké jsou, pak často pobočky korporací (Kooperativa, Moneta, Dr.Max,...). Okraje našich měst jsou obehnané odpudivými hangáry s logy Kaufland, Lidl, Penny, Billa,... před kterými jsou ještě odpudivější obří vyasfaltované plochy. A mezi městy pak samozřejmě míjíte další a další hangáry - montovny, distribuční centra, sklady nadnárodních korporací... se všemi drastickými dopady pro kvalitu života a zdraví přírody - viz Čtrnáct (utajovaných) faktů o supermarketech, které by mělo znát každé dítě.

V kontrastu všudypřítomným životem ve Vietnamu jako by v Českých obcích (včetně venkova) zuřila nějaká epidemie, jako by tu někdo vyhlásil zákaz vycházení. V našich městečkách je místních podniků nesrovnatelné minimum. Pokud nějaké vůbec jsou, pak to jsou velmi často pobočky korporací (Kooperativa, Moneta, Dr.Max, Lidl, Kaufland,...). 

Když je něco časté, lidská mysl to vyhodnotí jako normální. Normální je neviditelné. Proto tolik potřebujeme z toho "normálního" občas odjet, abychom to pak uviděli. 

Proto se poslední léta, když se vrátím z míst, kde "volný trh" ještě místní ekonomiku a život úplně nezabil, snažím se sdílet pár obrázků a dojmů - naposledy třeba z Gruzie: Pekárny v gruzínském Batumi vs. pekárny v českých městech - šest věcí, o které přicházíme oligarchizací a korporatizací Česka (Série "Oligarchizace Česka") nebo Dezerter Bazaar v Tbilisi - 2000 metrů čtverečních ekonomické demokracie (Série "Oligarchizace Česka"). Pokud vás tyhle inspirace baví, pohledejte tu. Tenhle blog je toho plný, případně blog na Slušné firmě.

V tom dnešním se podívejte na fotky z vietnamských ulic, městeček a vesnic. 

Za mě nejlepší jsou vývařovny na ulici. Nabízejí vždy čerstvé, místní jídlo za pár haléřů od místních místním. U toho já vždy nejvíc pláču. U nás nic takového není (možné). My máme pevné restaurace s pevnými zdmi a pevnými, rostoucími cenami, kde se vaří z potravin bůhvíodkud. Určitě jste taky slyšeli, proč je to u nás tak jak je: ... hygiena, předpisy, EU, daně, stát, korporace, řetězce.... 

Sranda je o kolik je v tomhle komunistický Vietnam svobodnější než kapitalistické Česko... 

Jedna z věcí, které mě tu fascinují nejvíc je to, jak snadné je tu podnikat. Třeba z přepravek na zeleninu uděláte stánek. Investice nula a můžete začít. Nízké náklady = nízké ceny = dostupnost pro každého. Žádný navoněný hipsterský krámek, kde mají lokální, sezónní, bio, zerowaste,.... červenou řepu za 150 Kč. I když i hipsterské načančané krámky se "žvýkačkovým" marketingem a cenami jako v pražské Pařížské ve Vietnamu najdete též. V porovnání s běžnými podniky je to ale naprostá výjimka. 

Fandové Zero waste si tu přijdou na své... 

Ještě k těm nutným investicích proto, abyste mohli začít podnikat: Když chcete prodávat, často stačí třeba jen "kýbl". Postavíte ho na ulici už podnikáte. Místní tak nemusí sedat do auta a odjíždět do nějakého korporátního hangáru nakupovat ani vydělávat. Všechno se děje doma. 

Vidíte, jak snadné (a tím pádem i nenákladné a pro jedlíky laciné) je provozovat restauraci? 

Někdy to může být až takhle primitivní: Stolky a sezení upcyklované z přepravek na pivo:

Pláču, když tohle - jako Čech - vidím. A ptám se: Proč jsme si to nechali vzít? Proč jsme u nás odkázání na korporátní produkci, kterou k nám přetahují tisíce kamionů napříč Evropou? Proč jsme se v EU nechali porazit lobbisty potravinářských agrokorporací, proč jde většina státní pomoci agromiliardářům a dalším oligarchům (zdezde). Proč necháme naše drobné bio-pěstitele padnout? Proč jich většina živoří? Dokážeme to ještě zvrátit a vrátit se zpátky k jídlu?  

Zase... prostě "normální tržnice". Čerstvé, místní jídlo za pár dongů. Na každém kroku. 

Rodinný podnik na tržišti - maminka s dcerou prodávají ryby, které nalovili táta/manžel se sousedy:  

Nebo: stačí jen dvoukolák a váha...

Tato fotka je z tržiště ve městě Châu Đốc, jednoho z měst v deltě Mekongu, u hranic s Kambodžou. Jedná se o fermentované ryby. Místní delikatesa.  

Stánek s rybičkami: I akvaristika se dá provozovat takhle jednoduše:

Tohle je "stánek" před kavárnou. Přivezou vám ovoce, tak to prostě vyndáte na celtu před kavárnu. Na zem. Žádný platební terminály, eet a jiný "hrůzy", které odsávají peníze od místních lidí korporacím a státu, tu nejsou. 

(Americké) korporace se sem samozřejmě též už prorvaly a jsou na vzestupu tak jako ve většině planety (viz Pepsi), ale gróó jídla se zdá být místní a hlavně čerstvé.

Klíčový element vietnamského podnikání je obrovské množství nebytových prostor, které jsou k dispozici. Žádné z česko-slovenských měst si o téhle infrastruktuře nemůže nechat ani zdát. 

Podnikat je v (komunistickém) Vietnamu prostě 1000 násobně jednodušší než v (kapitalistickém) Česku. Časté je kolo, na které se položí pár košíků a prodej může začít: 

Nebo si pořídíte mikro-stáneček, postavíte se doprostřed ulice a začnete podnikat...

Nebo smažíte vajíčka na plastový židličce. 

Nebo prostě ty košíky položené jen tak na chodníku...

Trhy. Normálně na chodníku. Zaměřte se na vybavení - "regály", "stoly",.... Může to být ještě jednodušší a tedy levnější? 

Knižní stánky v Hoi Anu ve středním Vietnamu. Obdoba knižní ulice, jakou jsme navštívili v Saigonu

Když se potřebujete přemístit, no problem...

Zase chodník jako prodejní plocha:

Často vyndáte své zboží před barák a vůbec není divné, když podnikáte dokonce přímo z obýváku. A to doslova. Nepřeháním. 

Někdy máte vozík a ten tlačíte. Jdete za zákazníky. 

"Vlaková ulice v Hanoji" je učebnicová ukázka vietnamské podnikavosti. Železniční trať tu vede přímo mezi domy. Místní napadlo, že by z toho mohli udělat turistickou atrakci a trať obklopili kavárnami, restauracemi, krámky se suvenýry,... Jsou tu stovky podniků provozovaných místními, ne řetězci. 

Zase kola...

Jak snadné je prodávat vajíčka...

Jak jsem psal, hodně mě baví, jak jednoduché to tam mají tamní restaurace. Nakoupíte miniaturní stoličky/stolečky, rozhodíte je po chodníku a už se hostí....

Další kolo. Takhle jednoduchý to může být....

Mikro-stáneček uprostřed ulice.

Co na to říkáte? 

Za mě je to ze všeho nejvíc ukázka míry ekonomická demokracie, kterou mají v zemích jako je Vietnam dokonalou. 

My - v Česko-Slovensku žijeme v korporátní totalitě. Je to úplně jiný svět, úplně jiná kvalita života. Začít podnikat je u nás mnohem, mnohem dražší, administrativně obrovsky náročné, v mnoho oborech - dokonce de facto nemožné. Kolik já už za svou kariéru potkal lidí, kteří se trápí jako "lidské zdroje" někde v nadnárodních korporacích nebo u nějakého oligarchy a vědí, že jsou na úplně špatném místě. Chtěli by třeba pro druhé pěstovat biozeleninu, vařit marmeládu, sušit a míchat bylinky, vyrábět sýry, otevřít si kavárnu, péct chleba (a také se tím uživit),... Většina těchto lidí ale narazila na dlouhý soupis státem nařízených, povinných certifikací, kontrol, povolení, a dalších šikan. Část končí na nedostatku nebytových prostor, případně prostor, které by byly cenově dostupné...   

Ve mně se po těchto návratech třískají dva pocity: Na jedné straně nadšení, že to někde ještě jde a pak frustraci a smutek z toho, co jsme dovolili u nás. O "holocaustu místních podniků" píšu mnoho let. Zde je esence: 

Československá města i venkov byly, zhruba do roku 1939, místních podniků, živnostníků a zemědělců plné. Stačí si jen prohlédnout fotky z center našich měst 20. a 30. let minulého století a zrak doslova přecházel z toho množství podniků, živnostníků, tržišť, na venkově pak zemědělců. Jak všichni víme, v tomto roce  se nám to tu zvrtlo. Nejprve nám sem vlezli nacisti a my jsme přišli o všechny židovské podniky. V roce 1945 přišli Češi a zničili všechny německé podnikatele V roce 1948 se k moci prodrali bolševičtí komunisté a ti zlikvidovali ty zbývající české. Po generace budovanou, vzájemnou propletenost vztahů, místní soběstačnost a podporu jednoho s druhým, vystřídaly na dlouhých čtyřicet let centrálně řízené, unifikované socialistické podniky. V roce 1990 jsme se na chvíli nadechli, než - za hlasitého potlesku našeho tehdejšího establishmentu - přišly ještě centralizovanější a agresívnější nadnárodní korporace a s nimi i třída českých oligarchů. Tomu, co se podnikatelům v naší zemi, v letech 1939 - 2000, stalo říkám "holocaust českých místních podniků".   

Ve Slušné firmě jsme tomuto tématu věnovali mraky energie, šíříme literaturu, která vysvětluje, že lokalizace je naše jediná naděje. Zahradničíme, provozujeme KPZ-ku, spoluzakládali jsme Obživu, pořádáme hostiny,... ale je to jen házení hrachu na zeď. Nic víc.  

Prostě je fascinující rozhlédnout se po krajích česko-slovenských (viz třeba Lanškroun nebo Kravany nad Dunajom) a to si porovnat s místy, kde ještě život nevymizel. Rozdíl v kvalitě života je nebe-tyčný!

Když ten kontrast vidíte, dojde vám, jak jsme se nechali zničit korporátní globalizací, oligarchy a jejich servilními politiky, kteří nás od 90.let před jeiich ničivým dopadem nedokázali ochránit. Nedokázali, protože to není jejich úkolem. Vlády v kapitalismu mají za úkol ochraňovat korporace a oligarchy proti nám ostatním. V tomto ohledu byla velmi ilustrativní poslední velká finanční krize 2007 - 2010, kdy se z peněz obyčejných lidí zachraňovaly ve velkém korporace, které krizi způsobily, zatímco běžní lidé byli ponecháni napospas... nebo období covidu, kdy malé místní podniky byly plošně zavřeny, zatímco korporace mohly podnikat vesele dál.... 

Politici nás od 90.let nedokázali před ničivým dopadem aktivit oligarchů a korporací ochránit. Nedokázali, protože to není jejich úkolem. Vlády v kapitalismu mají za úkol ochraňovat oligarchy a korporace proti nám ostatním.

Buď jak buď.... první den po návratu jsem jel tramvají do centra Prahy a na zastávce na mě vykoukla (v Česku) obligátní re-klam-a na junk food z jedné nadnárodní "zabijácké" korporace (Ano, McDonalds zabíjí, podobně jako Nestlé a další). Myslím, že tenhle plakát u nás na zastávce je snad nejlepší metafora stavu, v kterém se nacházíme a nejlepší kontrast po návratu z míst, kde jsou lidé mnohonásobně svobodnější v tom, co dělají, čím se stravují a kam posílají svoje peníze. 

Za fascinující považuji to, co jsem už zmínil: Komunismus dávají Češi na roveň nacismu. Není absurdní, že občané komunistické země jsou v tolika ohledech svobodnější něž my na "vyspělém" Západě? Není už čas otevřít oči? ...viz třeba: "Den boje za svobodu a demokracii" je dnes oslavou vítězství konzumu a oligarchie spíš než svobody a demokracie

Myslím, že pobývat v místech, kde volný trh ještě místní život nezničil, je obrovsky inspirativní. Myslím, že každý z nás by si takový pobyt měl jednou za čas naservírovat i kdyby to mělo být jen v Itálii. A pozor, míra outdoorového života v zemích jako je Vietnam, není dána jen klimatem. Teplo tomu samozřejmě napomáhá, ale jak vidíme v mnoha německých, severo-italských, ruských, bulharských,... městečkách v zimě, tak tam, kde ještě nebyla rozbita místní infrastruktura, tam život stále pulzuje (bez ohledu, zda je nad nebo pod nulou).

P.S.: Tento článek je věnován primárně tématu místního podnikání jako nutného předpokladu pro to, aby bydliště bylo skutečným domovem, aby člověk mohl dobře žít. Na kontrastu s příklady ve Vietnamu se snažím ukázat, jak tragická je situace v naší zemi v naději, že otevře nějaké oči, a že se snad někdy hegemonii oligarchů a jejich politiků (ať je to ODS nebo Hnutí Ano)) jednou postavíme. Není to článek o kvalitě potravin. 

P.S.2: Opustil jsem facebook, instagram, linkedin, neboť techno-monopoly, které tyto platformy provozují, si nás dokonale zotročily, šmírují nás, odposlouchávají naše konverzace, kradou a prodávají naše data, prohlubují naše závislosti, frustrace a smutek, zabíjí naše děti, podporují genocidy původních obyvatel, šíří nenávist, rozdělují nás a mění naše chování tak, aby lépe vyhovovalo mocenským zájmům tak, abychom byli ještě více porobení a ještě méně si to uvědomovali. Ve své podstatě slouží jediné věci - vládnoucím elitám k tomu, aby nás ovládaly ještě snadněji než kdy dříve v lidské minulosti (s astronomickými zisky). A jejich PR je přitom dokonalé: Málokdo o této jejich temné stránce ví. Shoshana Zuboff, autorka přelomové publikace “Věk kapitalismu dohledu: Boj o budoucnost lidstva u nové hranice moci” už léta volá potom, aby giga-monopoly jako Meta byly regulovány stejně jako je regulován obchod s lidmi, drogami, lidskými orgány nebo se zbraněmi. Hluboce s ní souzním a vím, že pokud se to někdy stane, bude to trvat.

Založil jsem si účty na BlueSky a Mastodonu, kam dávám fotky, videa a komentáře k tématům dobrého života ve stínu kapitalismu. Propojme se tam! A pokud pro vás mají tyhle články nějaký přinos, napište občas něco do komentářů, ať vím, že to tu někdo čte. Díky!

__________________

Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.