Klimatická krize a já: Jak jsem se v ní zmýlil a co dnes dělám, abych se z toho nezbláznil

Byl jsem včera večer na představení nové aktivity firmy Patagonia s názvem Patagonia Action Works. Dostal jsem tam za úkol vyjádřit se k tématu enviromentální krize. Byl to večer plný skvělého vyprávění a naděje. Na můj vstup se můžete podívat ze záznamu výše. 

Snažil jsem se říct, že klima se na Zemi měnilo od nepaměti. Jednou byla ukrutná kosa, pak zase nedýchatelné vedro. Asi až dvanáct tisíc let nazpátek se ustálilo do podoby, kterou známe z dnešní doby. Klima bylo našemu člověku tak příhodné, že se mohl usadit, začít hospodařit, zakládat města, říše a nakonec vybudovat svět, v kterém dnes víc lidí zemře na nadbytek potravy než na nedostatek, za volantem zemře 2-3 krát víc lidí než následkem násilné smrti (války, teroristické útoky a vraždy dohromady) a vlastní rukou se zabije dvakrát víc lidí než kolik jich zemře cizím zapříčiněním. 

Člověk si vybudoval ráj. Takhle dobře na Zemi ještě nebylo.

Jenomže je tam jedno velké ALE. Budování dnešního ráje stálo a stojí především na fosilní energii, jejíž nekotrolované využívání vypouští do atmosféry CO2 a další tzv. skleníkové plyny, které naši planetu obalují vrstvou ne nepodobnou vrstvě skla, většině z nás známé ze skleníků. V důsledku toho se planeta ohřívá a podobně jako člověku s horečkou tak dnes planetě hrozí postupný kolaps orgánů. Člověk má ledviny, játra, plíce, mozek, oběhovou soustavu,… planetárními orgány jsou oceány, korály, (pra)lesy, korálové útesy, ledovce, vzdušné a oceánské proudy, půda, řeky, jezera, podzemní rezervoáry a biosféra. 

Když jsem se já narodil (to bylo v květnu 1971), v zemské atmosféře bylo 328 ppm CO2. Úroveň pro udržení života tak, jak ho známe je 350 ppm. Dnes jsme na 415 ppm a stále stoupáme. Naposledy, když bylo v atmosféře tolik CO2, člověk neexistoval. Teplota byla o 3-4 C vyšší, oceány byly o 20 m výš a na jižním pólu rostly stromy. 

V květnu 1971 bylo v zemské atmosféře bylo 328 ppm CO2. V květnu 2019 to bylo 415 ppm. Naposledy, když bylo v atmosféře tolik CO2, člověk neexistoval. Teplota byla o 3-4 C vyšší, oceány byly o 20 m výš a na jižním pólu rostly stromy.

O tom, co se děje, vím samozřejmě léta. Mám tu smůlu, že čtu hodně depresivní literatury, která se tématům stavu světa věnuje. Do toho trávím část roku mimo Evropu a mám kamarády rozeseté od Austrálie, přes Afriku až po Bolívii. Informace o měnících se podmínkách mám často z první ruky. Do konce roku 2018 jsem měl za to, že klima za nás vyřeší vědci a politici. Pak mi ale došlo, jak moc jsem se zmýlil. 

Začalo to říjnem 2018 kdy jsem si prošel zprávu IPCC, kde byl jeden jasný závěr: "Už můžete začít panikařit". Co se děje s planetou je průser jako vrata. Jsme první generace, která změny klimatu pocítí a poslední, která s tím může něco udělat. Pak jsme byli na summitu 1% pro planetu a nakonec jsme odjeli  do Austrálie, na Samou a nakonec na Nový Zéland. Do toho jsem si přečetl to nejstrašidelnější, co zatím na téma změny klimatu někdo napsal: Neobyvatelnou planetu. Kousek od Melbourne jsem v 45C pěstoval zeleninu (kousek od nás - Port Augusta naměřili 49,5C). Tři dny jsme nedělali nic jiného, než že jsme se připravovali na požár, který v oblasti před deseti lety usmrtil 180 lidí (Saturday Bushfires). Na Samoi jsme čekali korálový ráj, ale pod hladinou byla všude jen šedá kaše - vlna veder většinu korálů zabila. Na Novém Zélandě jsme na každém kroku poslouchali, že jim tam už pár let (podobně jako u nás) neprší, cena potravin se náležitě zvýšila a některé jídlo se musí dovážet nebo prostě není. Někdy v tom období jsem objevil Gretu a ten její autisticky dokonalý projev. Co vystoupení, to trefa na komoru. Do toho jsem dokončoval svou knihu a dozvídal se další detaily pozadí fungování našeho dnešního systému.

V 45C ve stínu sázím brambory:

Mrtvo na Samoi:

Cedule v jednom obchodě na Novém Zélandě informující, že vzhledem k drsnému počasí se neurodilo a některé položky nejsou:

Neobyvatelná planeta: To nejstrašidelnější, co na téma změny klimatu laickým jazykem někdo napsal: 

A tak mi postupně došlo mi, jak moc jsem se mýlil. Změnu klimatu za nás vědci a už vůbec ne politici nevyřeší. Ale nevyřešíme to ani my sami. Do konce loňského roku jsem věřil v kolibříka (viz Příručka kolibříka). Myslel jsem si, že když prodáme auto, začneme si pěstovat vlastní jídlo, založíme KPZ-ku nebo budeme nakupovat bez igelitu, tak to půjde. 

Dnes ale vím, že jsem byl vedle jak ta jedle, a že je třeba dělat, k čemu vybízí třeba ta zmiňovaná Greta: Jít zpátky do ulic (jako u nás v roce 1968 nebo 1989), začít psát otevřené dopisy, petice, žaloby na vládu a korporace,… jinými slovy zatlačit na ředitele zeměkoule v tom, aby se záchrana našeho druhu stala prioritou č. 1 - aby se urychleně pozavíraly uhelné elektrárny, z průmyslové zemědělství se přešlo na ekologické, z individuální automobilové dopravy na veřejnou a především, aby se zdanil uhlík, ne příjmy jednotlivců. 

Kupovat si fair trade, bio kafe do vlastního kelímku je k ničemu. Musíme zpátky do ulic,  psát otevřené dopisy, petice, žaloby na vládu a korporace,… jinými slovy zatlačit na ředitele zeměkoule v tom, aby se záchrana našeho druhu stala prioritou č. 1.

Každý by měl dělat, v čem je dobrý. Kdo je dobrý v občanské neposlušnosti, ať se přidá k Extinction Rebellion nebo třeba Limity jsme my. Kdy umí kreslit transparenty a skandovat, měl by se přidat k Fridays for future a chodí do ulic. Kdo umí burcovat lidi, ať vybízí ostatní, aby se maximálně zapojili - jak osobně, tak na netu. Kdo umí psát a šířit petice, žaloby, otevřené dopisy, ať je píše. Kdo je dobrý v lobbingu, ať chodí za politiky (např. ať prosazují Green New Deal), kdo umí psát nebo točit videa, ať píše a točí, kdo umí organizovat besedy a dávat lidi dohromady, ať dělá tohle. Kdo na to má vlohy, ať jde do politiky. Kdo podniká, ať podniká podle principů Slušné firmy. Kdo to umí s dětma, ať je s dětmi, a tak dál… Prostě cokoliv, co přiměje ředitele zeměkoule k tomu, že udělají to, co je v zájmu nás všech, ne pouze omezené mikro-skupinky hyper-bohatých. 

Já k tomu přistupu takhle: 

Zaprvé si snažím udržet si přehled o stavu planety - na twitteru sleduji několik klimatologů, dalších vědců, autorů. Několikrát do týdne. Denně čtu Guardian, nárazově Alarm. V případě, že se někde objeví důležitá kniha, objednávám a čtu - momentálně The Ages of Serveillance Capitalism a On Fire (zde). Udržet se v obraze v éře dezinformací není žádná sranda, ale jde to. A je to důležité proto, abychom věděli, na čem jsme. 

Zprávy o stavu planety jsou samozřejmě trvale depresivní. Dobré vlastně (zatím) nejsou. Vím, že dělání všechny smutky zahání, a tak dělám, co můžu tak, abych se z toho nezbláznil. Snažím se dělat, k čemu tíhnu, co mi jde a co mě těší. To rozhodně není to, že bych si lehal před auta, lepil se někde k budovám, obsazoval rypadla, sepisoval petice nebo žaloby. To neumím, není mi to vlastní a popravdě jsem na to srab. Na základě mého nejlepšího pochopení toho, co se děje, se proto snažím především psát, mluvit, burcovat, propojovat a organizovat lidi. 

Zprávy o stavu planety jsou samozřejmě trvale depresivní. Dobré vlastně (zatím) nejsou. Vím, že dělání všechny smutky zahání, a tak dělám, co můžu tak, abych se z toho nezbláznil.

Za svůj hlavní úkol považuji dokončení knihy, na které dělám posledních pět let, která poodkrývá pozadí konzumní společnosti.
Vedle toho vydáváme a šíříme oči otevírající knihy, neboť vím, že knihy dokáží stále ještě změnit svět. 
Díl své energie věnuji Slušné firmě (předtím Svobodě v práci) jako spolku, jehož cílem je přispět ke změně toho, jak se u nás podniká. Firma je totiž základ dnešního predátorského ekonomického modelu, který je příčinou našich dnešních problémů. Když změníme firmu, uděláme obrovský krok vpřed.
Do toho jezdím na besedy, přednášky, ať už jako host nebo řečník, snažím se zapojovat do diskuzí s cílem vyjasnění toho, co se děje a co je třeba dělat a propojení lidí.
Snažím se pomáhat v naší škole (třeba pečuji o blog), neboť většině dospělých už oči nic neotevře, ale dětem ještě jo. Reformou školství to prostě musí začít.
Přes svoje sociální sítě se snažím šířit, co považuji za důležité.
Snažím se žít, kde bydlíme, neboť obyčejný, v místě ukotvený, na blízkých vztazích se sousedy postavený život, neboť mám obavu, že ve společnosti bez práce, enormních ekonomických rozdílů v nových klimatických podmínkách bude třeba.
Snažím se párkrát do roka odjet z naší země, abych na vlastní oči viděl, co se kde děje, co to dělá s lidma, jak se planeta proměňuje a jak kde řeší problémy, kterým tu společně čelíme.  

Takže tak. Držme si palce!

P.S.: Pokud se chcete zorientovat v tom, co se děje, podívejte se na rozhovor a přednášku slovenského klimatologa Jozefa Pecha

zde přednáška: