The best of 2019: Jednadvacet situací, které mi tento rok otevřely oči

25. 12. 2019, TOMÁŠ HAJZLER

Vloni jsem sepsal 22 situací roku 2018, které mi otevřely oči. Letos jednadvacet.
Dělám to (skoro) každý rok. Je to můj rituál konce a začátku roku. Zde jsou 2018, 2017, 2016 a 2014. 

1) Dobrý život ve stínu konzumní společnosti - Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že jsem rok 2019 strávil dokončováním své knihy, která zkoumá, zda je dobrý život (tak, jak ho popsal Aristoteles) kompatabilní s dnešní konzumní společností. Ničemu jsem letos nevěnoval tolik energie, jako právě (tomuto) psaní. Z tohoto pohledu to byl velmi a-sociální rok, pocitově ale zase dvě další vysoké školy. Myslel jsem si, že už celkem vím, jak svět funguje, ale teprve, když si to člověk vyskládá vedle sebe, všechno se mu spojí. Přál bych si, aby kniha byla venku do května 2020 a aby byla pro průměrného čtenáře alespoň tak oči-otevírající jako pro mě. 

2) 45C ve stínu & požár na obzoru - V lednu jsme strávili tři týdny prací na farmě nedaleko Melbourne. Až na místě jsme se dozvěděli, že tu před deseti lety uhořelo 180 lidí v důsledku lesních požárů. Podmínky byly identické jako v roce 2009: Dlouhotrvající sucho, čtyřicítkové teploty ve stínu, neutuchající silný vichr. Místní vláda proto vyhlásila nejvyšší stupeň ohrožení požárem. Hned po příjezdu jsme tak na farmě tři dny nedělali nic jiného, než se od rána do večera připravovali na to, že okolo nás bude hořet. Já ve 45°C ve stínu zkopával okolo farmy drny až na skálu, sekali jsme keře, prolévali seno a ... modlili se. V noci jsme pak pro změnu bojovali s patnácti-centimetrovými huntsmany, kteří nám lezli oknem do postele a já si rval těch pár zbylých vlasů na hlavě z toho, kam jsem to svoji rodinu zase zatáhl. Ale poprvé v životě jsem si tu ale na vlastní tělo otestoval, jaké je to žít (bez vody) v 45 °C ve stínu. Více viz: Naše australská zkušenost s HELPx jako cesta, jak propojit lidi, jak cestovat a učit se.

3) Korálový ráj bez korálů - V únoru jsme se přemístili na Samou, což měl být jeden z těch bájných korálových rájů uprostřed Tichého oceánu. Jenomže, kdykoli jsme se ponořili pod hladinu, neviděli jsme nic než šedivo-béžovou kaši mrtvých organizmů. Tak, jak z pevniny známe vlny veder, pod hladinou to prý funguje podobně. V roce 2015 se tudy jedna taková vlna prohnala a korály (a s nimi velká část dalšího života) to nepřežily. 
Kromě mrtvých korálových útesů tu samozřejmě slyšíte o stále ničivějších cyklónech, stoupajících oceánech a dalších změnách klimatu. 
Samoa tak vydatně prohloubila náš klimatický smutek, ale jinak to byl antropologický ráj: např. fenomén Fa'afafine a polynésská kultura se vším všudy: Epidemie obezity, enkláva křesťanů uprostřed oceánu a korálový ráj bez korálů: Jak se žije na Samoi. Jestli jsme si v Austrálii zkusili život v 45kách, tady to bylo 50C, neboť jsme pracovali většinu času ve skleníku. (Foto: dress code před nedělní návštěvou kostela).

4) Klimatické procitnutí - Do konce roku 2018 jsem si myslel, že bude stačit, když bude každý dělat, co může (viz Příručka kolibříka), a že politici ve spolupráci s vědci za nás vyřeší nutné systémové změny. Letos mi ale došlo, jak moc se mýlím. Začalo to zprávou IPCC z října '18, pak přišla Austrálie, Samoa, naše první klimatická stávka v Aucklandu (viz fotka v úvodu), sucho na Novém Zélandu, kniha Neobyvatelná planeta, Gretiny projevy, na twitteru jsem začal denně sledovat několik desítek klima-vědců a aktivistických organizací a do toho skoro denní práce na mé knize. Došlo mi, že situace je více než vážná - viz: Klimatická krize a já: Jak jsem se v ní zmýlil a co dnes dělám, abych se z toho nezbláznil:

5) Nejekologičtější nakladatelství v Evropě - Už léta se snažím dělat, co můžu. Přeci jenom dělání všechny smutky zahání. A tak jsme se před lety rozhodli naše knihy vydávat způsobem, který bude planetě a lidem škodit, co nejmíň. Začali jsme s tím v roce 2016 a letos jsme to posunuli zase o pár levelů výš. Řekli jsme si, že sranda musí být, a že se pokusíme stát "nejekologičtějším nakladatelstvím v Evropě". Začali jsme například měřit naše CO2, více viz: Oděvní branže přechází na biobavlnu, energetická na obnovitelnou energii, automobilová na elektromobily,… A co ta knižní?. Na webu máme záložku věnovanou planetě, každá naše kniha od konce '19 začíná manifestem s názvem "Knihy v čase krize", navázali jsme partnerství s Hnutí duha: Dopad našeho knižního snažení: Co děláme proto, abychom co nejvíc prospěli, co nejméně ublížili a jak jsme se stali partnerem Hnutí duha. 

6) Gabor Maté - Gábor Maté patří léta mezi top pět lidí (další jsou Jared Diamond, Yuval Harari, Douglas Rushkoff a Naomi Klein), kteří mi pomáhají vyznat se v tom, jak funguje člověk a lidská společnost. Dlouho jsme se neodvažovali pustit se do jeho knih, ale nakonec jsme odvahu sebrali. Začali jsme s Držte si své děti a Když tělo řekne NE a málem si neudrželi klobouk, jaký byl o ně zájem. To nám samozřejmě dodalo kuráž a rozhodli jsme se pustit se do jeho dvou zbylých knih: V říši hladových duchů (o podstatě a léčení závislostí) a Roztěkaná mysl (o podstatě a léčení poruch pozornosti). První vyjde na jaře, druhá snad do léta a mně se splnil malý sen - k nám domů přinést myšlenky tohoto důležitého myslitele. 

7) Rok života bez auta - Léta jsem se na to chystal, ale furt byly důležitější věci. Kdybych věděl, jak moc se zvýší kvalita mého života jenom tím, že nebudeme vlastnit auto, zbavil bych se ho už před lety. Fascinuje mě, jak moc se někdy liší to, co si člověk představuje od toho, jaké to nakonec je. Zážitků kolem života bez auta mám za letošek nespočítaně. Pomohlo mi to vidět, co jsem dřív neviděl - především, jak moc je naše společnost na autech závislá a jak moc to s každým z nás cvičí. Mám to poctivě zdokumentované, v mé nové knize je o tom kapitola. Jedna mikro-zkušenost je zde: Černomostecký bizár: Postřeh z jedné temné stránky české veřejné dopravy. Specifickým tématem je doprava ve velkých městech...

8) Dvacet tisíc km na kolejích - V létě jsem jel s rodiči vlakem z Moskvy do Vladivostoku a zpět. Byla to super-poučná cesta už jenom tím, jak funguje ruská železnice (20 tisíc km bez minuty zpoždění, v super-čistotě, pohodlně, s perfektní infrastrukturou, za pár korun). Ve vlaku třetí třídy to byla ale především antropologická studie a do toho nespočet dalších poznání... těžba tajgy, Home Credit v Rusku a zde, Gulagy, trhy a potravinová soběstačnost nebo zde, maloobchodní infrastruktura, veřejný prostor, síť opraven, nesmrtelný Lenin nebo to, jak zatočili s chlastem. A už jenom samotný měsíc s rodiči byl velký zážitek, za který jsem vděčný. 

9) Ukulele, kaligrafie a další na-dání - Pozorovat druhé lidi v důlku patří k mým největším životním slastem. Asi největší radost je pozorovat to na vlastních dětech. Třeba Valentýna dostala před rokem ukulele. S pomocí internetu a souseda Petra se během pár měsíců rozehrála tak, že dnes nepřestáváme žasnout. Valérie zase začala kaligrafit - psát tak pohledně, že nevím, kde se k ní ten dar dostal. U obou fascinovaně pozoruji, s jakou lehkostí pečují o menší děti. U Valči sedám na zadek z toho, že a jak dokáže uvařit (aby ne - viz: Trojitá revoluce: Ve výuce, ve školním stravování a ve výživě). A žasnu taky nad tím, že už jim je 14 a 9... 

10) Ve stínu své ženy - Vloni jsem si poprvé zkusil asistovat své ženě (na svatbě, kde vařila, jsem myl nádobí). Letos se Péťa pustila do projektu své kuchařky, jejíž pomocí chce ukázat, jak přirozeně dovede právě jídlo svést lidi dohromady. Já na těchto Hostinách (tak se ta kuchařka bude jmenovat) myju nádobí, krájím, rovnám, tahám a jakkoli jinak "přidržuji tašku". Zjistil jsem při tom, jak moc mi vyhovuje být "ten druhý (nebo x-tý"), tj. vedený a jak málo tuhle roli v životě hraji. Mimochodem, Péťa fotí knihu s Pavlem Ovsíkem. Oba - Pavel i Peťka jsou pro mě dalším příkladem lidí v důlku (o čem jsem psal v minulém bodu). Je to vždycky koncert je při každé hostině pozorovat a vděk za možnost u toho být. 

11) Slušná firma 2.0 - Vloni v tuhle dobu jsem si myslel, že mi ve Slušné firmě už definitivně došly síly, a že už po letech roztleskávání nového podnikání končím. Chtěl jsem se ostatním omluvit a rozpustit to. To, kde jsme dnes, považuji za malý zázrak. Poděkovat za to musím asi nejvíc Zuzce Janglové a také Terce Fofoňkové, Janu Starobovi, Báře Hernychové a všem dalším lidem okolo tohoto důležitého projektu. Založili jsme spolek, přešli na dobrovolné příspěvky, pustili se do mnoha nových aktivit s cílem členy spolku co nejlépe propojit tak, aby si pomohli v čem je třeba. Pozoruji, že nám tu vzniká nespočet přátelství a dalších vztahů, mnoha zaškobrtnutím navzdory. Zažili jsme letos mraky skvělých věcí (viz foto níže). Slušnou firmu považuji ze všeho, čemu se profesně věnuji, za to nejdůležitější: 100 firem může za 70% emisí CO2. Změnou jedné firmy se dostaneme mnohonásobně dál, než změnou jednotlivce či domácnosti. A protože firma je základním stavebním systémem našeho ekonomického systému, změnit to, jak funguje, je dnes už otázka našeho přežití (o tom více v závěru). 

12) Kyber-šikana - To je další věc, o které člověk všude slyší, ale až když si ji osahá na vlastní kůži, tak teprve (trochu) pochopí. Valče někdo hackl instagramový účet a vydával se za ní. Já měl možnost vidět, co ostatním ta á la Valča píše. Bylo to jako když v reálným čase pozorujete zloděje, jak vám plení dům. Popsal jsem to zde: Zamilovala jsem se aneb moje první intimní zkušenost s dětskou kyberšikanou. Ta zkušenost mi otevřela dveře do online světa dnešních dětí, jehož některé rysy mě upřímně vyděsily a dále děsí. Vím, že vybavit své dítě hned zkraje základky mobilním telefonem s připojením na internet (a nechat je být) - dnes zcela běžná věc - je jedna z nejhloupějších věcí, kterou může rodič udělat. 

13) Co dýcháme před školou - Od doby, co jsem do PDČ a na školní blog napsal o tom, proč je dobré se do školy dopravovat na kole nebo pěšky, ale rozhodně ale ne autem
 jsme se chystali před školou změřit, co tam ráno dýcháme. Před naší školou to totiž od pondělí do pátku vypadá každé ráno jako při Black Friday. Alespoň si tu tak připadáte na všech parkovištích okolo školy. K měření nakonec došlo a mě se otevřely oči jako už dlouho ne. Výstupy najdete zde: Co dýcháme každé ráno u nás před školou aneb beseda o širších souvislostech kvality ovzduší v našich městech - doporučuji si ty přednášky v klidu pustit a proklikat si hlavně vložené prezentace. P.S.: A víte, co na tom bylo nejvíc fascinující? Že emise zabijí stejné množství lidí (tj. i dětí) jako kouření a prakticky nikoho to u nás ve škole nezajímalo (a nezajímá to ani nikoho v mém okolí). 

14) Další hacky noclehárny - Náš domov je postavený jako noclehárna - tak, aby se obyvatelé nemuseli potkávat, měli maximum soukromí a mohli si tak na prvním místě (o samotě) odpočinout. Naštěstí je nás tu hodně, kteří tu chceme žít se vším všudy. V tomto ohledu se tu toho stalo letos zase hodně. Všechno mám v konceptech Doma v Komořanech, sepíšu to, až dopíšu knihu. Pro ilustraci jen mrkněte na pár fotek - moje top byla zase , sousedské letní kino, samozřejmě naše tradiční sousedská slavnost, letos jsme zkoušeli řešit neexistující dětské hřiště (to byla asi top legrace) a samozřejmě halda večeří, obědů, snídaní a jiných sešlostí u nás doma. P.S.: Za šťastný domov s dětmi považuji ten, kde nevíte, kde děti jsou, protože jsou někde v síti tet, strejdů, sousedů. I to jsem letos zažíval. Takže heuréka!

Připomenul jsem si, jak velká pravda je rčení: "Když máte víc než potřebujete, vybudujte větší stůl, ne vyšší plot." ... a že to platí, jak doma, tak i na úrovni organizací, státu i globálně. Respektive ve světě tohle platí míň a míň a my se musíme snažit, aby to platit (zase) začalo.

15) Sláma v botách - Příslibem moderní společnosti je to, že když budeme tvrdě pracovat, tak si vyděláme na věci a zážitky a budeme šťastní. Rovnice šťastného života konzumní společnosti je napsaná takto: toužit - vydělávat - nakupovat - vyhazovat (a tak stále dokola) tak, jak to znázorňuje například následující čtyřminutový film: 

Kdo jste se nad tím už zamysleli, víte že je to bouda. Podfuk. Veronika Kučerová alias Sláma v botách je jedním z lidí, kteří tuhle boudu už prokoukli. Podařilo se jí vyskočit z krysího závodu a (vy)budovat si život postavený na dělání toho, co ji těší s lidmi, které miluje. A já nevím v Česku o nikom, kdo by právě o tomhle uměl tak srozumitelně a navíc vtipně psát (Katka Varhaník Wildová možná, ale ta je se svým hyper-minimalismem na řadu lidí možná příliš). Raduji se proto, že se nám podařilo před Vánoci vydat druhou Veroničinu knihu. Je to důležitý manifest o tom, jak na to a co všechno to s člověkem může udělat. Zde - Proč číst Slámu v botách: Soběstačnost, zdravé jídlo, komunita, vztahy a řádná dávka humoru k tomu. 

16) Strategie GKG -  Zkraje prosince, po jednom setkání v rámci Slušné firmy, jsem zažil zase jedno z těch prozření, kdy si přijdu jako asperger, který nechápe všechnu tu destrukci okolo sebe, cítí neklid a potřebu burcovat ostatní, tak jak to známe od Grety. Dva příklady těchto situací za všechny: Rok od roku žasnu nad tím, jakou moc jsme přenechali digitálním gigakorporacím (Facebook, Google, Amazon, Apple, Huawei, Tencent,..), jak se nám v důsledku toho rozděluje společnost a hyne demokracie. Stejně tak žasnu nad tím, jak ještě 30 let potom, co OSN prohlásila změnu klimatu za zásadní katastrofu, dotujeme fosilní průmysl a průmyslové zemědělství postavené na produkci masa. Sepsal jsem proto  Strategii GKG (Gandhi, King & Greta) aneb jak se postavit hrozbám dneška? a navrhl jsem, abychom se těm hrozbám dneška postavili tak, že zkombinujeme 3 přístupy z minulosti a součastnosti: Gándhího změnu, kterou chceme vidět okolo sebe, M.L.Kingův sen a Gretinovo aspergerovské divení se těm nejabsurdnějším absurditám.

17) Rozbitá a opravená učebna - O podzimních prázdninách nám ve škole někdo zničil školní zahradu - rozbitá skla od učebny, všechno rozkopané, zaneřáděné. Po osmi letech, co jsem pozoroval děti a rodiče, jak to tam budují, jsem se z toho normálně rozbrečel. A plakalo nás víc. Sepsal jsem to do blogu a požádal o pomoc: Spoušť na naší školní zahradě: Pomozte nám s opravou a zabezpečením. Na základě té prosby se nám sešlo skoro 50 tisíc korun a to mě - v zemi, jejíž političtí představitelé odmítají přijmout 40 syrských sirotků, neboť nejsou dost křesťanští - rozbrečelo podruhé. Došlo mi, že když se my obyčejní lidé spojíme, všechno půjde. Zde je zpráva o současném stavu: Zaskleno a uklizeno. Příprava zabezpečení v plném proudu. Děkujeme!

18) Nervy & Důlek - Už ani nepamatuju, kolik let pořádám Najděte svůj důlek - tři intenzivní dny věnované tomu, jak si vytvořit práci, která člověka těší a uživí. Po roční pauze jsem na jaro vypsal nový termín. Vedle toho jsem se po letech rozhodl i pro Nervy, tréma & veřejný projev, což bývala léta též moje velká srdcovka. To že já jsem - své vnitřní výbavě navzdory - schopen obstojně vylézt před lidi považuji za malý zázrak a proto mě vždy naplňovalo se s  ostatními dělit o to, co jsem se o veřejném řečnění a strachu s tím spojeným naučil. Oba workshopy se konají na chatě U Bertholda na pomezí Orlických hor a Jeseníků. 

19) Sociální bunkry - Po práci na mé knize  a po přečtení The Age of Surveillance Capitalism mi stále palčivěji dochází, že podobu našeho světa spolu-definuje několik málo digitálních megakorporací (viz #16). Když bych to zjednodušil, tak Google určuje velký díl toho, jaké se k nám dostávají informace, co se o světě dozvídáme, co považuje za pravdu a co za lež. Facebook a další tzv. soc. sítě následně staví zdi mezi skupinami lidí, které se následně dozvídají natolik odlišné informace, že by s těmi jinými jen těžko souhlasili. Máločemu se přitom na soc. sítích daří tolik jako dezinformacím a fake news. Příznivci Pirátů se tak nemají šanci dozvědět o tom, co trápí voliče Tomia Okamury nebo co řeší lidé věřící v to, že země je placatá. Tak vzniká rozdělená společnost - viz příklad z tématu klimatické krize: Šach mat, Greto! 
Proto se mluví o tom, že žijeme v " soc. bublinách", i když přesnější termín by byl bunkr. Naše zakopanost v těchto a-sociálních bunkrech patří k největším hrozbám dnešního světa. Mistrně o tom mluví Sacha Baron Cohen v tomto videu. Velmi doporučuji ke shlédnutí: 

Jak důležité je vylézt ze svého a-sociálního bunkru, jsem si já připomenul na konci roku, když jsme se sešli s mým dlouholetým kamarádem Petrem Márou. Petr se profesně věnuje hodnocení a doporučování módních věcí, a to právě na sociálních sítích. Nakupování věcí je ale něco, co mě ani trochu nezajímá. A tak - pokud se s Petrem nevidíme na živo, nevím o něm nic.
O to silnější zážitek pro mě bylo to, když jsme se sešli v rámci jeho podcastu. Byl to rozhovor s člověkem s jiným paradigmatem, který ale stál na vzájemném respektu k vidění světa toho druhého a tedy na naslouchání. Ve stejném duchu je i většina komentářů jeho fanoušků pod videem. Mrkněte.
Myslím, že takhle nějak bychom to měli dělat - vylézt z bunkrů, uvědomit si, že jsme jen figurky na šachovnici několika mocných lidí ze Silicon Valley (a stále více i ze Shenzenu), začít si naslouchat si, dobrat se společného pochopení toho, co se to s námi vlastně děje a pak spojit síly v řešení problémů, kterým čelíme. 

20) Střípky - Stále větší počet lidí si destruktivní povahu "sociálních médií" uvědomuje a řeší to odchodem. Já k tomu zatím nenacházím odvahu, neboť vidím, že to stále funguje. Pro tyto lidi a vlastně i pro sebe jsem se rozhodl dávat sem do blogu tzv. střípky, což je soubor toho, co jsem za 7 - 10 dní dal na soc. sítě (nejvíc FB, ale i Instagram, Linkedin nebo Twittter). Zde je první. Ostatní mám v konceptech, vyndám zkraje roku. 

21) Záchrana českého zemědělství - Poslední téma mě provází už léta. Proto jsem spoluzaložil KPZ-ku, Obživu, zahradničím, podporuji ekozemědělství, co umím. To, co se děje na našich polích je už dávno za hranicí toho, kdy jsme se měli zbouřit. Naši vládu a ministerstvo zemědělství vedou podnikatelé, agrochemici, pro které je půda dolem, v kterém těží, co se tam ještě vytěžit dá. My Češi bohužel patříme mezi národy, pro které je kvalita potravin nepodstatná. Pro většinu je dnes jídlo lákavě zabaleným balíčkem (ideálně v akci) z produkce nějaké potravinářské korporace na regále nadnárodního supermarketu. Většina z nás se ani nepozastaví nad letošním oznámením ředitele Ústavu pro hydrodynamiku Martina Pivokonského, že pitná voda v Česku neodpovídá moderním normám, že se v ní nacházejí mnohonásobně překročené dávky mnoha jedovatých a nebezpečných látek - a že pokud chceme do budoucna ochránit své omezené zdroje vody, musíme razantně změnit naše zemědělství přistoupit na jiný styl (zdroj - Ivan Lamper). Kdybychom byli Greta, tak všichni stanujeme na Letné. Proto potřebujeme i zemědělskou Letnou. Více o stavu CZ zemědělství zde: Čtyři úmrtí českého zemědělství aneb spojme síly v jeho záchraně! a dodávám dvě další fotky z březnové klimatické stávky v Aucklandu:

Tolik 21, pro mě asi nejzásadnějších, letošních bodů. Vedle tématu nadvlády digitálních megakorporací a soumraku demokracie, skončil před dvěma týdny 25. klimatický summit OSN. Kdo to sledujete, víte, že to byla fraška. Nevyřešilo se nic. António Guterres prohlásil, že bod, z kterého už není návratu už není na horizontu, ale je na dohled a běží velkou rychlostí k nám (zcela absurdní, že tohle musí generální tajemník OSN prohlašovat 30 let potom, co OSN vyhlásila klimatickou katatrofu). Je otázkou, zda a kolik je ještě v roce 2020 času (i proto jsem zvolil tu úvodní fotku) na to, abychom zvrátili nejhorší důsledky fosilního kapitalismu nebo zda už je třeba přijmout fakt, že se velká část planety stane neobyvatelnou, tj. že pobřežní oblasti zmizí pod oceány, na velké části pevniny dojde voda, někde bude takové vedro, že tam člověk nepřežije. U nás to budou na první místě stále divočejší vlny veder v úrovni 50C a stále extrémnější sucha se všemi důsledky, o kterých už dnes (zatím v malém) víme.

Ať už tak či onak, rok 2019 byl přelomem. Probudily se nás na celém světě miliony. Tak, jak se situace před očima zhoršuje, jsme zpátky v ulicích - tak jako v letech 1989, 68 nebo 38... Greta, Fridays for future, ER, Limity jsme my, Sunrise Movement, Green New Deal a nová Evropská komise, rozhodnutí nejvyššího holandského soudu o ochraně lidských práv, impeachement Trumpa, aktivity nové finské vlády, u nás Milion chvilek pro demokracii,...  

Ledy se konečně hnuly. A to je giga-naděje. 

Stalo se toho hodně. V kontrastu se skoro 8 miliardami lidí na planetě je v ulicích stále ale jen promile lidí a k nutným systémovým změnám prakticky ještě nedošlo. 

Je proto třeba, abychom to v roce 2020 posunuli ještě o level nebo spíš o několik levelů výš... aby (u nás) pokračovala "Letná", abychom dál chodili do ulic, aktivně podporovali politiky, kteří spojují a ne rozdělujují, ty kteří si dobře uvědomují hrozby světa a mají schopnosti a mandát se jim postavit - ty na lokální, národní, ale především na evropské či jakékoli jiné nadnárodní úrovni. Je třeba, abychom každý dělali, na co máme vlohy: Pokud je někdo dobrý v organizaci, ať organizuje, kdo dobře píše, ať píše a informuje nás, kdo umí psát žaloby, ať žaluje, kdo má odvahu na protesty v ulicích, ať protestuje, kdo má vlohy pro politku, ať vstoupí do politiky. Nutně potřebujeme "Marky Prchaly" - lidi, kteří dokáží těm obyčejným lidem vysvětlit, co se skutečně děje. Neboť, co se děje, už dáááávno víme. Už dávno víme, jak vážná situace je. Potřebujeme aby tam, kde selhaly vlády, nastoupili osvícení podnikatelé, profesní a zájmové asociace a spolky. Potřebujeme se spojit. Je to náš společný domov, co je v ohrožení. Už to není o tom, kdo z koho. Už musíme spolu.  

Vše nej do 2020 a díky!

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti