Jak vypadá dálkový vlak a dálkový autobus ve Vietnamu (Seriál: Postřehy z Vietnamu; 34. díl seriálu o car-free životě)

10. 04. 2025, TOMÁŠ HAJZLER

Cestovat veřejnou dopravou řadím k vrcholným cestovatelským zážitkům a cestování veřejnou dopravou považuji za nutný předpoklad k pochopení dané země/kultury. Cestovat veřejnou dopravou tam, kde ještě funguje je vždy i důležitý kontrast k tomu, jak se cestuje u nás v Česku a v Evropě. V posledním díle Postřehů z Vietnamu se krátce podívejme na toto téma. Tento článek je zároveň i pokračováním dalšího z mých seriálů: O car-free životě.

Veřejná doprava v Asii je, ve většině míst, mimořádně příjemná, pohodlná, spolehlivá a také dostupná. Vietnam není výjimkou. Můj sen bylo projet celou zemi od severu na jih vlakem. Nakonec jsme jeli nočním vlakem z Hanoje do Hoi Anu (ve středním Vietnamu), z Hoi Anu do Saigonu nočním lůžkovým autobusem. Nakonec jsme jeli až na Phu Quoc, ostrov na západě země kombinací autobusů, aut a lodí. Vše bylo milé, přesné, čisté, bezpečné a radostné. Velký zážitek. 

Můj letitý uber-sen je přijet do Saigonu vlakem z Prahy. Třeba se mi to jednou povede, zhoršující se geopolitické situaci navzdory. 

Není to sice vlak, ale pro zajímavost a historický kontext: Mezi lety 1957 do r. 1976 fungovala přímá linka Londýn - Kalkata - Londýn. Cesta trvala 50 dní a byla 16 000 km dlouhá. Jízdenka stála £85 v roce 1957 a £145 v r. 1973. Byla to nejdelší autobusová linka, která kdy jezdila (zde, Wikipedie). 

Veřejnou dopravu považuji za klíčový pilíř dobrého života, a to jak veřejnou dopravu v místech našich domovů, tak i tu dálkovou. Aby se člověku dobře žilo, měl by mít možnost se - v rámci své čtvrtě nebo obce snadno dostat, kam potřebuje: do práce, do školy, za nákupy, za kamarády, k lékaři, na úřady,.. Ideální je, aby vše bylo lokalizované a člověk se tak dokázal k tomu nezbytnému dostat pěšky, případně na kole/koloběžce. Tam, kde je to dál, je důležité, aby jezdil bus, vlak, lanovka, loď,... 

Aby veřejná doprava fungovala musí mít následující parametry: 

1) frekventovaná,
2) dostupná/levná,
3) spolehlivá a
4) bezpečná. 

Aby byla veřejná doprava funkční, tj. frekventovaná, dostupná/levná, spolehlivá a bezpečná, je nutné na ní nahlížet jako na veřejnou službu, ne jako zdroj profitu pro korporace.

Aby to tak mohlo být, je nutné na veřejnou dopravu nahlížet jako na veřejnou službu, ne jako zdroj profitu pro byznys. Tam, kde se veřejná doprava začne považovat za "produkt", je svěřena temným silám “volného trhu” (a jeho "neviditelné ruce"), tam dojde k její pozvolné degradaci tak jako to známe snad nejvíc z USA, Velké Británie nebo stále víc i z České republiky. Tam, kde je veřejná doprava produkt a ne služba, tam dochází k omezování a nakonec rušení bočních (tzv. nevýdělečných) tratí, zdražuje se jízdné, využívá se extrační cenotvorba. Čím méně frekventovaná a dostupná veřejná dorpava je, tím více ubývají cestující. To vede k dalšímu rušení a zdražování a tak dokola. Začarovaný kruh. Psal jsem o něm zde v jednom z prvních dílů seriálu o Carfree životě: O další cestě bez auta anebo tragédie české veřejné dopravy. 

Jedním z nejabsurdnějších obrazů fungování veřejné dopravy je dnes to, že bohatí mohou jezdit vlakem, zatímco chudí musí lítat, případně jezdit vlastním autem - viz například můj nedávný pokus se dostat vlakem z Prahy do Gdaňsku Praha - Gdaňsk - Praha: autem 866 Kč, letadlem 978 Kč, vlakem: 2244 Kč (33. díl seriálu o car-free životě). Dopady na stav našeho společného domova jsou ohromné. 

Jedním z nejabsurdnějších obrazů fungování veřejné dopravy je dnes to, že bohatí mohou jezdit vlakem, zatímco chudí musí lítat, případně jezdit vlastním autem 

Země globálního jihu, a ty asijské obzvlášť, jsou ve funkčnosti veřejné dopravy velkou inspirací.     

V úvodním videu se podívejte na to, jak vypadá noční vlak a bus ve Vietnamu. Veřejná doprava je tu na velmi vysoké úrovni tak, jak je třeba, aby se místní lidé mohli dostat, kam potřebují bez vlastnictví automobilu. Podobně jako i v jiných asijských zemích (nebo obecně v zemích globálního jihu), je doprava i zde spolehlivá, funkční, pohodlná, frekventovaná a hlavně dostupná/levná. 

Myslím, že našince zaujmou především místní autobusy, kam je třeba se zout a kde má každý svou pohodlnou kóji s polohovatelným lůžkem, dekou, polštářem. Tato fotka je z roku 2019:

V busu jsou 2 poschodí, každý tam má své "kupé"

Do busu se musí zouvat, člověk dostane plastové ťapky (asijská velikost)...

Ještě 1 pohled do interiéru busu: 

A toto je vlakové kupé ve vlaku... normální spící vlak tak jako je známe i z Evropy.

A nakonec loď, kterou jsme se dopravovali po moři. 

Na závěr mi dovolte opět odbočku k tématu našeho všeobjímajícího hospodářského systému, který nastavuje a udržuje i to, jak funguje veřejná doprava. 

Globální kapitalismus je ve fázi, kdy individualizace a privatizace všeho je doslovný modus operandi. V Evropě to platí mnohonásobně víc než v Asii a v Česku v tom patříme ke světovým premiantům (Hujerům) - viz například Privatizace jako modla ODS. Nebo se můžeme podívat do Muskovy/Trumpovy USA, abychom si prohlédli, co směřuje mílovými kroky i k nám: Ničím neskrývaná fašistická nadvláda miliardářů nad námi ostatními. 

Jako všude jinde, kde přicházíme o svá práva i zde nezbývá nic jiného, než se masově propojovat a za svá práva se stavět. 

K tématu miliardářů mě zaujal tento nedávný rozhovor. Jedna z nejbohatších paní světa, dědička Disneyho impéria, v něm velmi trefně říká, že každý, kdo nevystačí s 999 miliony dolarů je sociopat. Z posledního měření vyplývá, že na světě je 3028 miliardářů (měřeno v USD), z toho 2622 mužů, tj. cca 3000 sociopatů. 3000 lidí rozhoduje o nás 8 miliardách. Těch cca 3000 marodů jsou ti, kteří stojí na prvním místě za ekologickým kolapsem, vzestupem zbrojení, genocidou v Gaze, rozmachem globální chudoby,... však víme. 

Seznam českých sociopatů (podle Abigail Disney) mezi top hrabivými najdete zde. Jeden se dere znovu k moci, ostatní nás ovládají prostřednictvím SPOLU a dalších pravicových uskupení.

Víme, komu se postavit, proti komu se spojit a kde zatlačit. Teď to jen udělat! 

P.S.: Na toto téma připomínám slavný projev holandského historika Rutgera Bregmana o tom, naším základním úkolem je tyto sociopaty zdnanit (Video s CZ titulky je zde).

Rutger Bregman k tomu říká: 

"Jsem v Davosu poprvé a musím říct, že je to pro mě poněkud matoucí zkušenost… 1 500 miliardářů, kteří přiletí do Davosu svými soukromými tryskáči proto, aby si tu poslechli sira Davida Attenborougha o tom, jak ničíme planetu. … A slyším, jak tu lidé mluví o participaci, spravedlnosti, rovnoprávnosti a transparentnosti, ale nikdo nemluví o skutečném problému, kterým je vyhýbání se placení daní, tedy o tom, že bohatí neplatí svou férovou část. Připadám si jako na požárnické konferenci, kde se nesmí mluvit o vodě. Před deseti lety padla na Světovém ekonomickém fóru otázka: „Co by měl byznys udělat, aby se předešlo rozsáhlým společenským nepokojům?“ Odpověď je jednoduchá. Přestaňte mluvit o filantropii a začněte mluvit o daních. Daně, daně, daně. Musíme začít mluvit o daních. Před několika dny tu byl miliardář, jak se jmenuje…? Michael Dell… a řekl: „Jmenujte mi jednu zemi, kde nejvyšší daňová sazba ve výši 70 % opravdu fungovala.“ Já jsem historik… ve Spojených státech, v 50. letech za Eisenhowera, veterána 2. světové války, nejvyšší sazba byla v té době 91 % pro lidi jako Michael Dell. Daň z nemovitostí (Estate tax) byla 70 %. Není to žádná raketová věda. Můžeme mluvit o všech těchhloupých způsobech filantropie, můžeme ještě jednou pozvat Bona, ale podstatou jsou daně. Musíme mluvit o daních. Daně, daně, daně. To je to, o co jde. Zbytek je nesmysl."

Téma najdete detailně rozebrané v knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti - viz ukázka zde.

Zde najdete všech Postřehy z Vietnamu (z naší cesty na přelomu roku 24/25)
O souvislostech dopravy čtěte víc v mém Seriálu o carfree životě. 
 __________________